Dům neopustíš!

Dům neopustíš!

Letí. Křídla svobody ji nadnášejí, jako by nic nevážila… neexistují žádné starosti. Čistě bílá mračna se kolem rozprostírají a tvoří překrásné tvary. Najednou někdo ji chytá za paži. Snaží se vysmeknout, ale ta neviditelná síla s ní cloumá stále víc! Neunikne!

 --------------------------------------------------------------------------------------------------------

Zora procitla ze sna do reality, jako by ji někdo polil ledovou vodou. „ Vstávej!“ třese s ní máma: „ Všechno ti ukážu, abys věděla, co a jak, až tu nebudeme.“ Skutečnost ji zaplavila vlnou smutku. Ten den celá rodina odjížděla na skvělou dovolenou do Karibiku. Celá? Nikoli. Zora musela, podle ní zcela neprávem, zůstat doma. Předevčírem totiž provedla… „Tak dělej, Zoro!“ ozýval se křik tentokrát z chodby, kde zjevně matka dokončovala poslední balení.

Dívka se dala do oblékání. Tričko, džíny, dlouhé havraní vlasy svázat gumičkou jako každý den. „Nedej na sobě znát, jak je ti líto, že nejedeš! Koneckonců si to doma opravdu užiješ…“ přesvědčovala sama sebe a zhlédla se v zrcadle. Dívala se na ni dospívající dívka, vysoká a poměrně štíhlá. Tmavé oči, malý nos a rovná ústa. Černé vlasy jí z culíku splývaly na ramena. Její oblečení se dalo shrnout slovy: jednoduché a účelové. Změřila si sama sebe pohrdavým pohledem a jedovatě pronesla: „ Kdyby si slečna neházela s míčem u vitríny, zítra touhle dobou by ležela na pláži a chytala lelky. Místo toho bude dřepět doma a čumět na zeď!“ Otočila se na podpatku a odhodlaně vyšla z pokoje.

Další půlhodinu poslouchala kázání o tom, jak se má o dům starat a kde má co zařídit nebo uklidit. Zora to musela svojí panovačné matce několikrát zopakovat, jako důkaz, že si to zapamatovala. Zamlada to byla velice pohledná a ambiciózní žena. Namluvila si, již tehdy bohatého tatínka a měli spolu dvě děti- starší Zoru a mladšího Vladimíra. Se stárnutím krása zmizela, její touha po moci však ne. Nakonec se všichni naučili, nebrat si její křik k srdci a plnit její rozkazy. Tatínek byl hodný a srdečný, když však byl v matčině blízkosti, obvykle se, jako i teď stáhl poslušně do ústraní a „dělal mrtvého brouka.“ Když Zora omylem rozbila míčem vitrínu jednoho obchodu, byl jediný proti mému trestu, nejet na dovolenou. Matka si však, za Vladimírova přizvukování prosadila své. Bratr byl vždy matčin oblíbenec. Nakonec byla Zora přece jen ráda, když se všichni tři vydali na letiště. Ve dveřích po ní ještě máma křikla: „ Máš zakázáno vycházet z domu!“ „A ty nic nenamítej! Zaslouží si to!“ rozkázala směrem k otci. Možná řekla ještě něco, ale zaniklo to v hlasitém prásknutí domovními dveřmi.

Doma se Zora snažila ze všech sil si užívat dům jen pro sebe, ale lákalo ji to ven. Když si pustila už třetí film a snědla třetí balíček křupek, nevydržela to: „Matka tady není! Můžu, co chci a ona se o tom stejně nedozví!“ nasadila si tenisky a vyběhla do chodby. Otevřela dveře a vyhlédla ven. S úžasem sledovala, jak se dosud azurově modrá obloha zatahuje černými těžkými mračny. Spustil se prudký liják. „Jako by tu bouřku seslala naschvál matka…“ zamyslela se dívka: „Stejně mi nic nezabrání jít ven! Vezmu si bundu!“ Tak si tedy vzala bundu, boty do mokra, vyběhla ze dveří a… Neviditelná clona ji odmrštila zpět do chodby! „Au! Co to sakra je?“ zaklela a přistoupila k otevřeným dveřím. Natahuje ruku, až se její prsty téměř dotýkají té neviditelné překážky. Blesk! Udeřil strašně blízko! Zora obrací pohled k místu, kam blesk udeřil. „Ach bože!“ hlesne. Deset metrů před domem stojí temná postava. Nemůže to být člověk! Ty její oči… dívají se přímo na ni! Zora práská dveřmi a běží nahoru do svého pokoje, kde se zamyká a ztrácí pojem o čase…

Dívka se probudila a podívala se z okna. „Pořád prší,“ pomyslela si a podívala se do zrcadla. Vyděšeně hledí na svůj odraz a pak si všímá, že v okně za ní se něco hýbe. Zora má pokoj ve druhém patře, tak to bude nejspíš nějaký pták, nebo… TA TVÁŘ! Je neskutečně bledá a bezmasá! Její oči svítí pekelným ohněm a znova se na ni nehnutě dívá. Zora ječí, křičí, vřeští, volá o pomoc, utekla by, ale nemůže se ani pohnout. Postava zvedá ruku a v ní má… zkrvavený nůž! Když na Zoru dopadají zbytky roztříštěného okenního skla, už neváhá a prchá před smrtí ven z pokoje. Na chodbě ji čeká další zděšení. Celé spodní patro je zatopeno vodou! Zezadu ji chytá smrt. V záchvatu panické touhy žít se vytrhává z jejího sevření a daří se jí shodit smrt do vody. Ve chvilce vytahuje Zora mobil a chce volat policii. Sto padesát se už vytáčí, když v tom spatří ve vodě nějaký pohyb. „ Tady policie ČR, přejete si? Haló?“ Dívka neodpovídá, oči upřeny na tu obludnou postavu. Její rysy se mění… holé lebce rostou vlasy, tvaruje se nos, plní se ústa… ten obličej dobře zná. Možná až moc dobře. „Haló? Odpovězte! Co je to za hluk? Haló? *píp*“ Z vody na Zoru hledí její matka. Z očí, které se jako jediné nezměnily, jde hrůza. „Neměla jsi chodit ven z domu!“ zavřískne a plnou silou se opře do promáčených stěn domu. Zděšená Zora se rozběhne do svého pokoje. „Stůj ty sketo!“ zní křik smrti za ní. Ona už ale neváhá a stoupá si na okno. Ven nemůže, zábrana pořád funguje! To už se k ní ale řítí smrtka a nožem. Dům se nezadržitelně bortí a pohřbívá smrt v sutinách. Její prokletí povolilo a tak Zora z posledních sil skáče do rozbouřené řeky pod okny. Vzápětí se celá stavba bortí a dívku odnese vlna do bezvědomí.

Když se vrátila z nemocnice, nepřekvapilo ji, že s otcem a bratrem nevidí matku. Taktéž ji nepřekvapilo, když se v troskách domu našlo tělo její matky. A po tom, co zažila, by ji nepřekvapilo ani, kdyby její matka byla čarodějnice, ovládala černou magii, měla pletky s ďáblem a každý úplněk obětovala krvavou oběť démonům. Každopádně se po té události přestěhovali a žili v klidu a v pokoji. Nutno poznamenat, že Zora už nikdy preventivně žádnou výlohu nerozbila.