To známé... 1. kapitola

   Steve Rogers seděl ve svém bytě a přemýšlel. Hydra byla poražena a on si "užíval" zasloužené volno. Měl puštěnou televizi, ale děj momentálně hrajícího seriálu nevnímal.
   Nakonec se rozhodl pro sprchu a hned potom se zhroutil do postele jen v trenýrkách. Zachumlal se do peřiny, ale usnout se mu podařilo až po nekonečně dlouhých dvou hodinách. I tak spal neklidně.
   Nevěděl, kolik hodin bylo, když se vzbudil, ale obklopovala ho tma. Cítil mrazení v zádech a dech se mu zrychlil. Cítil, že tu není sám.
   Pomalu vytáhl levou ruku z pod peřiny a nahmatal na nočním stolku lampičku. S polknutím zmáčkl vypínač a místnost z poloviny zaplnilo světlo.
   Na druhém konci místnosti někdo seděl na židli. Světlo z něj odhalilo jen část, ale Steve ho poznal. Nikdy nezapomene na toho tmavovlasého zabijáka, který ale stále byl jeho přítelem. Alespoň v to doufal...
   Cítil na sobě jeho pohled. Viděl, že má ruce položené v klíně a vlasy mu padají do očí.
   Jeden si prohlížel druhého bez sebemenšího pohybu.
   Nakonec se kapitán vzpamatoval z prvotního šoku a trochu pohodlněji se posadil.Zhluboka se nadechl a řekl to jediné, na co se zmohl.
   "B- Bucky?" Spatřil, jak sebou postava vzadu mírně cukla. Pak ale uslyšel ten známý hlas a mírně se otřásl.
   "Řekni mi, co o mně víš. Řekni mi, kdo jsem a... proč tě nemůžu dostat z hlavy."
   Steve na něj fascinovaně hleděl. Byl už úplně vzhůru a při smyslech.
   "Ehm... Bucky vážně-"
   Tmavovlasý muž k němu přišel a posadil se na kraj postele. Nyní ho mohl kapitán vidět v celé jeho kráse, v celé jeho dokonalosti.
   Oblečen již nebyl do kombinézy se zbraněmi po kapsách. Místo toho měl černou bundu a tmavé džíny. Steve neviděl žádné stopy po nástrojích smrti, ale věděl, že tenhle voják by si poradil i bez nich.
   A teď na něj zíral těma svýma velkýma modrýma očima, přes které visely prameny tmavých vlasů. Seděl kousek od něj a mohl cítit, jak se třese.
   "Pokračuj," řekl. Steve se trochu probral, pevně si přidržel peřinu u sebe- nestál o to, aby ho viděl jen ve spodním prádle- a vyprávěl.
   Vyprávěl velmi dlouho o jejich přátelství, záchranných akcích a skončil u jeho zmizení v horách. Pak se odmlčel.
   Podíval se na něj a viděl v jeho obličeji zvláštní výraz. Nejspíš se snažil srovnat si všechny myšlenky. Pak se dramaticky chytil za hlavu a zakňučel.
   Bloňďák okamžitě odhodil všechen strach a nervozitu a přiskočil k němu. Věděl, jak vzpomínky bolí. Věděl, jak dokáží člověka vyčerpat.
   Opatrně ho objal a cítil jeho fňukání a zrychlený tlukot srdce. Voják se na něj podíval psíma očima, Buckyho očima.
   Pak se mu ale vyškubl a lehce se zamračil. Postavil se a najednou se rozchechtal.
   Kapitán se zmateně zeptal: "Co?" Bucky, stále se smějíc, ukázal na Stevův rozkrok, který zakrývaly trenky se Santa Clausem.
   Rogers zčervenal a rychle si přitáhl peřinu k sobě. Večer nemyslel a prostě je hodil na sebe. Ani nevěděl, že takové vlastní.
   Sledoval šťastného muže, kterému smíchem skoro tekly slzy. Samotnému mu ale také cukaly koutky.
   Jak je to dlouho, co slyšel svého přítele smát se? Už něco přes 70 let...
   Když se uklidnili, nahodil opět výraz neutrality. Odkašlal si a kývl hlavou.
   "Možná se ještě uvidíme," řekl tmavovlásek. Naposledy se na něj podíval a pak vykročil k oknu, odkud se mol dostat na požární žebřík.
   "Počkej," zarazil ho kapitán. Vyskočil z postele a rychle si navlékl kalhoty. Musely stačit, tričko totiž neviděl.
   "Kdyby tě někdo viděl, jak se plížíš z okna cizího bytu, bylo by to trochu podezřelé, nemyslíš? Podívej, už svítá. Pojď! Odemču ti domovní dveře."
   Protáhl se kolem něj a vyšel z ložnice. Bucky ho následoval. Vyšli z bytu a šlo vedle sebe po schodech.
   Schodiště bylo úzké a občas se lehce dotkli. Steve vycítil, že je jeho společník nervózní.
   Mlčky mu odemkl dveře a Bucky vyšel do šedivého rána. Ještě se otočil a pokusil se o mírný úsměv.
   "Tak zatím... Stevie." S těmito slovy zmizel. Kapitán ho chvíli pozoroval a pak s povzdechnutím zabouchl.
   Řekl mu Stevie... Jen on mu tak říkal. A teď po 70 letech znova... Cítil příjemný pocit na srdci- hřálo ho.
   Během dlouhé cesty nahoru na něj vybafla jedna ze sousedek. Byla to už starší paní, budila se každý den ještě před svítáním a ráda poslouchala a slídila za dveřmi. Na svůj věk měla velmi dobrý sluch a podle Steva by se jistě uplatnila jako špion. Kdo by také podezíral starou dámu?
   "Váš nový přítel?" zeptala se a spiklenecky mrkla. Rogers se lehce zarazil.
   "Spíš starý známý," usmál se co nejvíce zdvořile a konečně se dostal do svého bytu.
   Posadil se a přehrál si jejich rozhovor a celé setkání v hlavě. Asi by měl něco udělat. Měl by to ohlásit policii nebo Furymu, ale... Nudělal to.
   Vrátí se ještě? To byla jediná věc, na kterou nemohl modrooký bloňďák přestat myslet.