Chybíš mi 3. část

Zdravím.

Přidávám další kapitolu Thorki povídky a asi nějak poslední před Štědrým dnem. Čeká mě ještě mega velkej vánoční úklid, jelikož jsem děsnej bordelář a taky neuvěřitelnej lenoch, takže je toho ještě hodně. :D Předepíšu se nějaké kapitoly dopředu a... Mimochodem z Loki/ Bucky série zbývají už jen tak 2 nebo 3 části, tak potom rozepíšu něco nového, možná znova na tenhle pár, protože mi přijde neskutečně boží, nemůžu si pomoct! :D
Jo a ještě něco! Mám rozdívaný seriál Once upon a time a prostě najednou BUM a objevil se tam Sebastian Stan jako Mad hatter... Uhh já z toho nemůžu, je to skvělý, on je skvělý a já se u toho sledování rozlývám blahem. :D

Přeji tedy hezké vánoční svátky. A nepřejezte se cukrovím!

Maya

LOKI:
   Chodil za mnou skoro každý den. Ne, nevadilo mi to. Popravdě jsem byl vcelku rád, ale jakožto ledový princ, jsem své emoce odmítal dát najevo. Bylo to zvláštní. Jak já ho střídavě nenáviděl a střídavě miloval! Celkově to bylo jiné, než za dřívějších časů, takové... až příliš sentimentální.
   Skvělé bylo, že mi nosil sladké. Někdy z Asgardu to, co jsem miloval a poté i typické Midgardské, z mé oblíbené kavárny. Na takové věci měl Thor opravdu vkus, to jsem musel uznat. Velmi chutné byly muffiny.
   Na jeho častou přítomnost jsem si zvykl. Měl mne rád a když jsem měl dobrou náladu, dával jsem mu svou vděčnost najevo svou vstřícností k němu. To bylo pro něj až moc velkou odměnou! Občas jsme se však hádali jako po několika letech v manželství. Někdy u mě i přespával.
   "V noci jsi mě opět shodil z postele!"
   "Chrápal jsi," zavrčel jsem.
   "V tom nevidím žádný problém," pravil s naprosto nechápavým pohledem. Hlupák!
   "Ty primitive, tohle je můj byt! Jestli ti nevoní spát na pohovce ani vedle mě, můžeš vypadnout!"
   "Tvůj byt je to jen proto, že jsem tě nenahlásil otci," podotkl.
   "Óóó, ty hrdino," pronesl jsem sarkasticky. "Trvalo mi dlouho vytvořit místo tak, aby bylo i Heimdallovi skryté. Jsi vážně přesvědčen, že si ho nechám zničit někým takovým, jako jsi ty?!"
   "Loki, vždyť víš, že tě mám rád."
   "Proto na mě křičíš, idiote?!"
   "Loki, je mi to líto," zamumlal, ale já uraženě odvrátil zrak. Ze všeho nejvíce jsem byl nahněvaný na sebe, že jsem doopravdy toužil po tom, aby zde zůstal.
   "Prosím, nech mne být s tebou," zašeptal a já ucítil, jak se kolem mě obkroužily svalnaté ruce. Ani jsem se nepokoušel z jeho sevření vymámit. Zezadu se ke mně naklonil obličejem, svými vousy mě poškrábal na tváři, vlasy mě lechtal na krku a dráždil mě svým teplým dechem na mé jemné kůži. Srdce mi tlouklo čím dál hlasitě.
   "Nechám, tě tu spát, Odinsone, jestli to tu máš tedy raději než nadýchané lože na Asgardu nebo moderní nábytek u Starka," dostal jsem ze sebe.  Pak jsem se více zády natiskl k jeho tělu, bylo to příjemné.
   "Avšak zítra děláš snídani," upozornil jsem ho.
   Nervózně se zasmál.
   K večeru jsme se dívali na filmy, které si Thor oblíbil. Samé podivné patvary, nehodné mé pozornosti... Až na Jurský park, ten vcelku ušel, ale to už jsem moc nevnímal, jelikož mě teplo jeho náruče pomalu ukolébávalo ke spánku.
THOR:
   Přesunul jsem ho do postele. Odhrnul jsem mu vlasy z obličeje a podíval se naň. Jeho ostré rysy mě vždy fascinovaly.
   Nikdy jsme si nebyli tak blízcí, nikdy ke mně nebyl tak vstřícný a laskavý. Zajímalo by mě, co přesně jsem učinil, že ke mně nyní chová takovou náklonnost.
   Lehl jsem si k němu a přikryl nás.
...
   Ráno jsem se vzbudil dříve nežli Loki a využil to k tomu, abych udělal snídani. Netušil jsem, jak může být těžké osmahnout pokrm, zde nazývaný "slanina", když olej neustále prská. Mám dojem, že napoprvé jsem vykřikl, ale nakonec jsem to přežil ve zdraví a se ctí... Tedy až na popálené dlaně.
LOKI:
   Opravdu se mu povedlo udělat snídani! Nějak mě to nutilo se culit.
   Když jsem došel do kuchyně, ze které se ozýval sykot a Thorovo klení, opatrně jsem se k němu přiblížil a zezadu ho objal. Cukl sebou, to se mi líbilo.
   "Bude to poživatelné?" zamumlal jsem svou otázku. Vůně jeho dlouhých vlasů mi otupovala smysly.
   "To doufám, bratře."
   Slovo "bratr" mě znovu vytrhlo z omámení a s odporem jsem ho pustil. Nechápavě se na mě zadíval, nijak jsem na to dále nereagoval a usadil se ke stolu.
   Najedli jsme se spolu. Thor by se jako kuchař jistě neuživil, ale musím uznal, že jíst se to dalo.
   "Budu muset jít, Loki. Avengers se po mně již ptali, chyběl jsem na několika poradách."
   "Ty jsi tam nebyl?"
   "Jezdím na Midgard za tebou."
   Bylo mi dobře, když mi to řekl, lhal bych, kdybych tvrdil opak. Po tolika letech nenávisti a rivality nastalo období klidu a mně se pokaždé radostí rozbušilo srdce, když se mě dotknul.
   Tehdy jsem to ucítil úplně poprvé, hřejivý pocit na hrudi a žhnoucí tváře mi v tomto směru nebyly známé.
THOR:
   Musel jsem jít i přesto, že se mi vůbec nechtělo. Nemohl jsem si ale dovolit, aby Anthony a ostatní pojali jakékoliv podezření, pokud jsem ho chtěl uchránit. Bylo mi zde příjemně a byl jsem rád, že se náš vztah vylepšil.
   Doprovodil mě ke dveřím.
   "Brzy opět přijdu," ujistil jsem ho.
   "Když nebudeš mít nic na práci, můj hrdino," pravil mile a obdařil mě úsměvem.
   "Je mi s tebou opravdu dobře, dělá mi radost skutečnost, že se ti zde daří. Slibuji, že až vyřídím všechny záležitosti s týmem, povinnosti na Asgardu a navštívím svou sladkou Jane, zase přijdu, bratře."
LOKI:
   Jane?!
   Bratře?!
   Můj obličej změnil výraz, věnoval jsem mu nepěkný pohled. Asi nevěděl, co učinil špatně, avšak já mu přirazil dveře před nosem. Idiot!
...
THOR:
   Opravdu jsem se snažil přijít co nejdříve, měl jsem o něj obavy. Naneštěstí jsem neměl vůbec čas. Řešil jsem problémy u Avengers a poté i s otcem. Ke konci dne mě zastavila matka.
   "Synu, nemohla jsem si nevšimnout, kolik času nyní na Midgardu trávíš."
   "Mám hodně povinností." Začínala něco tušit?
   "Chodíš tam rád, to je skvělé," usmála se na mě a já měl najednou špatný pocit z toho, že jsem jí lhal.
   "J- jistě, jsou to mí přátelé."
   "Víš," došla ke mně blíž. "Mám obavy o Lokiho."
   "To já také matko," řekl jsem popravdě.
   "Jak se mu daří?"
   Polil mě ledový pot. Dívala se na mne takovým pevným a rozhodným výrazem, jako obvykle bez špetky pochybnosti.
   "Thore, nesmíš mě podceňovat. Jsem si poměrně dost jistá, že tam navštěvuješ Lokiho. Jak se mu daří?" Naprosto mě šokovala.
   "M- má se dobře."
   "To jsem ráda," oddychla si. "Otec snad nic netuší, pro tvého bratra by to jistě nemuselo dopadnout moc dobře," pravila, načež jí z pod zavřených víček steklo několik slz. Láskyplně jsem ji objal.
   "Neměj strach, matko," pošeptal jsem jí. Neměl jsem rád, když jsem jí nemohl pomoci, když jsem ji nemohl utěšit.
   "Avšak jak jsi se o něm dozvěděla?" toužil jsem vědět.
   "Jsem tvá matka, poznám vše," uzemnila mě a oba jsme se rozesmáli. Měla pravdu, ostatně jako vždy.
   "Mám pro něj nějaké ovoce, co má rád. Dáš mu je?"
  "Ano, s radostí," odpověděl jsem nadšeně. Těšila mě představa, že Loki bude opět šťastný. Rozzáří se mu zorničky, jeho tvář ozdobí úsměv...
   "A teď již utíkej za ním, můj synu."
...
   Stmívalo se a já nechtěl svou Jane probudit, tudíž jsem se rozhodl, že ji navštívím druhý den. Navíc jsem se těšil na svého bratra, abych mu mohl vyřídit pozdrav od matky.
   Bylo již dost pozdě a vrátný byl nerudný, když jsem dovnitř vběhl zrovna, když zavíral. Omluvně jsem se naň zadíval a vyběhl do posledního patra. Neklepal jsem a rovnou vlezl do tmavého bytu. Prošel jsem kuchyní i ložnicí, avšak Lokiho nebylo nikde vidět.
   "Loki?"
LOKI:
   Slyšel jsem ho vejít, hledal mě. Nehodlal jsem se ozvat, nechtěl jsem ho tu, ne teď! Na tom místě u vany se mi sedělo vcelku pohodlně, jen ta rozlitá tekutina z rozbitých láhví se mi vsakovala do nohavic a to moc příjemné nebylo.
   Prostě jsem se chtěl opít. Ach, jak bláhový jsem byl! Za ty měsíce, co jsem potlačoval svou magii, jsem byl v plné síle, že bych mohl v okamžiku vyrazit do boje, Jótunheimský lid by na mě byl jistě pyšný, čili bylo zcela nemožné skolit sám sebe několika litry hořkých alkoholických nápojů.
   "Loki, kdepak jsi?"
   Hlupák! Odmítal jsem si přiznat, že sklíčenost v mém srdci je způsobena pouze mou vinou. Toužil jsem po něm, tak zatraceně moc. Za žádnou cenu jsem si to ovšem odmítal připustit.
   "Ach, bratře, co se ti stalo?" zvolal a poklekl ke mně. Pohledem přelétl spoušť na podlaze tvořenou ze střepů. Vztek mnou začal cloumat ještě víc.
   "Nech mě na pokoji, Odinsone. Vypadni!" Nemohl jsem mu být moc nablízku, má mysl se pak vždy otočila jiným směrem, tím nesprávným směrem.  Oči se mu leskly strachem... Ty nádherné modré oči s hloubkou oceánu, s tou kouzelnou jiskrou!
   Ovládej se!
   "Loki, co to pravíš? Já ti chci přeci pomoci. Musíš mi jen prozradit, co tě trápí," řekl zničeně. Zatvářil se ublíženě, svěsil ramena a pozoroval mě s jistou péčí.
   "Vypadni!" Nemohl jsem ztratit hlavu! Hrouda svalů bez mozku mě nemohla rozhodit, šlo pouze o to, ovládnout se.
THOR:
   "Neodejdu, dokud mi nepovíš, jak ti můžu pomoct," zahřměl jsem hlasitě a paže mu přitiskl k tělu, aby se mi nemohl vytrhnout. Bolelo mě ho vidět takto zlomeného, když jsem netušil, co za tím vězí. Skelným pohledem se na mě podíval a nervózně se usmál. Zdálo se mi, že je ještě bledší, než obvykle a dlouhé rozcuchané vlasy podél jeho obličeje se kroutily na všechny strany a dodávaly důraz na jeho celkový ublížený vzhled.
   "Chceš mi pomoci?" zaleskly se mu bílé zuby v úsměvu.
   "Samozřejmě," vyhrkl jsem. "Pověz, co mám učinit!"
   "Polib mě, Thore."