Na dvě strany

7. kapitola

Že by se Loki opravdu vrátil na Zem? Minule jeho návštěvu odnesl celý New York.

Vysvětlovalo by to náhlé thorovo zmizení... určitě šel svého nevlastního bratra chytit a přivést zpět na Asgard. Ale jak se dozvěděl o jeho přítomnosti na modré planetě?

Podle Stevova mínění to bůh hromu s tou bratrskou láskou a péčí k Lokimu přeháněl. Bůh lsti jej nenáviděl a navíc to ani nebyl jeho bratr!

"Proč mi nic neřekl?" ptal se sám sebe nešťastně.

Rozhodl se, že se do té zatracené továrny vydá sám. Banner tam někde byl uvězněný a dost možná zraněný a on už nemohl  čekat. Ani až přiletí zbytek Avengers, ani na Thora. Zůstal sám.

Oblékl si uniformu, vzal svůj štít, prozkoumal mapu a zjistil, že si bude muset k cíli vzít taxi.

O pár minut později už tiše seděl na zadním sedadle černého audi, jehož nadšený řidič si na něm vynutil deset podpisů.

Na obloze vysela těžká mračna a Steven Rogers poznal, že přijde bouře.

------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Šofér jej vysadil u hodně staré a zcela zjevně opuštěné průmyslové budovy. Její okna byla vybita, jen místy nějaké tabulky zbývaly, popraskané a zešedlé časem. Omítka byla oprýskaná a porostlá psím vínem. Celý areál budovy byl obehnán vysokým zrezlým a děravým plotem, na jehož velké a těžké železné bráně byl vysprejován sprostý obrázek.

Kapitán odvrátil zrak od této pochmurné scenérie a spatřil, že jeho řidič si ji prohlíží se strachem v očích: "Jste si jistý, že tam chcete? Místní odtamtud slyšeli podivné zvuky, ale přitom nikoho neviděli..."

Rogers nic neřekl. Pouze se otočil zády k autu a nebojácně vykročil směrem k vratům.

Ve vzduchu bylo cítit dusno z nadcházející bouřky a v dálce už bylo slyšet hromobití.

Strčil do vrat a ta se s hlasitým skřípotem otevřela. Tovární dvůr byla obrovská neudržovaná a plevelem zarostlá plocha. Do samotné budovy vedly asi sedmery dveře. Steve si začal klestit cestu šáším a zvažoval, kterými se vydat. V tom se pomalinku pootevřely čtvrté dveře z leva. Teď už nebylo pochyb. Někdo v budově musel být!

Voják zrychlil krok, aby alespoň zahlédl toho, kdo dveře otevřel. Když došel až k nim a nahlédl dovnitř, nikoho nezahlédl. Vešel tedy dovnitř a spatřil obrovskou halu se spoustou bílých bezduchých figurín. Ty zjevně kdysi dávno sloužily na šití oděvů. Některé z nich na sobě měly ještě i kusy staromódních šatů, nebo velké klobouky, pokryté pavučinami.

Steve se mezi figurínami obezřetně proplétal. Uvnitř byla výraznější tma, jelikož temné bouřkové mračno zastínilo slunce. Na cestu mu svítily jen bledé oči šicích panáků.Ochladilo se.

Z ničeho nic se uprostřed prostoru rozsvítilo světlo. Kapitán k němu zamířil. Blížil se a uviděl prázdný osvětlený kruh na zemi. Neviděl však nikoho živého a tak pomalu vešel do světla.

Světlo kolem, jako by najednou zezelenalo. Kapitán se rozhlédl a s údivem zjistil, že předtím bledé oči šicích figurín nyní září smaragdově zelenou!

"Jako můra za svící..."

 ozval se odněkud chladný, pobavený hlas.

"...světlo ji tak mocně přitahuje..."

pokračoval, a figuríny se jako na povel srazily neprostupně do kruhu.

"...až nakonec shoří v plameni"