Probuď mě! - 14. kapitola

Kapitánní návštěva

V dalších dnech si James postupně zvykal na vězeňský režim. Šlo mu to snadno díky jeho silné železné ruce a také díky partě Berta mlátičky. 

V oddílu D byli psychopatičtí, nájemní, masoví, chladnokrevní, šílení a nebo jednorázoví vrazi, kteří si šli vyřídit své účty trochu tvrději, než měli původně v úmyslu.

Ať už svých činů litovali nebo ne, měli jednu věc společnou: Chtěli to tu nějak přečkat a pak se konečně dostat ven. A abyste mezi tou sebrankou přežili, museli jste být co nejdrsnější a nejsilnější.

Když se Bucky poprvé vydal na vězeňský dvůr, kam se chodili trestanci procházet, okamžitě si ho všimlo pár úchylů. Postrádali ženskou přítomnost a to jim vlezlo na mozek. Perverzně vychvalovali Barnesovy modré oči a pevný zadeček, dokud je nezchladil ranou pěstí. Svůj zadeček si schovává pro... někoho jiného!

Jednoho dne, když se cvičili s Bertem mlátičkou a Johnem devítiprsťákem na dvoře v zápasení, za ním přišli dozorci. Přikázali mu, aby je následoval do návštěvní místnosti.

"Máš návštěvu, železná pěsti," vysvětlil mu jeden z nich. Jamesova přezdívka se skvěle ujala...

Že by za ním přišel Steve? Jeho milovaný blonďák, na kterého myslel každou noc a každý den! Vzrušeně zrychlil krok.

Odvedli jej do návštěvní haly. Byla příčně rozdělena na dvě části, jednu pro vězně a druhou pro jejich návštěvy, oddělené buňkami s  neprůstřelným sklem. Lidé tu mohli komunikovat skrze černá sluchátka, zavěšená na obou stranách okýnek. Usadili jej na židli k jedné z těchto buňek a do ruky mu dali sluchátko.

James sledoval, jak na druhé straně policisté otevřeli dveře a pustili dovnitř Stevena Rogerse. Vypadal tak nervózně, jak se cítil i Bucky. Když se ale jejich pohledy setkaly, oba je zaplavil neskutečný pocit štěstí, neboť poznali, že všechny křivdy jsou zapomenuty a vše bude jako dřív. Kapitán div neběžel, aby se už mohl usadit za sklo a promluvit do sluchátka.

"Bucky! Tys to dokázal! Vyléčil ses, uzdravil ses sám! Měl jsem o tebe takový strach. To bylo opravdu šlechetné, jak ses sám přihlásil policii. Jsem na tebe tak hrdý! Zacházejí tu s tebou dobře? Pokusím se tě odsud dostat co nejdříve ven! Máme si toho tolik co... říct!"

Bucky se mohl jen zeširoka culit.

"Ano, ano, mám se tu docela dobře. Je více, než spravedlivé, abych si svůj trest odpykal. Bert mlátička říkal, že...,"

"Kdo je Bert mlátička?" zeptal se Steve se stopou žárlivosti v hlase.

"Jenom jeden můj spoluvězeň. Je to dobrej chlap, ale je hrooozně ošklivý," uklidnil tmavovlásek svého přítele:

"On každopádně říkal, že by mi mohli část trestu prominout za dobré chování. Akorát tedy nesmím nikoho mlátit, když se dozorci dívají."

"Bucky?!" vyjekl pohoršeně kapitán.

"To byl vtip! Nikoho nebiju," zasmál se James. Ehm... to není tak docela pravda...

Přistoupil k nim dozorce.

"Váš čas je u konce," vyzval je.

Než blonďák položil sluchátko, prostrčil otvorem pod sklem černobílou fotku.

"Pro tebe," usmál se.

Bucky také položil své sluchátko a pohlédl na obrázek. Zachycoval jeho a Steva, tehdy ovšem ještě hubeného a malého. Byl pořízen ještě před válkou a dva přátelé si v něm prohlíželi lodě, které z přístavu vyplouvaly na širé moře.

"Děkuju," pravil dojatě už sice ne do sluchátka, ale kapitán to jistě pochopil.

A pak odešel. Odešel, ale zažehl v Jamesovi ohnivou touhu.

K čertu se spravedlností! On chce ven za svou láskou!

--------------------------------------------------------------------------------------

Nevím, jestli si podle mého chabého popisu dokážete představit tu návštěvní místnost, tak sem radši dávám fotku, jak to asi vypadá :-)