Železné srdce - 3. kapitola

Už dopředu pozor, tahle kapitola bude docela smutná.

Ale pro dobrý příběh se musí trpět, no ne?

Každopádně slibuju, že další kapitola už pořádně nabere na obrátkách.

*Niké*

----------------------------------------------------------------

Chlast, kokain, děvky a kapitán

Když se americký hrdina probudil, byl už pozdní večer. Naštvaně se zvedl, oblékl se a u východu z nemocnice se málem srazil s Furym.

"Jak dopadla naše akce? A co je se Starkem?" vychrlil na něj své nezodpovězené otázky.

"Inu, zbytek týmu to hravě zvládl i bez vás," zchladil ho agent a pak posmutněle dodal:

"A Stark jel domů. Je to s ním zlé."

"Jak zlé? Zajdu za ním do Starktower."

Fury jen zamračeně přikývl a pak pohlédl na displej svého mobilu.
"Musím jít," řekl prostě a za chvilku ho pohltila tmavá ulice.

Steve Rogers byl zesláblý, měl hlad, ale věděl, co musí udělat. Jen tak pěšky se vydal večerním New Yorkem plným zářících neonů a blikajících lamp k jedné určité, podle něj vcelku ohavné, výškové budově. V bolavé hlavě se mu rojila spousta myšlenek, především ale myslel na to, že chce svému parťákovi poděkovat za záchranu života.

Tma ulice města zcela proměnila. Lidé měli přes hlavu kapuce, drželi se na osvětleném chodníku a podezřívavě se rozhlíželi, jakoby temnota dělala z každého z nich nebezpečného zločince.

Když došel až k mrakodrapu, doslova jej udeřila do očí zářivá barevná světla, kterými byl celý rozsvícen. I ostatní kolemjdoucí k ní zvedali obličeje, v nichž se jim všechny ty barvy odrážely, a podivovali se nad hlasitou dunící hudbou, která byla jasně slyšet až dolů na chodník.

Steven se zhluboka nadechl. Takovýhle styl hudby rozhodně nepatřil k tomu, který by si s oblibou pouštěl při setkání s přáteli. Právě naopak. Byla příliš hlučná a až nepříjemně mu připomínala ostrou střelbu nebo výbuchy trhavin. Válka se mu holt zažrala až do morku kostí. Neuměl se při ní bavit tak jako Stark.

Vešel do vchodu a zazvonil. Malinko se polekal, když stroj oskenoval jeho otisk prstu na tlačítku a vzápětí byl vpuštěn dovnitř.

"Anthony Stark. Musí mít všechno high-tech a in," poznamenal směrem k automatizovaným dveřím, módnímu nábytku a... vůbec kruci ke všemu, co zde měl jen možnost vidět.

Prošel tmavou halou a vstoupil do výtahu. Zmáčkl další tlačítko a začal stoupat vzhůru ke zdroji večírku, v jejímž centru, jak doufal, nalezne svého kamaráda. Dokázal bojovat dlouhou dobu bez sebemenší známky únavy, teď však přemýšlel, jak dlouho dokáže vydržet u té příšerné hudby, než mu praskne hlava, nebo se pozvrací, nebo se zblázní ... nebo všechno najednou. 

Úkol zní jasně: Najít, poděkovat, odejít.

Ironman měl i navzdory dobře rozjeté párty mizernou náladu. Ani to, že do sebe kopnul prakticky všechno, co našel u baru nezabránilo těm hodinám v jeho hrudi, aby zlomyslně dál odpočítávaly jeho čas ve světě živých.

Seděl právě ve vířivce společně s několika najatými kočkami v bikinách, které byly schopny s ním udělat všechno, co by se mu jen zlíbilo, přesto se toho šíleného zoufalství, které v něm bobtnalo a sžíralo ho zevnitř jako kyselina, nemohl zbavit.

Blondýna, bruneta, zrzka, černovláska... tik... ťak... tik... ťak...

Pár slečen se před ním pustilo do smyslného tance, aby upoutaly jeho pozornost.

Žádnou z nich ani nenapadlo, že jim tu pomalu umírá... Ale takhle to přece chtěl! Žádné sentimentální kecy, žádný hloupý soucit!

Z náhlého popudu si jednu z nich přitáhl , posadil si ji na klín a nechal se od ní hladit. Její ostatní kolegyně trochu zklamaně odešly tančit na parket. 

"Doufaly, že si vyberu právě je, ale bez obav, na každou se dostane. Večer teprve začíná," pomyslel si Tony s chmurným uspokojením.
"Je tu pan Rogers zlato!" zavolala na něj jakási blondýna v zelených šatech.
Vědec ze sebe shodil přebytečné závaží, co nejlhostejněji vstal, vylezl z vířivky a šel si k baru pro nějaký další drink, přičemž si dal pozor, aby se po svém návštěvníkovi ani nepodíval. Po tom zloději života...!

Naopak v dámské společnosti vyvolal příchod vysokého, svalnatého a slavného blonďáka veliký poprask. Několik z nich neváhalo ani chvíli a už kolem něj kroužilo a snažilo se ho svými svůdnými pohyby nalákat k tanci, nebo mu podstrkovaly různý alkohol.
Voják před jejich vyzývavými pohledy a enormními výstřihy vytrvale uhýbal a cítil se vskutku nepohodlně, neboť mu ta hudba začínala téměř rvát ušní bubínky.
Pak konečně spatřil toho, za kým sem přišel. Tony seděl u baru zády k němu, v ruce sklenku nějaké lihoviny a už podle jeho posedu se dalo soudit, že má značně připito.
Zrychlil krok, aby už byl u něj, jelikož už toho měl pro dnešek plné zuby- celé tělo ho bolelo, toužil po teplé, měkké posteli ve svém bytě a navíc v posledních minutách už viděl víc odhalených částí ženského těla, než by asi chtěl.
Poklepal miliardářovi na rameno a když se muž otočil, ihned spustil.
"Ahoj Tony... ehm, chtěl bych ti poděkovat za záchranu života. Opravdu si toho cením a určitě ti to někdy oplatím," pronesl vděčně, pak si vzpomněl na slova velitele SHIELDU a nejistě se zeptal:
"A ty... jsi v pořádku?"
"Kape, příteli! Ale já to dělám hrozně rád, že zachraňuju cizí prdele," zacukroval sarkasticky brunet.
Stevovi z jeho slov přeběhl mráz po zádech. Něco bylo hodně špatně.
"Co se děje? Fury mi řekl, že jsi na tom zle...," naléhal na svého kamaráda.

Stark mlčel. V očích ho začaly nekontrolovatelně pálit slzy a snažil se zformulovat takovou odpověď, která by nevyzněla slabošsky nebo zoufale.
"Střepiny. V srdci. Umírám," to byla nakonec jediná slova, která z něj vyšla.
Sklopil pohled a překvapeně zjistil, že svou sklenku v ruce bezděky rozdrtil a jeho drahá whiskey mu teď mezi prsty protéká na zem, smíchaná částečně s krví z pořezané dlaně. Pálivá bolest dorazila jaksi opožděně až o pár vteřin později.
Když se podíval zase zpět, spatřil ve tváři amerického symbola výraz zděšeného nevěřícného překvapení. Anebo to bylo nevěřícné překvapené zděšení?
Ironman se trpce zasmál, pak vstal, ruku otřel do kalhot a s falešným veselím pravil:
"Ale vidíš? BAVÍM SE! Až do poslední chvíle!"
Rozhlédl se a pak, jakoby chtěl své tvrzení ještě utvrdit, popadl nějakou procházející slečnu , zaklonil ji a dlouze, labužnicky ji políbil.
Pobledlý kapitán toto jeho gesto igoroval a konečně se zmohl na slovo:
"Ale ty to nemusíš vzdávat! Určitě něco vymyslíme! Poradime se s Brucem, to je expert! Tony, slyšíš.. posloucháš mě?! JSME S TEBOU!"
Miliardář se dál zarputile věnoval své činnosti aby zakryl slzy, které se mu začaly plnit horkými slzami. Steve jej vzal za rameno, ale on jej odstrčil. Pak pustil dívku, která se žuchnutím a následným zaklením dopadla na zem, a  rozeřval se, tváře zrudlé pláčem a hněvem.
"Nekrm mě tu nesmysly! Tohle už nedokáže vyřešit žádná operace a i kdyby, nezbývá už čas! Tak mě nech na pokoji, umřít snad zvládnu sám. Jdi a... užívej života."
A Steve Rogers stál jako solný sloup a v tu chvíli opravdu netušil, co si jen počne.