To známé... 4. kapitola

Tak přidávám další kapitolku Stucky povídky. Omlouvám se za ten konec, ale vážně jsem si nemohla pomoc. Snad mi odpustíte a kapitolka se vám bude líbit. Dejte vědět. :)

   Steve Rogers ucítil tlak na hrudi a otevřel oči. Bucky na něm ležel a díval se naň. Usmál se a očička mu jen zářila. V místnosti bylo šero. Celý den se váleli v posteli a teď oběma kručelo v břiše.

   "Uděláš mi večeři?" zeptal se mile tmavovlásek. Steve jen kývl a vstali.

   Nasadili si kalhoty a nakonec našli i trička. Společně se pak vydali do kuchyně a bloňďáček udělal tousty.

   Najedli se, ve společném objetí shlédli večerní film a vrátili se opět do postele. Unavení ale rozhodně nebyli.

   Bucky ležel na zádech a nechal si tentokrát on laskat bříško.

   "Stevie?"

   "Hmm?"

   "Když jsme byli za války přátelé, nikdy jsme spolu...? Je mi to takové známé a povědomé..."

   Steve zastavil své počínání, sedl si a odmlčel se.

   "Byli jsme si blízcí, ale nikdy jsme nic... jen těsně před tím, než si mi zmizel jsem od tebe dostal první polibek," usmál se Steve při hezké vzpomínce.

   "Víc nic?"

   "Nic. Do té doby jsi měl spoustu dívek..."

   Bucky se usmál. "Nechápu, jak jsem ti mohl celou tu dobu odolávat," zavrněl mu do ucha a stáhl ho na sebe.

...

   Ráno Steve klasicky chystal snídani a Bucky se sprchoval. Někdo zaklepal.

   Kapitán se zarazil, ale šel otevřít a málem ho ranila mrtvice, když za dveřmi spatřil Natashu.

   "Ahoj, vojáčku. Smím dál?"

   Než Rogers stačil cokoliv namítnout, protáhla se kolem něj a pustila se do jejich snídaně.

   "Mmmm... Trochu víc soli. No nic, říkala jsem si, že bych tě mohla někam vytáhnout. Tvá milá sousedka mi prozradila, že skoro nevylézáš ven."

   "Ehm... Nat, já si vážím toho, že jsi přišla, ale vážně nikam... Raději ne."

   "Proč?" zeptala se a pak zbystřila, jelikož zaslechla kroky.

   "Áááá... máš společnost," zašeptala a u toho se culila.

   "Stevie, moli bychom k obědu objednat pizzu. Mám chuť na sýrovou, co ty na to?"

   Natashino obočí vystřelilo vzhůru, ale než stačila něco říct, Bucky vkročil do kuchyně jen v ručníku.

   "Bucky?"

   "Ehm... Black Widow?"

   "To n- ne! To- tohle je nebezpečný..."

   Rychle vyskočila a vyrazila dveřmi ven.

   "Jsme v průšvihu, Bucky! Do deseti minut jsou tu Furyho lidi."

   Tmavovlasý muž pochopil a běžel na sebe něco hodit. Přes hlavu si dal kapuci a utíkal za Stevem.

   Tentokrát už použili požární schodiště. Kapitán vytáhl motorku a vyjeli. Bucky vůbec netušil kam a Steve chvíli vlastně taky ne.

   Nakonec zastavili u vysoké budovy, která se Rogersovi nikdy nelíbila. Zaparkoval a společně vyběhli ke dveřím. Zazvonili.

   "Prosím?" ozval se robotický hlas a Bucky sebou trochu cukl.

   "Jarvisi, pusť nás dovnitř. Rychle!"

   "Měl bych první dostat povolení od pana Starka."

   "Na to teď není čas."

   "Ještěže nemohu dostat výprask," povzdechl si stroj a dveře jim otevřel.

   Nechali se výtahem odvést do velkého obývacího pokoje, kde se usadili na gauč.

   "Máš problémy... kvůli mně," řekl smutně Bucky. Kapitán ho pohladil po tváři.

   "Víš, že tě miluju, že?"

   Bucky přikývl.

   "A nedovolím, aby ti někdo ublížil nebo mi tě zase ukradl."

   Do místnosti někdo vešel. Byl oblečen pouze do kalhot, vysoký, černovlasý a Steva propichoval zelenýma očima.

   "L- Loki?"

   Loki se zamračil a zůstal stát.

   Z vedlejší místnosti se ozvalo: "Zlato, dal bych si pizzu. Jakou chceš a sýrovou už ne, prosím."

   Pak vešel Tony. Když si jich všiml, nasadil si i tričko, co měl v ruce, ušklíbl se a potom si povzdechl.

   "Jarvisi, ty hroudo šrotu! Proč jsi mi neřekl, že máme návštěvu?"

   "Měl jste... ehm... důležité jednání, pane."

   "Idiote!"

   "Musím dodat, že to vy jste mne sestrojil."

   "Kušuj," zavrčel a došel ke dvěma hostům. 

   Tony, Tony Stark. Ty jsi jistě Bucky, předpokládám," řekl a natáhl ruku. Druhý muž mu s ní nervózně potřásl.

   "No, začíná se nám to tu hledanými zločinci jen kupit, co?"