Probuď mě! - 9.kapitola

Návrat vzpomínek 

(konečně!)

Když  James sestoupil do nejnižšího patra, okamžitě poznal, že je na místě. Šel vlhkými temnými sklepeními, kam už ani myši nezabloudí a proti své vůli se celý třásl. Panovalo tu mrtvé ticho a jediné, co se chodbami rozléhalo byl Barnesův přerývavý dech. Ve vzduchu byla také hmatatelná vlhkost, která se srážela na stěnách a lampách a skapávala na zem ve studených kapičkách. Chodba se několikrát rozdělovala, Wintersoldier však věděl, kudy jít. Znal to tu snad až příliš dobře. Tyto plesnivé kobky byly po dlouhou dobu jeho ložnicí. už mnohokrát jej z nich dozorci vedli ke křeslu a zpět. A ke křeslu. A zpět... Brrr.

N konci chodby stály masivní nerezové dveře. Voják je pomalu otevřel a ačkoliv se na tento pohled psychicky připravoval, stejně jej to zklátilo. Ten odporný pach rzi a rozkladu byl ještě silnější, než jej pamatoval! Chytil se rukama za hlavu a zhluboka dýchal. Ne! Znovu už ne!

Místnost je náhle plná mužů v bílých pláštích. Dva z nich vlečou Buckyho. Na křeslo ne! Ne! Už na něj čeká známá trnová koruna. Její dráty zdobí zaschlé kapky krve... jeho krve! DOST!

  

James se ze všech sil vytrhl z flashbacku a zesláblý klopýtal dál. Hlava jej doslova mučila. Poznal, že už dlouho nevydrží... Prošel mřížemi a upřel svůj pohled na tolik nenáviděný stroj na bolest. Náhle věděl, co má udělat.

Zhluboka se nadechl... jednou... podruhé... potřetí... a pak přešel ke křeslu a posadil se. Zavřel oči.

Když je znovu otevřel, stál před ním Steve. Ano! Ano, jeho milovaný přítel z druhé světové války! Byl na něj tak pyšný, když se stal kapitánem Amerikou... i když byla válka, staly se dny se Stevem Rogersem po boku jeho nejkrásnějšími. Jak na to jen mohl zapomenout?!

Ale pak je odloučila Hydra. Dělala na něm pokusy, udělala z něj stroj na zabijení, zmrazila jej a pak jej nasadila do akce ve 21. století. Páchal tam atentáty, zabijel, vraždil a mučil a... potkal tam kapitána Ameriku. Ale jak je vlastně možné, že nijak nezestárnul? No ovšem, jeho přítel mu o tom přece vyprávěl, jak jej věznil ve svém bytě! A on hlupák, ignorant, debil jej neposlouchal, svedl jej a ranil jeho city!

Nále je začal obklopovat dav lidí. přišli naprosto tiše  a... ti lidé byli... mrtví! Ach bože, to jsou všichni, které zabil! Je jich tolik!

Rozběhl se ke Stevenovi:

"To... To jsem nebyl já! Byl jsem... jako v tranzu!"

Blonďák na něj pohlédl se smutkem v očích:

"Snažil jsem se ti pomoci, ale ty jsi mě svedl a zneužil!"

Jeho slova byla pro Buckyho jako rána do srdce.

"Odpusť mi, prosím. Hlavně ty... Přál bych si, abychom byli jako dřív. Nevím, co se mnou provedli, ale jsem jako v mlze, jako ve snu! Já už nechci nikoho zabijet!"

Jemně si kapitána přitáhl a něžně jej políbil.

"Probuď mě, prosím," zašeptal.

Okolí se ponořilo do podivné měkké mlhy a James slyšel jen Stevův hlas:

"Budu s tebou, ať je, co je lásko."

Když se James Barnes příští chvilku probudil zpět ve sklepeních, bylo mu, jakoby se vynořil ze studené vody. Poprvé za dlouhou dobu se doopravdy nadechl čistého vzduchu a... měl zpátky své vzpomínky! Musí najít Steva a říct mu, že se moc, moc omlouvá a... že už nikdy nikoho nezabije!

"Možná bude támhle na konci chodby pane!"
"Dobrá, běžte to zkontrolovat strážníku!"

Policie! Nikoho nezabít bude nakonec těžší, než si Barnes myslel. Naštěstí má uspávající kulky a granáty se slzným plynem, takže nikdo nemusí přijít k většímu úrazu. Pomalu vstal. Cítil, jak se mu při pohybu napínají svaly na nohách a užíval si také kapičky vlhkosti, které se mu srážely na holé kůži. Dojetím mu vyhrkly slzy. Může zase cítit!
Vtom se ozvalo zaskřípění dveří, jak policisté vcházeli dovnitř a James byl nucen se přikrčit za křeslem. Potichu si naládoval do pistole uspávací střely. Je čas jít!