Světýlka

   Ahoj.
Rozhodla jsem se sesmolit nějakou Stucky povídku i přesto, že jsem si momentálně šíleně zamilovala spojení Buckyho s Lokim. :)

V pátek jsem měla blbou náladu a tak jsem si na pár hodin sedla k počítači a naráz napsala toto. Nevím, jestli je to dobrý, ale vypsala jsem do toho všechny pocity, takže je to chvílema možná až trochu moc... zamýšlecí. :D

A jinak, kolik z vás jde zítra do školy? Já se budu hezky flákat doma v teploučku, máme ředitelské volno. :3
No nic, nebudu zdržovat, přeji pěkné počtení.
Maya

   Slunce už dávno zapadlo, obloha byla tmavěmodrá až černá, ale tma tu rozhodně nebyla. Náměstí bylo plné osvětlených a vyzdobených výloh a uprostřed tomu všemu kraloval majestátní vánoční strom, ozdobený bílými a rudými baňkami, spoustou chundelatých řetězů, zlatavou hvězdou na špici a samozřejmě drobnými světýlky. Tento výjev donutil každého obyvatele města alespoň na chvíli se pozastavit a pořádně si prohlédnout tu nádheru. Jak malí, tak i dospělí byli uchváceni. Pochválili si chloubu jejich města a pak pelášili pryč, protože tu co chvíli sněžilo a to v kombinaci s prudkým větrem nedělalo moc dobře.
   Muž v černém kabátě a maskáčových kalhotech tam jako jediný seděl na lavičce a o nepříznivé počasí se vůbec nezajímal. Na dlouhé hnědé vlasy se mu lepily vločky sněhu a následně do nich byly vpíjeny silou větru. Jeho oblečení nebylo vůbec na takovýto stav počasí vybaveno, ale zima mu nebyla. Jak by také mohla, když nic necítí?
   Občas kolem něj prošli nějací lidé, spěchající do teplých domovů ke svým rodinám a dokonce se u něj i několik zastavilo. Pokaždé položili tu samou otázku, týkající se toho, jak může v takovém mrazu sedět na lavičce uprostřed vichřice. Stačilo zamumlat něco ve smyslu, že mu nic není a byli pryč. Nikdo se o něj doopravdy nezajímal a byl rád, že se o něj nemusí starat a může si v klidu běžet dál. Bylo mu to ukradené, on jejich pomoc nepotřebuje!
   Žil momentálně úplně obyčejně. Pokud se tedy tomu dá říkat život. Hydra nad ním již neměla nadvládu, skončila a on... Byl volný? Fyzicky možná ano, ale jeho mysl nebyla zcela vzpamatovaná, takže psychicky na tom byl stále na bodu nula. Byl stvořen k zabíjení, tak mu to říkali. Pak se ale objevil ten muž, celý svět mu překopal a pomotal hlavu. Myslel... ne on nemyslel... tvrdili mu, že musí zabíjet a teď byli pryč. Všichni. Nechali Winter soldiera samotného, ať si poradí.
   Byl mu povědomý, proto ho nenechal v té vodě, proto mu zachránil život. To bylo poprvé z toho, co si pamatoval, kdy něco ucítil. Nevěděl, co přesně to bylo, ale měl dojem, že strach. Strach o kapitána Ameriku bezvládně padajícího do modrých hlubin. A proč? Celkově zde bylo více otázek, než odpovědí, nevysvětloval si to nijak.
   Takže, když neměl misi, neměl rozkaz nutící ho ubližovat, netušil, co dál. Během těchto pár měsíců "svobody" pochopil mnoho věcí, které za jeho věznění neměl šanci poznat. Zjistil, že existuje i jídlo, co nechutná jako vyblitá kaše, i když měl chutě stále tlumené a mlhavé. Poznal rušnost ulic i přesto, že tam nikdo nestřílel a nic zde nevybuchovalo. Viděl západ i východ slunce, nádherné bílé mraky klidně si putujících po obloze, malé děti hrající si bezstarostně na hřišti, smějící se lidi, nikdo tu nekřičel, neumíral...
   Chtěl víc, chtěl pochopit štěstí těchto obyvatel, protože jeho smysly byly otupělé, necítil skoro nic. Stěží vnímal jídlo, horší to bylo s radostí, smutkem, strachem, bolestí či láskou. Naučil s vyhýbat se policii, být nenápadný a skrývat svou kovovou ozdobu proti světu, ale nemohl přijít na kloub citům. Nedokázal doufat, pouze hledal něco, cokoliv, co by mu pomohlo. Dlouhou dobu jen hloupě bloudil, většinu času trávil v parcích, než uviděl ten strom.
   Ostrá světla, která z blízka způsobovala pálení očí, ho ohromila. Drobná salva emocí prosvištěla jeho tělem a on zůstal tupě zírat. Něco podobného se mu stalo, když byl s tím mužem, těsně před tím, než spadl. Byl to malý záblesk, z kterého šla, sice horko těžko, ale šla, poskládat vzpomínka. Tehdy cítil obavy o toho člověka, který tam s ním byl, stejně jako... někdy. Nezvládl tu myšlenku vstřebat, ale věděl, že to už jednou zažil. Teď to bylo trochu jiné.
   Viděl muže, menšího, než byl on sám, procházejícího kolem jehličnanu, nazdobeného o dost méně, než nyní, ale svíčky vydávaly podobné světlo, jako světýlka u toho, co měl před sebou. Spatřil na blonďákově tváři široký úsměv a pak ucítil, jak ho chytil za ruku a odtáhl trošku dál.
   "Podívej," uslyšel jeho hlas, jakoby z dálky. Ten hlas, tak povědomý! "Tyhle slaměné ozdoby jsme vyráběli taky, úplně ty samé, vzpomínáš?" ukazoval na výzdobu stromku a pokračoval. "Tobě to šlo vždycky líp, to já byl strašný nemehlo. Vlastně furt jsem, to ty musíš být za každých okolností dokonalej!"
   Usmíval se, to vyššího tmavovlasého muže hřálo u srdce, ale jinak mu byla strašná zima. "No dobrá, už bychom měli jít zpátky, maminka tě zve na oběd. Tak už pojď, než nás bude shánět," pravil mu. Barnes otevřel pusu k odpovědi, ale neřekl nic. Obraz se rozplynul, vzpomínka byla pryč. Ještě pár vteřin cítil ten chlad na jeho kůži, to zrychleně tlukoucí srdce a pak bylo všechno pryč. Před sebou měl opět tu vysokou chloubu města, ověšenou vším možným, která mu už nepřipadala tak hezká. Chtěl zpátky ten druhý, chtěl, aby mu ten muž řekl víc! Chtěl jít k němu domů, chtěl ochutnat oběd jeho matky, chtěl se ho zeptat na tolik věcí, chtěl znovu cítit štiplavý mráz zakusující se mu do odhalené kůže...
   Zaúpěl. Něco vnímal. Byla to bolest ze ztráty, znovu. Pohled se mu zamlžil od slz a on si položil hlavu do dlaní a plakal. Živá vzpomínka v něm probudila silnou emoci a bodala ho do srdce jako nůž. Vše se valilo ven v podobě slaných kapek padajících mu z očí do dlaní, jedné schované v rukavici, aby si lidé nemohli všimnout, z čeho je a druhé, naopak vystavené na obdiv, aby měla alespoň šanci ochutnat sníh.
   "Jste v pořádku?" ozval se kousek od něj hlas postarší paní. Zvedl k ní nechápavý pohled a i když zakroutil hlavou v záporu, jeho ústa automaticky řekla: "Jo, jsem v pořádku, nic mi není." Tentokrát se ale žena nehla ani o píď a starostlivě si ho prohlížela. Celá byla zachumlaná v huňatém kožíšku s čepicí, šálou i rukavicemi a v rukách svírala menší nákupní tašku.
   "Nevěřím vám, drahoušku. Zítra je štědrý den a vy tu posedáváte sám na lavičce. Copak vám není zima? A jak jste vyhublý... Nemůžu vás tady nechat samotného, pojďte se mnou. S dcerou a vnučkami chystáme večeři, přidejte se k nám." Neznělo to moc jako žádost, ale spíše rozkaz. Nevěděl, co na to říct. Chtěl zůstat tu, dál se prodírat minulostí, ale malý hlásek v hlavě mu vyčítal, že to není slušné. Pocity se vracejí, racionální myšlení je zpět, emoce se probouzejí... Teď nemohl přestat, už byl blízko.
   "Paní Smithová, jste v pořádku? Počkejte na mě, pomůžu vám," ozval se další, tentokrát mužský hlas. Paní se k němu otočila.
   "Ach, pane Rogersi, nevím si rady s tímto chudáčkem. Podívejte," řekla vysokému blonďatému muži, když k nim došel. Ten chtěl něco říct, ale dech se mu zadrhl v krku, když spatřil, koho stařenka myslí. Zůstal tam stát jako zamrzlý, neschopný mluvit a hýbat se.
   "Pozvala jsem ho k sobě na jídlo, podívejte, jak je nešťastný," zavzdychala a to Steva alespoň trochu probralo.
   "P- pomůžu v- vám s nákupem-"
   "Ale kdeže," odmítla paní Smithová a mávla rukou. "Postarejte se o toho pána, vypadá to, že ho znáte. A když budete chtít, přijďte k nám. Však vy víte, kde bydlím." Dořekla to a vydala se pryč.
   Voják stále seděl a zíral na muže nad sebou. Byl to on nebo ne? Jen si ho zvědavě prohlížel, čekal, až ucítí... cokoliv! Rogers se opatrně posadil vedle něj a on si mohl všimnout, že má tváře a nos úplně zarudlý od mrazu.
   "Bucky...? Bucky, proč tu sedíš?" začal opatrně, nechtěl ho teď ztratit. Ne teď, po takové době, musel být velmi opatrný, aby mu zase jeho tmavovlásek nezmizel ze života.
   "Světýlka," zněla odpověď a Steve vzhlédl ke stromku. Projela jím vlna radosti a smutku zároveň. Tehdy jako malí, teda spíš on byl menší, Bucky ne, obdivovali Brooklynské stromečky a porovnávali ozdoby s těmi jejich, obcházeli výlohy a nakonec si stejně koupili pouze koláče v pekařství až úplně na konci celé jejich trasy. Rád na to vzpomínal a zachvátila ho trocha štěstí, když ho napadlo, že by na to právě jeho přítel vzpomínal také.
   "Jsou překrásná, to jistě, ale proč tu sed- Co to máš na ruce?" vyhrkl zděšeně, když Winter soldier trochu poodhalil pravou ruku a od konečků prstů se táhlo několik nepěkných krvavých šrámů, které mizely pod rukávem kabátu. V tu chvíli nad tím nepřemýšlel, vzal ji do dlaní a prohlížel si ji.
   "Chtěl jsem, aby to bolelo,"  pravil otužilec tak, jakoby to bylo úplně prosté. Dokázal použít trochu zabarvení do hlasu, už to bylo velkým pokrokem. Cítil, jak se studená bříška prstů zlehka dotýkají jeho zranění, než svou ruku zase stáhl.
   "Pojď se mnou domů, Bucky, prosím. Pomůžu ti si vzpomenout, udělám ti kakao, ukážu ti fotky, podíváme se spolu na nějaký komerční vánoční pohádky... Když spolu budeme trávit čas, možná si vzpomeneš," přesvědčoval ho s nadějí a zíral do jeho tmavě modrých očí plných nepochopení.
   "Co je kakao?"
   "Bude ti chutnat, slibuju," pak se zarazil. "Neboj, naučíme tě zase normálně jíst a pít, povede se nám to, uvidíš. Tak... půjdeš?" zeptal se ještě jednou, ale byl přesvědčen, že i kdyby řekl ne, bude se ho snažit dotáhnout k sobě za límec, sic nevěděl, jestli by se mu to povedlo.
   Odpovědí mu bylo mírné přikývnutí. Poskočilo mu srdce nadšením a vstal. Chtěl svému příteli podat ruku, ale ten jeho gesto nepochopil a zvedl se sám. Ruce si dal do kapes a pomalu se šoural vedle kapitána zasněženým městem, vítr mu bušil do obličeje, ale nic moc to s ním nedělalo. Dorazili k domovním dveřím, které Steve rychle otevřel a pak vystoupali po schodech do výšky několika pater, než se dostali do jeho bytu.
   Zimní voják tam stál a pozoroval blonďáka, jak si svléká bundu a sundává mokré boty. "Také si odlož," řekl mu a on ho kupodivu poslechl. Sundal si kabát a podal mu ho, aby ho mohl pověsit na věšák. Kapitán měl chuť prohlédnou ho, jestli tam neukrývá nějaké zbraně, ale ovládl se a neudělal to. Teď se musel opravdu snažit, aby to nepokazil a nebylo by po všem.
   "Sedni si do obýváku, udělám něco teplého k pití," řekl a opustil ho. Barnes došel do zmiňované místnosti a prohlédl si ji. Byl zde prostorný gauč, křeslo, vysoká skříň, televize, několik abstraktních obrazů na světlemodře zbarvených stěnách a jedno velké okno. Posadil se na kraj pohovky a zjistil, že je opravdu pohodlná oproti lavkám na náměstí a v parcích. Zkusil trochu zapérovat a to u něj vyvolalo úsměv na tváři. Začal poskakovat na gauči, dokud ho nevyrušil kapitán a on se leknutím nesvalil na zem.
   "V pořádku?" zeptal se Steve starostlivě, odložil tác a chtěl mu pomoct vstát, ale jeho kamarád vyskočil na nohy sám a poodstoupil od něj. "To je v pohodě," pokračoval s mírným úsměvem. Podal mu hrnek z tácku a pobídl ho, aby si znovu sedl. Bucky si nevěřícně prohlížel nahnědlou tekutinu se šlehačkou, než usoudil, že obyčejný jed mu ublížit stejně nemůže, takže ať do toho kapitán dal cokoliv, měl by to přežít. Nalil to do sebe naráz a pak cítil, jak ho pálí celé hrdlo a pusu měl zapatlanou od šlehačky.
   "Tak?"
   "Bylo to... dobré, myslím," řekl Winter soldier, odložil hrnek a všiml si, že se blonďák usmívá. "Nemáš to vypít najednou," uchechtl se a podal mu kapesník. "Utři se, máš šlehačku všude."
   Kapitán pak donesl album, pustil jim nějaké staré klasické koledy a usedl úplně k němu. Otevřel knihu, ukazoval vždy po jednom obrázku a pořád po něm pokukoval, co to s ním dělá. Většinou se setkal jen s trochu přemýšlivým výrazem a když se ale Buckymu rozšířily zorničky nebo ho zastavil, zeptal se ho, jestli mu je to povědomé.
   "Tahle je z prázdnin na chatě. Má matka dovolila, aby jsi jel s námi a společně jsme lovili ryby. Teda ty jsi lovil a já jen hloupě mával prutem, protože jsem neměl sílu s ním pořádně mrštit do hluboké vody," znovu se zasmál při téhle vzpomínce a všiml si, že druhý voják také trochu usmívá, což ho neskutečně potěšilo.
   "Byly tam kachny?" promluvil poprvé za celou dobu, co byl zde.
   "A- ano, byla tam spousta kachen," odpověděl překvapeně. "Chtěl jsi mě k nim hodit, když jsi zjistil, že z nich mám hrůzu."
   "Ale uletěly..." dořekl to Barnes s hlasitě tlukoucím srdcem. Malý záblesk, malá vzpomínka, exploze pocitů a on se zničeně chytil za hlavu, která ho v tom okamžiku rozbolela. Bylo to jako tisíce jehliček prokousávajíc se jeho mozkem a on nemohl nic dělat. Pevně sevřel víčka, chtěl bolest a teď ji měl. Ucítil, jak ho k sobě kapitán přivinul, tisknul ho k sobě tak pevně, jak jen mohl a pohupoval s ním.
   "To bude dobrý, Bucky, ty to zvládneš, věřím ti," mumlal utěšující fráze a myslel to vážně... Nebo alespoň doufal, že to je pravda. Objímal ho několik minut, než hnědovlásek zvedl hlavu a on spatřil oči zčervenalé pláčem.
   Pověz mi, co bys chtěl," zkusil to Rogers a pohladil ho. Bucky se trochu ošil. "Chtěl bych spát," zašeptal a odtáhl se od něj. Nevěděli, kolik je hodin, tma byla už dávno, ale i tak mu ukázal koupelnu a ložnici a nabídl mu čisté oblečení.
   "A Bucky," zastavil ho ještě, než se chystal zmizet se osprchovat. Vzhlédl k němu s tázavým pohledem. "Neubliž si, prosím," požádal ho kapitán, měl o něj obrovský strach. Věděl, že jsou blízko, jen se musí více snažit i když ví, že je to pro něj těžké. Ale on se nevzdá... Tak moc chtěl svého přítele zpět.
...
   Blonďák se probral, nemohl normálně prospat celou noc, tak se šel napít. Zůstal tu noc na pohovce, aby se Barnes mohl vyspat v jeho posteli. Netušil, čím vším si prošel, ale chtěl mu zajistit co největší pohodlí, aby si to nemusel zopakovat. Rozhodl se nakouknout do jeho pokoje. Nechal svítit v chodbě, aby nemusel rozsvěcovat v ložnici a koukl dovnitř. Krve by se v něm nedořezal, když uviděl jen prázdné lůžko. Už chtěl vyběhnout ven ho hledat, okamžitě, ale všiml si, postavy stojící u okna.
   "Vyděsil jsi mě," sdělil mu a Bucky se ohlédl. Steve k němu došel a sledoval výjev venku s ním.
   "Světýlka," řekl chápavě, přidal úsměv a opatrně tmavovláska obmotal svou ruku kolem pasu. Cítil, že se klepe, není mu to příjemné, ale on ho za žádnou cenu nechtěl pustit.
   "Vzpomínám si na stromek v tvém bytě, už dávno... Zdobili jsme ho... spolu, společně s tvou maminkou. Jedli jsme cukroví a pak... dostal jsem svetr, červený se třpytkami..." špital voják pomalu, bolestivě a Steve mu pečlivě naslouchal. "Ta paní plakala... blížila se naše vojna a... ty jsi tam chtěl i když tě tam nechtěli pustit..."
   "Byl to poslední rok, co jsi tam byl s námi. Nakonec jsem odešel i já," potvrdil mu Rogers. Zdálo se, že Bucky rozumí a možná se k němu i více natiskl. Nebo si to jen namlouval?
   "Byli jsme přátelé... nejlepší?" zeptal se tiše.
   "Ti úplně nejvíc nejlepší," usmál se Steve. "A pořád jsme, Bucky. Nikdy bych tě nechtěl opustit." Winter soldier zvedl pohled k němu. Blonďák byl vyšší než on, ne jako v jeho vzpomínkách. V tmavé místnosti si nemohl moc prohlédnout krásu světlemodrých kukadel, ale i tak je měl pořád před sebou, bylo to kouzelné.
   "Proč mi tluče srdce tak silně? Já přece nejsem udýchaný," nechápal a ucítil, jak mu jeho přítel položil ruku na hrudník, aby to mohl zkontrolovat.
   "To se stává i za jiných okolností," vysvětloval Steve. "Když si nervózní, máš strach, zamiluješ se nebo... tak," dokončil svou odpověď a nechtěně zčervenal i když to druhý muž nemohl vidět.
   "Aha... Miluju tě?" položil James otázku, u které ho Steve leknutím pustil. Nyní už mu také srdce divoce bušilo, tohle nečekal.
   "N- nesmíš se mě takhle ptát, t- to já nevím, Bucky, nemůžu ti na to odpovědět..." vykoktal. Ve slabém světle vycházejícím z chodby mohl spatřit vojákovo zklamání z toho, že to zase nechápe, že tomu zase nerozumí. Bylo mu ho tak líto a zároveň... měl radost, že něco cítil.
   V tu chvíli se kapitán rozhodl. Překonal tu malou vzdálenost mezi nimi, vzal jeho obličej do dlaní a políbil ho. Nejdříve se jemně rty otřel o ty druhé a pak mu sjel rukama na ramena, když ucítil ty jeho na svých bocích. Drobně ho ochutnával, pěkně pomalu, ustrašeně, než je strhla vášeň a museli se po chvíli odlepit, aby se vydýchali.
   "Udělej to znovu," zaprosil nižší a nečekajíc na odpověď, přilepil se tentokrát on na něj. Nechal jeho prsty vplést se mu do dlouhých vlasů a hladově ho líbal. Cítil to! Cítil motýlky v břiše, hřejivost v srdci a horkost tváří. Trvalo několik minut, než ho zase pustil. Oba se potom k sobě znovu natiskli a dívali se spolu ven.
   Steve myslel jen na to, jak dlouho už po tomhle vlastně toužil, aniž by o tom pořádně věděl nebo si to přiznal a Bucky děkoval hlupákům, kteří tak šíleně přeplácali ten mohutný stromek na náměstí... a dali tam ta úžasná světýlka, díky kterým má nyní to, o čem už ví, že o tom vždycky snil.