Probuď mě! - 15. (finální!) kapitola

Tak jsme u konce téhle stucky.

 Nemůžu říct, že by to bylo zrovna moje OTP, ale každopádně mě to opravdu bavilo. 

Děkuju za každé vaše přečtení, za každý komentář, neboť to je především to, co mě žene vpřed.

*Niké*

------------------------------------------------------------

O jeden odbytý trest později

James Barnes už se nemohl dočkat svého propuštění. Vstal dříve, pečlivě sbalil své věci, opatrně odlepil ze zdi darovanou fotografii a přidal ji do zabalené tašky. Moc toho neměl a o to víc si cenil toho svého mála.
A už se šíleně těšil na Steva.
Kapitán za ním sice pravidelně chodil, ale vždy měli jen omezený čas a neprůstřelné sklo mezi sebou.
Když už konečně nastal čas jeho odchodu, stál už i s taškou v pozoru před mříží. Bylo teprve ráno a všichni vězni v celách, takže když jej bachaři vyvedli ven, všichni se s ním chtěli rozloučit.
"Tak už to máš za sebou, co, železná pěsti!" hulákal Bert mlátička.
"Musíme spolu ještě někoho zmlátit!" vzpomínal nadšeně John devítiprsťák.
"Zavolej mi," volal na Jamese roztouženě jeden z místních úchylů.
"Tak dost už!" zařval jeden z dozorců na výtržníky:
"A ty pohni zadkem."
Tak po pěti nekonečných letech prošel Bucky zpět bílou chodbou, která vedla k jednotlivým oddílům až do přijímacího sálu. Tam dostal nový občanský průkaz (ten starý už dávno ztratil) a nějaké peníze.
Potom jej odvedli k hlavní bráně a vystrčili ven. Byl volný.
Stál tam jen tak sám a najednou se cítil dosti podivně. Je před ním, aby začal nový život. Zvládne to? Dokáže vůbec normálně zapadnout do této doby? Do obyčejného života?
Vtom se před ním zastavilo auto a z okýnka se na něj usmíval jeho Steve. Dokáže to. S ním ano.
Nadšeně se k vozu rozběhl. Svou tašku hodil na zadní sedadla a sám se uvelebil na místě spolujezdce.
Když zavřel dveře, nastalo rozpačité ticho.
"Konečně jsi na svobodě! Tak kam bys chtěl jet?" začal Rogers.
"Do lesa!" vyhrkl James.
"Nemám nic proti. Jedeme."
Pak zařadil a vyjeli na dálnici pryč z New Yorku. James jen zavřel oči a tiše si užíval nově nabytou svobodu.

...

Les byl nádherný. Bucky nadšeně pobíhal mezi stromy a užíval si čerstvý vzduch. Když se dostatečně nabažil, otočil se na muže který mu chyběl nejvíce ze všeho. Kapitán Amerika šel pár metrů za ním a tvářil se poněkud rozpačitě. Když se jejich pohledy setkaly, pomalu pronesl:

"Vím že teď nemáš kde být, takže... můžeš bydlet u mně, jestli chceš."

"Děkuji Steve, budu moc rád."

Teď už to bylo jenom o tom, kdo se odhodlá jako první.

A byl to Steve.  Přistoupil k Buckymu a jemně ho pohladil po tváři:

"Ty kratší vlasy ti sluší."

James jej škádlivě chytil za paži a nacvičeným trikem mu podrazil nohy. Rogers s překvapeným výkřikem zahučel do listí.
"Hej, to bylo zákeřné!" zaprotestoval s úsměvem blonďák.
Barnes klesl za ním a rukou jej přidržel na zemi.
"To jsem se naučil ve vězení," pochlubil se.
"Ano? A co ještě?" podivil se druhý muž.
"Hodně věcí," protáhl James a sklonil se těsně nad svého přítele.
"Tak radši dávej pozor, ať někdy ve sprše neupustíš mýdlo," zašeptal mu smyslně do ucha.
Pobaveně sledoval, jak Steve hlasitě polkl a začal se trochu odtahovat.
"Dělám si legraci, kapitáne. Nebyl jsem s žádnými jinými muži," zasmál se.
"Šetřím se pro tebe."
Rogers se mu naoko naštvaně vyvlíkl a hodil po svém příteli hrst listů. Pak srazil Barnese na zem, takže se octl nad ním.
" Už tě nechci nikdy opustit," zvážněl.
Bucky se usmál: "Už navždycky spolu"
Naklonil se ke Stevovi pro polibek, když vtom začalo pršet. Jeden z klasických depresivních podzimních slejváků.
"Blbej podzim," nadával Barnes, zatímco utíkali k autu.
Když se k němu ale uvnitř Steve přitulil, musel uznat, že kapky deště, bubnující na okna a střechu auta mají také něco do sebe...

Konec pohádky