úterý 31. května 2016

Železné srdce - 14. kapitola

Operace

Dopředu se omlouvám, tahle kapitola bude trošku pochmurnější.
Ale příště vám tu romantiku určitě vynahradím, slibuju ;-)
*Niké*
----------------------------------------------------------------------------------
Umělá bílá světla jasně ozařovala operační místnost, která byla přeplněna různými lékařskými přístroji a nástroji. Uprostřed stálo připraveno operační lůžko, obklopeno několika doktory v rouškách, kteří už se na Tonyho operaci pilně připravovali. Obvykle by se před takovou akcí rozptyloval rozpravami o technice lékařů nebo o hezkých očích několika sestřiček, teď byl ale tak vyčerpaný, že byl rád, když se mu dařilo nezvracet.
"Jak vám je?" zeptal se starostlivě jeden z doktorů, když se k nim celý bledý došoural.
Stark si ho prohlédl od hlavy až k patě a spatřil, že jeho silné postavě, jistým rukám a bezelstným očím může důvěřovat.
"Už abych se toho šrotu uvnitř zbavil," zanadával a s pomocí sestřiček se uvelebil na lehátku. Síla, kterou mu poskytlo Lokiho železné srdce zmizela a nahradil ji lezavý chlad, přes který nedokázal rozeznat jednotlivé myšlenky nebo pocity. Bylo mu zkrátka nanic.
"Už to budete mít brzy za sebou," konejšil jej chirurg ohranou hláškou.
Dveře se otevřely a dovnitř vkráčel usměvavý Thor. Vlekl za sebou vzpouzejícího se bratra a když přišli blíž, postrčil ho dopředu k pacientovi.
"Proveď kouzlo," poručil mu ostře.
Bůh lsti ho neposlouchal a zkoumavě Ironmana pozoroval.
"Ty se opravdu chceš jen tak zbavit té ohromné síly, již jsem ti věnoval?"
"S největší radostí."
"Jakému kouzelníkovi se podařilo nalomit mé kouzlo? Vy na Mittgardu přece neovládáte magii?!" zasyčel rozzlobeně černovlasý.
Bůh hromu ho zezadu musel uklidnit pohlavkem.
"Proveď kouzlo Loki!" vyštěkl důrazněji.
Thorův mladší bratr neochotně poslechl, přiložil ruce na miliardářovu obnaženou hruď a za chvilku už celý sál zahalily chomáčky nazelenalé magie, které se soustředily kolem místa jejich dotyku. Tony i doktoři jen fascinovaně hleděli, jak kouzelník mumlá jakási nezřetelná slova a pomalu vzdaluje své ruce. Jako magnet za nimi z pacientova hrudníku vyletěl chomáč našedlého dýmu, na což zareagoval Stark bolestným vzdechem.
"Máte chvilku, než vám bez srdce umře," prohlásil znuděně Loki.
Přítomní sebou cukli, jak se honem probrali z okouzlení a honem se dali do práce.
"Anestezii, sestro!" zavelel doktor a spěšně si nasazoval sterilní gumové rukavice.
"Bohové s tebou můj příteli," zamumlal Thor a, zrak nedůvěřivě upřen na ostrých skalpelech, odvedl svého bratra pryč.

...

Rogers nervózně poposedával na chodbě a každou chvíli natahoval krk, aby nepřehlédl nic, co se šustne kolem dveří, kde mu zmizel Stark. Ty se náhle otevřely a ven vyšli dva Asgarďané.
"Kouzlo se podařilo. Teď je osud našeho přítele v rukou těch podivných ranhojičů," informoval ho blonďatý.
Steve měl na jazyku spoustu otázek, žádnou z nich však nestačil vyslovit, jelikož se černovlasý bůh pokusil o útěk.
"Ale no tak bratře, máš to vše zapotřebí?" volal za ním Odinson znaveně, lehce ho doběhl a rugbyovým skokem ho srazil k zemi.
"Budeme už muset jít Stevene," mávl na sedícího avengera a bez rozpaků si to namířil otevřeným oknem přímo do své daleké domoviny.
Kapitán Amerika zůstal v chodbě zase sám a starostí a obav mu ani zdaleka neubylo. Co když se operace nepodaří? A i kdyby ano... on už s ním nebude chtít mít nic společného. Vrátí se k Pepper a jeho nechá v jeho opuštěném, osamělém bytě. Bude těžké na Tonyho zapomenout... zvlášť, když ho vidí téměř každý den... ale třeba by si mohl vzít dovolenou a odjet někam daleko.
"Ahoj Steve," ozval se z ničeho nic ženský hlas.
"Jé, ahoj Pepper, co tu děláš?," hrdina už se ani nesnažil předstírat nadšení, že ji vidí.
"Přišla jsem ti poděkovat. Nevím, jak jsi ho dokázal přemluvit, ale jsem ti opravdu, opravdu vděčná," usmívala se na něj zrzka a vzápětí ho srdečně objala.
"Je to přece můj kamarád," opáčil rozpačitě voják. Cítil se jako dítě, co udělá za všechny své spolužáky domácí úkoly, hodiny se s tím dře a pak jediné co dostane... jsou vřelá obětí a srdečné díky. O to přece nestojí! Chce něco... něco nesplnitelně a vzdáleně jiného.
"Budu tu třeba celý den," rozhodla se dojatě žena, usadila se vedle něj a upravila si kostýmek.
"Ach, já budu muset jít, mám... práci," zareagoval Rogers okamžitě. Konec konců - je to vždy milovaná žena, kdo pacienta vítá a ne... ne on.
"To je škoda," usmála se na něj zdvořile Pottsová, ale očima už visela na, dosud zavřených, dveřích.
Kapitán se s těžkým srdcem vydal domů. Měl náladu tak pod psa, že ho překvapila jasná obloha a na ní veselé slunce. Kdyby se počasí řídilo podle něj, nejspíš by asi nastalo zemětřesení, hustý déšť a ochladilo by se nejmíň o dvacet stupňů Celsia. Usedl na svého Harleye a vydal se ucpanou newyorskou dopravou. Motorka mu vesele vrněla na pozdrav, což s v něm, společně ještě s tím krutě nádherným počasím, prohlubovalo stav deprese a zoufalství. Po necelé hodině se ocitl na místě. Uložil svůj dopravní prostředek do garáží a pomalu stoupal po schodech nahoru. Neměl kam spěchat.
Odemčel, odkopl boty do rohu chodby, flákl bundu na zem a v ložnici se zhroutil na postel. Byl unavený a zoufale toužil po bezmyšlenkovitém a klidném spánku.
Jak se jeho tělo pomalu uvolňovalo, začal ostřeji cítit vjemy z celého dne. Bolest v krku z toho, jak se překřikoval s partou rozčilených avengerů, mírně oteklé prsty z rozvazování uzlů, které Thor tolik utáhl, Prchavá vzpomínka na sladké setkání s Jeho rty...., oteklé oči z nedostatku spánku a stresu a ta šílená tíha v břiše... obavy z budoucnosti, strach z minulosti a ta šílená beznaděj právě teď...
"Tony!" vykřikl v náhlém záchvatu do polštáře,
Ticho.
Po pár minutách, kdy ležel naprosto bez hnutí, se jeho mysl konečně vzdala a heřmánková vůně prostěradla ho vtáhla do říše snů.
"Fury!" Ironman seděl uvázaný na židli, na sobě Lokiho černozelený plášť a jeho vlasy měly barvu pomerančů. Mlel sebou a zoufale volal ředitele SHIELDu. Kapitán k němu připlaval šedou mlhou začal ho konejšivě objímat.
"Bruci!" ječel Stark tentokrát na Bannera a začal zpřetrhávat provazy.
"Jen klid Tony, to jsem já," šeptal mu Rogers němě do ucha.
"Abigail?" rozjasnil tmavovlasý tvář.
"Ehm... ne, Steve."
"Žádného Steva neznám," pronesl přesvědčeně. Otevřel ústa, aby se dal znova do křiku, ale voják jej umlčel polibkem. Hladil ho po oranžových vlasech a cítil se tak blaženě... že když se odtáhl, měl chuť ho popadnout a znásilnit.
"Thor líbá líp," ušklíbl se miliardář posměšně a jeho rysy se začaly náhle měnit a přetvářet. Oranžové vlasy se prodloužily, oči zmodraly a rysy zjemněly.
"Co to...?"
"Nikdo tě tu nechce!" zavřískla nově zhmotněná Pepper a strčila do něj, až zakopl a padal skrz šedou suť kamsi do tmy. 
S výkřikem se probudil a zatímco mu v uších dozníval ještě ženin nepříjemný smích, pomyslel si, že v beznadějné realitě není zas tak úplně špatně.

neděle 29. května 2016

Loki Laufeyson - Prosíme, nekrmit!

Bonus + muchlací část

Rozhodla jsem se napsat další část na mou starou povídku Loki Laufeyson - Prosíme, nekrmit! na pár frostshield. Snažím se na tom především naučit psát milostné scény, ve kterých mám šílené mezery a nejdou mi :-D
Buďte tak přelaskaví a milosrdní a napište mi prosím, jak se vám to líbilo ;-)
*Niké*
--------------------------------------------------------------------------------------------
"Anthony Starku? Chcete pojmout zde přítomného Bruce Bannera za svého zákonného partnera?"
"Samozřejmně!"
"A vy, pane Bannere, chcete...,"
"Ano!"
"Buďte spolu šťastni, dokud vás smrt nerozdělí."
Je přenádherný den a jarní slunce se přívětivě opírá do hlav svatebčanů. Všichni dojatě sledují poměrně rychlý obřad dvou zamilovaných, kteří se rozhodli svou lásku netajit a nyní si pod obloukem, obaleným bílými a růžovými květy, vyměňují snubní prsteny.
"Šťastni...," opakuje po nich tiše Steve. V duchu se za to nenávidí, ale cítí závist a také do značné míry smutek ve chvíli, kdy by se měl radovat. Ostatním svatebčanům z očí tečou slzy štěstí, ale ty jeho způsobil spíš žal.
"Chcete ještě něco říci, milí novomanželé?" táže se obřadně oddávající.
Tony Stark, který vyloženě září štěstím, obejme svého novopečeného manžela kolem ramen a do všeobecného ticha prohlásí:
"Chtěl bych vyjádřit své nejsrdečnější díky tomu homofobnímu parchantovi Lokimu, kterej nám ukázal, že se nemáme čeho bát!"
Dav povstane a s pobaveným smíchem se dá do nadšeného potlesku.
"Můj bratr není tak zlý, jak jsem si myslel," poznamená Thor spokojeně Rogersovým směrem.
"Vážení přítomní, přesuňte se prosím do vnitřní síně na svatební hostinu," ozve se formální hlas úředníka a hromovládce se už nenechává pobízet dvakrát. Zvedne se ze židle, která to ocení úlevným zaskřípáním, a žene se vpřed, aby si zabral to nejlepší místo.
Kapitán Amerika ještě zůstane sedět na svém místě a nepřítomně pozoruje vzdalující se rozveselené stádečko svatebčanů, které na ramenou nese oba manžele. Jak dlouho bude trvat, než na Lokiho zapomene? Než se bude taky moct zasmát krutým vtipům na jeho adresu?
"Kocoure!"
Blonďák, při zaznění obávaného oslovení div úlekem nespadne ze židle.
"C-Catherine...," pozdraví nervózně obtloustlou zmalovanou ženu v uplé černé uniformě, která zjevně zapříčiňuje její potem orosené čelo a mírný zápach, linoucí se z jejích podpaží.
"Máme problém, holoubku."
"Prosím, neříkej mi takhle, je to..."
"Mlč a poslouchej. Máme problém," odbyla ho žena a nasadila výraz profesionální agentky.
"Co se stalo?"
"Viděli Lokiho. Tady na zemi! No nedívej se na mě tak, já taky sakra nevím, jak je to možný! Každopádně si to musíme vyřídit Thorem."
"Sakra!" Steve celý zbledl. Před chvílí věřil, že už to nemůže být horší, ale to ještě netušil, že homofobní polobůh, kterému napsal milostné přáníčko, uteče z nepřekonatelného vězení a bude se toulat někde po zemi. Zalitoval, že doma nechal svůj štít a uniformu.
"Neboj, já toho nezbedníka vyčmuchám," ujistila ho rázně Bellová: "Jen o situaci musíme ještě informovat ostatní Avengery, aby se měli na pozoru."
"Chtěl bych ho hledat taky. Sice bych rád zůstal na oslavu, ale tohle je vážnější," rozhodl se kapitán. S tou oslavou tak trošku lhal - byl rád, že se z ní ulije.
"O.K., tak jim běž jen říct, co se děje a přijď sem," zaúkolovala ho Catherine.
"Hmmm, v tom saku máš rozkošný zadek," dodala ještě polohlasem.

...

Za půl hodiny už spolu mašírují ulicemi NY ke Stevovu bytu, kde přechovává v trezoru svou bojovou výbavu. Všichni vzali Lokiho útěk celkem v klidu, což bylo ale nejspíš způsobeno velkým množstvím alkoholu a jídla, od kterého se nikomu nechtělo odcházet a cokoliv řešit. Thor prohlásil, že zdaleka není jisté, že to byl jeho bratr a že nevěří, že by se mu opravdu podařilo zdolat jejich úžasnou asgardskou celu a Tony, celý  zčervenalý od vína a manželových polibků, dokonce prohlásil, že by boha lsti měli prostě nechat běžet, že je podle něj zcela neškodný a mírný jako beránek.
"Co jsi to Lokimu dal do kapsy?" ptá se Bellová.
Rogers cítí, jak celý rudne. Jak se o tom pro všechno na světě dozvěděla?
"Ale nic... jenom mu něco upadlo z kapsy," mlží a pokyne ženě, aby zašla do vchodu bytovky, kde voják přebývá.
Obtloustlá zrzka mu dominantně podrží dveře a pak oba vstoupí do výtahu. Zatímco stroj neochotně stoupá vzhůru, otravuje dál:
"Jsi nějaký nesvůj, kocoure. Co se děje?"
"Nic."
Po nekonečně dlouhé době americký hrdina vděčně vyklouzne z těsné blízkosti zpocené agentky a vytahuje klíče, aby si odemčel svůj byt.
"Kde vůbec Lokiho viděli?" ptá se.
"Prý někde tady v New Yorku," prohlásí tajemně obarvená zrzka.
"A co tady může chtít?" Steve otevírá dveře, pouští ženu do bytu a zavírá za nimi.
"Nejspíš ztrestat nějakého opovážlivého smrtelníka, který mu posílá jakési milostné básničky," ozve se ze tmy chodby nový, hlubší hlas.
Rogers se překvapeně otočí. Za ním už nestojí obtloustlá malá Catherine, nýbrž vysoký černovlasý bůh lsti. Ze tmy září jen jeho zelenkavé oči a děsivý úsměv.
"Ty!"
"Ano, já," asgarďan ho hrubě přitiskne ke zdi a na krku Steva zastudí ostří dýky.
"Líbilo se ti, jak jsem skvěle zahrál tu odpornou klaunici?" pokračuje samolibě: "Ale abych řekl pravdu, tento oblek se mi na tobě moc nelíbí, Holoubku," hrubě s ním škubne, až se knoflíčky saka s cinkáním rozletí všude po chodbě.
"Chceš mě zabít?" otáže se smutně blonďák.
"Ne. Ne teď. Nejprve chci vědět, proč jsi mi podstrčil to... to psaníčko."
"Ehm, tys to nepochopil?" v rámci možností nevěřícně zakroutí hlavou tak, aby si o ostrou zbraň nepořezal kůži.
"Ale ano," odsekne Loki:"Jen... jsem nepřátelé a nenávidíme se!" očividně byl vyvedený z míry.
"Vážně? Tak v tom případě...," Avenger černovlasého překvapí rychlým úderem do břicha a vyrazí mu z rukou dýku a vší silou ho od sebe odstrčí tak, že záporák s rachotem přistane až ve vedlejší místnosti. Vyběhne za ním a spatří, že při přistávání přerazil jeho milovanou postel vedví a teď jen mírně potlučeně leží uprostřed.
"Tak co, lepší?" s úsměvem si k němu klekne a pozoruje, jak se jeho protivník těžce zvedá do sedu.
"Abych řekl pravdu, ani ne," hekne Loki popravdě a ze všech sil se snaží zahnat úsměv, který se mu také dere na povrch.
"Takže...?"
"Možná, ale pouze možná, jsem ochoten přemýšlet o tom, že bych snad někdy mohl s tebou mít určitý vztah," vyjádří se povýšeně.
"Tak byl měl asi dokončit to, co jsi už začal," ukáže Rogers významně na svůj polorozervaný oděv.
Přidá se k Laufeysonovi a uvelebí se na rozlomené posteli. Ten podle příkazu strhne z jeho těla veškeré šatstvo od pasu nahoru a zvědavě prozkoumává jeho křivky. Pak se jen sám pro sebe pousměje a přikývne:
"To půjde."
"C-co přesně?" zneklidní Steve, když spatří, jak druhý muž trhá jeho košili na úzké pruhy.
Černovlasý neodpovídá a dál pokračuje ve své práci, dokud není se šířkou i délkou jednoho z pruhů spokojen. Pak jej vezme a obmotá jej blonďákovi kolem hlavy tak, aby nic neviděl.
"Pšššt," umlčí jeho protesty.
Začne s něžnými dotyky v oblasti hrudi a , když se kapitán trošku uvolní, pokračuje na spodní části těla. Opatrně ho položí na záda, aby měl k dispozici jeho tělo v celé své kráse. Jeho milenec na každý jeho dotyk reaguje zrychleným dechem a tichými steny podle toho, jak mu jsou příjemné. Tím, že mu Loki znemožnil vnímat svět zrakem, posílil zároveň hmatový smysl a tím i požitek z jeho dotyků a laskání. Zbaví jej i nažehlených formálních kalhot, čímž se mu dostane přístupu ke spodnímu prádlu.
"Hmmm, zajímavý model spodního prádla, my na Asgardu nosíme buť dlouhé suknice anebo nic," poznamená bůh lsti a zamyšleně přejíždí prstech po bavlněné látce, což kapitán velmi ocení a nevydrží už jen tak ležet. Narovná se a poslepu nahmatá jeho plášť a začne se potýkat s jeho sundáváním.
"A co máš na sobě ty?" zašeptá vyzívavě.
"Suknici s trojtým šněrováním," přizná se Loki s úsměvem:"Ale času máme dost."
Další půlhodinu se kapitán nadšeně poslepu snaží boha lsti vysvléct a ten mu s tím občas nenápadně pomáhá, jelikož pouze po hmatu mu to opravdu nejde.
"Óóó, ta suknice má tak příjemný materiál," rozplývá se kapitán: "Chtěl bych se podívat, jak v ní vypadáš!"
"Ani náhodou," naježí se druhý a strhne jeho ruce, které se snaží sundat pásku z očí. Pak už Steve slyší jen trhání látky. Napjatě očekává nějaké další doteky. Za chvilku ucítí milencovy ruce na bocích a ztuhne leknutím, jak jej na nahé kůži něco zastudí.
"Já ty boxerky chtěl ještě nosit!"
"Stejně ti to víc sluší bez nich."
Polobůh se vrátí zpět k blonďákové silné hrudi a kousek po kousku si vychutnává jeho sametovou kůži. Své polibky směřuje čím dál níž, až se ocitne na podbříšku, který vzrušením přímo pulzuje.
"Tohle je sen?"
"Ne."
"Tak to je dobře."
Loki už nechce čekat dál. Konečně kapitánovi sundá pásku z očí, aby se ujistil, že on chce to samé, po čem teď z celého srdce touží on. Modré oči s rozšířenými panenkami na něj pohlédly s ohromnou něhou a láskou, zrcadlily v sobě jeho zelené a za výbuchu vášně se jejich těla spojila. Tiskli se k sobě, jako by se oba dva báli, že se probudí ve své posteli/cele zase sami a opuštění.
"Mimochodem, ten tvůj dopis byl nádherný," zavrněl černovlasý.
Rogers se spokojeně zakřenil, ale potom zvážněl:
"Ale co teď budeme dělat Loki? Určitě tě odhalí!"
"Tak budu prchat, budu se plížit temnotami a udržovat si vzpomínku na tebe, jako svou jedinou naději," pronesl dramaticky zelenoočko.
"Ale..."
"Neboj, taky za tebou občas zajdu. Ale zůstat tu nemohu. A nedopustím, abys měl kvůli mně problémy. Náš vztah by asi neprošel jako coming out těch dvou růžových chlapců. Mimochodem, jaký byl obřad?"
"Když si člověk místo nich představil tebe a mě, tak to ušlo. Teď mě napadá... jak ses dostal z vězení?"
"Nesla mě křídla lásky Stevene, křídla lásky!"
"Děláš si legraci."
"Inu, byla to křídla lásky, špetka magie a trocha hrubé síly a násilí a jeden zlomený palec."

sobota 28. května 2016

Pouto 12. část

Hezké sobotní ráno přeji.
Sobota je podle germánské mytologie den boha neplechy, takže pro vás mám po delší době další kapitolu Pouta, kde už (konečně) Loki opravdu je. Ne moc, ale je. :D
Jinak mám opět rozepsaných několik různých příběhů a nemám žádné tušení, co bude hotové na příště. Je tam nějaké AU Stucky, pokračování Stony, originální femslash (z toho mám ale zatím jen koncept a mini úvod) a po dlouhý době i ThunderShield.
A nesmím zapomenout vám poděkovat za podporu a všechno. :*



Nicméně teď vás už nebudu otravovat. Přeji v rámci možností hezké počtení. :)
12+
Maya


   Byl opravdu překvapený, když mu jeho spolubydlící řekl, že ho Thor chce vzít na výlet. A ještě mnohem víc, když zjistil, že zrovna na Asgard.
   "A proč?" zeptal se vcelku očekávaně.
   "Mají tam prý něco, co mi oživí komplet všechny vzpomínky," plácl Bucky první lež, co ho napadla. I když... lhal vůbec? Od té doby, co Lokiho uviděl, se mu vrátila určitá část paměti. Mnohem větší, než za ten celkový čas mimo Hydru. 
   Steva to zřejmě dost překvapilo, nějaký čas mlčel, než pravil pouze: "To je skvělé."
   "Zítra snad budu zpátky. Vím, že musím ke cvokaři," ujistil ho. Podíval se na blonďáka, který světle modrýma očima studoval podlahu. 
   "Ehm, nezlobíš se?"
   Zvedl k němu lehce zmatený pohled a hned poté nahodil neupřímný úsměv, který pro Winter soldiera nebylo těžké prokouknout.
   "Měl bych? Ne, jen jsem vážně moc rád, že ti můžou pomoct," řekl.
   Buckymu se v hlavě spustil alarm oznamující, že takhle by se k němu chovat neměl. Zdálo se, že Steve je k němu zcela upřímný a on mu naopak spoustu věcí zatajuje. Ne, že by tak úplně lhal, spíše se jen vyhýbal jasným a přesným odpovědím.
   Najednou uslyšeli zazvonění a Barnesovi se dost ulevilo, že může z tohoto napětí prostě vypadnout.
   "Už jdeš? Nechceš Thora pozvat na chvíli sem?" zeptal se Rogers a posmutněle pozoroval, jak se obouvá.
   "Snědl by mi zbytek koláčů, raději ne," uchechtl se a přehodil si přes rameno tašku, kterou mu blonďák vypůjčil. Měl v ní v podstatě jen svačinu (díky Stevovi) a jednu knížku, kterou měl zrovna rozečtenou. Musel přeci vědět, jak se Jess vypořádá s Jodie, no ne?
   "Tak si to užij, dobře?" usmál se na něj kapitán.
   "Udělám, co budu moct. Tak ahoj," ještě mu zamával a zmizel na chodbu.

   "Loki, jdi tady?" zavolal, když vešel do svého bytu.
   "Jdeš pozdě," ozvalo se z ložnice naštvaně.
   "Já vím, omlouvám se. Zdržel jsem se s..." nechtělo se mu to doříct, jelikož zrovna tohle jméno nepatřilo mezi černovláskova oblíbená.
   "Se Stevem, chápu," uslyšel opět od něj, spíše ale už smutně. Bucky si povzdechl, odkopl boty a vydal se za ním. Našel ho sedět na posteli čelem k oknu.
   "Lásko, ty přece nemáš důvod žárlit. Vždyť víš, že tě-"
   "Miluješ mě, já vím. Ale chybíš mi, strašně moc," řekl Loki smutně a otočil se k němu, když se vedle něj Barnes usadil. 
   "Ty mě taky," přiznal hnědovlasý a přitáhl si ho do náruče.
   "I když se vídáme častěji, stále je to málo," zašeptal bůh a nechal se obejmout silnými pažemi. V takto těsném a příjemně teplém sevření se cítil snad úplně nejlépe.
   "Brzy to bude dobrý, slibuju. Koupíme si dům... Kdekoliv budeš chtít, dobře?" skryl úsměv do jeho vlasů při představě Lokiho v růžové zástěře, jak ometá prach z poliček a stele peřiny.
   "A budeme mít knihovnu?" toužil vědět Asgarďan.
   "Tak velkou, že se v ní ztratíš i ty," odpověděl James vesele. Jeho miláček už zřejmě polevil ve svém trucování. 
   "A zelené povlečení?"
   "Žlutozelené."
   "A televizor?"
   "Kdyby to bylo možná, sehnal bych ti i barevnej," odpovídal voják pohotově. Černovlásek zvedl hlavu, aby se jejich pohledy mohly střetnout. Usmál se na něj a posadil se na jeho klín čelem k němu. Zelené oči mu zářily radostí.
   "A velkou postel?" pokračoval dál v jejich hře, přičemž mu voják prsty pročesával vlasy.
   "Moc ne. Spíš menší... Aby ses ke mně musel v noci tulit," zakřenil se Midgarďan. 
   "A budeme mít dítě?" zeptal se klidně.
   "Pokud... to bude možný, tak by to bylo úžasné," vydechl Barnes. Docela ho to překvapilo, ale zároveň ho to opravdu nadchlo.
   "Myslíš to vážně?" znervózněl bůh.
   "Určitě. Miluju děti a miluju tebe," uculil se.
   "Já tebe taky," opáčil a jeho tvář opět zářila štěstím. Přitiskl své rty na ty jeho a něžně ho políbil. Bucky se do polibku zapojil a přejel dlaněmi po jeho zádech až na zadek. Loki stále pokračoval a najednou se do sebe pustili s o dost větší vášní. Jeho dlaně opustily Barnesova ramena a posunuly se dolů k zipu jeho kalhot.
   "Chceš to?" zeptal se James, když se jejich rty na chvilku oddělily.
   "Chci. Udělej mi to, jak nejlépe umíš, vojáčku," ponoukal ho Asgarďan a už mu dlaní šmátral pod spodním prádlem.
   "Pořádně tvrdě... Ukaž mi, jak moc mě máš rád," šeptal dál a sklonil se k jeho krku, kterému se začal věnovat jazykem i zuby. Bucky hlasitě vydechl a zlehka nahnul hlavu na stranu. V tu chvíli pocítil chlad, když je Loki oba kouzlem zbavil oblečení. To byl pro něj signál, že to opravdu chce, že je netrpělivý a že on má tu možnost zbavit ho frustrace hned teď. 
   Poté, co se dostatečně nabažil jeho krku a zanechal na něm pár rudých značek, se od něj odlepil a plácl sebou zády na postel. Tvář mu ozdobil smyslný úsměv, zelené oči se mu živočišně zablýskly. 
   Ten pohled, jak si hraje sám se sebou, ho vydráždil. Znovu dravě zaměstnal jeho ústa, přimáčkl mu ruce nad hlavu a nechal je tam. Potom, když už byli k sobě natisknuti hrudníky tak, že mezi nimi nebyla jediná mezera, si vytáhl jeho nohy na svá ramena a bez nějaké přípravy byl v něm.
   Bůh zaklel a bolestivě sevřel víčka, z pod kterých unikla nejedna slza. Tohle Bucky nechtěl, za nic na světe by mu nechtěl ublížit.
   "Loki, promiň. Promiň, já..."
   "Pokračuj," pronesl skrz zaťaté zuby. "Já to tak chtěl," dodal a znovu otevřel kukadla barvy smaragdů, která se vpila do jeho tmavě modrých.
   Voják přikývl a začal s přirážením. Dělal to přesně tak, jak jeho milý chtěl. Tvrdě a neúprosně do něj vnikal a zase vystupoval, aby tak dokázal vyplnit touhu obou dvou.
   Nemohl si ani představit, jaké by to to bylo, kdyby mu Loki z nějakého důvodu zmizel. Stejně tak, jako si to nemohl představit sám Asgarďan.

   "Již můžeš otevřít oči," uslyšel vedle sebe s uchechtnutím. Poslechl ho a opatrně se rozhlédl kolem sebe. V tu chvíli si uvědomil, že křečovitě svírá Thorovu paži.
   "Promiň," zamumlal, když se ho pustil. Zároveň si už o něco klidněji začal prohlížet okolí. Hromovládce jen s úsměvem čekal na jeho reakci. Nevypadal nějak moc nesvůj z neznámého prostředí.
   "Ehm, zdravím," dostal ze sebe Barnes, když si najednou všiml, že je tu s nimi ještě muž s tmavou pletí ve zlatém brnění.
   "Já vás také," odpověděl hlubokým hlasem, ale neodtrhl zrak od nekonečných dálek tajemného vesmíru... Nebo tak něco, James to nedokázal nějak odhadnout.
   "Dobře... Asi to beru, právě jsme prošli Bifrostem, že? To bylo to světla, ta duha a tak..."
   "Správně. A teď si půjčíme koně a pojedeme do Asgardu," přikývl Thor a rukou mu naznačil, aby šel za ním.
   "Princi," zastavil je ještě Heimdall.
   "Ano?" otočil se Odinson nazpět.
   "Váš otec si s vámi přeje mluvit," řekl prostě a Bucky se zarazil. Doufal, že to není kvůli němu, protože ho ten chlápek jednoduše děsil. A to ho ještě ani neviděl.
   'To nám to pěkně začíná,' problesklo mu hlavou.
...
   'To nám to hezky pokračuje.'
   "Jamesi, co to děláš?" zeptal se Thor nechápavě.
   "Co asi myslíš?" zavrčel v odpověď a znovu se pokusil zatáhnout. "Ten debilní kůň mi žere bundu," zanaříkal. Odinson se rozesmál a Bucky po něm hodil vražedný a netrpělivý pohled, přičemž se snažil, aby mu už ustájený kůň neurval rukáv i s jeho rukou.
   "Jízda byla velmi klidná, to tě musím pochválit. Proč se ovšem teď necháváš pojídat?" optal se ho ve smíchu a začal hladit koně na krku. Ten zastříhal ušima a ze svých velkých zubů uvolnil Barnesovu bundu.
   "Takže fajn," promluvil poté voják jako první. "Proč se mě snažil sežrat?"
   Hromovládce naposledy poplácal černého hřebce po srsti a pak se otočil na smrtelníka.
   "To asi netuší nikdo, Jamesi," pravil.
   Bucky zaúpěl. "Už zase? Jak to?"
   "Tenhle kůň patří Lokimu a všichni ví, že je stejně jako on velmi nepředvídatelný. Netuším, proč zrovna mne právě poslechl. Nu, nevadí. Můj bratr ho kdysi sám zkrotil, všichni ho tehdy opěvovali jako hrdinu, jelikož měli z nebezpečného a hlavně divokého koně strach," vysvětloval, když vycházeli z Asgardských stájí. Barnes už chtěl znovu přestat vnímat, protože za tu dobu, co s ním byl, slyšel už o hrdinských činech snad milionů Asgarďanů.
   Jenže teď uslyšel jméno Loki a chtěl znát celý ten příběh.
   "A jak toho koně chytil?" naléhal a upravil si tašku přes rameno.
   "Samozřejmě, dostanu se k tomu. Já ani mí přátelé jsme se nebáli, chtěli jsme to zvíře zabít ještě, když volně běhalo. Avšak Loki nám to nikdy nedovolil a jednoho dne se za zvířetem vypravil sám. Věděl jsem, že můj bratr není moc rovným soupeřem v boji, a proto jsem jej sledoval," pokračoval Thor a to už stáli před obrovskou branou Asgardského paláce, kterou hlídali dva páry strážných. Bucky si toho všiml, na chvíli se odtrhl od představování si věcí z Thorova vyprávění a prohlížel si vše kolem sebe.
   "Děkujeme vám," pravil bůh hromu, když jim umožnili vstup.
   Barnesovi to připadalo všechno tak příšerně divné, o tom žádná. Ale zároveň na cokoliv se tu podíval, to mu přišlo, jako by to už viděl. Nemohl si však vybavit nic konkrétního.
   "Dovyprávíš mi to?" řekl raději. To už procházeli prostornou chodbou se zdobenými sloupy barvy zlata.
   "Oh, jistě. Byl jsem ve svém úkrytu, odkud jsem viděl, jak z ničeho nic můj bratr stojí před tím prý nezkrotitelným zvířetem. Ten kůň se postavil na zadní a velice hlasitě zahřál."
   "To jsi mu ani nešel na pomoc?" divil se Midgarďan.
   "Ale jistě. Hned jsem vyrazil, avšak než jsem tam doběhl, stál kůň zcela klidně a Loki mu něco šeptal do ucha," vyprávěl Thor.
   "A co?" toužil vědět.
   "To nikdo neví. Od toho okamžiku se stal bratrovým věrným ořem, který ale neposlouchá nikoho jiného, a občas bez Lokiho přítomnosti znovu začíná divočet," dokončil svoje vyprávění. Pak se za chůze otočil na Jamese.
   "Matka mi dovolila pro tebe připravit pokoj a pohoštění. Pravila, že budeš jistě unavený po cestě," řekl.
   "Vlastně ani ne, jsem v pohodě," bránil se voják.
   "Jsi si jistý? Vím, že zde nejsi poprvé, avšak..."
   "Nejsem?" nechápal Barnes a zastavil se.
   "Již jednou jsi tu byl, Loki tě sem přivedl. Bylo ti tehdy opravdu špatně, dlouho jsi spal. Myslel jsem, že si na něco vzpomínáš, když jsi tak klidný. Zdá se, jako by ti byla spousta věcí známá," vysvětloval bůh hromu.
   "No, je mi to všechno nějak povědomý, ale nic konkrétního si nepamatuju," pokrčil rameny. "Ale pokud jsem tu vážně už kdysi byl, to jsem asi byl normální člověk, proto mi nebylo dobře. Od tý doby mně několikrát myli mezi ušima a udělali ze mně to, co jsem. Nemyslím si, že by mě nějak zmohla cesta nějakou světelnou rourou," pravil jako by nic.
   "To nějak nechápu," přiznal blonďák nešťastně. "Jsi si tedy jistý, že si nechceš odpočinout?"
   "Ne," rozhodně.
   "Chceš jít rovnou za Lokim?"
   "...Ano."
   "Dobrá tedy," svolil Thor. "Vězení se nachází ve sklepeních, pojď se mnou," mávl na něj dlaní.
   "Jako bych to tak nedělal celou dobu," zamrmlal Bucky tiše, ale poslechl a cupital těsně za ním, až se dostali k další střežené bráně. Odinson něco řekl hlídačům a poté už scházeli po schodech do široké chodby, kde na nich po obou stranách spočívaly pohledy nepříliš mile vypadajících vězňů.
   Bucky se nemohl vynadívat na všechno a všechny kolem sebe. Tohle bylo o dost zajímavější než koně, duha a zlaté sloupy.
   "Hej, Thore, co jsou zač tihleti?" chtěl vědět.
   "Temní Elfové," odpověděl hromovládce klidně a dál ho vedl chodbou. James však zpomalil, aby si tak mohl prohlédnout nějakého z vězňů, co se rozhodně více podobal obrovskému zvířeti než lidské postavě.
   "Bratříčku, jsem tak rád, že jsi mne přišel obdařit svou přítomností," uslyšel najednou jízlivě blízko  sebe. Ohlédl se a spatřil, jak se Thor zastavil u jedné z cel a pohlíží do ní.
   "Zdravím, Loki," řekl slušně a usmál se. "Někoho ti vedu."
   Z cely, do které Bucky stále nemohl vidět, se nic neozývalo, žádná odpověď. Polkl a pomalu se začal sunout k blonďatému bohovi, který mu zase naznačoval, že má jít za ním. Poslechl tedy a brzy mohl spatřit vysokého černovlasého muže naproti nim, s rukama za zády. Jeho zelené oči se rozšířily, určitě byl překvapený, i když se nejspíše o Barnesovi s Thorem už domlouval
   "Ehm... Ahoj, Loki."

čtvrtek 26. května 2016

Železné srdce - 13. kapitola

Vymítání Lokiho


Tak... tady se připravte na pořádnou dávku dramatičnosti a romantiky ;-)

Anthony Stark nehybně seděl svázaný na židli ve výslechové místnosti a napůl s obavami sledoval vysokého kapitána Ameriku, jehož tvář naplnil podivný výraz. Blonďatý voják silně zabouchl za odchozím Thorem těžké dveře a pak se otočil zpět do místnosti.
"Podotýkám, že mlátit svázanýho je vrchol zbabělosti," varoval ho a zmítl sebou v marném pokusu o uvolnění pout.
"Tak tě odvážu," opáčil Steve.
"Nemáš proti mně šanci," konstatoval překvapeně Tony.
"Já myslím, že ano. Už mám zkušenosti s krocením kamarádů, kterým to přeskočilo v hlavě."
Rogers k němu poklekl a rukama, částečně krytýma tmavými rukavicemi bez prstů, začal uvolňovat uzly. Stark ho u toho jen zvědavě pozoroval a pak to ticho nevydržel.
"Co si myslíš, že uděláš? Já nechci být zase slabej a tečka."
Kapitán pilně pracoval dál a sedícího ignoroval.
"Kdo by zase stál o nějaký pocity v porovnání s tou novou silou? Člověka to stejně oslabuje."
"Myslíš?"
"Pamatuju si ten večer, kdy jsem  měl prošpikovaný srdce skrz naskrz, pomalu jsem chcípal a vy...," železnému muži se zlomil hlas a přepadl ho mocný záchvat kašle.
"Byl jsem za tebou...," šeptl kapitán tiše: "Nepamatuješ?"
"Říct mi pár slov útěchy před smrtí?" zavrčel, už zase klidný, Stark uštěpačně.
"Teď jsme, z přátelství k tobě, vymysleli, jak tě uzdravit! Pocity můžou být i dobré, dávají člověku smysl proč žít! Jaký je tvůj smysl Tony?"
"Teď mluvíš jak nějakej zasranej cvokař!"
"A odpovíš mi, paciente?"
"A jakej máš ty smysl života, doktore?" Tony vrátil otázku.
"Tebe," odpověděl prostě muž a uvolnil poslední provaz.
"Teda řeknu ti, to je úchylný."
"Ne, to je pocit. Láska. Přátelství. Chuť obětovat za svého milého cokoliv, nosit mu snídani do postele, prát se za něj v hospodě, dát si jeho fotku do peněženky, aby s tebou byl i když je daleko, postavit si společný byt podle našich nejdivočejších představ, překonávat společně krize, měnit špinavé plenky a... a tak," rozvášnil se Steve.
"Tak to mi nic neříká," prohlásil nepříliš přesvědčivě Stark.
"Já vím, že až budeš zase zdravý, vrátí se tvá láska k Pepper a se mnou už asi nebudeš chtít ani promluvit, jak ti bude má neopětovaná láska protivná. Ale dostanu tě z toho, jelikož tě mám moc rád na to, abych tě nechal takhle," kapitánovi se leskly koutky očí.
Ironman seděl, jako solný sloup a zjevně sváděl jakýsi podivný vnitřní boj, ve kterém ani neznal bojující strany. První Avenger toho využil, jemně mu položil levačku na koleno. Tony seděl jako zmražený a naprosto nic nechápal. Možná by už bylo lépe, kdyby mu jednu vrazil. To by ho probralo.
Rogers jej něžně pohladil po vlasech a po šíji a přitáhl si jeho zsinalý obličej o něco blíže k tomu svému. Miliardář mohl v jeho obličeji vidět dlouho nahromaděnou touhu a cit, sám však necítil nic kromě neutuchající bolesti v hrudníku. Ať přestane! Blonďák se mu zblízka díval do očí, nehleděl však na barvu ani na tvar, nýbrž hledal v jejich hloubi toho, kterého tolik miloval. Už byl velmi, velmi blízko. Pootevřel rty a s počáteční nesmělostí  se o ty Starkovy něžně otřel. Tmavovlasého sžíral kromě bolesti také nutkavý pocit se rozkřičet. To, co se v tu chvíli dělo, jako by ho rvalo zevnitř. Nicméně se žádná z těchto věcí zatím neprojevila na povrch a Tony, s obratností  shnilého pařezu, začal tuto podivnou něžnost Stevovi oplácet. Jejich jazyky se setkaly v podivuhodné hře, která, kromě toho, že mu byla cizí, nebyla vůbec nepříjemná. Kapitán svého pacienta čechral ve vlasech a ruka, která dříve spočívala na jeho koleně, se vydala opečovávat svalnatou hruď. Po chvilce se Rogers mírně neochotně zase oddálil a zkoumal vynálezcovu reakci. Když žádná nepřišla, vydechl:
"Zachránil jsi mi život a já za tebe klidně nasadím ten svůj. Mám tě rád."
Něco ve Starkovi v tu chvíli přeteklo. Vyskočil, popadl první věc, kterou uviděl a prudce s ní třískl o stěnu. Stůl se rozsypal, jako domeček z karet a jeho kusy se rozlétly po celé místnosti. Zlomený Tony začal následně rozběsněně bušit do zdi, za zoufalých vzlyků. Mlátil, kopal, škrábal, útočil, tloukl a bil tak dlouho, než se zcela unavil a svezl se podél zdi k zemi. Jeho zpocené vlasy byly rozcuchané, skvělé vousy zmáčené slaností slz a ruce, celé zarudlé a plné modřin, měl volně svěšené kolem boků. Zvítězil nad Lokiho magií.
Kapitán Amerika mu jen beze slova nabídl ruku a když ji dobitý Stark přijal, nemohl se ubránit úsměvu.
"Tak pojď Starku, máme tu nějaká srdce, která si říkají o transplantaci," pobídl svého přítele.
Ten nemluvil, jen se do něj zavěsil a poslušně s ním kráčel fádními chodbami ústředí.
"Dokázali jsme to Nat! Tony bude souhlasit s provedením Lokiho kouzla," vyhrkl kapitán nadšeně do vysílačky.
"Výborně," zajásala černá vdova na druhém konci linky: "Clint vrátil Starkovo Bugatti, můžeš v něm Starka dovézt za námi do nemocnice. Všechno už je připravené."
"Děkuju."
Společnými silami se dostali k výtahu a vyšli z temné, nudné budovy do  překrásného slunečního odpoledne, kde už na ně na parkovišti čekalo Ironmanovo pomerančové Bugatti.
"Nepojedem radši na motorce?" zeptal se slabým hláskem Anthony.
"Ale musíš mě pevně obejmout, abys nespadl," mrkl na něj řidič.

pondělí 23. května 2016

Železné srdce - 12. kapitola

Návrat a následný opětovný odchod slečny Pottsové


(proč já ty svý povídky nazývám tak... komplikovaně? :-D )

Vysoký a svalnatý blonďák vyčkávavě poposedával u plastikového stolku a pohled mu střídavě těkal mezi průhledem do výslechové místnosti, displejem mobilního telefonu a přilehlou malou kuchyňkou, ve které před pár minutami zmizela Natasha.
"Co ti Stark vlastně řekl," zajímala se hlasitě agentka, snažíc se přehlušit zvuk vařící se vody.
"Podle všeho to byl Loki, kdo ho zachránil před smrtí. Udělal ho nesmrtelným a silnějším,problém ale je, že ho jaksi... změnil."
Rudovláska pomalu vstoupila do místnosti, v rukou dva šálky, a s ní se po místnosti rozlinula i nezaměnitelná vůně kávy.
"Jak? Jakože je teď tak agresivní?" položila hrníčky na stůl a posadila se ke Stevovi.
"Ano, a taky nemůže... cítit. Myslím tím, přátelství a... a tak," snažil se vysvětlovat voják.
"A ta brutální vražda?"
"Nepřiznal se, ale myslím, že to taky provedl on. V jeho bytě byl silně cítit pach krve," odpověděl neochotně.
Dál už seděli oba mlčky a zamyšleně upíjeli napěněnou kávu. Po chvilce se ozvalo zaklepání na dveře a následné cvaknutí kliky.
Dovnitř, k mírnému údivu obou superhrdinů, vstoupila vysoká zrzka v perfektně šitém kostýmku, jejíž tmavě modré oči byly už mírně obehnány vráskami z neustálých starostí a vyřizování.
"Pepper?" pozdravil ji zmateně Rogers.
"Ahoj Steve, ahoj Nat," usmála se na ně slečna Pottsová: "Já vím, že jsme se s Tonym rozešli, ale doslechla jsem se, že ho ovládl Loki a musela jsem sem přijet," vysvětlila přítomným.
Kapitán, s jistým přemáháním, vstal ze židle a dovedl návštěvu k průhledu, za nímž byl na jedné z židlí uvázaný její expřítel. Ironman jen tiše civěl do zdi a nezdálo se, že by vůbec mrkal.
"Ach, měla jsem to na něm poznat... miluje mě, normálně by se se mnou přece nerozešel," vzdychla Pepper, když na něj pohlédla.
Pak se s němou otázkou otočila na své dva společníky. Když Steve, jehož tvář zdobil naprostý poker face a křečovitě svíral svůj šálek, nijak nezareagoval, chopila se slova Romanovová:
"Myslím, že se za ním můžeš jít podívat."
"Děkuju," druhá žena si vděčně otřela slzu z oka, nemeškala a prošla okovanými dveřmi za Tonym.
Rogers, který ani nezaregistroval kávu, tekoucí po jeho ruce z popraskaného hrníčku, je oba bedlivě sledoval.
"Ahoj miláčku, jak ti je?"
"..."
"Vím už, že tě ovládl Loki... za žádnou cenu neztrácej naději, dostaneme tě z toho," Pepper nevědomky opakovala Stevova slova.
"..."
"Vím, že jsi to nebyl ty, když jsi mě vyhnal. neboj, jsem stále s tebou. Stále tě miluji Tony."
"Nepřibralas trochu?"
"Cože?! Víš co, já zase půjdu," žena se prudce zvedla a práskla za sebou dveřmi.
Zklamaně se rozloučila s Rogersem i Romanovovou, kteří ze všech sil udržovali neutrální výrazy a opět odjela, že prý si počká, až bude její přítel zase normální.
Steve byl v hloubi duše potěšen tím, jak dostala košem, ale zároveň si uvědomoval, že má Pepper pravdu. Jestliže se jim podaří Starka vyléčit, vrátí se zpátky ke své lásce sekretářce a... jak se mu potom bude moct vůbec podívat do očí?! Ve chvíli, kdy mu vyznal svou lásku pochopil, že je pravdivá a takhle... skoro si přál, aby jeho přítel zůstal tak jak je teď.
"Steve? Probuď se, právě jsem dostala zprávu, že se Thorovi podařilo někde splašit Lokiho. Jdeme, budeme na něj mít hodně otázek," rudovláska vstala, kapitán ji malátně napodobil a oba se vydali na místo, kam Lokiho podle polobohových instrukcí zavřeli.
Procházeli bludištěm šedých nevýrazných chodeb, až jejich kroky dospěly k prosklenému výtahu.
"Mají ho v suterénu," vysvětlila Nat a navolila patro číslo -1.
Stroj se na povel bezhlučně rozjel a když dosáhl cílem, dal to najevo melodickým cinknutím.
Americký vzor chtěl jít ven, ale zastavila ho kamarádčina štíhlá ruka.
"Nevím, co ti je, ale seber se. Teď tu nebudeme potřebovat žádné máničky," upozornila ho bez obalu.
"Jo, jasně, promiň. Slíbil jsem Tonymu, že mu pomůžu."
Tak se dali zase do pohybu. Rozléhající zvuk jejich chůze brzy přerušil tlumený křik z jedněch postranních dveří chodby.
"Já říkám, že on sám to chtěl, bratříčku!" ozýval se tlumeně škodolibý hlas jejich starého známého.
Kapitán Amerika vešel jako první a Loki si ho hned všiml.
"Kapitáne mého srdce! Ta projížďka na motorce byla tak romantická, musíme to někdy zopakovat," smál se ten prevít.
"Jaká projížďka? O čem to mluví?" Thor zpozorněl.
"Ale nic," odbyl ho mírně červený blonďák:"Co jsi provedl Starkovi, Loki?"
"Vždyť říkám, že nic! Jen jsem mu pomohl! On umíral a já ho zachránil... a to, že se teď chová tak, řekněme zajímavě, je jen mírný vedlejší účinek," hájil se s úsměvem černovlasý dlouhán.
"JAK jsi mu pomohl?"
"Dal jsem mu nové srdce - celé ze železa. Můj vlastní vynález."
"Tak mu ho zase odstraň!"
"To není jen tak! Anthony k té menší výměně srdcí svolil, musí tedy sám také chtít, abych si ho vzal zpět," zacvrlikal blaženě Loki : "A silně pochybuji o tom, že chtít bude."
"Přesvědčíme ho," prohlásil prostě Thor.
"A navíc... i kdyby se vám to podařilo... bez srdce vám milý Anthony stejně dlouho nepřežije," triumfoval bůh lstí.
"Snad by bylo možné provést vzápětí potom transplantaci," zamyslela se agentka: "Jen potřebujeme vhodného dárce."
"Já jím budu," vykřikl zapáleně kapitán.
"Steve, srdce na transplantaci se berou z lidí, kteří už jsou mrtví na mozkovou aktivitu a mají je v pořádku a ne od živých! Ale máš plusové body za ochotu," zasmála se Nat.
"Dobrá tedy. Lady Romanovová, buďte tak laskava a domluvte ranhojiče, kteří takovýto zákrok budou ochotni provést a my se Stevenem se vypravíme přesvědčit Anthonyho, aby k tomu svolil," rozhodl Thor.
"Hodně štěstí," popřála jim upřímně rudovláska a vydala se na cestu.
"A ty, bratře, na mě počkáš zde," svalnatý hromovládce Lokiho uchopil jako lehký kousek dřívka a velkým obloukem jej hodil do připravené cely, která se za zločincem okamžitě zavřela.
"Ani hodně- au! -štěstí vám nepomůže vy bídní červi!" volal za nimi zpoza mříží.

...

"... a tak bude možná transplantace prakticky hned. Neumřeš nám a navíc se ti ještě vrátí tvé normální já!" kapitán už hezkou chvíli nadšeně vysvětloval Tonymu jejich plán, ten však nevypadal nijak zvlášť zaujatě.
"Ale to pak budu zase slabej ne?"
"Ty přece nejsi normálně slabý!" protestoval Steve.
"Tak slabší, než jsem teď!" zavrčel spoutaný.
"Jestli ti to pomůže Anthony, stejně nejsi silnější než já," argumentoval prostě polobůh.
"Na to kašlu! Teď jsem nesmrtelnej a rozhodně už nechci, aby mě škrábl každej výstřel a každá rána."
"Ale Tony, tobě nevadí ta prázdnota, o které jsi mluvil? To, že nemáš žádné pocity? Že bezhlavě zabijíš?" pokračoval čím dál zoufaleji voják.
"Ehm... ne?"
Rogers zoufale rozhodil rukama a bezradně pohlédl na Odinsona.
"Myslím, Steve, že je to beznadějné, jeho srdce je zcela ledové," zašeptal mu Thor do ucha.
"Ale já to nechci vzdát! Musíme ho nějak rozehřát!" nevzdával se druhý.
"Možná by pomohla horká lázeň?"
"To si nemyslím... počkat... něco mě napadlo, ale pochybuju, že to bude fungovat."
"Co to je, příteli?"
"Ehm... je mi líto, ale asi budeš muset odejít."
"Proč? Překážím tu?"
"Ne, to ne... ale u toho, co tu teď chci zkusit opravdu být nemusíš."

neděle 22. května 2016

Překrásná omluva

Takže ahoj :) Já jsem AnnDark a jako svou úplně první publikovanou povídku a zároveň první povídku na tomto blogu Vám chci představit tuhle Stony povídku. Byla bych ráda za názory a komenty :)
15+

Ann

Překrásná omluva


Steve seděl v křesle, v ruce tužka, v druhé kreslící blok, očima jednou na papíře, podruhé na své předloze. Avšak ona předloha jeho výtvarného umění se začala hýbat, a tudíž i probouzet. Usmál se, odložil náčtrtník a přešel k posteli, do které si lehnul. Osobu, která mžourala do denního světla, prosvítajícího žaluziemi, pozoroval, její hubenější tělo si přitáhl k sobě a hluboce, ale zároveň jemně ji políbil. Po chvíli, která se zdála nekonečná, avšak ne tak dlouhá, jak by si oba přáli, se odtáhl. Ušklíbl se. "Dobré ráno," pronesl. "Dobré," zavrněl jeho společník. Steve hlasitě polknul. Tony moc dobře věděl, co to s ním dělá a náležitě toho využíval. 
"Kolik je hodin?" zamumlal, protřel si oči a hlasitě zívnul. "Asi půl deváté." "Bože, tak brzo," zasténal, čímž si od Steva vysloužil zmatený pohled. "A v kolik by si Vaše Veličenstvo přálo vstávat?" "Hm, v tolik, aby se mohl kochat tím, jak roztomile vypadáš, když spíš." Steve se slabě začervenal a stydlivě usmál. "A v kolik jsi prokristapána vstal ty?" "Nevím, v šest? Pak jsem se šel proběhnout do Central Parku, doma jsem si dal sprchu a pak...jsem se věnoval něčemu svýmu." Tony vyvalil oči a pak zasténal. "Tys mě zase kreslil?!" Steve jen přikývl, v obličeji výraz nadšeného dítěte. "Já si nemůžu pomoct," ospravedlňoval svůj čin. "Tak si mě kresli, ale když nejsem zrovna v poloze, kdy slintám a nemám nad sebou kontrolu," zavrčel. "No tak, Tony," zakňučel Steve, když se k němu jeho milenec a přítel naoko uraženě otočil zády. Obtočil ruce kolem jeho pasu. "Baby, nech toho." Stark něco zamumlal. Rogers se rozhodl použít tajnou zbraň. "Miláčku..." vydechl a políbil ho na krk. Tony hluboce a hlasitě zasténal - tohle zbožňoval. Stevův hluboký hlas, který z jeho uší putoval do rozvodny, která směřovala do jeho srdce a do jeho rozkroku. Stejně jako jeho doteky. "No tak dobře," otočil se a Rogers se zahihňal. Když to udělal, uvědomil si, že jejich obličeje jsou jen pár centimetrů od sebe. Tony se vpíjel do jeho očí a Steve naopak těma svýma těkal po jeho obličeji. Hnědovlasý objal jeho krk. A blonďák se nečekaně přetočil na záda a tmavovláska vzal s sebou, takže teď byl na jeho vrcholu. Tony vykvikl a to Steva rozesmálo. Tony přimhouřil oči a v duchu mu přísahal pomstu. A taky že ji dodržel.
Přisál se mu na rty a zároveň pohnul boky proti těm jeho. Výsledek byl fantastický! Steve hlasitě hrdelně zasténal a jeho ruce skončily na Tonyho stehně a boku a zvrátil hlavu dozadu. Tony se z polibku zase rychle odvrátil. Oba dva si rázem uvědomili, že Stark je úplně nahý a Steve má pro změnu tepláky a tričko. Kapitán Amerika se natáhl pro polibek, ale Iron Man ucuknul. "No jak chceš," zašeptal a posadil se, opřel se zády o zeď a objal Tonyho záda - mohl si ho tak přitáhnout blíž k sobě a hladově se vrhnout na jeho už dávno vztyčené bradavky. Jednu si vzal do pusy, oblíznul jazykem, chvíli sál a nakonec jemně skousnul, poté ale jako omluvu políbil. Tony vzdychnul a vjel prsty do Stevových vlasů. "Steve," zašeptal. Rogers se jen usmál a zlíbal celou Starkovu hruď, vyhnul se jadernému reaktoru a začal se věnovat druhé bradavce, stejně nedočkavé. Tony vzdychal a sténal a z oka mu znenadání unikla slza. "Tony?! U-ublížil jsem ti?! U-udělal jsem něco špatně?!" Steven byl zmatený a vyděšený. "Co? Ne, proč?" 
Tony snad ani nezaregistroval, že pláče. "Ty, ty-" nedořekl a setřel neposednou kapku z jeho tváře. "Oh, ne, to nic, jen, jen jsem se zamyslel." "Tony, co se děje?" žadonil o vysvětlení Steve. "Nic," pokusil se o úsměv a objal jeho krk. "Anthony Edwarde Starku, já poznám, kdy mi kecáš," zabručel Rogers a jeho výraz neubíral na vážnosti a strachu. "Jen jsem se zamyslel, vážně." Vzdal se, protože poznal, že nemá cenu ani smysl odporovat. Stejně by to nic nepřineslo...
"A o čem?" chtěl vědět a vzal si jeho obličej do dlaní. "Ále, všechno možný," odvětil a ledabyle mávnul rukou. Steva však nepřesvědčil. Jen zvednul obočí. "Jen, jen jsem přemý-šlel, jak-jak je to nefér," vydechnul. Steve tu informaci chvíli vstřebával. "Nefér? Co je nefér? Něco se ti nelíbí? Vadí ti něco? Prosím, Tony, řekni mi to." "Ne, je to pitomost, nic, s čím by sis měl lámat hlavu." "Tony, já ti chci pomoct." Stark sebou trhnul. "Tak to bys měl pomoct spíš sám sobě." Steve to slyšel, a ačkoli nevěděl v jakém to je kontextu, bodlo ho to do srdce stejnou silou. "Co?" vymáčkl ze sebe. "Je to nefér. Všechno," začal. Měl plnou Stevovu pozornost, ostatně jako vždy a v jakékoliv situaci. Ten se na něj jen dál upřeně díval. "Ty, ty si to nejlepší a nejkrásnější, co jsem kdy viděl a poznal. A co jsem já? Bez obleku možná playboy, filantrop, miliardář a génius, ale co jsem doopravdy já? Jen sobec, arogantní kretén, který dostane vždycky to, co chce a neohlíží se na následky. Věnoval jsi mi svoje panictví, věnoval jsi mi svojí nevinnost,  a já se k tobě chovám strašně a co děláš ty? Jen mi dokazuješ, jak moc mě miluješ a jak moc jsem tvůj zvrácený protiklad. A z toho plyne jedno..." "Co?" dostal ze sebe přiškrceně jeho společník. "Nezasloužím si tě."
Ve Stevovi by se teď krve nedořezal. Jen tam seděl a stěží dýchal. Nemohl uvěřit Tonyho slovům! Proč to říkal?! Proč říkal něco tak zlého, ošklivého a nepravdivého?! "Cože?" vymáčkl ze sebe a cítil, jak se mu do očí derou slzy. "Steve, já jsem pro tebe jen přítěž, těžká koule u nohy. Nechci ti zkazit život." "Ale můj život jsi ty!" Nemohl si pomoct, ale choval se jako malé dítě. Malé, vyděšené, zmatené dítě. "Zaloužíš si někoho lepšího." Tony byl klidný, vyrovnaný a to bylo to, co Steva štvalo a děsilo zároveň. 
"Ale já nechci nikoho lepšího! Já chci tebe! Nikdo lepší než ty pro mě není a nebude!" Tonyho srdce se rvalo na kusy když tohle viděl a slyšel, ale chtěl pro něj opravdu jen to nejlepší. "Ale jdi. Určitě se najde někdo lepší než já." "Tony, proč tohle děláš?! Proč mi tohle děláš?!" 
Stevovi začaly po tvářích klouzat slzy. "Je to pro tvoje dobro, vážně." Tony ho chtěl pohladit po tváři, Steve ale ucuknul a vysoukal se zpod něj. Vstal z postele, chvíli se na něj se slzami v očích díval, pak zavrtěl hlavou a odešel. Tony, který dosud seděl na posteli, praštil hlavou do polštáře po pár sekundách jeho odchodu. Slz, které promáčely onen nebohý kus látky, si nevšímal. Miloval ho, a proto pro něj chtěl jen to nejlepší. A on pro něj to nejlepší nebyl. I když mu to rvalo a drásalo srdce, říct ta slova do obličeje, který mu věřil a miloval ho, udělat to musel...

Steve v rychlosti vyběhl ven ze Stark Tower, opravdu běžel, jak nejrychleji dokázal, opakoval stejnou trasu, jako už tisíckrát, obíhal stejnou trajektorii jako dnes ráno. Ale v tuhle chvíli to bylo opravdu nejrychleji. Ani se nenadál, a už byl zase u vchodu do věže. Povzdechnul si a vešel dovnitř, nezamířil však nahoru jako obvykle, nýbrž dolů, do tělocvičen. Slzy už zaschly. Našel zde to, co hledal a potřeboval - boxovací pytel. K jednomu se přímo vrhnul a začal do něj bušit a mlátit pěstmi. Dnes ale nebyl naštvaný jako obvykle a jeho rány se stávaly slabšími a slabšími až se nakonec zkroutil na kolena vedle pytle. Prohrábl si vlasy a tváře mu zase začaly brázdit slzy. Ne, dnes nebyl ani trochu naštvaný, byl zoufalý, a nešťastný. Nechápal to. Proč mu to Tony dělá?! Copak neví a nevidí, jak ho to ničí? Nemohl být bez Tonyho. A nechtěl být. Po čase, který se mu zdál jako den, ale ve skutečnosti byla jen hodina, se zvedl a se zarudlýma a vyplakanýma očima a konečně vyšel nahoru.
Čím blíž byl k Tonyho ložnici, tím víc byl pomalejší a pomalejší. Po několika minutách odhodlávání se konečně sebral a pomalu a opatrně zaklepal na dveře. Nic se neozvalo. Pomalu tedy vzal za kliku a tiše otevřel. Vešel dovnitř a zase za sebou zavřel. Otočil se směrem k Tonymu a hlasitě a nejistě polknul. Tony tam jen ležel. A poklidně oddechoval. Asi znovu usnul. Přešel blíž k němu a přidřepl si před okraj postele. Povzdechnul si a sklopil pohled k zemi. Když to však udělal, nalezl na podlaze pár červených skvrn. A po chvilince k nim s tichým kápnutím přibyla další. Steve se rychle podíval nahoru a...zalapal po dechu. 
"Ja-Jarvisi, co se stalo?!" "Pan Stark nejdříve plakal a poté byl tak emocionálně vyčerpán, že ve vzteku rozbil zrcadlo v koupelně a pak vzal jeden střep a pořezal se. Soudím, že některé rány zasáhly i jeho zápěstní tepny." "Do prdele!" zaklel. "Tony, Tony vzbuď se!" Zatřásl s ním, nedbaje na to, že spal. Pokud tedy spal. Steve se začínal obávat nejhoršího. "Ahhhh...," ozvalo se zasténání. "Steve? Ty jsi tady? Tak to je peklo celken pěkný," usmál se. "Ježišikriste!" Steve doběhnul do koupelny - opravdu byla plná střepů. Prokličkoval mezi nimi až do lékarničky, kde si nabral plnou náruč obvazů a dezinfekce.
Vylítl zase ven k Tonymu. "Co to děláš?" zeptal se dezorientovaný Iron Man když viděl Kapitána nalévajícího dezinfekci na hadřík. "Ty si ni nepamatuješ?" pozvedl jedno obočí. "Možná, že se i opil," pomyslel si. "Jo, něco jo. Já jsem se ti přiznal a ty, tys brečel a odešels' a já se rozbrečel. Pak už jsem to nezvlád', tak jsem šel do koupelny a rozflákal zrcadlo. Popadnul jsem jeden střep a...vidíš sám," sklopil hlavu jako pokárané štěně.
"No, to vidím," rothořčil se Cap. "Když já tě tak miluju," zaškemral Stark a neměl daleko k slzám. "Pšt, to je dobrý-" "Ale ty ses zlobil a zlobíš se!" "Ne, nezlobím, ukaž ty ruce." Tony je natáhl před sebe, ale vzápětí ucuknul. "Au!" "Hele, na to sis měl myslet dřív! Teď jsem dej ty tvý packy a drž!" utrhnul se na něj Rogers a on jen ustrašeně poslechnul a znovu je dal před sebe.
Steve mu rány vydezinfikoval a podařilo se mu zastavit krvácení. Nakonec mu to pro jistotu ještě obmotal několika obvazy.

"A už to nikdy nedělej, rozumíš?!" Steve ještě trochu hysterčil. "No jo, ale musíš mi slíbit...že, že budeš se mnou. Budeš můj. Jenom můj. A já tvůj." Steve jen přikývl. "Steve prosím," zašeptal Tony. "Co?" "Vezmi si mě, prosím. Potřebuju tě." "Ne, jsi zraněný," jemně ho odmítl Steve, i když nemohl popřít, že ho to vzrušilo.
"A to říkáš proč? Steve, oba moc dobře víme, že to z mojí pusy putuje přímo sem," přitiskl ukazováček na Steveovu vzrůstající bouli v kalhotách, který zasténal, ,,a že už se nemůžeš dočkat, až ,zraněnej' nebudu, abys do mě zase moch' přirážet a já tě budu povzbuzovat tím, jak vrním, sténám a vzdychám tvoje jméno," rty se mu otřel o ušní lalůček. "Tony přestaň," varoval ho blonďák, který se pomalu - ale jistě - přestával ovládat. "Nebo co?" "Nebo si tě vezmu, tady a teď, jako nikdy předtím a tvrdě, že si týden nebudeš moct' sednout," zavrčel. "Oh, to bych byl mega happy, zlato..." Steve zasténal. Tony použil svojí nohu, aby mohl přejet po jeho intimních partiích. "Já to fakt udělam." "Kdo ti brání?" "Nechci ti ublížit," přiznal. "Však mi neublížíš, neboj, jen mě všukáš do matrace..."
"Tony..." "Prosím. Já to chci. Nebo na to snad nemáš...vojáčku?" dodal škodolibě a to vyvolalo reakci, kterou očekával a plně plánoval. Steve ze sebe doslova strhl jeho tepláky zároveň i s boxerkami, roztáhl Tonymu nohy a prudce a tvrdě do něj vniknul. Opravdu jako nikdy předtím. 
Tony vykviknul a i když na jeho velikost byl už jaktakž zvyklý, přece jen, tohle bylo něco nového a to mu vehnalo slzy do očí. Pociťoval bolest, která soupeřila s radostí a touhou. Přesto mu pár slz sjelo. Steve si toho všimnul a okamžitě mu slzy slíbával. "Omlou-" "Ale já to tak chtěl," zašeptal Tony. "Ale bolí tě to-" "Ať tě ani nenapadne přestat, Rogersi," zavrčel a v očích mu blýsklo. "Pokračuj."
Steveovy oči potemněly chtíčem. Pomalu se rozpohyboval. "Aha, takže na to vážně nemáš, nebo nedržíš sliby..." Ve Stevovi něco vzplálo a v příštím tahu přirazil tvrdě, rychle, a hluboko. A narazil na TO místo. Tony zavrčel, zasténal a zakňučel v jednom. Udeřil jeho prostatu. A znovu. "Steve," zasténal. Steve se ušklíbl. Ale pak se jeho výraz změnil na obličej, který vždycky dělá Tony, když najde něco na vylepšení jeho obleku nebo jiného vynálezu. Obmotal si Tonyho nohy kolem pasu - mimochodem se tak dostal ještě hlouběji do Starka, který zaskučel radostí - překulil se na záda a tedy vytáhl Tonyho na sebe. Ten si tedy teď volně mohl udávat tempo, úhel i hloubku přírazů. Stark se na něm začal pohybovat a oba sténali. 
Rogers do něj občas přirazil a tehdy Stark zavzdychal ještě hlasitěji.
"Ton-y, já, já už to nevydržím!" zasténal Steve a Tony jen udýchaně a souhlasně přikývl. Rogers naposledy přirazil a oba konečně vyvrcholili. Stevovo semeno Tonyho příjemně hřálo a to Starkovo skončilo na Kapitánově břiše. Oba si opřeli čela dohromady a zrychleně dýchali. Hlubiny oceánů se zadívaly do hnědi oříšků, ve které se zablesklo. Jemně se z něj svezl a vstal. "Pojď, prosím," podíval se na něj miliardář, vstal z postele a vzal ho za ruku. Steve naposledy nahlas vydechnul a přikývl, nato vstal. Stark si ho přitáhnul k sobě a hladově ho políbil, poté ho přitlačil na protější zeď. Jel od krku, přes bradavky, prsní svaly, břišní svaly, pupík, podbřišek, až se dostal k místu, které se chystal obsypávat polibky. ,,Tony," zašeptal. Stark se podíval nahoru a chvíli nic nedělal. Steve to zaregistroval a podíval se na něj. A nato zase zvrátil hlavu dozadu, do zdi. Tony se zase podíval na Stevův poklad, na jehož špičce se nyní objevila kapička lásky. Tak málo stačilo... Oba, jak Steve, tak Tony, milovali, když mohli být dominantní, alfa samci. Ale nechávat se milovat, se jim líbilo zrovna tak. Tony se nad ním konečně smiloval a vzal si jeho žalud do pusy. ,,Tony," ozvalo se mu nad hlavou. A on se odhodlal udělat něco, co plánoval už mnohokrát předtím zrovna v téhle situaci, ale nikdy si netroufl a neodvážil se. Jel nazpět a když si ho zase bral, snažil se ze všech sil a nakonec se mu to povedlo a on se pousmál, i když ho rty pobolívaly a slastně zavřel oči. Vzal si Steva do pusy celého, celou jeho délku. Celých třiadvacet centimetrů... 
"Do prdele," zaklel Rogers a Tony oči vykuleně a překvapeně otevřel. Steve už během jejich milování už několikrát použil 'sakra' nebo 'doprčic', ale nikdy, opravdu nikdy 'Nevinný Kapitán Amerika, symbol Ameriky, Steve Rogers' nepoužil takhle na něj silné slovo. A Tonymu se objevilo zrovna slovo milování. To, co měl s ostatními dívkami i s Pepper před NÍM byl jen SEX, no, s Pepper tam možná byly i nějaké city - a to jen z její strany - ale pořád to bylo jen o sexu. Ale se Stevem to bylo milování. Sex je sex. Milování je sex, do kterého je přimíchaná láska, porozumění, něha.
A přesně to tady bylo.
Steve zalapal po dechu a Stark poznal, že blíží k vrcholu. Ještě párkrát pohnul hlavou a Cap mu přímo explodoval do pusy. 
Trvalo to pár doušků, ale nakonec zvládl spolykat všechno, bez jediné kapky nazmar.
"Wow, to bylo..." oddychoval Cap. "Já vím," zazubil se Tony, ale i on byl vyčerpaný, tak se jen zvednul a praštil sebou do postele. 
Steve se usmál a lehl si za něj. "Pojď sem," pošeptal mu a přivinul si ho k sobě. "Steve?" "Hm?" "Miluju tě. A NIKDY tě nenechám odejít." "Já nikam nejdu," políbil ho. 


"Ale teď už spi."

pátek 20. května 2016

I´m your captain

Ahoj, všichni. :)
Dnes tu jsem s novým dílem Příběhů z Asgardu. Je docela krátký (hodně), ale o to více úchylnější, takže snad bych se mohla někomu zavděčit. :D
15+
Maya
 
   (Odehrává se poté, co Thor Lokiho osvobodí z vězení, aby mu pomohl porazit Malekitha, a bůh neplechy si hraje s cizími podobami.)

   "Třeba se ti víc zavděčím jako jeden z příslušníků té tvé nové party," uculil se na něj a ve vteřině z něj byl někdo jiný.
   "Oh, tohle je mnohem lepší," zacvrlikal vesele sympaticky vypadající muž říkající si Kapitán Amerika. Bůh hromu vedle něj nějak neprojevoval zájem o cokoliv, co jeho bratr prováděl. Zatím.
   "Ten kostým je přehnanej... a těsnej," pokračoval, snažíc se svého společníka za každou cenu zaujmout. "Ale cítím, jak ve mně roste odvaha konat dobro."
   A v ten moment se po něm Thor ohlédl, což neměl dělat. Jeho studánkově modré oči zabloudily na kapitánovo pozadí a jeho racionální mysl málem explodovala. Steve měl vskutku nádherný zadek, to je pravda, ale on spíš pomyslel na skutečného Lokiho, jehož tělo vždy tak šíleně obdivoval a toužil po něm. Tohohle si ale Rogersova iluze nevšímala.
   "Hele, chceš slyšet plamenný projev o pravdě, cti, vlastenectví..." pravil stále nadšeně a otočil se ke svému bratru čelem. Odinson se zamračil, když mu zmizel ten nádherný výhled a pohlédl do jiskřících modrých očí Avengera.
   "Bůh žehnej Americe," zvolal ještě, než byl Thorem přimáčknut ke zdi. V tu chvíli jeho iluze povolila a hromovládce teď zakrýval pusu znovu tomu vysokému černovláskovi.
   "Přestaň zneužívat cizích podob," zavrčel blonďák.
   "Sentiment," zamrmlal bůh neplechy spíše sám pro sebe, tedy když mu byla opět uvolněna ústa, a ušklíbl se.
   "Ale nech si tu uniformu," pravil hlubokým hlasem, který Lokiho překvapil.
   "Cože?" opustil najednou své kousavé poznámky a prostě se nechápavě zeptal.
   "Tu uniformu," rozkázal Thor a v očích mu zajiskřil vztek, který se však míchal ještě s něčím, co bylo mladšímu z princů povědomé. Ale bylo to už přeci tak dlouho...
   "Nehodlám tě poslouchat," odsekl, ale neubránil se dalšímu úšklebku. "A navíc, neříkal jsi něco o tom, že máme úkol, tajnou misi?"
   "Udělej to," vyštěkl dost rázně na to, aby sebou Loki cukl a hlavně z leknutí nechal znovu vytvořit modrý oblek s rudými a bílými pruhy. Odinson spokojeně zamručel a jeho oči ztmavlé vzrušením začaly beze studu putovat po bratrově těle v upnutém kostýmu.
   Loki ztuhl, polil ho ledový pot. V žádném případě se mu nelíbil Thorův hladový pohled zkoumající jeho křivky. Ne teď.
   "Co to děláš?" zeptal se vcelku zbytečně, když přestaly blonďákovy silné dlaně svírat černovláskova zápěstí a začaly obkreslovat jeho boky.
   Nižšímu Asgarďanovi se zrychlil dech a tentokrát jeho dlaně vystřelily vzhůru, aby sevřely ruce hromovládce.
   "Ne," pravil chladně i přesto, že jeho srdce říkalo něco jiného... Nebo spíše trochu jiná část jeho těla.
   "Mlč," odsekl modrooký blonďák, vymámil svá zápěstí a dostal se nimi až k jeho pozadí, které bylo  ukryto velmi natěsno ve stahovací modré látce.
   "Opovaž se-" snažil se ho Loki ještě zastavit, ale to už Thorovy velké dlaně pevně stiskly jeho půlky tak, až to přinutilo jeho nevlastního bratra slabě vyjeknout.
   Tohle mladý Laufeyson už znal, nebylo to poprvé, co to Thor udělal. Jenže naposledy to bylo ještě před jeho pádem z Bifrostu, před Avengers, jeho uvězněním a Jane. Za tu dobu se hromovládcovi zřejmě velmi stýskalo a najednou si to jednoduše uvědomil, vypustil z hlavy svou dívku, Malekitha i své přátele a soustředil se jen na to, jak se zbavit své frustrace.
   "Otoč se," zavrčel, nečekal na splnění rozkazu a už ho otáčel zády k němu. Za jeho protestů ho přitiskl hrudí ke zdi, přidržel jeho ruce u sebe jednou ze svých dlaní a tou druhou se znovu vrátil k jeho zadku.
   Tmavovlasý bůh se chystal znovu protestovat a zasypat svého netolerantního bratra nadávkami, ale to už mu Thor kolenem pomohl roztáhnout nohy více od sebe a prsty sjel po zadku dolů po nejvíce napnutém místě modré uniformy, což donutilo Lokiho kousnout se do rtu, aby potlačil nechtěné zasténání.
   "D- dost," zašeptal jen z principu. Zavřel oči, čelem se opřel o zeď a pootevřel nevědomky ústa, když blonďák neustával v jeho hlazení. Najednou ucítil štiplavou bolest a zvuk trhnutí.
   "Co to-"
   "Nemáme čas," umlčel ho jednou prostou větou, kterou zašeptal do jeho ucha. Pohladil ho po lehce zčervenalé kůži na stehnech a pozadí od toho, jak z něj násilím strhl oblek.
   "Nemusíš to dělat," pravil bůh iluzí, když cítil, jak se do jeho těla okamžitě začaly dobývat dva nasliněné prsty. Ani trochu se mu nelíbila představa, že ho Thor znásilní tady a teď, i když dlouhé dny pobytu v žaláři dělaly své a jeho tělo s hromovládcovým nápadem rozhodně souhlasilo.
   "Mlč," zopakoval Odinson rázně. Zrychlil už tak dost odfláknutou přípravu a jeho zaplavil pocit neskutečné prázdnoty. Celé jeho tělo hořelo nedočkavostí a zároveň tím příšerným vztekem, že s ním zachází jako s otrokem.
   Uslyšel zvuk shrnování kalhot. Natočil hlavu tak, aby si ho mohl rychle prohlédnout. Viděl, že to myslí opravdu vážně, jeho vzrušení nelhalo. Zlehka si olízl ret. Nebylo mu však dopřáno déle si ho prohlížet, jelikož byl znovu přitlačen ke zdi, přičemž bratrovy ruce opět bloudily po jeho těle, až se zastavily na bocích, které pevně sevřely.
   "Připraven?" šeptl nadrženě a ke své vlastní frustraci se svým údem několikrát otřel o Lokiho zadek.
   "Ne," odsekl nižší automaticky. Odinson to nevnímal, dlaněmi se posunul o kousek níž, aby ho donutil vyšpulit pozadí k němu. Špičkou se se zlehka dotkl jeho otvoru.
   "Tak dělej, nemáme na to celý den," zavrčel mladší bůh, který už se nějak smířil s tím faktem, že bude nedobrovolně znásilněn, a rozhodl se mu vyjít vstříc. Projednou.
   Thor poslechl a okamžitě do něj začal postupně zasouvat celou svou délku. Loki zalapal po dechu a vytřeštil oči. Nedělal to se svým nevlastním bráškou poprvé, ale přeci jenom to byla už delší doba a najednou mu připadal strašně obrovský. Jeho svaly se leknutím stáhly a trochu tím znesnadnily blonďákovi přístup.
   "No tak, bratříčku," šeptal Thor. "Uvolni se," ponoukal ho už trochu jemněji, než původně začal. Zabořil nos do jeho vlasů a postupoval dál. Černovlásek zakňoural a nutil své tělo k podvolení. Stále je však tlačil čas.
   Najednou se v něm ocitl celý. Laufeyson si začínal zvykat, stažené útroby lehce povolily, jen jeho dech byl stále zrychlený a hrudník se zprudka zvedal.
   "Můžeš," zachrčel,pevně se zapřel a prohnul v zádech.
   Bůh hromu zkontroloval zastřeným pohledem okolí chodby a hned poté se rozpohyboval. Začínal celkem hrubě, takže jeho mladší bratr několikrát bolestně vyjekl. Skousl si ret, jelikož se jeho pronikavý hlas velmi silně odrážel od stěn a stropu.
   "Tiše," snažil se ho Avenger umlčet, ale navzdory právě vyslovenému příkazu sám ne zrovna slabě zasténal. Poháněla ho už jen touha a frustrace, kvůli které tohle všechno začalo. A navíc, Loki byl pořád dost těsný, což jen umocňovalo jeho vzrušení. Když už získali správný rytmus- jeho bratr mu vycházel vstříc- šlo to mnohem snáz.
   "Víc, Tho- re," mumlal tmavovlasý princ mezi přírazy. Líbilo se mu to. Odinson narážel na nejcitlivější bod v jeho těle každým zasunutím, nenechal ho chvíli na pokoji.
   A když nad tím tak přemýšlel, vlastně mu to opravdu chybělo. Nikdo to nedokáže tak jako jeho bratříček. Chtěl ho, oba to věděli.
   Blonďák mu vyhověl, zrychlil o něco víc a v obou dvou postupně míra vzrušení vystoupávala zprudka nahoru, už to nebylo k vydržení.
   Najednou však hromovládce zpomalil. Mladší bůh otevřel slastí sevřené oči a natočil k němu přes levé rameno tvář. Na to vládce mjolniru čekal a věnoval mu polibek, přičemž mu do jeho úst okamžitě zajel jazykem. Laufeyův syn zaprotestoval snad jen proto, že ho zachvátila ještě větší frustrace z nenaplněné úlevy, ale i tak mu vyšel svým jazykem vstříc.
   "Tohle mi chybělo," zavrněl Thor to, na co mysleli oba dva, jen se to báli říct. Lokiho strach o ponížení se a hromovládcův o to, že to nestihnou a někdo je uvidí, byl najednou tatam.
   "Teď to dokončím, dobře?" požádal o souhlas, který dostal v podobě zpátečního přírazu. Naposledy se nosem otřel o jeho tvář a opět se vrátil k původnímu tempu, aby tak ukojil jejich chtíč. Už nemluvili, celou chodbu naplnily jejich špatně potlačované vzdechy.
   Netrvalo dlouho a oba bratři konečně dosáhli vrcholu. Nejdříve se udělal Loki do Thorovy čekající dlaně, která ho při posledních přírazech obemknula, a poté i nadržený hromovládce. Zůstal ještě chvíli v něm, opřel se o něj čelem a vydýchával se. Své paže mu obmotal kolem břicha, které se také stále nepravidelně a rychlým tempem nadzvedávalo.
   "Panebože, co to...?" vyrušil je dost vyděšený hlas Midgarďanky.
   "Thore?!" ozvala se druhá tmavovlasá dívka.
   Laufeyson cítil, jak sebou o jeho záda opřený bratr (mimochodem stále v něm) škubnul, a oba natočili pohled do chodby. Několik metrů od nich stála Jane se Sif a na jejích tvářích hrál jeden výraz za druhým, jako na kolotoči.
   Milenci se od sebe nemohli oddělit, jelikož to by ukázali intimní partie, které se v Thorově případě špatně skrývají, když se je snažíte z někoho vyndat. Samozřejmě to mohl černovlásek krýt magií, ale koho by to v tu chvíli napadlo.
   Prvních pár desítek vteřin se nikdo ani nehnul, než napjaté ticho prolomil až samotný Loki, který si samozřejmě neodpustil na nervy jdoucí úšklebek.
   "Povězte mi, chcete slyšet projev o pravdě a cti?"

 

Železné srdce - 11. kapitola

Výslech

Chtěla bych se dopředu omluvit za to, že tahle kapča bude trochu akčnější, míň vtipná a zoufale málo pocitová a romantická... ale nebojte, k tomu se dostaneme! :-D
*Niké*
-----------------------------------------------------------------------------------------------
"Loki? Jakej Loki?"
"Nehraj hloupého Tony! Pokud jsi ty věci opravdu neprovedl ty, pak je on jediný, kdo by byl schopen se za tebe vydávat."
Stark stál na parkovišti před ústředím SHIELDu a snažil se nedat před hloučkem rozzuřených Avengerů najevo sebemenší vinu. Společenská nálada ho hodně rychle přešla, teď svého rozhodnutí vyjet si do ulic hořce litoval.
"Rád bych si tady s váma pokecal, ale musím jít, sorry!" hrubě se prodral kolem Thora a svižně vyrazil ke svému pomerančovému bugatti.
"Ještě jsme neskončili!" zaburácel hromovládce a zachytil odcházejícího za paži.
V Ironmanovi jeho čin vyvolal náhlou zběsilost a vztekle se polobohu vyvlékl, zkroutil jeho paži a pak s nebohým překvapeným Thorem vší silou mrštil o zem.
Hromovládce se okamžitě zvedl, v obličeji se mu však zračila směsice obav a šoku.
"Takhle silný jsi nikdy nebyl Anthony," začal opatrně.
"Časy se mění. Ty jsi zase míval hezčí účes," rýpl do, momentálně mírně rozcuchaného, Asgarďana.
Steve, Natasha, Bruce i Clint sledovali Tonyho s ústy pootevřenými údivem. Všem začalo nepříjemně docházet, proč vlastně miliardář neumřel se střepinami, zaraženými v srdci.
"Stůj," nakázal bůh hromu Starkovi, který využil všeobecného překvapení a pelášil si to k autu.
Pár hromskými kroky ho dohnal, otočil ho a chytil ho za obě ruce, aby se nemohl bránit. Tentokrát byl už připravený a tak po pár brunetových marných pokusech o vyvlíknutí z jeho drtivého sevření použil ránu kolenem do břicha, aby ho uklidnil.
"Spolčil ses s Lokim?" zařval, když se jeho protivník snažil tu dělovku rozdýchat.
"Asi se pobliju," ignoroval Stark jeho otázku a pak se proti Thorovi ze skrčení nečekaně rozběhl a povalil ho na zem.
Vítězoslavně se zašklebil a jal se pokračovat k autu.
Ostatní tahle polobohova nečekaná porážka probrala z tranzu a rozběhli se, aby uprchlíka zastavili.
"Stůjte, ten je můj!" zařval na ně seveřan a hbitě skočil Tonymu po nohách, což dotyčný poněkud nečekal a svalil se na zem.
Celý rudý hněvem se po železném muži sápal, stiskl ho kolem krku a svou ohromnou vahou jej přitiskl k zemi tak, aby nebyl schopen pohybu. Pak mu násilím otevřel oči a pohlédl do nich.
"Jakou barvu mají obvykle Anthonyho duhovky?"
"Hnědou!" ozval se okamžitě Steve.
"Když začal běsnit, změnila se na světle modrou," poznamenal ponuře.
"Cítím z něj Lokiho magii, avšak nechápu, co je to za kouzlo... jeho pleť je chladná, ale je schopný chovat se normálně. A ty návaly vzteku jsou také podivné, neboť ovládnuté bytosti obvykle neoplývají žádnými emocemi....," uvažoval dál nahlas a vůbec ho nezajímalo, že se pod ním zmítá prskající a klející Stark.
"Měli bychom ho svázat a, až se uklidní, snad nám něco prozradí," navrhl kapitán Rogers, který celou scénu sledoval s lítostí v očích.
"Ano, ale je potřeba také najít mého bratra. Jsem si už jistý, že za tím vším nestojí nikdo jiný, nežli on. Zvládneš Tonyho uhlídat?" Thor přijal od Natashy nabízené provazy a dal se do omotávání a uzlování.
"Ano," Steve důležitě vypjal hruď.
A tak se rozloučili s bohem hromu a dovedli běsnícího Starka do klasické šedivé výslechové místnosti bez oken, kde ho upoutali k přikované židli.
Clint si pak bez menšího uzardění "půjčil" miliardářovo bugatti a odjel bůhví kam, Bruce se vymluvil na nějakou práci a tak na ústředí zůstali jenom Steve s Natashou.
Agentka roztržitě přecházela sem a tam po místnosti za zrcadlem a Rogers jen zničeně civěl přes jednostranně průhledné zrcadlo na svého kamaráda, uvězněného v druhé místnosti.
"Běž za ním."
"Cože?"
"Běž za ním, říkám. Jestli ho někdo přiměje k řeči, budeš to ty. Vždycky tě měl rád," pronesla tiše rudovláska.
Kapitán chvíli jen stál na místě a dusil v sobě různé námitky, pak se konečně odhodlal a vstoupil masivními okovanými dveřmi k Tonymu.
"Kolik vás tam za tím zrcadlem je?" vyjel na něj Stark okamžitě.
Steve si oddechl, když v přítelových očích spatřil zase milou barvu kaštanů a usedl naproti němu.
"Jen Nat. Ten, kdo mě vykopnul ze Starktower byl Loki nebo ty?" oplatil mu otázku.
"To já," ušklíbl se brunet: "sral si mě."
"A ten, kdo mě objímal na motorce?"
"Tak to jsem... nebyl já," odpověděl Tony pomalu. V hrudníku se mu rozlil neidentifikovatelný pocit.
Blonďák už nějak neměl chuť ptát se dál, jen schoval hlavu do dlaní a bez hlesu seděl.
Ironman sváděl krvavý vnitřní boj. Nakonec trhavě vzdechl a spustil:
"Umíral jsem, jasný? Ty a ta parta idiotů jste mi nedokázali pomoct a já jí našel u něj! Jsem teď silnější, nesmrtelný a... a uvnitř podivně otupený. Vím, že bych k tobě měl asi cítit něco jako přátelství, ale bohužel," mluvil monotónním hlasem, z něhož žádná lítost patrná nebyla.
"Máš mě nějak rád nebo tak?" dodal ještě zvědavě.
Steve se konečně pohnul, obešel stůl a sklonil se těsně k němu, ve tváři pevné odhodlání.
"Já tě miluju ty pako," zašeptal mu do ucha.
Stark se zamračil, jak se snažil vzpomenout na význam toho slova.
Kapitán se opět narovnal a, tentokrát hrdě, se zdviženou hlavou a pevným hlasem, promluvil:
"Neboj,  my tě z toho dostaneme Tony!"
"Počkej... c-co žes mi to řekl?"
"Že tě z toho dostaneme?"
"Ne! To první!"
"Aha... jenom, že máš ušmudlaný sako," usmál se posmutněle kapitán a začal svého kamaráda láskyplně očisťovat.

středa 18. května 2016

Fucking with James Barnes

Rozhodla jsem se využít toho, že jsem po dlouhé době zase dostala záchvat psaní a tak přidávám dvě povídky těsně po sobě, protože je taky dost možný, že zas dlouho nic nebude.
.
Každopádně toto je pokračování jednorázovky James Fucking Barnes
(protože co by to bylo za jednorázovku, kdyby neměla pokračování, že? :-D )
*Niké*
------------------------------------------------
Na ulici už se dávno setmělo a kapelou pronajatý bar byl plný tančících světel a hlasité hudby.
Steve se spolu se svým milovaným nejoblíbenějším zbožňovaným zpěvákem a... nějakými dalšími lidmi opíral u baru a nemohl se přestat usmívat. Vždycky si přál Barnese potkat naživo, aby mu mohl říct, jak moc ho miluje, obdivuje a jak skvěle se jeho hlas poslouchá, ale teď mu došla řeč a jen na svého idola okouzleně zíral.
Hnědovlasý zpěvák popadl sklenici džinu a rozlil ji do několika menších skleniček. Pak se otočil na vyjukaného Rogerse, věnoval mu okouzlující úsměv a jednu mu přisunul.
"Pokaždý když sem někoho vezmem, posloucháme furt dokola, jak jsme úžasní a jak mají doma na stěnách naše plakáty a modly a celkově dost nuda. Ale ty se mi líbíš, i když jsi možná až moc zticha. Co říkáš na dnešní koncert?"
Tázaný celý zrudnul, protože by do něj hustil nejspíš to samé jako ostatní, kdyby k tomu ovšem našel odvahu. Zamyslel se, zdvořile upil z nabídnuté sklenky a pak opatrně začal:
"Bylo to naprosto strhující, akorát mi celou dobu zacláněl jakejsi nafoukanec."
Barnes se pobaveně uchechtl a šťouchl do muže vedle sebe, blonďáka s extravagantními vlasy, v němž Steve poznal kytaristu skupiny.
"To byl ten, co se nechal vyzvednout na ramena, abychom na něj lépe viděli?"
"Jo, to byl on,"potvrdil mu Rogers
"No tak tenhle cápek navštěvuje snad každý naše vystoupení a vždycky se jak o život snaží, abych ho vybral na party," uculil se zpěvák.
"A on ho schválně nikdy nevybere," doplnil ho kytarista se smíchem: "Dobře mu tak, nejspíš je to nějakej rozmazlenej fracek."
"Ale je docela hezkej, to se mu musí nechat. Třeba by v posteli ušel...," přemýšlel James nahlas.
"Nemusíš nám tady ventilovat ty tvý homosexuální choutky!" okřikl ho jeho kolega.
Stevovi, který právě znovu upíjel ze své skleničky z toho zaskočilo.
"*kuck* *kuck* Eh... homosexuální? Ty jsi...?"
"Jo. Je to problém?" zpěvák si ho zkoumavě měřil a čekal na jeho reakci.
"Ne... vůbec ne," ujistil ho popravdě Rogers. Spíš naopak, nejradši by v tu chvíli běžel na ulici a tam hlasitě děkoval Bohu za splnění jeho největšího snu. On totiž taky... nebyl úplně na holky, akorát se s tím nikde nechlubil. A takhle to znamenalo, že když jsou s Jamesem stejní, mohli by třeba...
"To je dobře," vrátil ho do reality Barnesův hlas.
Rozpačitě dopil zbytek svého džinu a snažil se vyhýbat zpěvákovu pátravému pohledu.
Chvilku jen tak beze slova seděli a potom se hnědovlasý prostě zvedl a odešel.
"To ne, on se na mě rozzlobil," zavzdychal Steven úzkostlivě a pozoroval jeho hlavu prodírající se davem tancujících.
Sledoval, jak došel dýdžejovi, docela dlouho na něj mluvil a pak zamířil davem zpět k němu.
Dunění taneční hudby se změnilo v jinou, trochu rockovější melodii a Barnes si za chůze spokojeně kýval hlavou do rytmu.
"To je moje oblíbená. Zatančíš si?" vyzval Steva nevinně.
Ten se jen fascinovaně zvedl a pomalu, jako by tomu nemohl uvěřit, se k brunetovi připojil. Společně se propletli do davu a tam, z části díky té skleničce džinu, začali tančit a skákat do hudby. Oba se skvěle rozparádili a když song skončil, byli poněkud rudí a udýchaní. Svižnou hudbu vystřídala tklivá rocková balada a lidé se začali párovat. Steve se docela polekal, když ho kdosi chytil za ruku, ale pak si uvědomil, že ten někdo je James... ,tedy Fucking Barnes, a zklidnil se.
"Dáme ploužák?" zavrněl mu dlouhovlasý do ucha, přičemž jeho druhá ruka putovala tam, kde se dva muži obvykle neobjímají.
Blonďák se při jeho doteku mírně otřásl a prudce zavrtěl hlavou.
"Ne, děkuju Ja... Barnesi," zakoktal a rychle se vrátil zpět k baru, aby nepřekážel párům v tanci.
Tohle byl jeho sen, vždycky si to přál, ale všechno to šlo nějak moc rychle a najednou. Co je to za blázna, že odmítl tanec se svým vytouženým idolem?!
Ohlédl se zpět na parket a překvapeně zjistil, že se zpěvák usmívá.
"Jede po tobě," konstatoval blonďatý kytarista, který stále ještě dlel u své sklenky.
Steve chtěl tomu chlápkovi vysvětlit, že někdo tak slavný a skvělý jako je James by se rozhodně nezahazoval s někým, jako je on, když už před ním brunet zase stál.
"Nechtěl by ses podívat do The Winter Soldiers autobusu? Jezdíme v něm na všechna turné a je fakt parádně zařízenej. Bude se ti líbit," lákal ho.
Rogers ignoroval kytaristu, který se na něj ostošest hloupě culil. Tady nebylo nad čím přemýšlet.
"No jasný, váš autobus je legenda! Je pravda, že tam máte vířivku?"
"Pojď a uvidíš."
Opustili hlučící budovu a vydali se chladnou nocí k přilehlému parkovišti. Stál tam, ve vší své kráse a nablýskanosti, bledě modrý autobus s velkým rockovým nápisem jména kapely a když ho Barnes odemčel, na přivítanou jim vesele zablikal.
Uvnit bylo všechno zařízeno v bouřkové modré a nábytek byl z lehkého plastu a kovu. Vzadu se opravdu pyšnila vířivka a byla tu také praktická minikuchyňka a velká, pohodlně vypadající sedačka. Okna byla polepená různými plakáty z turné, a ještě začerněná, aby dovnitř nešlo vidět. Steve byl jako u vytržení z ostny vyzdobeného volantu a když si všiml, že na hrníčkách tam mají vytištěné hlavy členů kapely, odmítal je pustit z rukou.
"Můžu si jeden nechat? Můžu, prosím?"
"Jasně, je tvůj."
Steve se šťastně rozvalil na pohovku a hrníček si opatrně položil po svém boku.
"Dneska se mi splnily všechny sny," pronesl dojatě.
Rocková hvězda si přisedla a přestože bylo na gauči dost místa, přitiskla se těsně k němu.
"Všechny?" zašeptal mu do ucha smyslně a začal, jako by se nechumelilo, prozkoumávat prostor pod jeho bundou.
"No, ještě jsem si přál tvojí minifigurku, ale nemůžu ji nikde sehnat," přiznal nemístně Steve.
"Něco s tím uděláme," zamumlal druhý tlumeně, zatímco ústy mapoval jeho ušní lalůček.
"A mohla by mít takovej ten poloroztrhanej obleček, co občas nosíš?"
"Hmmm."
"Protože ten je nejlepší, nejlíp ti sluší. Tedy, ještě máš takovej jeden tmavě modrej s ostnama, ale ten není tak rebelskej. A půjdou na té figurce vidět oči? Ty je máš tmavě modré a to se mi hrozně líbí, byla by škoda kdyby..."
"Jsi nervózní?"
"T-Trochu."
"Tak mi, prosím tě, sundej to, co mám teď na sobě, myslím, že mi to nesluší."
Rogers poslechl a roztřesenými prsty si hrál se sponami a zipy. Občas se omylem otřel o holou kůži a to pak vždycky ucukl, i když se nezdálo, že by jeho doteky brunetovi nějak vadily. Když byl hotov, zůstal jen v úžasu hledět na tu dokonalost zpěvákova těla, na všechna úžasná tetování a samozřejmě... jeho vypracované břišní svalstvo.
"Tak jsi ty vůbec gay?" rozkřikl se asi po minutě Fucking Barnes.
"Ale ano, jsem!"
"Tak něco DĚLEJ!" nakázal mu už naštvaně.
 Blonďák jen zakroutil hlavou nad svou vlastní blbostí a jal se prozkoumávat muže před sebou nejen zrakem, ale také prsty a nakonec i jazykem. Další jeho kroky už potom vedla jen bezbřehá vášeň a jediné, čeho tu noc litoval, bylo to, že je takový stydlivý mamlas.
...
Ráno v autobuse The Winter Soldiers patřilo k jeho nejkrásnějším, protože ho tak nějak utvrdilo v tom, že celý včerejšek nebyl jen nádherný a krutý sen. Ležel přitulený vedle svého miláčka, který se v tu chvíli také probouzel.
"Hmmm, tak co?" protáhl rozespale James.
"Teď spolu jako chodíme?" ujišťoval se Steve.
"Jo. Ty, já a hrníček," zpod peřiny vytáhl přítelovu včerejší kořist a on si jí nadšeně přivinul k hrudi.
"A minifigurka! Teda... až ji někde seženeme."

úterý 17. května 2016

Železné srdce - 10. kapitola

Zabte Starka!

Bledé ranní paprsky prosvítaly do ložnice širokými čisťounkými okny a na Tonyho zachumlaného v peřinách vrhaly přívětivé světlo. Ale na něj to ani v nejmenším nepůsobilo, ležel strnule s rukama položenýma na hrudi. Zarudlýma očima hypnotizoval strop a snažil se ze všech sil přijít na to, proč se cítí tak mizerně.
"Proč mě nenapadá, co bych měl dělat?" zamručel do všeobecného ticha.
Jeho mozek obvykle sršel různými nápady a šílenostmi, ale teď byl jako zmrazený.
"Jarvisi, co mi je?" hledal odpověď jinde.
"Kromě toho, že byste měl být mrtvý, trpíte k tomu ještě dlouhou chvílí pane," vyjádřil se k tomu stroj.
Stark do té doby netušil, že i počítač může být odtažitý. Každopádně tedy vstal, přehodil si přes rameno bundu a vydal se do svých garáží, na které byl, díky několika opravdu dobrým kouskům, opravdu hrdý.
Dnes si zvolil své oblíbené Bugatti v barvě zralých pomerančů a když v rukou polaskal jeho volant, i přes jeho mizernou náladu se v něm rozlil pocit klidu a míru. Nastartoval a labužnicky poslouchal zvuk motoru, než se rozjel do rušného newyorského dopoledne.
"Kde je teď Steven Rogers?" zeptal se palubní desky. Docela jej zajímalo, proč chtěl Loki kapitána zabít -, tedy přinejmenším ho chtěl zabít víc, než jiné Avengery-.
"Je i s ostatními z týmu na další poradě, kterou vy úspěšně meškáte," ozval se uštěpačný hlas.
"Tak je čas to napravit," usmál se ďábelsky a bugatti se, sledováno závistivými zraky kolemjdoucích, jako blesk rozjelo k ústředí SHIELDu.

...

"... a obyvatelé Soproně požadují peníze na obnovení té spouště, kterou jsme tam při zásahu způsobili. Předpokládám, že nikdo nebude proti tomu, vzít ty finance z fondu Avengers."
Steve si za Furyho slov jen nepřítomně čmáral na papír, přičemž ani nevnímal, co to vlastně čmárá. Jeho přátelství se Starkem bylo vždycky složité. Byl to sice výstřední egocentrický narcista, který se svými nápady a náladami nechával až moc unést, ale Rogers jej měl v hloubi duše rád. To, jak se jeho přítel posledních pár dní choval, nepovažoval nic moc výjimečného,... naprosto jej však vykolejilo jak na to reagoval on sám.
Jak se mu líbilo, když ho ten parchant, objal, když jej nevinně políbil na tvář... a pak si před ním v klidu nabaluje Bruce!
S žárlivostí pohlédl na dotyčného doktora, který u stolu seděl téměř naproti němu. Překvapeně zjistil, že Banner je stejně nervózní, ne-li ještě nervóznější než on sám. A když se zahleděl na ostatní přítomné... Nat nepřítomně kousala tužku, Clint vrhal vražedné pohledy na prázdné Starkovo místo a Thor se v hlubokém zamyšlení držel za hlavu.
"Tak souhlasíte? Co je to dnes s vámi?" snažil se je vyburcovat unavený Fury.
"Jasně," odbyl ho Hawkeye: "Kde je dneska Stark?" jeho slova zněla výhružně.
Při vyslovení této otázky všichni zpozorněli a vyčkávavě hleděli na ředitele SHIELDu. Ten už chtěl vyštěknout něco o tom, že Ironmana nehlídá, když vtom se z ulice ozval nezaměnitelný zvuk drahého auta a nenechal nikoho na pochybách, kdo právě přijíždí.
Burton už na nic nečekal a vyběhl z konferenční místnosti, vzápětí následovaný Romanovovou, která také vypadala, že chce něco zabít. Bruce jen párkrát těžce vzdychl aby se uklidnil a zvedl se, aby mohl příchozího přivítat, až s ním ti dva skončí. Sedět tak zůstali jen Steve, Thor a Fury.
"Ehm... co se stalo?" zakoktal zmateně Steve.
"Myslím, že Natasha vyprávěla cosi o hákovém kříži ale, příliš jsem to nepochopil...," prohodil Odinson, zvedl se a pokynul Stevovi ke dveřím. Oba odešli a nechali tam jednookého samotného jen s obrovskou hromadou papírů, které chtěl ještě probrat.

...

Anthony Stark si to mezitím spokojeně kráčel po parkovišti. Když se ze dveří ústředí vyřítilo pět lidí, překvapeně si je změřil pohledem a vzápětí se rozesmál, když Clint zakopl o Bruce a oba se skutáleli po schodech dolů. Veselí ho ale hodně rychle přešlo, neboť k němu vzápětí doběhla nasraná agentka a vrazila mu pořádnou facku. Bruce a Clint už byli také na nohou a hnali se za nimi, když tu jim cestu zastoupil hromotluk Thor a chránil Tonyho před brutální nakládačkou. Steve to celé sledoval z rozumné vzdálenosti a za nic na světě nemohl pochopit, co se děje.
"Klid! Co se stalo Natasho? Co vám Tony udělal?" překřikoval šarvátku.
První se chopil slova ten nejrozzuřenější - Clint Burton:
"Ten prachatej idiot zaplatil partě teenagerů, aby na můj barák naházeli horu toaleťáku! Uklízel jsem to celou noc!"
Stevovi se moc nechtělo tomu věřit.
"A jak víš, že to byl on? Proč by to přece dělal?"
"Ti fracci nám přes celý garážový vrata nasprejovali nápis: Ironman je nejlepší! A proč by to dělal? No nejspíš proto, aby.... aby mě NASRAL!" Hawkeye už křičel a ze všech sil se snažil k Tonymu dostat.
Ten se tvářil nanejvýš překvapeně a namítal, že tohle rozhodně neprovedl, a navíc byl celý den zavřený ve Starktower.
Jeho odpor ve chvilce rozbila Natasha, kterou Starkova "hraná" nevinnost ještě více rozčílila.
"A kdo na mé přednášce válečným veteránům o porážce Hydry promítl na zeď hákový kříž s nápisem Hail Stark?!"
"Já nejsem takovej idiot, abych si proti sobě štval bandu bezzubých staříků a tebe," zasmál se železný muž: "A navíc to mohl udělat kdokoli."
"Akorát, že jsme tě tam všichni viděli!" okřikla ho rudovláska.
"To není možné," zamumlal stále nejistější miliardář.
"Předpokládám, že do hlavy jsi mě taky nepraštil ty že?" zavrčel sarkasticky Bruce, bělmo děsivě nazelenalé.
"Ne, nebyl jsem to já. Nebo se na to alespoň nepamatuju," bránil se Ironman:
"Někdo to na mě musel navlíknout, někdo se za mně musel vydávat a...," náhle si jako blesk z čistého nebe uvědomil, kdo.
Ale Thor tu myšlenku vyslovil jako první.
"Loki."

pátek 13. května 2016

Zahrajeme si hru


Čauky. :)
Jsem tu s novou Stony povídkou... Respektive s další "původní" jednorázovkou, která nakonec skončí rozdělená na dvě části. Co už? :D
V rámci možností přeji jako vždy hezké počtení. 



   Mám rád, když mají věci svůj řád. Naopak nesnáším, když něčemu nerozumím, něco nechápu nebo nevím, co si počít. Vadí mi bezradnost, která nastane vždycky, když mě něco zaskočí. Ale důležité je se sebrat, vzpamatovat se a postavit se situaci čelem jako hrdina.
   Ale tohle všechno je vám houby platné, když se vrátíte po náročném dni domů a nikde nikdo!
   Normálně je Avengers tower plná a neuvěřitelně hlasitá i přesto, že nás 6, když se tu výjimečně sejdeme všichni, zabírá pouhých několik pater z této odporné a přehnaně vysoké budovy. Pořád jsem si na ni nezvykl, pořád se mi tu nelíbí a nebýt Tonyho...
   Tony. Ten egoista. Sobec. Otrava. Achjo, jak mě v poslední době rozčiloval!
   Všichni byli pryč a já docela očekával přede dveřmi nějaký vtip, třeba tašku s mými sbalenými věcmi. Jasný rozkaz: "Dej si odchod, štveš mě". Něco podobného už párkrát udělal, avšak pak jsem byl přesvědčován, že "to byla jen prča, kapitáne Suchare." Ale nic takového tady nebylo a můj pokoj vypadal, že se ho nikdo nedotkl.
   "Ehm, je tu někdo?" zavolal jsem vcelku nahlas a chvíli čekal na případnou odpověď.
   "Dobré odpoledne, pane Rogersi," uslyšel jsem známý hlas, který mě neskutečně vylekal. Bydlel jsem tu skoro dva měsíce, ale z nějakého důvodu jsem si na pár věcí ještě nezvykl. Třeba na tu, že stěny tu poslouchají a mluví.
   "Ah... Ahoj, Jarvisi," pozdravil jsem a pořád si u toho připadal trochu hloupě. Je zvláštní mluvit na někoho, kdo tu s vámi vlastně ani není a vy nevíte, kam s očima. "Můžeš mi říct, kde jsou všichni?" zeptal jsem se.
   "Obávám se, že nikoliv, pane."
   "No... A můžeš mi říct proč?" zkusil jsem to.
   "Podle instrukcí pana Starka vám nesmím nic prozradit," vysvětlil mi robot a mně se v tu chvíli rozsvítilo. No samozřejmě! Tony ze mně chce udělat naprostého hlupáka. Netušil jsem sice, co přesně má v plánu, ale už se mi to nelíbilo.
   Povzdychl jsem si a chtěl tomu nafoukanýmu sobci překazit zábavu tím, že bych se vykašlal na jakoukoliv hysterickou scénu a šel se v klidu vysprchovat. 'Pokud ovšem v tomhle nemají prsty i ostatní a jednoduše někam šli beze mě, jen se mě prostě zbavili...' problesklo mi hlavou. V tu chvíli jsem si připadal trochu zklamaný.
   "Mám vás ale upozornit, že dopis s instrukcemi máte na nočním stolku," promluvil znovu Jarivs, čímž mě trochu vyvedl z míry. Jednak proto, že jsem si toho dopisu předtím nevšiml- mé pozorovací schopnosti ochabovaly, lenivěl jsem- a jednak z toho, že... instrukce? Tohle bylo divné.
   Robot už nic dalšího nedodal a tak jsem roztrhl obálku a rozevřel ně moc velký papír s vytištěným textem.
   Zdravím nejdražšího kapitána, začínal a mně už bylo v okamžiku jasné, kdo za tímhle stojí. Teda, spíš jsem se už jen utvrdil.
   Chtěl jsem ti poslat maila, přinejhorším textovku, ale pak mě napadlo, že bychom na tebe pak mohli čekat dóóóst dlouho. Jo, přesně tak, myslím tím "my". Za tímhle nestojím jen já, jak sis určitě myslel. Teda vlastně, já to vymyslel, takže na konci očekávám krapet uznání a díku. Víš, jak to myslím. ;)
   Tušil jsem. Stark měl neustále takové podobné poznámky, který jsem neměl rád, protože, i když jsem je třeba doslova nepochopil, bylo jasné, že nejde o nic cudného. Většinou pak naše konverzace- ehm, mluví spíše on- končí skoro pěstmi. "Skoro" proto, že jsem se z toho vždycky pokoušel dostat s klidnou hlavou, nenechat se vyprovokovat a odklidit se někam stranou. Jakkoliv jsem místní bydlení neměl rád, byl pro mě náš tým nová rodina. A abych se přiznal... hlavně on. Ale nikdy bych mu to neřekl!
   Vím, že si teď představuješ něco příjemně úchylnýho. V hlavní roli my dva... Ale zadrž!
   Nesnášel jsem, když měl pravdu. Nesnášel jsem jeho, ale taky sebe za to, že si vůbec dovoluju něco takového si představovat.
   'Tony tě jen provokuje, opovaž se nad tím uvažovat,' přikázal jsem si v duchu jako malému děcku a pokračoval ve čtení.
   Nicméně, zlato, jde o to, že jsme si pro tebe připravili takovou menší hru. Neboj, nezničíš si při ní nehty, to ti slibuju. :* Takže, poutníku, tvoje cesta začne tím, že zajdeš na nádraží. Víš, kde to je, že jo? Na stole máš GPS, ale s tou asi neumíš zacházet. Kdyžtak se poptej Jarvise nebo někoho po cestě. Ale ne, aby ses zakecal s nějakou hezkou fanynkou! Zkrátka dojdi na to nádraží, zajdi k tý děsivý ženský jménem L. Smithová (Myslím..), co vydává lístky a udělej na ní oči. Pak ti dá další instrukce. 
   Ne, kecám... (Teda kecám v tom, že se ji máš pokoušet sbalit a říkám/ píšu pravdu v tom, že je děsivá. Z nějakýho neznámýho důvodu mě nemá ráda. Ne, fakt nejezdím vlakem a neptej se, jak ji znám, ok?)
   Prostě řekni svý jméno, to bude snad tý čarodějnici stačit a splní svůj úkol, že ti má předat milostný psaníčko nebo (jestli ti to zní líp) spíš další pokyny.
   -Tvůj roztomilý rošťák, Tony
   Copak jsem měl na výběr?
   "Jarvisi, jak se dostanu na nádraží? ...A nechci slyšet o tom, že to zařízení na stole mi to řekne líp," upozornil jsem ho a znovu přes sebe přehodil bundu, kterou jsem si milostivě sundal hned po příchodu.
   Starkův ochotný služebník mi prozradil vcelku jednoduchou trasu, ne moc dalekou, kudy se na dané místo dostanu. Dále mi popřál hodně štěstí- netuším proč- a já vyrazil.
   Za deset minut rychlé chůze jsem byl na nádraží. Pár lidí mi nabízelo své místo v čekající frontě, ale já je zdvořile odmítal. Vzápětí jsem toho ale zalitoval, když mě vyhlídka z čtvrthodinové stojící řady přestala bavit a tak jsem se myslí pořád vracel k Tonymu.
   Co má asi za lubem? Není tohle jen další hra, kterou mě vystrnadí z domu a já tu pobíhám zcela zbytečně?
   "Prosím?" zaskřehotal cizí hlas. Probral jsem se a zjistil, že se nacházím u okýnka, ve kterém se na mě mračí starší paní. Nebyla až tak děsivá, jak jsem si ji představoval dle Tonyho neodborného "popisu", ale příjemná mi také nebyla.
   "N- no... Jmenuju se Steve Rogers," dostal jsem ze sebe ne zrovna přesvědčivě. Cítil jsem, že se potím, i když jsem neměl tušení proč. Připadal jsem si jako nějaký podfukář a to jsem jen řekl své pravé jméno. Možná proto, že to vypadalo, jako by prohlédla úplně skrz mě a hrabala se mi v nečistých myšlenkách...
   Už se nedivím, že si mě Stark pořád tak dobírá, jsem pako!
   Nadzvedla jedno obočí a trochu předklonila hlavu, aby si mě prohlédla i mimo sklíčka svých brýlí. Beru to zpět, ona BYLA až tak děsivá!
   "Fajn, tady to máte," zamrmlala a podala mi další bílou obálku. Slušně jsem poděkoval a co nejrychleji se vypařil. Stoupl jsem si trochu dál od ostatních lidí a pustil se do čtení.
   Tak si to přece jenom našel, drahoušku. Šikula! ;)
   Takže teď bys měl jít k jednomu konkrétnímu průvodčímu. Neboj, tentokrát je to můj kámoš, je v poho a měl by ti předat další zprávu s instrukcema a heslo, který budeš potřebovat později.
   Okamžitě mi proběhlo hlavou, co podle Tonyho znamená "být v poho", protože jestli to znamenalo, že je povahově podobný zrovna jemu, odhadoval jsem, že asi moc do oka nepadneme.
   Dále byl ve zprávě jen krátký popis průvodčího, kterého jsem brzy našel stát u kolejí. Tomu jsem se představovat nemusel, hned mě poznal.
   "Zdravím, kapitáne," zasalutoval mi. Jo, trefil jsem se, je stejný jako Tony.
   "Dobrý den," odvětil jsem.
   "Mám pro vás nějaký psaní," řekl stále nějak moc srdečně a podal mi další obálku, tentokrát růžovou. "Jo a mimochodem, jmenuju se Jack," dodal a nabídl mi ruku, abych si s ním potřásl.
   "Ehm, těší mě," pravil jsem, protože to bylo asi to jediné, co se říct dalo. Napadlo mě, že kdybych s ním musel trávit čas, asi bych si na něj zvykl. Jako na Starka... Který mě teď ale opravdu a zatraceně štval!
   Chystal jsem se poděkovat a odejít, ale ještě mě zastavil. Rozhlédl se sem a tam, jako by hlídal, zda nás nikdo neodposlouchává, a řekl: "Heslo je 'špagetové tornádo'."
   To mě donutilo se najednou úplně zastavit, zabloudit myslí na místo, kdy jsem tenhle pojem už jednou slyšel. Ano, to byl ten den, kdy vařil zrovna Thor, což spočívalo v tom, že do největšího hrnce, co našel, nasypal přes deset balíčků špaget, které nedokázal přirozeně pozřít ani on. Přemýšlel jsem tehdy, co s tím. A v tu chvíli přišel Tony a začal po mě ty těstoviny házet. Nikdy bych si nepomyslel, že to bude taková legrace, plýtvat jídlem, ale neubránil jsem se a začal mu pohotově střely oplácet. Bolelo mě od smíchu břicho. Tričko, tvář i vlasy jsem měl ulepené od mokrých špaget, ale stále jsem se nehodlal vzdát a dál s ním hrál malou válku s jídlem...
   "Budete si to pamatovat?" ozvalo se vedle mě a já se vrátil do reality. Ne moc nadšeně, ve vzpomínkách mi bylo lépe.
   "Uh, jasně, díky." Jak bych mohl zapomenout? Tony mě pak několik následujících dní neoslovil jinak. "Špagetový tornádo, chápu," dodal jsem, rozloučil se a odkráčel pryč. Otevřel jsem třetí dopis.
   Hezká obálka, co? Speciálně pro tebe, zlato. ;)
   No nic. Heslo máš, takže se jde dál. Přikládám ti sem malou mapku (pečlivě stažená a vytištěná z netu, žádná GPS, neboj, srabíku), která tě zavede na místo, kde na tebe sice nečeká další kámoš/ čarodějnice s dopisem (nějaký ty růžový obálky ale ještě využiju, slibuju, v tom balení bylo 15 kusů), ale budeš si muset poradit sám. Ale zase jen chvilku, mý přívrženci jsou všude, muheh. 
   Nemusíš mít strach, pevně věřím v tvůj důvtip, vytrvalost a píli, jak by řekl náš milej spolubydla Viking.
   Jestli máš o týhle hře na schovku pochybnosti, tak je zadupej do země nebo hoď z okna (záleží na tom, jestli si teď vevnitř nebo venku). Cíl se ti bude líbit... doufám. A i kdyby ne, není to náhodou docela prdel?
   Ne! Nelíbilo se mi to.
   Asi ne, ale who cares? Zkrátka vím, že budeš hrát, protože za 1. Jarvis s tebou nebude mluvit (můj rozkaz), dokud se nevrátíš s úsměvem na tý tvý hezounký tvářičce a i s náma ostatníma. A za 2. Vím, že žádný úkol neodmítneš.
   Zmínil jsem se už o tom, jak opravdu, ale vážně opravdu nesnáším, když má ten egoistickej idiot pravdu?
   Prohlédl jsem si mapku a zjistil, že cesta je dlouhá něco přes 3 kilometry. Což samozřejmě není moc, ale vzhledem k tomu, že se už pomalu stmívalo a já navíc netušil, jak je tahle "Tonyho hra" ještě dlouhá, rozhodl jsem se využít autobusu. Po kapsách jsem našel pár drobných a naštěstí mi i vystačily. Doslova jsem nesnášel takovéto: "Ale já vás znám z televize. Vy jste kapitán Amerika, že jo? Tak to já vás svezu zadáčo, nemějte strach."
   Ne, že bych tedy nějak často jezdil veřejnou dopravou (mám raději chůzi a běh), ale jsem si poměrně jistý, že bych něco podobného mohl očekávat.
   Vystoupil jsem na dané zastávce, která už byla od místa zaznačeného na mapě už jen kousek. Cesta vedla nějakou nehezkou ulicí, kde se začali za stmívání scházet všemožní lidé, co nevypadali moc přátelsky.
   "Kam jsi mě to zase dostal, Tony?" mrmlal jsem si pro sebe. Přišla chvíle, kdy se zapínaly otravné neonové nápisy nad různými obchody či bary.
   Asi už jsem to říkal několikrát, ale nelíbilo se mi tu. Ani trochu.
   Bloudil jsem pohledem po něčem, co by mohlo nějak souviset s Tonyho/ Jackovou nápovědou, až jsem narazil na malou italskou restauraci. Chvíli jsem tam jen tak stál a uvažoval, zda je to ono, ale nakonec jsem se rozhodl to risknout a prostě se tam vydat.
   Bylo tam příjemné teplo, ale velmi málo lidí, takže už jen můj příchod upoutal pozornost. Nejistě jsem si sundal bundu, kterou jsem si raději nechal u sebe, jelikož mě sledovalo několik lidí, když jsem před tímto obchodem stál (ostražitosti není nikdy dost) a posadil jsem se k jednomu stolu.
   Netrvalo to ani minutu a přišla ke mně mladá servírka. Vypadala docela mile, měla dlouhé blond vlasy a příjemnou tvář, ale bylo na ní opravdu nadmíru jasné, že už je unavená a nebaví ji stát na nohách takto pozdě.
   "Co si budete přát?" zamumlala bez toho, aby ke mně sotva zvedla pohled.
   "No, já... ehm.. nebyl tu čistě náhodou To-"
   "Myslím tím objednávku," upozornila mě otráveně a protočila oči. V tu chvíli jsem na chvíli zalitoval toho, že nezačne pištět a plnit má přání, když mě spatří, jako ostatní dívky v tomhle věku. Možná by mi to tuhle hru ulehčilo.
   "Tak... Asi špagety, jestli by to bylo možný," řekl jsem raději.
   "A s čím?" zeptala se nepřítomně.
   "Jen tak, prosím," odpověděl jsem a až poté ke mně zvedla pohled. Lehce pozvedla jedno obočí a zdálo se, že přemýšlí. Najednou to vypadalo, jako by ji něco napadlo, či jako by zvláštním způsobem prozřela.
   "Nejste vy... náhodou Steve Rogers?" zeptala se trochu nepřesvědčeně.
   "No, tak trochu jo," usmál jsem se na ni a čekal, s čím přijde.
   "Já vás... nepoznala. Tony vás popisoval tak trochu... jinak," přiznala a měřila mě pohledem, což mě trochu znervózňovalo.
   "Ahh..." Tak jo, překvapilo mě, že mě jednoduše neznala.
   "Říkal, že vypadáte jako... mno, to je jedno, hned jsem zpátky," zamrmlala a už se chtěla otočit.
   "Počkej... Teda, počkejte, prosím. Ehm, co o mně Tony říkal?" chtěl jsem vědět. Kéž bych uměl potlačit to otravné červenání tváří.
   Otočila se a tvář jí ozdobil úsměv.
   "Prej vypadáte jako anděl. A že Brad Pitt je proti vám nicka," odpověděla a přemýšlivě našpulila rty. "Asi máme jinej vkus, no," pokrčila rameny, než se na patě otočila a odkráčela pryč.
   Byl jsem vyvedený z míry? Trochu.
   Naštval mě Tony? Malinko.
   Co jsem cítil? ...Že už začínám zase rudnout.
   Neměl jsem moc času na další přemítání o Něm, protože mi brzy slečna donesla jídlo. Zmohla se jen na "Prosím." (Asi jsem vážně nebyl její typ) a já tiše poděkoval. Dostal jsem velkou mísu špaget a měl jsem na výběr z přílohy se zeleninou, kečupem nebo sýrem. Místo toho jsem se však začal věnovat obálce, která zde ležela místo ubrousku.
   Hi, Love,
   tak nějak mě napadlo, žes určitě zase nejedl celej den, takže si nestěžuj, že jsem tě sem zatáhl. :P
   A jinak, už jsme blízko cíle, neboj. Ještě pár místeček, pár nových přátel... No, neříkej, že tě to nebaví? :D 
   Až se hezky napapáš, stačí ti 54 kroků doleva, tam je tvá další zastávka. Doufám, že sis vzal nějaký sexy upnutý triko a ty luxusní džíny... Ne, jen si dělám prdel, nestresuj se, kámo, ok? 
   Tak prý se nemám stresovat...
   "Do háje s tebou, Starku," zavrčel jsem ne zrovna potichu, takže ke mně zvedlo pohled několik zákazníků z toho mála, co v tomhle podniku bylo. Nevěnoval jsem tomu pozornost, odložil dopis a pustil se do lákavě vypadajícího jídla. V tomhle měl Tony pravdu, vážně jsem nejedl půl dne, takže jsem byl za tohle rád.
   Když jsem asi po čtvrt hodině dojedl, tak nějak jsem si uvědomil, že už nemám nic, čím bych zaplatil. Už jsem začínal panikařit.
   Pamatuji si, že jednou mi udělal (tak trochu hodně namol) Tony přednášku o tom, že hezkej chlap u sebe nosit peníze nemusí. Holky po superhrdinech prý jdou jako slepice po flusu, takže mám zaplatit tím nejcennějším, co mám, a to sám sebou. To se mi nelíbilo hned z několika důvodů. Když pominu to, že jsem prostě nechtěl s ní něco... dělat, jí jsem se nelíbil, v podstatě mi to řekla, takže jsem začal pochybovat, zda je tahle teorie pravdivá.
   "Budete si přát ještě něco?" vyrušil mě její hlas z přemýšlení.
   "N- ne, děkuji. Jen... Nějak nemám peníze u sebe, takže nevím, jak bych vám to mohl splatit..." dostával jsem ze sebe přiškrceně.
   "Tak hele, pane, já mám kluka," řekla nepřátelsky a zamračila se na mě.
   "Já nic takového nemyslel," snažil jsem se ze situace nějak vykroutit, ale nevypadala na to, že by měla ještě náladu se se mnou bavit.
   "Váš přítel Tony to za vás zaplatil dopředu," odsekla mi. "Tady máte slevu na příště, rádi vás tady zase uvidíme," zamrmlala ironicky, vnutila mi do ruky kus papíru a znovu odkráčela pryč.
   Nechtělo se mi to nějak dál rozebírat a zavrhl jsem i omluvu, jelikož na mě už zřejmě neměla náladu. Takže jsem vstal a odešel s novým dopisem i "dárkem" od ní. Obojí jsem strčil do kapsy, ale ještě před tím jsem překontroloval Starkovy další instrukce v podobě toho, kolik mám udělat kroků v té strašidelné uličce.
   "51, 52, 53... 54?"
   Stál jsem před nočním klubem určeným pro homosexuály... Že mě to nepřekvapilo?
   "Nesnáším tě, Starku," zašeptal jsem si sám pro sebe, ale nerozmýšlel jsem se dlouho a okamžitě vyrazil dovnitř. Vrátný po mně chtěl občanku, tak jsem mu vyhověl, avšak, když mi ji vracel, prohlížel si mě velmi nevěřícným pohledem.
   "Vypadáte mladší," ušklíbl se, vypadal spíše pobaveně, a u toho si pročísl docela delší tmavé vlasy. Nemohl jsem si nevšimnout, že má opravdu pěknou postavu, zvlášť teda bicepsy... Sakra, přestaň, Rogersi!
   "Jo, to mi lidi říkají často," usmál jsem a chtěl se už dostat dovnitř, ale on měl zřejmě povídavou.
   "Vážně?"
   "Neustále slyším něco toho typu, že bych mohl hrát v takový tý reklamě... Hmm... No, jak se tam říká 'Ano, to jsem já, ale nemám vrásky jako důkaz'," řekl jsem mu a on se rozesmál.
   "Já jsem Dustin, mimochodem. Hele, neměl by tvůj přítel něco proti tomu, že bychom si spolu někdy zatancovali?" zeptal se. Trochu to ve mně cuklo. Mladá servírka se mnou nechce nic mít, zato on ano? No jo, vždyť jdu do gay klubu...
   "Tony je strašně žárlivej, divím se, že mě pustil vůbec samotnýho," zahrál jsem smutek a pokrčil rameny.
   "Tak to je škoda, taková hezká tvářička se nevidí každej den," řekl a poplácal mě po rameni. "Tak třeba jindy."
   "Jo, jo, někdy jindy," odpověděl jsem a najednou jsem zase začal rudnout. Tahle má vlastnost mě opravdu vytáčí. Všiml jsem si ale jedné věci. A to té, že nejčastěji se červenám, když se nějak jedná o toho nafoukance...
   Navíc jsem mu lhal, Tony přeci nebyl můj přítel. Ani si nejsem jistý, jestli je... No, jestli je na kluky.
   Vykašlal jsem se na to, tohle přemýšlení o Něm mě vždycky rozhodilo. Jak já ho nenáviděl za to, jak mě trápí už jen tím, že prostě je.
   Uvnitř hrála hlasitá hudba a barevná světla tancovala po všech tanečnících v rozlehlém baru. Viděl jsem všechny muže tady dobře se bavit. Smáli se, pili a tancovali. Vůbec to nevypadalo, že by byl někdo nervózní z toho, že je tady. Asi to je jenom mnou.
   Připadalo mi to takové... hezké.
   Nebyl jsem tu ale jen tak, musel jsem se věnovat svému úkolu. Začal jsem se tedy rozhlížet, co by mohlo být mým dalším stanovištěm.