Probuď mě! - 10. kapitola

Hurá za Stevem!

Vypořádat se s policisty zabralo Buckymu ani ne pět minut. Horší problém byl najít cestu ven z bludiště bunkru. Hlavní vchod byl opravdu zasypaný, takže i když jej voják našel, nemohl jej použít. K tomu začal navíc selhávat starý generátor. Zadrhával se a pokašlával, nacož reagovaly všechny lampy šíleným blikáním. Musí se vrátit, kudy přišel. Rozběhl se hledat cestu.

Na patro s rozbořenými schody se musel dostat pomocí háku a pak už na něj žádné překážky nečíhaly. Rychlým tempem prosvištěl chodbami a právě, když se dostal do softwarové místnosti úplně nahoře, elektřina zhasla. Tak to bylo o fous. S baterkou by to šel mnohem pomaleji.

Noční můry se už neozývaly a James věděl, že už nikdy nebudou. Vyškrábal se ven na kopec a zhluboka se nadechl nočního vzduchu.

Teď může začít pořádně žít! Winter soldier zůstal tam dole v kobce a ven vyšel pravý Bucky Barnes!

Svěžím krokem sešel z kopce, prolezl plotem a vydal se po staré lesní asfaltce na zpáteční cestu. Občas se neudržel a bral do rukou podzimem zbarvené listí, které si posléze strkal do kapes, jako malé dítě. Předtím si ani neuvědomil, jak jsou zdejší lesy nádherné!

Z ničeho nic před sebou uslyšel hlasy a rychle skočil do lesa, kde jej tma a mlází skryly před zraky všech pozorovatelů. Po cestě si to štrádoval oddíl policistů. Zjevně posily. Nu, alespoň najdou své spící kamarády dole v bunkru.

Jakmile muži zákona zmizeli z dohledu, vrátil se Bucky na silnici a šel dál. Tentokrát se zbytečně nezastavoval. Málem zapomněl, že jej policie stále hledá! Musí se mít na pozoru...

Došel k nádraží, které bylo stejně tiché a opuštěné, jako vždy. Lidé tu nenastupovali, ani nevystupovali, jelikož tu ani žádní nebyli. Jediným podstatným rozdílem ovšem bylo, že na celém přilehlém parkovišti stála policejní auta. Všichni zaparkovali tady a dál šli pešky, jelikož příjezdová cesta byla zarostlá a tudíž nepřístupná.

Bucky se zašel podívat na tabuli příjezdu vlaků. Nic. Tak jistě, teď uprostřed noci určitě nic nepojede. Navíc ani neví, kolik je hodin!

Roztrpčeně odstoupil od tabule a bezradně se rozhlédl. Pohled mu padl na přilehlé parkoviště. Parkoviště. Plné aut. A žádný vlak nejede.

Mno... Ford sice nebylo ani zdaleka jeho auto snů, ale musí stačit.

Přistoupil k prvnímu vozu, vzal za kliku  a dveře lehce vypáčil. Ta železná ruka má opravdu něco do sebe! Pak z palubní desky vytrhl sledovací zařízení a odhodil jej na zem.

Startovat auto pomocí drátků se naučil už za války, takže s tím neměl problém. Usadil se na místo řidiče, dupl na plyna za chvilku už svištěl nocí po prázdné silnici. Směr NY, Steven Rogers!

...

Když dojel do New Yorku, začalo svítat. Auto nechal pár bloků od stevova bytu a zbylou vzdálenost došel pěšky. Byl moc unavený, ale jeho touha konečně zase obejmout svého přítele byla silnější. Poslední schody panelového bytu bral už doslova po třech, jak se těšil. Došel ke dveřím, párkrát se zhluboka nadechl, aby se uklidnil, a jemně zaklepal. Chvilku počkal, ale nikdo mu neotevřel. Zaklepal tedy důrazněji. Nic. 

"S... Steve?" zachraplal Bucky. Kruci.Už dlouho nepoužíval svůj hlas...

Pořád nikdo nepřicházel a tak vzal za kliku. Bylo odemčeno. Uvnitř se nesvítilo. James nahlédl do prvního pokoje, který zjevně sloužil jako ložnice. Postel ustlaná a studená.

"Steve?" Barnes zavolal znovu. Že by kapitán nebyl doma? Takhle brzo ráno?

Prohledal i další místnosti, ale v žádné z nich svého přítele nenašel.

Snad... snad brzy přijde. Bucky pocítil obrovskou únavu. Mohl by se tu vyspat. Alespoň mu to čekání rychleji uteče. Do přítelovy postele se vlézt neodvážil a tak se schoulil na sedačce v obývacím pokoji.

Usínal se spokojeným výrazem na tváři. Ležel přece v bytě svého nejdražšího přítele!

A poprvé za dlouhou dobu se cítil... v bezpečí.