Stucky

Dnes mám skvělou náladu, jelikož mám narozeniny, takže přidávám jednu Stucky povídku. Tenhle pár miluju asi nejvíc, ale kdybyste chtěli nějakou jednorázovku na přání, dejte vědět. 

S láskou Maya :)

   Steve Rogers se zastavil uprostřed chodníku. Naprosto zapomněl, kam měl právě namířeno a zíral někam před sebe.

   Na lavečce u kavárny seděl muž s kelímkem kávy v ruce. Měl na sobě tmavé džíny a mikinu s kapucí přes hlavu. Když spatřil Steve jeho obličej, málem si myslel, že se zbláznil. 

   Naposledy Buckyho viděl před dvěma měsíci. On ho nepoznával, bojoval proti němu, chtěl ho zabít... Ale Steve v něm pořád viděl svého přítele a odmítal přijmout fakt, že by o něj přišel znovu.

   "Jste v pořádku?" zeptala se starší paní, která si zaraženého kapitána všimla. Lehce sebou trhnul, nechápavě se na ni zahleděl, ale pak ji uklidnil, že mu nic není.

   Musel se rozhodnout hned teď. Vyšel k němu, ale v hlavě měl úplně vymeteno, v krku knedlík a srdce mu divoce bušilo.

   Bucky jen zíral do země, v rukách svírajíc kelímek. Steve k němu došel a opatrně se posadil na druhý konec lavečky. Muž se stále ani nehnul a tak se k němu posunul trochu blíž a odkašlal si.

   Voják sebou trhnul, ale stále se na něj nepodíval. A tak se k němu posunul ještě o kousek blíž a řekl tiše: "Bucky?"

   Hnědovlásek naň vytřeštil oči a semkl rty. Chvíli bylo opět ticho, ale ve vzduchu bylo cítil napětí.

   Rogers nevěděl, co má dělat. Chtěl mu toho tolik říct, ale teď se bál, že mu zase uteče. Tak jen seděli, oba připraveni okamžitě vyskočit v případě nutnosti, zírali na sebe jako na zjevení a Buckymu vypadl kelímek z ruky a zbytek nápoje se začal dramaticky rozlévat po zemi.

   Začínalo to být trapné.

   "Rád tě vidím," začal nervózně Steve, protože to bylo asi to jediné, co mu teď říct mohl. Bucky sklopil pohled, ale po chvíli na něj zase vzhlédl a výraz v jeho tváři se změnil.

   "I já tebe," zašeptal. "Na něco jsem si vzpomněl."

   Tím Rogersovi málem vyrazil dech. Posunul se k němu tak blízko, až se skoro dotýkali a podíval se mu do očí.

   "Na co si vzpomínáš, Bucky?"

   "Pamatuji si tebe... Vidím nějaké útržky z války, ale hlavně... vy pocity. Pokaždé, když se na tebe podívám... nebo pomyslím... vybavují se mi krátké záběry... vzpomínky."

   Bucky mluvil pomalu, nedůvěřivě. Steve si všiml, že se mu trochu třese ret a třepou ruce. Svěřoval se mu i přes svůj strach a nedůvěru, i když si stále nebyl jistý... A Steve si toho cenil.

   "A ty jsi byl... můj přítel," pokračoval, ale hlas se mu pomalu lámal a oči se mu leskly.

   "Pořád jsem. A pořád budu." Aby svá slova potvrdil, jemně ho pohladil po zádech. Bucky sebou trhnul a trochu vyděšeně se na něj znovu zadíval.

   Kapitán už skoro vyřkl otázku, co mu je, ale pak si všiml, že se dost třese a rozhodl se.

   "Pojď ke mně, vždyť tu umrzneš. Udělám ti novou kávu."

   Jeho pohled sice nesl velké pochyby, ale přikývl. Až teď si Steve všiml, že je bledý a pod očima má tmavé kruhy. Začal přemýšlet o tom, jak dlouho na mrazu asi byl.

   Došli do Stevova bytu a Barnes si konečně sundal kapuci, ale nepřestal se klepat. Stev k němu starostlivě přišel a chytil ho za ruku. Málem vyjekl, protože jeho kůže byla ledová.

   "Lehneš si do postele a já ti donesu tu kávu... Nebo raději čaj, ano?"

   Na odpověď nečekal a dovedl ho do ložnice. Ukázal mu, kde je koupelna a nachystal mu čisté oblečení. Potom se sám převlékl a odešel do kuchyně.

...

   Když se Bucky probudil, ležel v posteli a vedle sebe měl na stolku položený čaj. Hodiny ukazovaly poledne druhého dne a mu už bylo mnohem líp.

   Napil se, ale čaj byl studený. Tak se oblékl a vstal. Slyšel zvuky z kuchyně a tak šel tam.

   "Ahoj, Bucky. Udělám ti nový čaj," usmál se naň Steve od plotny. Ukázal mu, aby se posadil.

   "Už je ti líp?" zeptal se, když mu servíroval polévku. Voják mlčky přikývl a pustil se do jídla. Stev se posadil k němu a sledoval ho.

   "Chtěl jsem ti říct, že tu můžeš být, jak dlouho budeš chtít. Já o tobě rozhodně Furymu nic neřeknu, nemusíš se bát," řekl mu po jídle.

   Barnes se na něj podíval bez sebemenší emoce a jen tiše šeptl: "Myslím, že to není dobrý nápad." Odešel do ložnice a zanechal zmateného Steva samotného.

   V Rogersovi se míchal jeden pocit za druhým. Konečně byl zase šťastný, nechtěl ho nechat jít. Šel za ním.

   Bucky slyšel zaklepání. Nasadil si svou mikinu, když se dveře otevřely.

   "Bucky, prosím, neodcházej. Vždyť já jsem rád, že jsi tu." Rozešel se k němu a on o krok ustoupil.

   "J- já nemůžu," zašeptal.

   "Proč?" Steve mu stále nerozuměl.

   Povzdechl si a posadil se na postel. Hleděl na podlahu a cítil, jak se vedle něj postel prohnula pod tíhou druhého těla.

   "Proč?" zopakoval bloňďák svou otázku. "Vždyť jsme přátelé," pokusil se ho dotknout, ale Buckymu uhnul.

   "To je právě to... Já si... vzpomínám na ty pocity, co... co jsem k tobě cítil a... cítím. Je to tak intenzivní, Steve," mluvil od srdce se strachem, jak na to kapitán bude reagovat.

   Steve si ho opatrně otočil k sobě.

   "Co tím myslíš?" tiše.

   Dva páry modrých očí se setkaly a Bucky položil svou ruku na tu Stevovu.

   "Nedokážu tě brát jen jako přítele," řekl mu, načež ho políbil, lehce, něžně. Rogerse to překvapilo, ale neucuknul. Cítil, jak ho ustrašeně pohladil po vlasech, než se odtrhl.

   "Nedokázal bych být jen tvůj přítel," řekl znovu. Steve si všiml, že mu oči trochu ztmavly a tváře zčervenaly. než stačil nějak zareagovat, odešel.

   Dlouhou dobu seděl kapitán Amerika na místně a snažil se udržet si ten pocit, kdy se ty Buckyho rty dotýkaly těch jeho. Srdce mu tlouklo jako o závod a tváře mu žhnuly.

...

   James Barnes teď seděl v parku na jedné z laveček a po tvářích mu tekly slzy. Vlasy mu z pod kapuce padaly do očí, potřeboval se oholit a pořádně vyspat.

   Od posledního setkání se Stevem to byly dva týdny a počasí ho rozhodně nešetřilo. Zase myslel na něj... Na toho modrookého vysokého a svalnatého bloňdáka, kterého miloval a proto měl strach být s ním. Tak moc po něm toužil, ale věděl, že tohle je hrdina- slavný kapitán Amerika- zatímco on... jen vrah a zločinec.

   Tohle přemýšlení mu opět vehnalo slzy do očí a on si hlavu položil hlavu do dlaní. Vzhlédl, když uslyšel známý hlas.

   "Tak přeci jsem tě našel," řekl Steve Rogers sedící vedle něj. Bucky se na něj zadíval, oči plné slz. Nestačil nic říct a druhý muž ho objal.

   Teplo druhého těla mu bylo moc příjemné a tak se trochu uvolnil. Steve se pak odtáhl, ale jen trochu, aby mu viděl do obličeje.

   "Bucky," začal kapitán a pročísl mu vlasy. "Vrať se ke mně do bytu, prosím. Nepřeji si nic jiného."

   Bucky chtěl zakroutit hlavou dřív, než si to stačil rozmyslet, zarazily ho jeho rty. Lehce ho políbil a on cítil, jak jsou ty rty oproti těm jeho teplé a měkké.

   Jeho mozek při polibku přestával fungovat. Zcela se mu poddal a automaticky si ho přitáhnul k sobě. Rukama mu obejmul krk.

   Odlepili se od sebe po delší době- oba nevýslovně spokojení- a hleděli si do očí.

   Oběma proběhla hlavou dvě slova, která by tomu druhému mohli říct, ale to, co cítí, bylo víc než jasné. Stejně to ale Bucky udělal. Tak dlouho to potlačoval a teď to měl. Měl Steva Rogerse. A tak se nahnul k jeho uchu a tiše zašeptal: " Miluji tě."