Iron- Frost 12. kapitola

Tahle kapitolka je bez Lokiho, ale snad mi odpustíte... :)

   Hned po tom, co Jarvis zjistil polohu onoho tajemného muže, svolal Avengers. Přiběhl vyděšený Thor a snažil se z Tonyho dostat, co se stalo.

   Chtě nechtě, museli prozradit Furymu, o co tu jde. Ten jim neochotně obstaral helikariér a tam jim Stark řekl, co věděl- což nebylo skoro nic. Vynechal ovšem část, že noc před tím, se k Lokimu v posteli tisknul.

   Vzduchem se linula jen jedna otázka. Proč se nechává tak snadno nalézt, proč je tam chce mít? 

    Jarvis oznámil, že jej naleznou na jižním cípu USA, konkrétně  v obrovské budově bez určitého zaměření.

   Thor během cesty zničeně seděl na židli, rukou si mnul bradu a v ruce druhé nervózně pohupoval Mjolnirem. Ostatní, již ve svých oblecích, nevěděli, co čekat.

   Tony žmoulal v dlaních náramek k přivolání Ironmana a hleděl do prázdna.

   Konečně tam dorazili.

   Obrovská budova byla jako pěst na oko v krajině bez života. Skupina superhrdinů vlezla dovnitř velké zahrady- ovšem s jen suchými a mrtvými stromy a keři- a snažili se prodrat dovnitř.

   Dostali se ke dveřím a zastavili se. Steve Rogers pokrčil rameny a zmáčkl tlačítko zvonku. Ozvalo se hravé: "Prosím?"

   Thora ten hlas vytočil natolik, že svým kladivem ihned rozbil dveře. Prošel jimi a ostatní ho následovali.

   Uvnitř bylo čisto a moderno a vůbec to do celého příběhu nezapadalo. Procházeli místnostmi samostatně. Ani jeden však zatím nespatřil nic a nikoho.

   Najednou Tony Stark uslyšel slabé zakňučení z místnosti nalevo. 

   

   

Na dvě strany

5. kapitola

V této kapitole se stane to, na co jsme všichni čekali...

Přistáli na pláži na měkkém světlém písku poblíž hotelového městečka, kterými bylo celé Manui doslova poseto. Po nedlouhém hledání si našli ucházející hotel blízko pobřeží. Nyní stáli v útulném apartmá  se dvěma ložničkami, obývacím pokojem a čistotou zářící koupelnou.

Thor byl nadšený z tradiční havajské květinové výzdoby a každý pokoj si musel prohlédnout. V jednom pokoji sebral ze stěny květinový řetěz a pověsil si ho kolem krku. Chtěl už už jít do koupelny, aby se mohl patřičně obdivovat, když si všiml Steva, který dosud stál u dveří z chodby a měřil si jej přísným pohledem.

"Nějaké bližší zprávy od kovového muže?" zeptal se napůl omluvně.

Kapitán odtrhl pohled od bohovy květinové ozdoby a zkontroloval svůj mobil: "Vůbec nic."

Bez jasného cíle neměli co dělat a tak voják neodporoval, když jeho společník navrhl, aby se šli "smočit do vln Mitgardu." Zašli si koupit plavky a pak už zamířili na pláž.

Když Steve ucítil pod nohama rozehřátý písek a uslyšel magické šumění moře, zapomněl na jejich misi a na všechny starosti. Nadšení boha hromu bylo nakažlivé a tak už spolu tryskem běželi vstříc vlnám. Voda byla báječně teplá a tak začali hned plavat. 

Steve se rozhodl, že si po dlouhém letu pořádně protáhne svaly a nabral rychlost. Téměř vzápětí za sebou uslyšel šplouchání blížícího boha hromu, který rozhodně nechtěl zůstat pozadu.

"Jak chceš... jdeme závodit!" zvolal Rogers a zrychlil svá tempa. Thor bojovně zaryčel a také on začal prudce zrychlovat. Mohl se snažit jak chtěl, Steve byl zkrátka lepší. Ve volných chvílích chodil voják plavat a to se projevilo. Doplaval k velké žluté signální bóji a tam se udýchaně zastavil.

"Vyhrál jsem," smál se a sledoval poraženého přítele. Ten byl rudý jako rak a klel cosi v jazyce, který kapitán neznal. I čekal tedy na něj a cítil se šťastný. Po dlouhé době strachu a nejistot, opravdu šťastný.

Asgarďan doplaval k bóji a jednou rukou se zachytil její stěny. Udělalo na něj velký dojem, jak ho ten pozemšťan porazil. A jelikož to byl vždy tak trochu horkokrevník a rozhodoval se obratem sekundy, udělal něco, co Steve poněkud nečekal. Volnou rukou si ho k sobě přitáhl.

Zaskočený kapitán však omylem ostříkl nešťastníka Thora velkou sprškou slané vody, jak rozhodil rukama. Ten se celý rozkašlal, okamžitě Steva pustil a začal si vytírat z očí slanou vodu.

"Promiň, promiň!" omlouval se Steve, rudý jako rajče.

Bůh hromu se znovu chytil bóje, tentokrát však odplaval od druhého muže trochu dál. Ve tváři se mu zračila směsice zahanbení a smutku.

Kapitán se rozhodl. Připlaval k němu a vtiskl mu nesmělý polibek. Chutnal slaně.

Asgarďan se zatvářil, jako by právě dostal vysněný dárek. Zároveň však Steve v jeho očích viděl zmatek a pochyby, jaké cítil on sám. Otevřel ústa a snad chtěl něco říct, když vtom se přes něj převalila vlna a on náhle kašlal a prskal, jako předtím jeho přítel.

Ten se hlasitě rozesmál: "Nevím jak ty, ale já už mám dnes vln Mitgardu plné zuby."

Přivolal k sobě své kladivo a Steve se s povzdechem nechal sevřít do bohovy náruče.

Pak už vyletěli k hotelu jako špunt ze šampaňského.

To známé... 5. kapitola

Tak vážení, tohle je předposlední kapitolka Stucky povídky. Snad se bude líbit. :)

   "Tony, omlouvám se, ale... Nevěděl jsem, kam jít a co dělat a... Mám takový dojem, že tu brzy bude naštvaný Fury."

   Stark si povzdychl.

   "No... tak si alespoň ohřejeme tu pizzu. Nechci, aby na mě řval a já měl prázdnej žaludek."

   Loki pokrčil rameny a kouzlem se oblékl a ohřál mraženou sýrovou pizzu.

   Všichni čtyři se sešli u stolu a zavládlo trapné ticho.

   Nejvíc kusů snědl černovlasý bůh, poté Bucky a jeden kus zbyl Tonymu a Stevovi.

   "Takžééééé... Ty," ukázal na Buckyho. "A náš bloňďáček jste...?"

   Dotazovaný muž se zatvářil vyděšeně, pak se podíval na kapitána a opatrně kývl.

   Pak promluvil Loki.

   "A ty máš být jako kdo? Je mi sice strašně líto, ale neslyšel jsem dosud o tobě."

   Steve Rogers se na svého přítele omluvně podíval.

   "Já... Podle všeho se jmenuju James Barnes, ale jsem známý spíše jako Winter soldier."

   "Aha," řekl neutrálně bůh a u toho pokrčil rameny.

   Toto setkání by se dalo označit jedině za trapné nebo divné. Ovšem horší bylo, až když na střeše přistál vrtulník a do Stark toweru vtrhli ozbrojení agenti včele s Furym.

   "Starku a Rogersi, prosím, ustupte od nich."

   "Taky vás rád vidím," usmál se Tony a postavil se. Loki se na všechny sebevědomě šklebil a Steve bránil svého milého vlastním tělem.

   "Opakuji, okamžitě ustupte!" Nikdo se ani nehnul.

   Najednou se roztříštilo okno a dovnitř skočil bloňďatý bůh s kladivem v ruce. Setřepal ze sebe střepy a vykročil k nim.

   "Hele, Vikingu, ty dveře tu nejsou pro srandu."

   "Přísahám," začal Thor a na důraz máchal Mjolnirem kolem sebe. "Přísahám, že zda se dotknete mého bratra, postaví se proti vám celý Asgard."

   "Pane, váš bratr je zde hleda..."

   "Můj bratr je zde z rozkazu Odinova. Otec ho na Zemi poslal a to, že bydlí nyní u Anthonyho, je zcela vůle obou dvou."

   Fury se odmlčel ,ale zbraně stáhnout nenechal.

   "Dobrá tedy, ale tento muž, pak Barnes, se obvinění a zatčení nevyhne. Má na svědomí řadu mrtvých a spoustu škod."

   Bucky zakňučel, sotva slyšitelně už se chtěl přišourat k němu. Steve ho ale zarazil. Otočil se naň.

   "Bucky, já tě nenechám odejít. Znovu už ne! Ty už přece nejsi... Já... Miluju tě."

   Poté se otočil zpět k mířícím zbraním.

   "Já ho nedám. Již není takový, za jakého ho považujete."

   "Tohle je poslední varování."

   "Zabijte mě!"

   Agenti se pomalu blížili k němu a snižovali kruh kolem nich.

   Pak ve strašlivém tichu zaslechli Tonyho hlas.

   "Loki... Prosím. Kapitán je kámoš."

    Poté následovalo lehké povzdechnutí a oba vojáčci ucítili dotek něčí dlaně.

   Objevili se v lese u nějaké dřevěné chatky. Tony máchl rukou.

   "Pojďte, myslím, že tam mám nějakej chlast."

   Došli dovnitř. Stark každému něco nalil, sám to ihned vyžunkl a nalil si další. Loki to do sebe taky kopnul, Bucky to nedůvěřivě usrkával a Steve to ochutnal a hned odložil.

   "Takže hrdličky," ozval se znovu Tony. "Už jsme asi všichni pochopili, že náš kamarád Nick moc nadšenej není. Bude potřeba něco vymyslet. A pokud možno co nejrychleji, whiskey nám už dochází." Zatřepal prázdnou flaškou.

   "Navrhuji změnu identity," vložil se do toho Loki. "Furyho by to na chvíli zmátlo a ty bys mohl s Rogersem někam zmizet. Jako náhradní řešení to myslím stačí."

   Lepší nápad neměli.

...

   Vybrali si menší domek na pláži, tak daleko, jak jen to bylo možné. Byl to jeden z mnoha Starkových domů a tak nebyl žádný problém.

   Loki objevil nové holičské dovednosti a vykouzlil Buckymu docela obstojný nový účes.

   Pak se vrátili zpět s tím, že Furymu neprozradí nic, ani kdyby mu mělo druhé oko vypadnout. A najednou... Najednou byli Bucky a Steve zase sami.

   Unaveně sebou mrštili na postel. Pak se Steve připlazil ke svému miláčkovi a prohrábl mu- teď už krátké- vlasy.

   "Moc ti to sluší," pípl. Bucky se na něj poprvé za celý den usmál a jemně ho políbil.

   Kapitán ho objal. "Jsem unavený," špitl.

   "Nevadí," řekl tmavovlásek a přitulil se k němu, aby se mu leželo pohodlně.

   "Máme na sebe času hodně."

   Naposledy ho políbil na temeno hlavy a do ucha pošeptal: "Sladké sny."

   

Iron- Frost 11. kapitola

   Loki nebyl ani v koupelně, ani v obývacím pokoji, ani nikde jinde.
   Tonyho píchlo u srdce. Že by prostě zdrhnul? Proč by to dělal? Zrovna teď, když... Na druhou stranu, trest nedostal za to, že dělá, co se po něm chce...
   Myšlenky se mu stočily k tomu, že ho Thor zabije. Když však začal uvažovat nad tím, kolik ran kladivem by musel schytat, aby měl doživotní následky, zazvonil jeho mobil.
   "Ať mi ten jednookej bastard dá už konečně pokoj!" vyštěkl do prázdného pokoje.
   "Musím vám říci, že tentokrát to Nick Fury není, pane."
   Stark se trochu uklidnil.
   "A kdo tedy?"
   "Nemám tohle číslo v záznamech."
   Tony zavrčel a chtěl z místnosti odejít, ale zarazil se, když uslyšel cizí hlas. Nepochybně vycházel z telefonu.
   "Zdravím, Anthony," ozvalo se vesele. Tony ten hlas nepoznával.
   "... Jak?"
   "To není důležité," odpověděl muž na Starkovu nevyřčenou otázku a pokračoval.
   "Snad jsem vás nevzbudil. Jak jste se vyspal, Anthony? Měl jste sladké sny?"
   Tony nervózně polkl. Tohle se mu nelíbilo.
   "C- co... O co ti jde?" zeptal se na rovinu,
   Myslel jsem, že bychom se mohli lépe poznat. Já vás znám, ale vy mne ještě ne. Budeme to muset napravit, nemyslíte? Brzy se uvidíme, ale ještě by vás někdo rád pozdravil," řekl hlas hravě a Tony napjatě poslouchal.
   "Pověz něco svému příteli. Do toho!" povzbuzoval někoho muž na druhém konci linky.
   "Do- došla ti káva," zaslechl Stark Lokiho hlas. Bylo v něm slyšet něco, co by u něj Tony nečekal. Cítil i na dálku jeho zoufalství a... strach. Jako by ho něco zlomilo. Potom se znovu ozval ten druhý.
   "Tak zatím. A nenech mě dlouho čekat," řekl pošklebačně a hovor ukončil.
   "Poloha lokalizována," ozval se Jarvis a Tony se chvíli ani nehnul a sledoval svůj mobil, stále ležící na stole.

Na dvě strany

4. kapitola

Bůh hromu letěl velice rychle, přesto je však čekala na Manui dlouhá cesta. Steve se cítil vcelku nepohodlně. Visel koneckonců jen za límec, který ho škrtil a také, zkroutil se mu žaludek, když na to pomyslel, měl pod nohama asi 30 metrů ničeho.

Přesto jej však ani nenapadlo si stěžovat. Nechtěl rušit svého božského přepravce, který si cestu zcela zjevně užíval. Jeho dlouhé světlé vlasy a rudý plášť za ním ve větru vesele vlály a na jeho tváři se zračil nadšený výraz, jaký mívají kočky, když si hrají s klubíčkem, nebo malé děti pozorující mraveniště.

Steve se tomu přes všechno musel usmát.

Letěli vzduchem už asi dvě hodiny a kapitánovi zalehlo z hukotu větru v uších, měl od límce kompletně otlačený krk, rozbolavělé tělo z toho, jak sebou nekonečně cloumal ve větrných poryvech a celkově toho měl plné zuby. Myslel na Starkovo soukromé letadlo, do jehož měkoučkých sedadel se člověk zabořil a mohl v klidu a v teple spát... 

Objevil se pod nimi nekonečný pás pobřeží a vyletěli nad moře. Dobrá správa byla, že už urazili docela značný kus cesty. Ta špatná, že nad mořem foukalo mnohonásobně víc, než nad pevninou.

Voják se teď cítil, jako papírový drak, který pouští malé děti. Házelo to s ním v prudkých poryvech a byla mu zima. Podíval se nahoru na boha hromu. Na jeho obličeji uviděl tentýž výraz, jako před dvěma hodinami. Tentokrát už mu nepřišel roztomilý. Štval ho. K čertu s tím!

Najednou uslyšel cosi, jako lupnutí.

Spíše podvědomě jej tento zvuk vyděsil. Zprvu si nebyl jist, co to vlastně uslyšel. Když se však ozvalo další a další lupnutí, nebylo již pochyb... límec se páral.

Jestli se utrhne, spadne dolů a roztříští se o vodní hladinu. "T-Thore?" zakoktal konsternovaně. Snažil se příliš nehýbat, ale vítr si sním házel jako naschvál ještě silněji. Lupání teď neslyšel. "Thore!" teď už křičel. Asgarďan ho uslyšel a tázavě na něj shlédl.

Ale bylo již pozdě. Bůh svíral v ruce už jen límec kapitánovy uniformy. Steve se šílenou rychlostí řítil dolů!

Kapitán Amerika se připravoval na smrt. I kdyby třeba skočil šipku, padal příliš rychle a příliš zvysoka, než aby to přežil.Zavřel oči.

Dopadl až pozoruhodně měkce. Když však otevřel oči, neviděl temnou modř oceánu a nedrtily jej surové temné vlny. Hleděl do modři očí boha hromu Thora, syna Odinova. Byly také modré, jako ty Stevovy, ale přece jiné. Když do nich hleděl, jako by viděl sluncem zalité letní nebe...

Uvědomil si, jak neomaleně zírá a tak spěšně sklopil svůj zrak. Spatřil, že jej Thor chytil do náruče. To sice nebylo ideální, ale cítil se v bezpečí.

"Díky," zamumlal vděčně.

Asgarďan ho jen beze slova pozoroval. "Tohle je zajisté tvé," řekl po chvíli a Steve uviděl svůj utržený límec. Usmál se. Pobavilo ho, že ho bůh při jeho zachraňování nezahodil. A pak, jako by si zároveň uvědomili, jak to musí vypadat, se začali jeden rozhlížet po oceánu a druhý červenat.

"Chyť se Mjolmir,"vybídl Thor kapitána. Ten ho poslechl a jakmile se jeho prsty ovinuly kolem rukojeti mocného kladiva, cítil, jak se nadnáší.

Bylo to mnohem pohodlnější, když teď letěli bok po boku. Jejich ruce byly vedle sebe na Mjolmir jako přilepené. Blond vlasy obou mužů a plášť toho nesmrtelného vesele vlály ve větru.

V obličejích obou letců bylo tehdy možno vidět nadšený výraz, jaký mívají kočky, když si hrají s klubíčkem, nebo malé děti pozorující mraveniště...

To známé... 4. kapitola

Tak přidávám další kapitolku Stucky povídky. Omlouvám se za ten konec, ale vážně jsem si nemohla pomoc. Snad mi odpustíte a kapitolka se vám bude líbit. Dejte vědět. :)

   Steve Rogers ucítil tlak na hrudi a otevřel oči. Bucky na něm ležel a díval se naň. Usmál se a očička mu jen zářila. V místnosti bylo šero. Celý den se váleli v posteli a teď oběma kručelo v břiše.

   "Uděláš mi večeři?" zeptal se mile tmavovlásek. Steve jen kývl a vstali.

   Nasadili si kalhoty a nakonec našli i trička. Společně se pak vydali do kuchyně a bloňďáček udělal tousty.

   Najedli se, ve společném objetí shlédli večerní film a vrátili se opět do postele. Unavení ale rozhodně nebyli.

   Bucky ležel na zádech a nechal si tentokrát on laskat bříško.

   "Stevie?"

   "Hmm?"

   "Když jsme byli za války přátelé, nikdy jsme spolu...? Je mi to takové známé a povědomé..."

   Steve zastavil své počínání, sedl si a odmlčel se.

   "Byli jsme si blízcí, ale nikdy jsme nic... jen těsně před tím, než si mi zmizel jsem od tebe dostal první polibek," usmál se Steve při hezké vzpomínce.

   "Víc nic?"

   "Nic. Do té doby jsi měl spoustu dívek..."

   Bucky se usmál. "Nechápu, jak jsem ti mohl celou tu dobu odolávat," zavrněl mu do ucha a stáhl ho na sebe.

...

   Ráno Steve klasicky chystal snídani a Bucky se sprchoval. Někdo zaklepal.

   Kapitán se zarazil, ale šel otevřít a málem ho ranila mrtvice, když za dveřmi spatřil Natashu.

   "Ahoj, vojáčku. Smím dál?"

   Než Rogers stačil cokoliv namítnout, protáhla se kolem něj a pustila se do jejich snídaně.

   "Mmmm... Trochu víc soli. No nic, říkala jsem si, že bych tě mohla někam vytáhnout. Tvá milá sousedka mi prozradila, že skoro nevylézáš ven."

   "Ehm... Nat, já si vážím toho, že jsi přišla, ale vážně nikam... Raději ne."

   "Proč?" zeptala se a pak zbystřila, jelikož zaslechla kroky.

   "Áááá... máš společnost," zašeptala a u toho se culila.

   "Stevie, moli bychom k obědu objednat pizzu. Mám chuť na sýrovou, co ty na to?"

   Natashino obočí vystřelilo vzhůru, ale než stačila něco říct, Bucky vkročil do kuchyně jen v ručníku.

   "Bucky?"

   "Ehm... Black Widow?"

   "To n- ne! To- tohle je nebezpečný..."

   Rychle vyskočila a vyrazila dveřmi ven.

   "Jsme v průšvihu, Bucky! Do deseti minut jsou tu Furyho lidi."

   Tmavovlasý muž pochopil a běžel na sebe něco hodit. Přes hlavu si dal kapuci a utíkal za Stevem.

   Tentokrát už použili požární schodiště. Kapitán vytáhl motorku a vyjeli. Bucky vůbec netušil kam a Steve chvíli vlastně taky ne.

   Nakonec zastavili u vysoké budovy, která se Rogersovi nikdy nelíbila. Zaparkoval a společně vyběhli ke dveřím. Zazvonili.

   "Prosím?" ozval se robotický hlas a Bucky sebou trochu cukl.

   "Jarvisi, pusť nás dovnitř. Rychle!"

   "Měl bych první dostat povolení od pana Starka."

   "Na to teď není čas."

   "Ještěže nemohu dostat výprask," povzdechl si stroj a dveře jim otevřel.

   Nechali se výtahem odvést do velkého obývacího pokoje, kde se usadili na gauč.

   "Máš problémy... kvůli mně," řekl smutně Bucky. Kapitán ho pohladil po tváři.

   "Víš, že tě miluju, že?"

   Bucky přikývl.

   "A nedovolím, aby ti někdo ublížil nebo mi tě zase ukradl."

   Do místnosti někdo vešel. Byl oblečen pouze do kalhot, vysoký, černovlasý a Steva propichoval zelenýma očima.

   "L- Loki?"

   Loki se zamračil a zůstal stát.

   Z vedlejší místnosti se ozvalo: "Zlato, dal bych si pizzu. Jakou chceš a sýrovou už ne, prosím."

   Pak vešel Tony. Když si jich všiml, nasadil si i tričko, co měl v ruce, ušklíbl se a potom si povzdechl.

   "Jarvisi, ty hroudo šrotu! Proč jsi mi neřekl, že máme návštěvu?"

   "Měl jste... ehm... důležité jednání, pane."

   "Idiote!"

   "Musím dodat, že to vy jste mne sestrojil."

   "Kušuj," zavrčel a došel ke dvěma hostům. 

   Tony, Tony Stark. Ty jsi jistě Bucky, předpokládám," řekl a natáhl ruku. Druhý muž mu s ní nervózně potřásl.

   "No, začíná se nám to tu hledanými zločinci jen kupit, co?"

   

Iron- Frost 10. kapitola

   Dva muži seděli v obývacím pokoji a opět se ládovali pizzou, kterou si objednali. Tony pozoroval Lokiho, který spokojeně mlaskal a jídlo v něm mizelo tak rychle, že to Stark sotva stačil registrovat.
   Líbil se mu jeho dlouhý bílý krk a odolával pokušení se do něj zakousnout. Pak se ale zarazil, když spatřil, že občas se mu na něm něco zablískne. Bůh si jeho pohledu všiml.
   "Co to máš?"
   Loki si povzdechl a po chvíli se mu kolem krku začal rýsovat tenký lesklý obojek s černými ostny. Stark na něj udiveně hleděl.
   "To snižuje mou magii na minimum," přiznal Loki. Tony se až podivil, nakolik mu černovlásek důvěřuje, že se mu svěřil. Zatvářil se chápavě.
   Den jim uběhl dost rychle. Strávili ho sledováním stupidních, ale chytlavých seriálů, pobytem v pracovně a nakonec se mlčky shodli na tom, že půjdou do postele.
   Stark zamířil do svého pokoje a bůh šel automaticky za ním. Nemluvili, ani nemuseli. Oba to brali tak prostě přirozeně. Přitulili se k sobě.
...
   Tonymu bylo příjemné teplo a tak se probouzel pomalu, ale spokojeně. Se zavřenýma očima zavrtal nos do polštáře a rukou zajel na druhou stranu postele.
   Chvíli jen hledal kolem sebe, ale když nic nenahmatal, donutil se otevřít oči. Loki tam nebyl.

Iron- Frost 9. kapitola

   Tony Stark se oblékal a bůh lsti ho při tom pozoroval. Ještě před tím Loki poslal svého bratra dolů čekat na gauč. Nezmínil se mu o tom, že je to ten samý gauč, kde...
   Miliardáře zaujala skutečnost, že obrovitý Thor je vlastně jen obyčejné štěně, kterému jen stačí pohrozit. Loki nad ním má velkou moc a chytře využívá jeho lásky a oddanosti k němu.
   "Co myslíš, že bude chtít?" zeptal se Stark, když se oblékl. Bůh pokrčil rameny.
   "Možná zprávy z Asgardu. A nebo přišel zase jenom otravovat."
   Ušklíbl se a nečekaně ho políbil. Pak se naň uličnicky zadíval a spolu si to zamířili za tou masou svalů, sedící jim v obýváku.
   Posadili se naproti němu a on je propichoval zmatenými pohledy.
   "Takže... Na rovinu, Vikingu. Co přesně tu děláš a kdo tě učil klepat?" otázal se Tony.
   Thor neodpovídal a vypadalo to, že usilovně přemýšlí nad druhou částí otázky. Stark si hluboce povzdychl.
   "Co tu děláš?" zopakoval Loki Tonyho otázku.
   "Chtěl jsem jen... Zkrátka otec ti vzkazuje, že za měsíc končí tvůj trest a smíš se vrátit na Asgard."
   Loki vypadal zamyšleně.
   "Můžeš už jít," řekl potom.
   "A- ale Loki, já myslel, že..."
   "Prostě jdi!"
   Thor se vyčítavě zahleděl na Tonyho, který jen pokrčil rameny. Pak se se zabrbláním zvedl a i s kladivem odešel.
   "Idiot," zamumlali oba naráz.

Na dvě strany

3. kapitola

Kapitán se svým mimozemským společníkem vešli do hlavní haly, kde se měli setkat s agentem Burtonem. Byla to prostorná vzdušná místnost s velkými okny a moderními sedačkami a stolky, rozestavenými podél zdí. "Natasha utrpěla ošklivé poranění hlavy, tak ji Clint musel zavézt na pohotovost", vysvětlil Thor.

 Sotvaže to dořekl, rozevřely se dveře výtahu a do místnosti vešel muž v černém služebním obleku bez rukávů. Na zádech měl upevněný toulec se zásobou šípů a také luk. Bystré oči měl kryty černými brýlemi, přesto na něm šlo rozpoznat, že rozhodně není ve své kůži. "Zlomenina klenby lebeční", pronesl Hawkeye zachmuřeně: "Zůstala v nemocnici.".

Kapitán se zamyslel:"Tak tedy dobrá,"začal:"Clinte, můžeš nějak zjistit, kdo nás napadl a kde je teď? Jestli unesli Bannera a Starka, máme o důvod navíc, proč se za nimi vydat." Tázaný přikývl na souhlas a Steve pokračoval: "S Natashou počítat nemůžeme, takže já a Thor půjdeme..."zarazil se.

Ozvalo se jemné cinknutí zvonku výtahu a ten se rozjel pro někoho ve spodních patrech. Všichni tři si mezi sebou vyměnili zmatené pohledy. Velitel S.H.I.E.L.D.u je sice občas navštěvoval, tyto jeho kontroly byly však vždy hlášené dopředu. A nikdo kromě něj a Avengers do Stark tower neměl přístup...

Přijel ten, kterého nikdo nečekal, ale na základě zkušeností minulých čekat měl. Dveře výtahu se otevřely a dovnitř se vploužil Anthony Stark se spokojeně bezstarostným výrazem, který naznačoval vyšší obsah alkoholu v krvi.

"Páni, to byla pařba", protáhl spokojeně.Tmavýma očima přelétl pohledem všechny přítomné. Kapitán Amerika s boulí na čele vážným výrazem ve tváři, Hawkeye s úšklebkem neradostného pobavení a solidně nasraný bůh hromu.

Absolutní mír v Tonyho obličeji vystřídal zmatek:"Eh... Co se děje? Máte tu módní přehlídku?", neodpustil si vtip směrem ke Stevovi a Thorovi.

Steve jej už už chtěl okřiknout aby se začal chovat úměrně k vážnosti situace, než však stačil proměnit myšlenku v činy, vyrazil vpřed rozzuřený hromovládce.

Ohromnou silou vzal Starka pod krkem a přitiskl ho ke zdi. Nechápající Tony se pokoušel protestovat, byl však přehlušen bohovým řevem: "Do tvé věže se někdo vloupal a roztřískal to tu napadrť! Tyto dva jsem tu našel omráčené, agentku Romanovovou zraněnou a  Bruce jsem nenašel vůbec!", ztichl, pustil Antonyho a pomalu dýchal, aby se uklidnil.

Pak všichni se zájmem pozorovali Ironmana, kterému se v opilé hlavě pomalu skládalo, co se vlastně stalo. Z jeho zmateného výrazu se postupně stal přemýšlivý, pobavený, zděšený a nakonec odhodlaný."Musíme je najít."                               

Thor si znechuceně odfrkl.

Za malou chvíli k nim přilétlo brnění Ironmana. "J.a.r.v.i.s.i...", protáhl Tony, když se na něm oblek poskládal:"Lokalizuj zelenáče."Po chvilce hledání a výpočtů GPS se počítač ozval: "Tichý oceán; Havajské Ostrovy; Sever ostrova Manui." Rozhostilo se překvapené ticho, do něhož se ozval jen Tony Stark:"Hmmm Havaj... To je pane klikař."

Hawkeye se ušklíbl a zamířil k výtahu: "Zajedu zkontrolovat Nat. Poptám se, jestli si něco nepamatuje."

"Dobrá," začal opět velet Steve:"Tony, zaměř se na organizace zla s oblastí působení Manui. No a my dva,Thore, se vydáme na Havaj přímo."

Bůh hromu tázavě zvedl obočí:"Je to daleko."

"Musíme letět," opáčil Steve a snažil se nemyslet na to, kde budou teď shánět letadlo.

"Pak ano," přitakal s potutelným úsměvem Asgarďan a než kapitán stačil cokkoli udělat, chytil jej za límec a za jeho vyděšeného křiku s ním vyletěl oknem k obloze. 

Iron- Frost 8. kapitola

   Menší tmavovlasý muž se pomalu probouzel. Ležel stále v objetí vyššího muže, který už byl vzhůru, ale nechával svého společníka spát.
   Tony cítil teplo druhého těla. Hlavou se mu pomalu promítaly záběry z předchozí noci.
   Chvíli on zulíbal Lokiho tělo, pak bůh to jeho. Pořád cítil, jak ho ty dlouhé vlasy lechtaly a jeho polibky byly teplé a vlhké. A... Ani neví, jak se dostali do postele.
   Stark se protáhl a ještě trochu rozespale pohlédl na Lokiho. Ten se usmíval.
   "Jakpak se spalo, Anthony?" zeptal se klidně.
   "Bolí mě zadek," zamumlal Tony a ušklíbl se. Hlavu měl stále opřenou o bohovu hruď a jeho ruce omotané kolem svého těla.
   "Ještě aby ne," řekl na to Loki.
   Leželi klidně, ale pak zaslechli zvuky ze spodních pater. Uslyšeli bouchání a pak zvuk výtahu.
   "Jarvisi, kdo je tu?"
   "Pan Thor," odpověděl mu hlas pošklebačným tónem.
   "Ty...! Kolikrát ti budu říkat, že máš..."
   Nestačil to doříct. Dveře se otevřely a bůh strčil dovnitř svou bloňďatou hlavu. Věděl, že tohle je Lokiho pokoj, protože mu ho se Starkem přidělili, ale nějak nečekal, že tam s ním Tony bude.
   V obličeji měl zmatený a vyděšený výraz. Nikdo se ani nehnul.
   "Jak jinak," procedil miliardář mezi zuby a posadil se.

To známé... 3. kapitola

Takže tahle kapitolka je trošku delší a mírně přeslazená. Doufám, že to nevadí. 

   Když se zbavil prvotního šoku, vstal a šel udělat snídani. Udělal Buckyho oblíbená vajíčka se slaninou a talíř donesl do obýváku.

   Za chvíli se dostavil i Bucky, umytý a oblečený pouze do kalhot. Usmál se na Steva a pustil se s ním do jídla. Trošku blbli a nakonec se krmili navzájem.

   Oba měli mastnou pusu a neustále se culili. Kapitán si ji utřel kapesníkem a potom i svému příteli. Ten mu poděkoval upřímným úsměvem a pak mu padl do náručí a sledoval televizi.

   Po dvou hodinách si kapitán všiml, že mu Bucky v náručí usnul. Starostlivě mu odhrnul vlasy z tváře. Víc si ho k sobě přitiskl a zavřel oči. Po koupeli krásně voněl.

   Rukou mu přejížděl po holých svalech na břiše, které se mu nepatrně zvedalo. Pak se omylem dotkl jeho levé, robotické ruky a cukl sebou. Byla studená.

   Tmavovlásek se probral a zmateně se podíval na svého společníka. Ten se zatvářil omluvně a vlepil mu polibek na tvář.

   Už už chtěl litovat, ale Bucky se naň usmál. Posadil se, aby mu mohl vidět do očí, které měly modř celého Pacifiku. 

   Steve přemýšlel, jak rychle se dokáže z přátelství vyklubat láska. A byla to vůbec láska?

   Několik minut pouze seděli a usmívali se na sebe. Ticho přerušil až Bucky.

   "Ehm... Ukážeš mi svaly, prosím?" Kouknul na Steva tím svým štěněčím výrazem. Kapitánovi cukaly koutky. Přikývl.
   Nechal si sundat tričko a položil se na záda. Bucky si klekl na zem a očima těkal po jeho břiše. Nakonec po něm začal přejíždět prsty. Cítil, jak se Steve chvěje, ale usmívá se.
   "Moc pěkné," řekl. Teď už ho hladil celou dlaní. Nechal ji tam položenou a sklonil se k němu. Měli obličeje tak blízko u sebe. Hleděli jeden druhému do očí.
   A nakonec se políbili. Tohle už nebylo jen lehké dotknutí rtů. Tohle byl vášnivý a dlouhý polibek.
   Steve jeho obličej vzal do dlaní a odmítal ho pustit. Bál se, aby mu Bucky neutekl. Ten však nehodlal.
   Také mu objal krk a kapitán sebou opět cukl. Bucky se odtáhl.
   "Promiň... To ta ruka. Nejsem... Pomiň." Vstal a odešel do ložnice. Rogers zůstal jako omráčený ležet na gauči.
   Věděl, že za to Bucky nemůže. Věděl, že tak moc se mu snaží neubližovat a oplácet mu pohostinost.
   Šel za ním. S tričkem se neobtěžoval. Dveře byly zavřené. Zarazil se a zaklepal.
   "B- Bucky?"
   "Jdi pryč, prosím."
   "Bucky, co se děje?"
   "Jsem zrůda. Raději jdi pryč!"
   "Nic se nestalo. A navíc... Já tě mám rád Bucky. A vždycky budu..."
   Ticho.
   "Můžu za tebou?"
   Ticho.
   Kapitán otevřel dveře a viděl vojáčka ležet na posteli, hlavu v dlaních. Jedné lidské, jedné kovové.
   Lehl si k němu a objal ho. prohrábl mu vlasy a políbil na ucho.
   "Chceš říct něco vtipného?"
   "Hmm," zamumlal zvědavě.
   "Jsem ještě..ehm... panic."
   Bucky okamžitě zvedl hlavu a vykulil na něj oči.
   "A- a před válkou...?"
   Steve zavrtěl smutně hlavou.
   "A teď... Nikdy jsi nebyl s holkou nebo... s klukem?"
   "Ne," nervózně.
   Očekával, že se rozesměje nebo něco, ale Bucky mu jen pošeptal: "A hodláš ještě dlouho být?"
   Rogers se začervenal. Pak ucítil opět jeho rty na svých. Vlastně to byla jen pusa. Jedna kraťoučká. Pak druhá, třetí, čtvrtá... nespočet.
   Položil se na něj a dva holé hrudníky se dotýkaly. Stále mu pusinkovat tvář a pomalu se přesouval na krk.
   Postupoval pomalu, nikam nespěchal. Bylo teprve ráno a oni měli celý den. Tento, příští, přespříští...
   Pomalu ho hladil. S robotickou rukou postupoval opatrně. Už se trochu zahřála teplem Stevova těla.
   Pak se mu posadil na klín. Prsty mu opět přejížděl přes bříško a kapitánovi svaly se napínaly. Bucky sklonil hlavu a začal mu bříško líbat. Steve se culil. Lechtalo to a bylo to zatraceně příjemné.
   Oba si užívali každý dotek a každý polibek. Byli propletení do sebe, dva milující lidé, usměvaví, spokojení a... svoji. Osud je rozdělil, pak zase spojil, doufali, že navždy.
...
   Už bylo odpoledne, když se dostatečně jeden druhého nabažili. Celou dobu se od sebe nehli. Nespěchali, neměli proč.
   Bucky se pak unavený zase schoulil do jeho náručí a zavřel oči.
   "Budeš spát?" zeptal se Steve. Jeho společník jen přikývl a usnul.
   Stevovi se spát nechtělo. I když věděl, že ho jeho milý nevnímá, prohrábl mu vlasy a políbil ho.
   "Dobrou, zlatíčko."
   Bucky se zavrtěl a zamumlal jeho jméno ze spánku.
   

   

Na dvě strany

2. kapitola

Steve stál jako omráčený. "Kdo to udělal?" ukázal rozmáchle rukou na rozdrcený pokoj. 

"To zjistíme", zavrčel bůh hromu. Kapitán hořel touhou pátrat po ztracených vědátorech a  najít viníka té spouště. Náhle mu však zčistajasna vytanula na mysli skutečnost, že je vlastně ještě v trenclích a že se bude muset obléci. Pohlédl na Thora. Byl to sice jeho přítel a neměl před ním co skrývat, přesto se však vedle něj, oblečeného a ozbrojeného válečníka, cítil polonahý velice nesvůj. Asgarďan, jako by vycítil jeho rozpaky, zčervenal a spěšně vyšel ze dveří.

Steven rychle zamířil ke protější stěně pokoje.Vyhnul se přitom roztrhané palandě, spadlému trámu a zbytkům čehosi, co dříve bývalo drahé víno z meziválečných let. Kapitán odbyl smutnou červenou loužičku se slovy: "Stejně bych ho nevypil," a přešel ke stěně. Před očima všech vetřelců se zde skrýval tajný trezor, který byl, co Steve věděl, pouze jeho tajemstvím. Zatlačil na správné místo ve stěně a ven se vyklopila masivní kovová schrána s číselníkem a skenerem oční sítnice. Zadal patřičný kód a přiblížil oko ke skeneru. Na malé obrazovce hned vedle se objevila fotografie jeho obličeje, lemovaného blond vlasy, z něhož na něj zářily jeho modré oči.

Myšlenkami bůhvíproč zabloudil k jinému modrookému muži s blond vlasy. Ihned vzápětí ho však dostal z hlavy, jelikkož se trezor právě otevřel. Vyňal zevnitř svou kapitánskou uniformu a štít se symbolem hvězdy.

Když později vycházel z pokoje a pohlédl do modrých očí čekajícího boha hromu, neubránil se úsměvu. Jdou znovu do akce!

Iron- Frost 7. kapitola

   "Polibek?" Tony vytřeštil oči. Než stačil cokoliv namítnout, přilepil se Loki na pár vteřin na jeho rty.
   Překvapený Stark ho od sebe neodstrčil. Sledoval Lokiho, který zavřel při polibku oči. Když se do něj odtáhl, ušklíbl se.
   "C- co?" zeptal se Tony. Divoce mu bušilo srdce a zrychlil se mu dech.
   "Červenáš se," odpověděl bůh. Než stačil někdo z nich něco udělat, bylo slyšet dole zvonek.
   "Pizza." zamumlal miliardář a odešel.
   Loki se znovu usmál a posadil se na gauč. Po chvíli byl Tony zpět se třemi krabicemi pizzy. Všechny je položil na stůl a společně se pustili do jídla.
   Černovláskovi zřejmě chutnala a už měl v sobě dvě celé. Stark ho po očku pozoroval.
   Tony do sebe jídlo cpal jen automaticky, hlad neměl. A když zůstal poslední kousek, kývl na Lokiho, aby si ho vzal. Ten se usmál, dalo by se říct, že vděčně a v cukuletu ho zblajzl. Poté se znovu na Tonyho zadíval.
   "Uvedl jsem tě do rozpaků," okomentoval situaci bůh.
   "C- co? Ne! Plácáš hlouposti," okřikl ho miliardář, až trochu moc přehnaně.
   "Ale ano, jsi nervózní." Lokimu hrál na tváři ďábelský úsměv. Víc se k němu posunul a podíval se mu do očí.
   Tohle už Tony nevydržel a vlepil mu drobnou pusu na rty. Jakmile se odtrhl, začal si opět Loki. Rukama si přitáhl jeho hlavu blíž a věnoval mu dlouhý a vášnivý polibek.
   Starkovi to vůbec nemyslelo a pomalu ho pokládal zády na gauč. Pak se od něj na chvilku odlepil a pořádně si jej prohlédl. Loki nasadil svůdný pohled a oba věděli, že už není cesty zpět.

To známé... 2. kapitola

   Celý den Steva Rogerse se strašně táhl. Neměl práci, neměl misi.
   Byl v obchodě, zaběhat si, ve videopůjčovně si půjčil nějakou "klasiku", kterou prošvihl a pak si uvařil oběd.
   Sledováním tří dílů Jurského parku se docela odreagoval a ponořil se do příběhu. Když končil díl třetí, blížil se večer a Steve uslyšel zaklepání na dveře.
   Šel otevřít. Za dveřmi stál vysoký muž, který na sobě měl totéž oblečení, co včera a kapuci naraženou na hlavu.
   Rogers neskrýval své překvapení, ale byl moc rád, že ho vidí. Pokynul mu, aby šel dovnitř.
   Bucky spatřil puštěnou televizi, kde Spinosaurus potápěl loď a zarazil se. Steve ho pozoroval.
   "Ehm... klidně se posaď. Tohle je Jurský park 3 a mám dojem, že za chvíli končí."
   Bucky si sundal kapuci a posadil se na gauč bez toho, aby odtrhl pohled od obrazovky.
   Kapitán se posadil k němu a společně se na film dodívali. Pak se zeptal svého společníka, zda má  hlad. Ten přikývl a Steve se dal do ohřívání pizzy.
   Tmavovlasý muž se posadil ke stolu v kuchyni a pozoroval ho. Neřekl ani jediné slovo, až když ochutnal večeři.
   "Je dobrá," řekl a ukousnul si další kus salámové pochoutky. Steve ho sledoval a sám snědl jeden kousek. Bucky dojedl zbytek.
   Po jídle nastalo opět ticho.
   "Ehm... Bucky, neber si to zle, tohle není výslech..." Bucky zpozorněl.
   "Chtěl jsem jen vědět, jestli máš, kde být. Víš, že já bych ti nikdy nechtěl ublížit. A tak... Pokud by jsi chtěl... U mě je místa dost."
   Konečně se Steve vymáčkl a lehce zčervenal. Druhý muž koukal do prázdna a ve tváři měl zamyšlený výraz. Stevovi připadalo jako nekonečně dlouho, než znovu promluvil.
   "... Nemám, kde být," prohlásil nakonec a podíval se na svého přítele. Steve přikývl.
   "Můžeš tu zůstat," zopakoval. Venku byla již tma a Bucky vypadal ospale. Steve ho odvedl do ložnice a řekl, že si může vzít jeho postel a on se vyspí na gauči.
   Buckymu zajiskřily lehce oči a skočil do ustlané postele. Spokojeně zavrněl a zachumlal se do peřiny. Tvář mu zdobil drobný úsměv.
   Steve mu donesl čisté šaty, ale když se vrátil, tmavovlásek už tvrdě spal. Kapitán se usmál. Sundal mu alespoň bundu a položil mu ji vedle postele.
   Ještě než odešel, podíval se na něj. ´Je tak sladký, když spí,´ pomyslel si ještě a šel spát.
   Ráno se vzbudil a šel si zaběhat. Když se vrátil, Bucky měl mokré vlasy od sprchování a jedl Stevem připravenou snídani, vajíčka se slaninou. Viditelně mu chutnalo.
   Měl na sobě tričko s krátkým rukávem a to odhalovalo jeho robotickou ruku. Pozdravil Steva, který se posadil k němu.
   "Jakpak se spalo?"
   Buckymu se zvětšily zorničky a usmál se.
   "Výborně. Nespal jsem na posteli, ani nepamatuju." Pak se mu podíval do očí.
   "Děkuji, Stevie." Ten pokynul hlavou. Zvedl ruku a pohladil ho po tváři.
   Bucky to nečekal, ale neucuknul. Steve si všiml několika jeho jizev na obličeji.
   "N- nechceš se podívat na nějaký film?" přerušil nakonec ticho bloňďák. Odpovědí bylo přikývnutí hlavou.
   Jelikož měl u sebe ubytovaného hledaného zločince, moc možností, co dělat, nebylo. Bylo vyloučené, aby ho vzal na výlet do parku a tak si sedli k televizi.
   ...
   Další dny byly dost stereotypní, ale ani jednomu z nich to nevadilo. Každý den zašel Steve do obchodu a přinesl Buckymu něco sladkého. Ten byl vždy nadšený.
   Občas došel do půjčovny pro filmy, jelikož s na ně dívali s Buckym neustále. Někdy se schoulil Bucky Stevevi do náručí a nechával se vískat ve vlasech.
   Jednou muse kapitán na poradu Avengers a Bucky zůstal dlouho sám. Vyjedl mu skoro celou ledničku a vypil všechnu kávu. Stevevi to nevadilo, měl svého přítele moc rád a byl spokojen, že je tu s ním.
   U večeře si všiml Bucky, že Rogersovi se nesedí zrovna nejlíp. Od rána byl na misi a zdál se moc unavený.
   "Bolí mě záda," pronesl, když si všiml, že ho pozoruje. "Ten gauč není tak pohodlnej, jak se zdá."
   "Je to tvá postel. Kdykoliv mě odtamtud můžeš vyhnat... Nebo si lehni ke mně. Myslím, že prostorná je dost."
  Kapitán se usmál. Měl toho nemluvku s dlouhými vlasy moc rád.
   Po večerním filmu- tentokrát obdivovali Forresta Gumpa- společně ulehli. Popřáli si dobrou noc a spokojeně usnuli.
   ...
   Steve na sobě po probuzení cítil něčí pohled. Otevřel oči a viděl, že jeho přítel má hlavu podloženou rukou a prohlíží si jej. Napodobil ho a oba se na sebe dívali.
   "Děkuji, že se o mě staráš," řekl Bucky. Usmáli se.
   "Jsi můj nejlepší přítel, Bucky. A vždycky si byl." Svá slova potvrdil pohlazením. Rukou mu prohrábl vlasy a on lehce zavrněl. Steve věděl, že to miluje.
   Barnes se k němu přiblížil a dal mu letmý polibek na rty. Pak se odtáhl.
   "Půjdu se osprchovat," oznámil a zmizel. Steve zůstal ležet a šokovaně zíral na dveře, kterými právě odešel.

 

Na dvě strany

Na dvě strany

Tohle je moje první fanfiction povídka.

 Je o docela netradičním páru: Thundershield.

Hezkou zábavu

*Niké*

--------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

1. kapitola

Steve se probudil. Pokoj byl už intenzivně zalit paprsky dopoledního slunce. Byl zvyklý budit se brzy ráno, ale dnes bylo něco jinak. Pokusil se vstát, aby se podíval na hodiny, ale hlavu měl jako střep. S heknutím si lehl zpět a rozostřeným zrakem se zahleděl na okno. Čím déle na něj hleděl, tím více mu docházelo, že je potaženo čímsi, jako obří pavučinou... Rychle několikrát zamrkal, aby ho oči začaly poslouchat a on nyní docela zřetelně viděl, že přes celou okenní tabulku se táhne obrovská síť prasklin!

Chtěl rychle seskočit z postele. Naneštěstí pro něj, si ve své dezorientovanosti neuvědomil, že na žádné posteli neleží, tudíž neměl z čeho rychle seskočit. Předvedl jakýsi směšný kotoul a když dopadl, ucítil pod bosýma nohama střepy. Překvapením vyjekl a začal se spěšně rozhlížet kolem sebe.

Jeho přidělený pokoj ve Starktower vypadal, jako by tam vybuchla bomba: rozmlácený nábytek, strhané tapety, rozbitá okna a obrovská díra ve zdi. Zem byla poseta třískami, skleněnou drtí a kousky zdiva. No a uprostřed toho stál zmatený blonďatý voják Steven Rogers, známý také jako kapitán Amerika, jen ve spodním prádle a s boulí na hlavě, velkou jako švestka.

Z vedlejší místnosti, která sloužila jako koupelna se najednou ozvalo zaklení. Steve se okamžitě napružil a ostražitě zamířil ke zdroji zvuku. Připlížil se ke dveřím právě v momentě, kdy z nich vetřelec vyšel. Voják se instinktivně rozmáchl, aby protivníka skolil, ten však jeho ránu hravě odvrátil. Připravil se na odvetnou ránu, ta však nepřišla...

Stál před ním vysoký svalnatý muž se světlými vlasy a zachmuřeným výrazem v ušlechtilém obličeji. Oblečený byl v masivním kovovém brnění se vzorem blesků a plášti červené barvy. Thor Odinson. Bůh hromu si polonahého kapitána krátce změřil pohledem. Pak se jeho pohled zastavil na bouli a od střepů pořezaných nohách. "Jsi schopen bojovat?", zeptal se s vážnou tváří. Tázaný zmateně potřásl hlavou:"Bojovat? Proč? Co se stalo?"

Asgarďan odvrátil svůj pohled a s potlačovanými emocemi prohlásil: "Tebe, Natashu a Clinta jsem našel v bezvědomí v naprosto zdemolovaných pokojích." Kapitán America si v duchu přepočítával celý tým a pak s obavami v hlase řekl: "A co Stark a doktor Banner?"

Thorův pohled říkal to nejhorší: "Ti zmizeli"

Dům neopustíš!

Dům neopustíš!

Letí. Křídla svobody ji nadnášejí, jako by nic nevážila… neexistují žádné starosti. Čistě bílá mračna se kolem rozprostírají a tvoří překrásné tvary. Najednou někdo ji chytá za paži. Snaží se vysmeknout, ale ta neviditelná síla s ní cloumá stále víc! Neunikne!

 --------------------------------------------------------------------------------------------------------

Zora procitla ze sna do reality, jako by ji někdo polil ledovou vodou. „ Vstávej!“ třese s ní máma: „ Všechno ti ukážu, abys věděla, co a jak, až tu nebudeme.“ Skutečnost ji zaplavila vlnou smutku. Ten den celá rodina odjížděla na skvělou dovolenou do Karibiku. Celá? Nikoli. Zora musela, podle ní zcela neprávem, zůstat doma. Předevčírem totiž provedla… „Tak dělej, Zoro!“ ozýval se křik tentokrát z chodby, kde zjevně matka dokončovala poslední balení.

Dívka se dala do oblékání. Tričko, džíny, dlouhé havraní vlasy svázat gumičkou jako každý den. „Nedej na sobě znát, jak je ti líto, že nejedeš! Koneckonců si to doma opravdu užiješ…“ přesvědčovala sama sebe a zhlédla se v zrcadle. Dívala se na ni dospívající dívka, vysoká a poměrně štíhlá. Tmavé oči, malý nos a rovná ústa. Černé vlasy jí z culíku splývaly na ramena. Její oblečení se dalo shrnout slovy: jednoduché a účelové. Změřila si sama sebe pohrdavým pohledem a jedovatě pronesla: „ Kdyby si slečna neházela s míčem u vitríny, zítra touhle dobou by ležela na pláži a chytala lelky. Místo toho bude dřepět doma a čumět na zeď!“ Otočila se na podpatku a odhodlaně vyšla z pokoje.

Další půlhodinu poslouchala kázání o tom, jak se má o dům starat a kde má co zařídit nebo uklidit. Zora to musela svojí panovačné matce několikrát zopakovat, jako důkaz, že si to zapamatovala. Zamlada to byla velice pohledná a ambiciózní žena. Namluvila si, již tehdy bohatého tatínka a měli spolu dvě děti- starší Zoru a mladšího Vladimíra. Se stárnutím krása zmizela, její touha po moci však ne. Nakonec se všichni naučili, nebrat si její křik k srdci a plnit její rozkazy. Tatínek byl hodný a srdečný, když však byl v matčině blízkosti, obvykle se, jako i teď stáhl poslušně do ústraní a „dělal mrtvého brouka.“ Když Zora omylem rozbila míčem vitrínu jednoho obchodu, byl jediný proti mému trestu, nejet na dovolenou. Matka si však, za Vladimírova přizvukování prosadila své. Bratr byl vždy matčin oblíbenec. Nakonec byla Zora přece jen ráda, když se všichni tři vydali na letiště. Ve dveřích po ní ještě máma křikla: „ Máš zakázáno vycházet z domu!“ „A ty nic nenamítej! Zaslouží si to!“ rozkázala směrem k otci. Možná řekla ještě něco, ale zaniklo to v hlasitém prásknutí domovními dveřmi.

Doma se Zora snažila ze všech sil si užívat dům jen pro sebe, ale lákalo ji to ven. Když si pustila už třetí film a snědla třetí balíček křupek, nevydržela to: „Matka tady není! Můžu, co chci a ona se o tom stejně nedozví!“ nasadila si tenisky a vyběhla do chodby. Otevřela dveře a vyhlédla ven. S úžasem sledovala, jak se dosud azurově modrá obloha zatahuje černými těžkými mračny. Spustil se prudký liják. „Jako by tu bouřku seslala naschvál matka…“ zamyslela se dívka: „Stejně mi nic nezabrání jít ven! Vezmu si bundu!“ Tak si tedy vzala bundu, boty do mokra, vyběhla ze dveří a… Neviditelná clona ji odmrštila zpět do chodby! „Au! Co to sakra je?“ zaklela a přistoupila k otevřeným dveřím. Natahuje ruku, až se její prsty téměř dotýkají té neviditelné překážky. Blesk! Udeřil strašně blízko! Zora obrací pohled k místu, kam blesk udeřil. „Ach bože!“ hlesne. Deset metrů před domem stojí temná postava. Nemůže to být člověk! Ty její oči… dívají se přímo na ni! Zora práská dveřmi a běží nahoru do svého pokoje, kde se zamyká a ztrácí pojem o čase…

Dívka se probudila a podívala se z okna. „Pořád prší,“ pomyslela si a podívala se do zrcadla. Vyděšeně hledí na svůj odraz a pak si všímá, že v okně za ní se něco hýbe. Zora má pokoj ve druhém patře, tak to bude nejspíš nějaký pták, nebo… TA TVÁŘ! Je neskutečně bledá a bezmasá! Její oči svítí pekelným ohněm a znova se na ni nehnutě dívá. Zora ječí, křičí, vřeští, volá o pomoc, utekla by, ale nemůže se ani pohnout. Postava zvedá ruku a v ní má… zkrvavený nůž! Když na Zoru dopadají zbytky roztříštěného okenního skla, už neváhá a prchá před smrtí ven z pokoje. Na chodbě ji čeká další zděšení. Celé spodní patro je zatopeno vodou! Zezadu ji chytá smrt. V záchvatu panické touhy žít se vytrhává z jejího sevření a daří se jí shodit smrt do vody. Ve chvilce vytahuje Zora mobil a chce volat policii. Sto padesát se už vytáčí, když v tom spatří ve vodě nějaký pohyb. „ Tady policie ČR, přejete si? Haló?“ Dívka neodpovídá, oči upřeny na tu obludnou postavu. Její rysy se mění… holé lebce rostou vlasy, tvaruje se nos, plní se ústa… ten obličej dobře zná. Možná až moc dobře. „Haló? Odpovězte! Co je to za hluk? Haló? *píp*“ Z vody na Zoru hledí její matka. Z očí, které se jako jediné nezměnily, jde hrůza. „Neměla jsi chodit ven z domu!“ zavřískne a plnou silou se opře do promáčených stěn domu. Zděšená Zora se rozběhne do svého pokoje. „Stůj ty sketo!“ zní křik smrti za ní. Ona už ale neváhá a stoupá si na okno. Ven nemůže, zábrana pořád funguje! To už se k ní ale řítí smrtka a nožem. Dům se nezadržitelně bortí a pohřbívá smrt v sutinách. Její prokletí povolilo a tak Zora z posledních sil skáče do rozbouřené řeky pod okny. Vzápětí se celá stavba bortí a dívku odnese vlna do bezvědomí.

Když se vrátila z nemocnice, nepřekvapilo ji, že s otcem a bratrem nevidí matku. Taktéž ji nepřekvapilo, když se v troskách domu našlo tělo její matky. A po tom, co zažila, by ji nepřekvapilo ani, kdyby její matka byla čarodějnice, ovládala černou magii, měla pletky s ďáblem a každý úplněk obětovala krvavou oběť démonům. Každopádně se po té události přestěhovali a žili v klidu a v pokoji. Nutno poznamenat, že Zora už nikdy preventivně žádnou výlohu nerozbila. 

Mini story- Thorki

   "Nikam nejdu," zavrčel bůh lsti a pusu si zacpal pizzou. Ostatní si povzdechli.
   "Jak tě pak máme na Asgard dostat, ty chytrej, když pak budeš ještě větší?" zeptal se Tony Stark a vysloužil si Thorovo zavrčení a Lokiho vražedný pohled.
   Thor vstal, posadil se vedle černovláska a pohladil jeho těhotenské bříško. Loki zavrněl a pokračoval v konzumaci již třetí pizzy, přičemž to stále nevypadalo, že má dost.
   "Tvůj otec bude jistě nadšen z nově blížícího se potomka," pronesl ironicky a dával velký důraz na slovo "tvůj".
   Bloňďák pokrčil rameny. "Bude nás muset přijmout."
   "Být tebou Vikingu, odtáhnu ho tam v zubech. Bude čím dál tím víc protivnější a nesnesitelnější, ne, že by do teď nebyl," zazubil se Clint. Měl zkušenosti se svou ženou a nějak se mu ve společnosti nasraného boha být nechtělo.
   "Musí domů, vyřešit to," řekl rozumně kapitán, kterému se situace vůbec nelíbila. Bruce odmítal být v místnosti s nimi. Zelenému poplachu se chtěl vyhnout. Natasha se jen culila. Přišlo jí to celé komické.
   Thor svého milého objal a hladil mu už dost znatelné bříško. Loki zavřel oči a mírně se usmíval.
   "Malá Avril si určitě získá Odinovo srdce, neboj," zašeptal. Bůh lsti vykulil oči.
   "Nemůžu uvěřit, že čekám dítě s někým, kdy vymyslel tak odporné jméno, jako je Avril!"

Iron- Frost 6. kapitola

   Po dvou hodinách dostal bůh lsti hlad. Tony mu stále ležel v objetí a spokojeně spal.
   "Anthony... Zlato... Myslím, že je čas na večeři," začal Loki a lehce s ním zatřásl.
   Miliardář pomalu otvíral oči. Cítil teplo druhého těla a usmál se. Když ale zvedl hlavu a spatřil černovlasého muže, na chvíli se zarazil.
   "T- ty, co...?"
   "Mám hlad a ty, jakožto hostitel, by jsi mi měl něco obstarat," usmál se.
   Tony si vzpomněl na to, jak se dovalil domů a když se vzpamatoval, vymanil se z Asgarďanova objetí.
   Bez toho, aby se naň podíval, zašel k telefonu a objednal pizzu. Řekl si, že snad tři salámové budou stačit.
   Pak už na svého společníka pohlédl. Ten měl ve tváři nečitelný výraz.
   "Ehm.. no, dík za ta záda."
   "Něco za to budu chtít," usmál se zelenoočko.
   "Co tím myslíš?"
   "No, pochopil jsem, že zde nic zadarmo není."
   "A ta pizza ti nestačí?" otázal se zmatený Tony. Bůh jen zavrtěl hlavou.
   "A že u mě bydlíš, za to já dostanu jako co?" Starkovi už ale začínaly cukat koutky.
   "Thor tě nezabije," pronesl usměvavý Loki.
   "Tomu říkám odměna."
   Oba se ušklíbli a vyšší muž došel k nižšímu. Stál naproti němu a díval se mu do očí. Tony se snažil zachovat lhostejný výraz, ale začínal rudnout.
   "C- co tedy chceš?"
   "Jeden polibek," řekl Loki neutrálním tónem v hlase.

To známé... 1. kapitola

   Steve Rogers seděl ve svém bytě a přemýšlel. Hydra byla poražena a on si "užíval" zasloužené volno. Měl puštěnou televizi, ale děj momentálně hrajícího seriálu nevnímal.
   Nakonec se rozhodl pro sprchu a hned potom se zhroutil do postele jen v trenýrkách. Zachumlal se do peřiny, ale usnout se mu podařilo až po nekonečně dlouhých dvou hodinách. I tak spal neklidně.
   Nevěděl, kolik hodin bylo, když se vzbudil, ale obklopovala ho tma. Cítil mrazení v zádech a dech se mu zrychlil. Cítil, že tu není sám.
   Pomalu vytáhl levou ruku z pod peřiny a nahmatal na nočním stolku lampičku. S polknutím zmáčkl vypínač a místnost z poloviny zaplnilo světlo.
   Na druhém konci místnosti někdo seděl na židli. Světlo z něj odhalilo jen část, ale Steve ho poznal. Nikdy nezapomene na toho tmavovlasého zabijáka, který ale stále byl jeho přítelem. Alespoň v to doufal...
   Cítil na sobě jeho pohled. Viděl, že má ruce položené v klíně a vlasy mu padají do očí.
   Jeden si prohlížel druhého bez sebemenšího pohybu.
   Nakonec se kapitán vzpamatoval z prvotního šoku a trochu pohodlněji se posadil.Zhluboka se nadechl a řekl to jediné, na co se zmohl.
   "B- Bucky?" Spatřil, jak sebou postava vzadu mírně cukla. Pak ale uslyšel ten známý hlas a mírně se otřásl.
   "Řekni mi, co o mně víš. Řekni mi, kdo jsem a... proč tě nemůžu dostat z hlavy."
   Steve na něj fascinovaně hleděl. Byl už úplně vzhůru a při smyslech.
   "Ehm... Bucky vážně-"
   Tmavovlasý muž k němu přišel a posadil se na kraj postele. Nyní ho mohl kapitán vidět v celé jeho kráse, v celé jeho dokonalosti.
   Oblečen již nebyl do kombinézy se zbraněmi po kapsách. Místo toho měl černou bundu a tmavé džíny. Steve neviděl žádné stopy po nástrojích smrti, ale věděl, že tenhle voják by si poradil i bez nich.
   A teď na něj zíral těma svýma velkýma modrýma očima, přes které visely prameny tmavých vlasů. Seděl kousek od něj a mohl cítit, jak se třese.
   "Pokračuj," řekl. Steve se trochu probral, pevně si přidržel peřinu u sebe- nestál o to, aby ho viděl jen ve spodním prádle- a vyprávěl.
   Vyprávěl velmi dlouho o jejich přátelství, záchranných akcích a skončil u jeho zmizení v horách. Pak se odmlčel.
   Podíval se na něj a viděl v jeho obličeji zvláštní výraz. Nejspíš se snažil srovnat si všechny myšlenky. Pak se dramaticky chytil za hlavu a zakňučel.
   Bloňďák okamžitě odhodil všechen strach a nervozitu a přiskočil k němu. Věděl, jak vzpomínky bolí. Věděl, jak dokáží člověka vyčerpat.
   Opatrně ho objal a cítil jeho fňukání a zrychlený tlukot srdce. Voják se na něj podíval psíma očima, Buckyho očima.
   Pak se mu ale vyškubl a lehce se zamračil. Postavil se a najednou se rozchechtal.
   Kapitán se zmateně zeptal: "Co?" Bucky, stále se smějíc, ukázal na Stevův rozkrok, který zakrývaly trenky se Santa Clausem.
   Rogers zčervenal a rychle si přitáhl peřinu k sobě. Večer nemyslel a prostě je hodil na sebe. Ani nevěděl, že takové vlastní.
   Sledoval šťastného muže, kterému smíchem skoro tekly slzy. Samotnému mu ale také cukaly koutky.
   Jak je to dlouho, co slyšel svého přítele smát se? Už něco přes 70 let...
   Když se uklidnili, nahodil opět výraz neutrality. Odkašlal si a kývl hlavou.
   "Možná se ještě uvidíme," řekl tmavovlásek. Naposledy se na něj podíval a pak vykročil k oknu, odkud se mol dostat na požární žebřík.
   "Počkej," zarazil ho kapitán. Vyskočil z postele a rychle si navlékl kalhoty. Musely stačit, tričko totiž neviděl.
   "Kdyby tě někdo viděl, jak se plížíš z okna cizího bytu, bylo by to trochu podezřelé, nemyslíš? Podívej, už svítá. Pojď! Odemču ti domovní dveře."
   Protáhl se kolem něj a vyšel z ložnice. Bucky ho následoval. Vyšli z bytu a šlo vedle sebe po schodech.
   Schodiště bylo úzké a občas se lehce dotkli. Steve vycítil, že je jeho společník nervózní.
   Mlčky mu odemkl dveře a Bucky vyšel do šedivého rána. Ještě se otočil a pokusil se o mírný úsměv.
   "Tak zatím... Stevie." S těmito slovy zmizel. Kapitán ho chvíli pozoroval a pak s povzdechnutím zabouchl.
   Řekl mu Stevie... Jen on mu tak říkal. A teď po 70 letech znova... Cítil příjemný pocit na srdci- hřálo ho.
   Během dlouhé cesty nahoru na něj vybafla jedna ze sousedek. Byla to už starší paní, budila se každý den ještě před svítáním a ráda poslouchala a slídila za dveřmi. Na svůj věk měla velmi dobrý sluch a podle Steva by se jistě uplatnila jako špion. Kdo by také podezíral starou dámu?
   "Váš nový přítel?" zeptala se a spiklenecky mrkla. Rogers se lehce zarazil.
   "Spíš starý známý," usmál se co nejvíce zdvořile a konečně se dostal do svého bytu.
   Posadil se a přehrál si jejich rozhovor a celé setkání v hlavě. Asi by měl něco udělat. Měl by to ohlásit policii nebo Furymu, ale... Nudělal to.
   Vrátí se ještě? To byla jediná věc, na kterou nemohl modrooký bloňďák přestat myslet.
 

Iron- Frost 5. kapitola

   Když se Tony Stark vrátil domů, Loki seděl na křesle. Iron manovo brnění se vrátilo zpět na své místo a miliardář se unaveně zhroutil na gauč. Bůh ho pozoroval.
   "Perný den?" otázal se.
   "Hmm..." zabručel Tony do potahu pohovky. Pak bolestně zavyl a zavrtěl sebou.
   "Záda?" odhadoval černovlásek a odpovědí mu bylo opět zamručení.
   Než se Tony nadál, ucítil, jak si Loki sedl na jeho nohy. Triko mu zmizelo a on začal prohmatávat jeho bolestivé místo.
   "Co- co to děláš?!"
   "Spravuju ti záda."
   "A- ale..."
   "Žádné ale. Budeš zase nesnesitelný a já se ukoušu nudou. Pěkně zůstaneš ležet, udělám ti masáž."
   Stark už nehodlal protestovat a zavřel oči. Doteky jeho rukou byly tak příjemné, že brzy usnul.
   Bůh ustal ve svém počínání a usmál se. Opatrně vzal Tonyho do objetí. Snažil se ho nevzbudit.
   Menší muž jen něco nesrozumitelného zamumlal a hlavou se zavrtal více k Lokimu. Ten se ušklíbl, pročechral mu vlasy a také zavřel ty své pichlavě zelené oči.

Iron- Frost 4. kapitola

   Tony Stark sešel dolů a viděl Furyho nervózně přecházet po jeho obýváku. Jakmile ho spatřil, spustil.
   "Starku, proč nezvedáte telefony a neodpovídáte na maily?! To už je jedno. S.H.I.E.L.D. zaznamenal nebezpečnou aktivitu v severní části města. Ostatní členové týmu jsou již připraveni a vy jste jediný, na koho se čeká."
   Tony přestal vnímat u druhé věty. Přemýšlel, zda o Lokim ví.Pravděpodobně mu o něm Thor neřekl, aby svého malého bratra ochránil. A bůh lsti zůstal nahoře, takže mu asi nechce lézt na oko.
   Vůbec nevnímal, co do něj Fury hustí, ale pochopil, že ho potřebují. Brzy přiletělo jeho brnění a byl připraven.
   Vyrazili ven a Tony na místo doletěl. Spatřil kapitána Ameriku zpacifikovávat jednoho rebela, který na něj vyběhl z ocelovou tyčí.
   'No, moc kreativní teda nejsou,' pomyslel si Iron man a pustil se do nově se hrnoucích nepřátel.
   Thorovi se bránit nedělalo sebemenší potíže a kladivem jich sejmul několik naráz. Black Widow pobíhala sem a tam a po nepřátelích střílela. Vypadalo to, že se dobře baví.
   Hawkeyeho vidět nebylo, ale Tony si všiml, že se někteří občas sesouvají k zemi. Šípy svištěly všude kolem. Hulk byl slyšet z velké dálky a doplňoval ho také řev vyděšených obyvatel města i jejich protivníků.
   Bitva byla až směšně jednoduchá a krátká, ale každý koupil pár zranění. Nikdo však nemusel zůstat delší dobu na ošetřovně. Starka šíleně bolela záda a už se viděl doma. Thor ho však tak rychle odejít nenechal.
   "Anthony... Jak se daří bratrovi?"
   "Mě je fajn, dík za optání."
   "Starku...?"
   "Tvýmu otravnýmu bráchovi je dobře. Je to furt ten samej bastard, kterýho jsi mi podstrčil."
   Bůh trochu nespokojen zavrčel, ale to už Tony neslyšel. Odletěl domů.

This girl is on fire!

Každý to ví. Nebo si to alespoň myslí. Neříkají to nahlas, já jim to však vidím na očích. Jako bych v nich četla ten prokletý titulek včerejšího týdeníku: „Šílená náctiletá dívka podpálila místní kostel. Budova lehla popelem“. Všem jsem říkala, že jsem to nebyla já, ale kdo mi uvěří… viděli mě, jak stojím u kostela v plamenech a křičím: „Shoř v pekle!“ Ale je to jinak, než si všichni myslí! Já nejsem blázen! Teda alespoň v to doufám…Sedím u okna. Panuje už naprostá tma, ale toho si nevšímám. Ostatně na spánek nemám ani pomyšlení. Vzpomínám na dnešní ráno, které začalo docela normálně. K čertu s tím!
Vzbudila jsem se, a jako každou neděli ráno, jsem ještě vyspávala. Z postele mě vyhnal až hlad. Bohužel doma skoro žádné jídlo nebylo. Mamka mě poslala pro do obchodu pro nějaké housky, salám a mléko. To znamenalo sednout na kolo a jet šest kilometrů do nejbližší samoobsluhy. Nevýhoda bydlení v malé vesničce. Tak jsem tedy, celá rozespalá vyjela na úžasnou dobrodružnou cestu na nákup. No nakonec byla až moc dobrodružná… do háje.
Než jsem dojela do samoobsluhy, bylo už půl jedenácté. Vzala jsem si teda do ruky housku se salámem a vyjela jsem. Spokojeně jsem se za jízdy cpala a svištěla si to kolem místního kostelíku. Pes. Uprostřed cesty. Jen tak si tam seděl. Po vesnici se toulá spousta psů, to nebylo nic divného. Ale tenhle uhlově černý podvraťák seděl strnule jako socha. Zpomalila jsem. „Tak sakra uhni“, zamumlala jsem.  Ani se nehnul. Blížila jsem se. Vzduch podivně houstl a ochladilo se. Každou chvíli se ten čokl musí pohnout, jinak ho prostě zajedu! Ach bože… jeho oči! Jsou rudé jako oheň! Zakuckala jsem se houskou a prudce jsem strhla kolu řídítka. Přeletěla jsem přes bicykl a tvrdě narazila ramenem do plotu jednoho rodinného domu. Dezorientovaně jsem pátrala, kde je ta černá potvora. Rameno se mi zbarvilo do krvava. Blbý ostny na plotě.Malátně jsem vstala. V rameni mi škubalo bolestí, žádná další zranění jsem neutrpěla. Pátrala jsem po psovi. Moje kolo leželo na šrot kousek od místa, kde předtím stál (anebo nestál?) ten čokl. Ozvalo se zaskřípění. Otočila jsem hlavu po zvuku a shledala, že dveře kostela se pootevřely. Z kostelů nemám moc dobrý pocit. Lidé tam jako ovečky poslouchají nepodložené historky, které berou jako neporušitelné pravdy. Pomalu jsem se vydala blíž. Jako bych uvnitř zahlédla psí ocas. Na věži odbilo poledne… tak proč je taková tma?Přistoupila jsem ke starobylým dveřím kostela a nakoukla dovnitř. Neovladatelně jsem vykřikla. Přímo přede mnou stál vysoký muž s vážnými spáleninami po celém obličeji. Zasmál se, a z jeho očí, rudých jako oheň, čišelo šílenství. „Jsem rád, že jsi přišla. Opečeme si buřty, chceš?“ Z toho tónu mi naskakovala husí kůže, nebyla jsem se schopna ani pohnout. Popadl mě za ruku a vlekl mě doprostřed svatostánku. „Já mám tak rád oheň“, protáhl rozkošnicky: „Rád pozoruji plameny. Jsou tak fascinující, nezdá se ti?“ Jedním pohledem zapálil obrovský dřevěný kříž v čele kostela. Vyjekla jsem. Jeho stisk sílil. Dotáhl mě ke kříži. Už jsem cítila ten obrovský žár. „Tak opečeme si?“, zopakoval: „Já teda určitě. Sbíhají se mi sliny!“ A smýkl s mou rukou přímo do ohně.Strašlivá bolest jako by mě vrátila do reality. Vykroutila jsem se ze sevření a rozeběhla jsem se k východu. Oheň se šířil šíleným tempem a horko bylo neúnosné. Kouř plnil celou budovu až po strop plynnou smrtí. Ten muž za mnou neběžel. Jako by si ani si neuvědomoval plameny všude kolem a čekající náruč smrti. Vlastně se smál. Kašlajíc jsem vyběhla ven. Do panující tmy žhnul kostel jako rudé oči toho psa a chlapa. Byli totéž? Ohlédla jsem se zpět do kostela, který teď lačně oblizovaly plameny. Ten popálený šílenec se pořád smál. Jak to, že se neudusil? Popadl mě vztek. „Shoř  v pekle!“ Zavřískla jsem. Jeho smích se ještě znásobil, jako bych mu řekla nějaký dobrý vtip. Rozzuřeně jsem zabouchla ty těžké dveře. Klika byla rozpálená, tu bolest, jako bych už ale ani necítila. Kostel se zhroutil k zemi a já ho následovala. Vyčerpaně jsem sledovala západ slunce. Západ slunce? Sakra tak dlouho jsem tam nebyla! Pak už někdo volal. O pomoc, hasiče, policii, rodiče… psychiatra.
Nevěřili mi. Nikdo z nich. Diagnóza? Blázen. Vyptávali se mně, jestli věřím v Satana a podobné nesmysly. Jako nezvratitelné důkazy jim posloužil nápis vyřezaný na mém rameni: „Bolest se rodí v ohni“ Asi talentovaný ostny na plotě… Také vypálený pentagram od té rozpálené kliky kostely byl pro mě novinou. Nemělo to cenu. Zavřeli mě do místnosti s mřížemi v oknech a zamčenými dveřmi. Do očí se mi už nepodívá ani vlastní matka.
Cuknu sebou. Rozevírám ruku. Ať se mi to jenom zdálo! Pentagram. Hrůzný a červený jako včera. „Já nejsem blázen“, řvu a udeřím rukou do mříží. Nic necítím.

Ale ne… počkat… něco přece jen cítím. Není to bolest. Je to kouř. A vedro. Seskakuju z okna a řítím se k malému okénku ve dveřích. Z toho, co vidím, je mi okamžitě špatně. Jeden z bláznů spadl do ohně. Oblečení a vlasy se mu okamžitě škvaří k tělu. Ten jekot se mi zařezává do mozku. Když však utichá, je mi ještě hůř. Horko sílí a mě naskakují hrůzné vzpomínky z kostela. Obrací se mi žaludek. Kymácím se k malé kovové posteli a opírám se. Okamžitě ale ucuknu. Kov je rozžhavený do běla. Sesouvám se k zemi. Co se stalo? Nechci tu umřít!Obracím oči ke dveřím. Určitě tudy přijde pomoc. Určitě… „Neeeeeeeeeeee“, rudé oči psa na mě posměšně hledí skrz malé okýnko. „P-Prosím ne!“, potím se a je mi opět špatně: „N-nech mě být!“. Rozesměje se: „Ale sluníčko. Dlužíš mi toho buřta!“

Iron- Frost 3.kapitola

   Tony Stark se probouzel. Zamrkal a zkusil se protáhnout. Levou rukou narazil na... někoho?!
   Třeštil oči na muže ležíciho vedle něj. Ten vypadal, že spí. Ale co by to bylo za boha klamu a lsti, kdyby se nechal pozorovat ve spánku? Samozřejmě byl vzhůru, ale chtěl vědět, jak se Tony zachová. Cítil mrazení v zátylku, věděl, že ho pozoruje.
   Starkovi připadal roztomilý... když se ho zrovna nepokoušel zabít. Po chvíli pozorování se ale probral.
   "Hej, ty! Vím, že nespíš. Co děláš v mojí posteli, úchyle?!"
   "Hmm?" zamručel Loki. Usmál se, ale oči neotevřel.
   " Jaký 'hmm'?! To je MOJE postel!" zopakoval Tony a zatřásl s ním.
   Tentokrát už bůh otevřel oči. Stark na něj zíral, ale nevypadal moc naštvaně. Cukaly mu koutky.
   "Zíráš na mě," ozval se Loki. Tony jen pokrčil rameny.
   "Nestává se často, že ti do postele vleze božský psychopat." Asgarďan se uculil.
   "Líbím se ti, co?" Zazubil se na něj a kukadla mu jen zářila. Tony se zarděl.
   "Jak si na to přišel?"
   "Takže to přiznáváš?"
   "To jsem neřekl."
   "Ale přiznáváš!"
   "Nene!"
   "Jojo!"
   "Já..."
   Vyrušil je Jarvisův hlas.
   "Pan Nick Fury právě vešel do budovy."
   "Nemohl si mě třeba varovat dřív?!"
   "Vypadalo to, že jste měl důležitější věci na práci, pane."
   Tony se zamračil a s Lokim se začal soukat z postele.
   Bohovi stačilo jen lusknout prsty a byl učesán a oblečen.
   "Myslel jsem, že nemůžeš kouzlit."
   "Tohle je naprosto jednoduchý a základní trik. Nikdy nepodceňuj nepřítele, Anthony."
   Tony se po něm naposledy ohlédl a spatřil jeho úšklebek. Znovu pokrčil rameny a šel se rychle obléct.

Iron- Frost 2.kapitola

   Tony Stark dodělal to, co chtěl kolem půlnoci a unaveně zívl. Pohledem sjel do rohu místnosti, kde ležel Loki stále nad počítačem. Všiml si jeho pohledu a notebook zavřel.

   "Jdeme spát?"

   "Já jdu spát, ty si dělej, co chceš. Kromě ničení a prohlížení soukromých věcí, cokoli. A nepokoušej se zdrhnout! Nemám náladu na to, nechat se zabít Vikingem." Tony domluvil a odšoural se do svého pokoje.

   Loki se zamračil. Takhle ho tam nechat! To si ten smrtelník dovolil až moc!

   Bohovi se ještě spát nechtělo. Procházel si dům a zkoumal vše, na co přišel. Někam ho Jarvis na Tonyho příkaz nepustil a on nespokojeně zamířil do miliardářova pokoje.

   Viděl ho na posteli tvrdě spát a ušklíbl se. Vlezl si k němu a začal do něj šťouchat. Tony sebou vrtěl, ale stále spal. Loki si povzdechl.

   "Tonyyyy," šeptal a stále doň šťouchal. Po chvíli rozespale otevřel oči.

   "Co je?!" zamručel.

   "Nejsem unavený. A jsem bůh, takže mě musíš zabavit, abych se nenudil!"

   Kdyby se Stark právě nevzbudil, jistě by se rozesmál. Teď byl ale ospalý.

   " Nech mě spát, psychopat," zavrčel a opět zavřel oči. Bůh ale nechtěl a přitulil se k němu. Ukradl si pro sebe kus peřiny a zakryl se.

   U Starka byl již několik týdnů a šíleně se nudil. Využíval každou možnost k zábavě a tak ho nechtěl nechat být.

   Ležel u něj, zatímco on stále spal. Slabě ho polechtal na nose, ale on se jen poškrábal a chrněl dál. Prohrábl mu vlasy. Stále nic. Polechtal ho na krku. Kromě zavrtění, nic.

   S uculením se na něj naposledy podíval a pak se zachumlal do peřin a usnul.

Iron- Frost 1.kapitola

   " Na nic nesahej," okřikl Tony Stark černovlasého boha, který chtěl prozkoumat každou blbost v jeho pracovně.

   " Ale já chci!"

   "To máš smůlu, řekl jsem to snad dost jasně!"

   Loki vrátil zpět na místo jednu rozdělanou součástku Iron mana a vyplázl na Starka jazyk.

   "Chováš se jako rozmazlenej spratek," vyštěkl znovu Tony.

   "Podobám se ti čím dál víc, co?" uculil se Asgarďan a miliardář si povzdechl.

   Thor prostě přišel, bratra mu sem podstrčil s tím, že je pobyt na Zemi součást jeho trestu. Byla mu odebrána velká část síly. Bůh hromu nevěděl kam s ním, aby něco neprovedl. Tak byl tu.

   Ne, že by se Tonyho někdo na něco ptal. Bylo mu to Thorem prostě oznámeno a tečka. Loki vypadal snad ještě nespokojeněji než samotný Stark.

   Kladivem mu bylo pohrozeno, že ho nesmí pustit z očí. Při práci ho tedy neustále propichovala ta zelená kukadla.

   "Hele, nemůžeš si dát trochu voraz a přestat na mě zírat?"

   "Ne."

   Následovalo další povzdechnutí.

   Nakonec to Stark nezvládl a přinesl notebook. Položil ho před boha lsti, ukázal mu, jak se zapíná a vše, co potřeboval vědět.

   Lokiho ta věc zaujala a Tonymu už bylo líp. Uklidnil se a mohl se soustředit na práci.

Vítáme vás!
Budeme přidávat povídky všechno druhu, hlavně však horory a fanfiction na téma Avengers.
Těšíme se na vaši podporu.
Nezbývá už nic jiného, než začíst číst.
Příjemnou zábavu!
     Maya a Niké