Probuď mě! - 7. kapitola

Do králičí nory

Poblíž jednoho amerického osamoceného vlakového nádraží je kopec. Obklopují jej líbezné lesy, které se občas rozdělí, aby udělaly místo potoku, jezírku či silnici. Ač nepochybně kouzelné, je toto místo zcela liduprázdné. Totiž... ne tak docela.

Před osmi desítkami let si totiž jedna korporace zla vybrala tuto vyvýšeninu za své sídlo. Vyvrtala si v něm prostory  pro své sklady zbraní, kanceláře a garáže. Vše pečlivě zakryla, aby byla tato skrýš nezjistitelná. Tato organizace se jmenovala Hydra.

V posledních desetiletích po skončení druhé světové války byla tato základna opuštěna a vyrabována a tak chátrala a rozpadala se, přičemž jedinými obyvateli byly myši, kterým se zde dařilo výborně.

Za pár chvil však měla přivítat nového návštěvníka.

Ten zatím kráčel po příjezdové lesní cestě. Čas tu rozhodně nezahálel a nadělal v asfaltu hluboké pukliny, z nichž vyrůstaly stromy a vysoká tráva.

James si polohu této základny zapamatoval kvůli nehezkým zážitkům, kterými tam opravdu nešetřili. Otřásl se. Prodíral se porostem a ve vlasech a na oblečení se mu zachytávalo padající listí. Už brzy přijde zima. Období, podle nějž dostal jméno, ale které ze srdce nenáviděl. Winter soldier... pche!

Po pár minutách chůze se před ním vynořila zrezivělá vstupní brána, na níž navazoval vysoký polorozpadlý drátěný plot.

Barnes si to tu pamatoval. Když tu byl poprvé, blýskalo se všechno novotou...

Leží na zadních sedadlech dodávky a obrovskou bolest v jeho ruce, tedy spíš v tom, co z ní zbylo, nemůže zmírnit ani koňská dávka léků. Bolest na něj útočí v krátkých intervalech a jako dravý pták ostrými pařáty se mu zarývá do masa. Je přivázaný k nosítkám.

Dodávka náhle zastavuje. Bucky vidí mohutnou železnou bránu s namalovaným znakem Hydry. Vojáci v německých uniformách vrata otevírají a auto vjíždí do areálu. Ke slunci se tam zvedá kopec.

Steve! Pomoz mi!

James ani nevěděl, jak  se octl na zemi. Malátně se zvedl a třesoucíma rukama se chytil za čelo. Bylo v jednom ohni. Zlé sny i ve dne? Začíná se to opravdu zhoršovat... A kdo je ten Steve, jehož tak úpěnlivě volal? Pomalu se přestal klepat, sundal ruce z čela a rozhodně pokračoval v cestě. Skrz bránu nebylo možno se dostat, ježto byla vysoká a zamčená a tak prolezl jednou z četných děr v plotě.
Když se narovnal, spatřil před sebou tentýž kopec, jež před chvílí viděl ve snu, s tím rozdílem, že porost na něm byl značně vyšší a nažloutlejší. Vypadal zdánlivě nevinně, ale Winter soldier se nenechal odradit. Začal vyvýšeninu obcházet a hledal vstupní dveře. Rozhrnoval vysoká stébla trávy ale vstup nikde. Asi zapadal hlínou a zarostl plevelem. Zatracená práce!
Voják začal šplhat do kopce. Přece tu někde musí být cesta dovnitř! Nahoře se zastavil a rozhlédl se po okolí. Žádné dveře, vrata, poklop... nic!
Vztekle kopl do nejbližšího kamene a vtom se ta ohromného rachotu propadl do země.
Betonová výztuž horního patra bunkru nevydržela a praskla. Dovnitř se propadly zpráchnivělé nosníky, vrstva hlíny, tráva a navrch toho tmavovlasý chlapík.
James vztekle zaklel, jak se lekl a začal ze sebe oprašovat hlínu. Potom se zvedl a prohlédl si, kde se to vlastně ocitl. Byla to obrovská kruhová místnost se spoustou předpotopních počítačů a softwarových zařízení z minulého století.
Špatné místo. Potřebuje se dostat do sklepení. Tam jej věznili a mučili. Vyšel tedy nejbližšími dveřmi na chodbu. Ta byla tak velká, že neviděl na krok. Použil kapesní baterku a nazdařbůh se pustil chodbou doleva.
Tak kráčel temnotou a snažil se nemyslet na to, jak velký tento komplex asi je...