Na dvě strany

4. kapitola

Bůh hromu letěl velice rychle, přesto je však čekala na Manui dlouhá cesta. Steve se cítil vcelku nepohodlně. Visel koneckonců jen za límec, který ho škrtil a také, zkroutil se mu žaludek, když na to pomyslel, měl pod nohama asi 30 metrů ničeho.

Přesto jej však ani nenapadlo si stěžovat. Nechtěl rušit svého božského přepravce, který si cestu zcela zjevně užíval. Jeho dlouhé světlé vlasy a rudý plášť za ním ve větru vesele vlály a na jeho tváři se zračil nadšený výraz, jaký mívají kočky, když si hrají s klubíčkem, nebo malé děti pozorující mraveniště.

Steve se tomu přes všechno musel usmát.

Letěli vzduchem už asi dvě hodiny a kapitánovi zalehlo z hukotu větru v uších, měl od límce kompletně otlačený krk, rozbolavělé tělo z toho, jak sebou nekonečně cloumal ve větrných poryvech a celkově toho měl plné zuby. Myslel na Starkovo soukromé letadlo, do jehož měkoučkých sedadel se člověk zabořil a mohl v klidu a v teple spát... 

Objevil se pod nimi nekonečný pás pobřeží a vyletěli nad moře. Dobrá správa byla, že už urazili docela značný kus cesty. Ta špatná, že nad mořem foukalo mnohonásobně víc, než nad pevninou.

Voják se teď cítil, jako papírový drak, který pouští malé děti. Házelo to s ním v prudkých poryvech a byla mu zima. Podíval se nahoru na boha hromu. Na jeho obličeji uviděl tentýž výraz, jako před dvěma hodinami. Tentokrát už mu nepřišel roztomilý. Štval ho. K čertu s tím!

Najednou uslyšel cosi, jako lupnutí.

Spíše podvědomě jej tento zvuk vyděsil. Zprvu si nebyl jist, co to vlastně uslyšel. Když se však ozvalo další a další lupnutí, nebylo již pochyb... límec se páral.

Jestli se utrhne, spadne dolů a roztříští se o vodní hladinu. "T-Thore?" zakoktal konsternovaně. Snažil se příliš nehýbat, ale vítr si sním házel jako naschvál ještě silněji. Lupání teď neslyšel. "Thore!" teď už křičel. Asgarďan ho uslyšel a tázavě na něj shlédl.

Ale bylo již pozdě. Bůh svíral v ruce už jen límec kapitánovy uniformy. Steve se šílenou rychlostí řítil dolů!

Kapitán Amerika se připravoval na smrt. I kdyby třeba skočil šipku, padal příliš rychle a příliš zvysoka, než aby to přežil.Zavřel oči.

Dopadl až pozoruhodně měkce. Když však otevřel oči, neviděl temnou modř oceánu a nedrtily jej surové temné vlny. Hleděl do modři očí boha hromu Thora, syna Odinova. Byly také modré, jako ty Stevovy, ale přece jiné. Když do nich hleděl, jako by viděl sluncem zalité letní nebe...

Uvědomil si, jak neomaleně zírá a tak spěšně sklopil svůj zrak. Spatřil, že jej Thor chytil do náruče. To sice nebylo ideální, ale cítil se v bezpečí.

"Díky," zamumlal vděčně.

Asgarďan ho jen beze slova pozoroval. "Tohle je zajisté tvé," řekl po chvíli a Steve uviděl svůj utržený límec. Usmál se. Pobavilo ho, že ho bůh při jeho zachraňování nezahodil. A pak, jako by si zároveň uvědomili, jak to musí vypadat, se začali jeden rozhlížet po oceánu a druhý červenat.

"Chyť se Mjolmir,"vybídl Thor kapitána. Ten ho poslechl a jakmile se jeho prsty ovinuly kolem rukojeti mocného kladiva, cítil, jak se nadnáší.

Bylo to mnohem pohodlnější, když teď letěli bok po boku. Jejich ruce byly vedle sebe na Mjolmir jako přilepené. Blond vlasy obou mužů a plášť toho nesmrtelného vesele vlály ve větru.

V obličejích obou letců bylo tehdy možno vidět nadšený výraz, jaký mívají kočky, když si hrají s klubíčkem, nebo malé děti pozorující mraveniště...