Jak málo stačí ke štěstí

Zdravím.
Je mi moc líto, že povídky vycházejí takto divně přerušovaně a nepravidelně, ale vážně toho mám teď moc, včetně školy a nemocné půl rodiny, takže se vám upřímně omlouvám.
Nicméně zde je po dlouhé době naše milované Stucky, protože, jak říká jedna skvělá autorka, Stucky má rád každý. :)
Ok, problém je jen v tom, že ono je to takové zvláštní (opět). Nemá to nějak složitou zápletku, je to taková ta citová patlanina bez nějakého vyvrcholení nebo zakončení. Tím vás ovšem nechci odradit, jen vás varuji. :D
Nebuďte líná, má zlaťíčka, a sdělte mi své názory, připomínky, kritiku a tak podobně. Jsem si poměrně jistá, že to je hodně divný, ale tak... co už? ;)
V rámci možností vám ale přeji hezké čtení a doufám, že vás škola nemoří tak jako mě, protože já už si připadám jako chodící mrtvola. :D
Jo a 12+. (Pro jistotu.)
Maya

   Proplétal se až nějak moc úzkými uličkami v tom snad největším obchodním domě, co kdy měl tu čest poznat. Co ho to napadlo chodit zrovna sem? Nedalo se nic dělat, prostě sem jít musel! Když už asi potřetí zabloudil do uličky se všemi druhy sýrů na světě- nechápal, jak se mu to povedlo, když to tu bylo tak obrovské- vzdal to a rozhodl se požádat někoho o pomoc.

   Světoznámý hrdina, statečný kapitán Amerika, se ztratil v obchoďáku. Nádhera! Ještě lepší však bylo, když zjistil, že nejbližší možné osoby, které by mu mohly pomoc dostat se ven z tohohle pekla, byly dvě dospívající dívky. Přesně tyhle Steve miloval!

   "Ehm... ahoj, mohly byste mi poradit, kde najdu tohle?" zeptal se jich nejistě a ukázal jim položku z letáku, který žmoulal v ruce.

   "Nejste vy náhodou Steve Rogers?" ozvala se klasická otázka místo požadované odpovědi. "Mohly bychom se s váma vyfotit?" pokračovala dál a Rogers jako vždy neměl to srdce ji říct ne. Když byl nervózní v nějaké situaci, nad kterou by normální člověk jen mávl rukou, většinou vše odkýval. Byl prostě takový. Sebevědomý býval jen v bitvě nebo doma, jeho malé prokletí.

   Dvě selfíčka, pár dotěrných otázek, sáhnutí na bicepsy a byl volný. Nasměrovaly ho tam, kam potřeboval. Stačilo jen zatočit doleva, přejít čtyři uličky, poté doprava a o další dvě ulice dál dopředu. Hračka.

   Když stál u další kopy regálů, vyvstal nový problém. Čokoláda tu byla, to je pravda, jenže kolik! Se zaúpěním sjel pohledem na leták a podrobně si danou věc prohlédl. Byla to velká hořká čokoláda s lískovými ořechy a bílými vanilkovými proužky, zabalená v tmavě modrém obalu s kotětem na obrázku. Tu potřeboval, jenže...

   Trvalo neuvěřitelných 11 minut, než ji v hromadě sladkého našel. Na to, jak velkou měl výrobek reklamu, byl na tomhle místě téměř neviditelný. Se zamrmláním, že do tohohle obchodního blázince už nikdy nevstoupí, popadl čokoládu a pelášil k pokladně.

   Při cestě ven znovu narazil na ty dvě dívky, které se na něj připitoměle usmívaly. Steve tiše zaúpěl a už jakoby viděl hlavní titulek v nějakém bulváru: "Národní maskot a světoznámý superhrdina nakonec vyhrává po úmorném boji s kouskem čokolády." 

   Konečně se vrátil do svého bytu a hlasitě si oddechl. Musel uznat, že Stark měl pravdu. Teda minimálně v tom, že kromě machrování na bojišti neumí nic, že povinnosti normálního člověka se ho netýkají (v tom by sis ním ale mohl podat ruce) a že co nevidět umře hlady, protože si nebude umět objednat pizzu. Tak jo, to trochu přehnal, kapitán zase takové dřevo nebyl, poradil by si, a ke všemu byl Tony úplně namol, když mu to říkal. Tehdy mu odpověděl, že co se týká navazování kladných vztahů s kýmkoliv, je zase on amatér. Steve neuměl vtipně odpovídat, mluvil od srdce a ze zlosti, a navíc si uvědomil, že se tak úplně netrefil. Přece jenom on má Pepper a kdyby ho i ta opustila, vrátí se ke svému stylu života, kdy měl někdy pouličních cour plný obývák a byl za to rád. Tohle by Rogers nedokázal, měl přeci nějaké svědomí a hlavně... nebyl Stark.

   Ale už nebyl zcela sám, někoho měl i když... Jako normální vztah by se to asi taky nepočítalo.

   Steve zůstal chvíli v klidu na chodbě, aby slyšel hrající televizi. Když zjistil, že je to další kriminálka, usmál se, shodil ze sebe boty a bundu a vydal se po zvuku. Spatřil hnědovlasého muže jako vždy sedícího uprostřed gauče a zírajícího na NCIS.

   "Ahoj, Bucky," pozdravil ho kapitán a usadil se vedle něj. Pohladil ho po rameni a muž se na něj otočil. Jemně zvedl koutky úst v úsměvu a klidně ho pozoroval. 

   "Máš hlad?" zeptal se ještě blonďák a on přikývl. "Udělám teda svačinu. Jo a ještě něco, málem bych zapomněl!" vykřikl a Barnes sebou v leknutí cukl. Rogers vytáhl z kapsy čokoládu a podal mu ji. Zvláštní, tolik se s nákupem stresoval, ale stačilo, aby svého spolubydlícího spatřil a nějak se mu všechno ostatní vypařilo z hlavy.

   Sledoval, jak se Jamesovi v tmavě modrých očích zablýsklo a tvář mu ozdobil další úsměv, když dárek přijal.

   "Viděl jsem, že když na ni dávali reklamu v televizi, líbila se ti, tak jsem ti ji přinesl," řekl mu a neubránil se mírnému začervenání. Když spatřil ten šťastný obličej, věděl, že by pro něj udělal cokoliv. "Ale až po svačině," upozornil ho, ale věděl, že tomu štěněčímu pohledu stejně neodolá a povolí mu to.

   "No dobře," kapituloval nakonec. "Uvařím později, sněz si to teď."

   Winter soldier se rozzářil, z čokolády strhl obal a začal ji okusoval jako chleba. Steve se rozesmál, postavil se a obešel gauč, aby stál za ním. Ze stolku vzal hřeben a začal mu česat skoro až po ramena dlouhé hnědé vlasy. Dělal to rád, zatímco Bucky baštil a dál sledoval bezchybné počínání kriminalistů při řešení vraždy postaršího úředníka. Kdo ví, proč ho to tak fascinovalo?

   Prodíral se tmavými prameny a po chvíli je začal splétat v tenké copy. Barnes si nestěžoval, nikdy si nestěžoval. 

   Od té doby, co se u něj jednoduše objevil ve dveřích, až do teď, neřekl jediné slovo. Steve ho přijal, staral se o něj s veškerou láskou a péčí, co měl a i přes to, co si s winter soldierem, nemilosrdným zabijákem, vytrpěl, byl nade všechno rád, že ho tu má. Za ty tři měsíce se naučil hodně číst z jeho mimiky, jemných gest a výrazů obličeje. Nikdy se ho na nic osobního neptal, stejně by mu neodpověděl a navíc ho nechtěl ztratit. Ze začátku to nebylo vůbec snadné, nevěděl, proč tu je a Jamesova počáteční odtažitost a strach mu to dost komplikovaly. Ale přišel za ním a to Rogerse těšilo ze všeho nejvíc, to bylo pro něj to hlavní.
   "Půjdu se vykoupat," oznámil mu a poplácal ho po rameni.
   Dal si napouštět horkou vanu, svlékl se a chvíli se pozoroval v zrcadle, což nedělal moc často. Bylo to zvláštní, ale nesnesl pohled na sebe. Když tak učinil, viděl vše, co ho tížilo, vše co udělal špatně, své hříchy... Kapitán byl citlivý člověk, často si věci bral moc k srdci.
   Vypnul vodu, ponořil se do ní a zavřel oči. Snažil se uklidnit, relaxovat. Musel myslet na hezké věci.
   Myslel na Buckyho. Na to, jak ho viděl poprvé po 70 letech se usmát, na to jak ho vždy při mluvení sledují ta nádherná modrá kukadla. Sám ani nevěděl, co všechno pro něj jeho dávno ztracený a znovu nalezený přítel znamená. Bylo to-
   Málem se zbláznil, když otevřel oči, aby se natáhl pro šampón a spatřil na zemi sedícího spolubydlícího. Barnes tam prostě jen seděl a s naprosto nevinným kukučem ho pozoroval. Vypadal jako docela obyčejné štěňátko, čekající na svého páníčka.
   "Bucky..." vydechl po chvíli, když už se mu zklidnil zrychlený tep. "Tohle mi nesmíš dělat! Ani nevíš, jak moc jsem se lekl."
   Jelikož neměl ve vodě žádnou pěnu, byla zcela průhledná a tak stydlivě skrčil nohy a přitiskl si je k břichu. Stejně měl pocit, že už ho jeho kamarád viděl až moc. Ten ale nevypadal nijak pohoršeně.
   "Já se nezlobím," dodal Steve ještě, když spatřil v Buckyho tváři malý náznak smutku či strachu. "Jen jsem se lekl, to je všechno," ujišťoval ho.
   Vojákovy vlasy se už pomalu celé rozpletly, ale stále je měl sčesané dozadu, takže krásně obkreslovaly jeho bledý obličej, na kterém byly patrné světlé jizvy. Steve si nemohl pomoct, vytáhl ruku z vody a i přestože byla mokrá, neodolal a pohladil ho. Strašně se mu líbil, ale zároveň vypadal jako porcelánová panenka- samozřejmě spíše vnitřně- a on měl strach se jí dotknout, aby ji nerozbil.
   Bucky jeho dlaň ze své tváře nečekaně sundal a postavil se. Rogers dostal strach, že má další ze svých  záchvatů, kdy vůbec nemohl racionálně myslet, což se stávalo docela často. Už plánoval vyskočit na nohy, aby mu pomohl, ale Barnes si místo toho začal sundávat tričko. Přetáhl si ho přes hlavu a poté odhodil na podlahu. Blonďák se ani nesnažil skrýt své překvapení a pozoroval ho s otevřenou pusou.
   James pokračoval. Zbavil se kalhot a... teď před ním stál úplně nahý. Nenechal zaraženého a zmateného kapitána moc dlouho si prohlížet jeho tělo, které by bylo jistě velmi krásné, nebýt znatelných stop po boji, které se nejspíše jen tak nezhojí.
   Chytil jeho ruku, která byla stále opřená o okraj vany, kde ji předtím položil, do své a opatrně vklouzl k němu do teplé vody. Bylo zde opravdu málo místa, takže měli oba skrčené nohy. Byli si tak blízko...
   "Bucky," dostal ze sebe tiše a nevědomky jeho ruku stiskl. "Co to děláš?"
   Divoce mu bušilo srdce a ani nevěděl, jak moc po tomhle toužil, ale... připadal m tak křehký a bezbranný, i když věděl, že tomu tak rozhodně není. Jako květina, která vás láká svou krásou a i přes viditelné trny ji máte chuť utrhnout.
   Ano, miloval to. Možná si to uvědomil až teď, kdo ví?
   James se neopatrně posunul směrem k němu. Zpátky roztáhl a natáhl nohy před sebe a položil je po stranách vany, jako by jej chtěl nimi obmotat. Levou rukou, tou studenou zabijáckou kovovou rukou,  zlehka zatlačil na kapitánovo koleno, čímž mu mlčky nařídil udělat to samé. Lehce je propletly mezi sebou tak, aby se Bucky mohl posunout až úplně k němu, natisknout své hřejivé tělo na to jeho a něžně ho obejmout. Dělal to často, měl objímání rád. To ho naučil Steve, aby mu dokázal, že se nemá čeho bát. Že je tu s ním. Nikdy to však nebylo tak... intimní.
   "Mám tě rád, Bucky," šeptal mu do ucha. "Pořád tě budu ochraňovat, navždycky se budu o tebe starat."
   Jako odpověď uslyšel tiché spokojené zamručení. Jeho dlaň Rogerse hladila po zádech, ta druhá stále držela jeho ruku i přes špatný úhel. Blonďák mu hlazení oplácel.
   Steve zaťal zuby. Má to říct nebo ne? Od té doby, co k němu přišel jeho spolubydlící a nemluvil, naučil se on říkat vše nahlas a mluvit k němu o všem, co ho napadlo, aby ho uklidnil. Teď ale netušil, zda je to správné, věděl jen to, že Barnes mu neodpoví, ať už nemluvil z jakéhokoliv důvodu. Bude mlčet, odpovědí mu budou pouze jeho činy. Pokud ho zabije...
   "Chtěl bych se s tebou milovat, Bucky," zaznělo do ticha. Nic se nezměnilo, James se nehnul ani o píď, nepřestával ve svém počínání. Napětí ve Stevově rozkroku musel cítit, byl mu přeci tak blízko, a kapitán sám měl dojem, že i on cítí hnědovláskovo vzrušení.
   "Jsi tak krásný, dokonalý," pokračoval v šeptání něžností. Reakce se dostavila, Buckymu naskočila po těle husí kůže i když cítil teplo nejenom z vody, ale i ze Stevova těla.
   Barnes zvedl hlavu a pohlédl do oceánových očí. Přiblížil se k jeho obličeji a Rogers s divoce bušícím srdcem čekal, co má jeho přítel v plánu. Zároveň se snažil poznat, co se mu honí hlavou, bylo to tak těžké, skoro nemožné.
   Otřel se nosem o ten jeho a sklopil víčka. Pak ho lehce líbnul na tvář, docela jemně a kousíček od kapitánových rtů. Poté se zase opřel o jeho rameno a kovovými prsty zvolna přejížděl přes jeho záda.
   Rogerse zahalil nový pocit tepla a hlavně neuvěřitelného štěstí. Jakkoliv ho spalovala touha a chtíč, tohle bylo něco... kouzelného. Výjimečného a sladkého.
   A to mu stačilo, mít svého Buckyho, dokonalého přesně takového, jakým byl. Dokonalého ve své nedokonalosti, to byl správný výraz.
   Ach, jak málo stačí ke štěstí.