This girl is on fire!

Každý to ví. Nebo si to alespoň myslí. Neříkají to nahlas, já jim to však vidím na očích. Jako bych v nich četla ten prokletý titulek včerejšího týdeníku: „Šílená náctiletá dívka podpálila místní kostel. Budova lehla popelem“. Všem jsem říkala, že jsem to nebyla já, ale kdo mi uvěří… viděli mě, jak stojím u kostela v plamenech a křičím: „Shoř v pekle!“ Ale je to jinak, než si všichni myslí! Já nejsem blázen! Teda alespoň v to doufám…Sedím u okna. Panuje už naprostá tma, ale toho si nevšímám. Ostatně na spánek nemám ani pomyšlení. Vzpomínám na dnešní ráno, které začalo docela normálně. K čertu s tím!
Vzbudila jsem se, a jako každou neděli ráno, jsem ještě vyspávala. Z postele mě vyhnal až hlad. Bohužel doma skoro žádné jídlo nebylo. Mamka mě poslala pro do obchodu pro nějaké housky, salám a mléko. To znamenalo sednout na kolo a jet šest kilometrů do nejbližší samoobsluhy. Nevýhoda bydlení v malé vesničce. Tak jsem tedy, celá rozespalá vyjela na úžasnou dobrodružnou cestu na nákup. No nakonec byla až moc dobrodružná… do háje.
Než jsem dojela do samoobsluhy, bylo už půl jedenácté. Vzala jsem si teda do ruky housku se salámem a vyjela jsem. Spokojeně jsem se za jízdy cpala a svištěla si to kolem místního kostelíku. Pes. Uprostřed cesty. Jen tak si tam seděl. Po vesnici se toulá spousta psů, to nebylo nic divného. Ale tenhle uhlově černý podvraťák seděl strnule jako socha. Zpomalila jsem. „Tak sakra uhni“, zamumlala jsem.  Ani se nehnul. Blížila jsem se. Vzduch podivně houstl a ochladilo se. Každou chvíli se ten čokl musí pohnout, jinak ho prostě zajedu! Ach bože… jeho oči! Jsou rudé jako oheň! Zakuckala jsem se houskou a prudce jsem strhla kolu řídítka. Přeletěla jsem přes bicykl a tvrdě narazila ramenem do plotu jednoho rodinného domu. Dezorientovaně jsem pátrala, kde je ta černá potvora. Rameno se mi zbarvilo do krvava. Blbý ostny na plotě.Malátně jsem vstala. V rameni mi škubalo bolestí, žádná další zranění jsem neutrpěla. Pátrala jsem po psovi. Moje kolo leželo na šrot kousek od místa, kde předtím stál (anebo nestál?) ten čokl. Ozvalo se zaskřípění. Otočila jsem hlavu po zvuku a shledala, že dveře kostela se pootevřely. Z kostelů nemám moc dobrý pocit. Lidé tam jako ovečky poslouchají nepodložené historky, které berou jako neporušitelné pravdy. Pomalu jsem se vydala blíž. Jako bych uvnitř zahlédla psí ocas. Na věži odbilo poledne… tak proč je taková tma?Přistoupila jsem ke starobylým dveřím kostela a nakoukla dovnitř. Neovladatelně jsem vykřikla. Přímo přede mnou stál vysoký muž s vážnými spáleninami po celém obličeji. Zasmál se, a z jeho očí, rudých jako oheň, čišelo šílenství. „Jsem rád, že jsi přišla. Opečeme si buřty, chceš?“ Z toho tónu mi naskakovala husí kůže, nebyla jsem se schopna ani pohnout. Popadl mě za ruku a vlekl mě doprostřed svatostánku. „Já mám tak rád oheň“, protáhl rozkošnicky: „Rád pozoruji plameny. Jsou tak fascinující, nezdá se ti?“ Jedním pohledem zapálil obrovský dřevěný kříž v čele kostela. Vyjekla jsem. Jeho stisk sílil. Dotáhl mě ke kříži. Už jsem cítila ten obrovský žár. „Tak opečeme si?“, zopakoval: „Já teda určitě. Sbíhají se mi sliny!“ A smýkl s mou rukou přímo do ohně.Strašlivá bolest jako by mě vrátila do reality. Vykroutila jsem se ze sevření a rozeběhla jsem se k východu. Oheň se šířil šíleným tempem a horko bylo neúnosné. Kouř plnil celou budovu až po strop plynnou smrtí. Ten muž za mnou neběžel. Jako by si ani si neuvědomoval plameny všude kolem a čekající náruč smrti. Vlastně se smál. Kašlajíc jsem vyběhla ven. Do panující tmy žhnul kostel jako rudé oči toho psa a chlapa. Byli totéž? Ohlédla jsem se zpět do kostela, který teď lačně oblizovaly plameny. Ten popálený šílenec se pořád smál. Jak to, že se neudusil? Popadl mě vztek. „Shoř  v pekle!“ Zavřískla jsem. Jeho smích se ještě znásobil, jako bych mu řekla nějaký dobrý vtip. Rozzuřeně jsem zabouchla ty těžké dveře. Klika byla rozpálená, tu bolest, jako bych už ale ani necítila. Kostel se zhroutil k zemi a já ho následovala. Vyčerpaně jsem sledovala západ slunce. Západ slunce? Sakra tak dlouho jsem tam nebyla! Pak už někdo volal. O pomoc, hasiče, policii, rodiče… psychiatra.
Nevěřili mi. Nikdo z nich. Diagnóza? Blázen. Vyptávali se mně, jestli věřím v Satana a podobné nesmysly. Jako nezvratitelné důkazy jim posloužil nápis vyřezaný na mém rameni: „Bolest se rodí v ohni“ Asi talentovaný ostny na plotě… Také vypálený pentagram od té rozpálené kliky kostely byl pro mě novinou. Nemělo to cenu. Zavřeli mě do místnosti s mřížemi v oknech a zamčenými dveřmi. Do očí se mi už nepodívá ani vlastní matka.
Cuknu sebou. Rozevírám ruku. Ať se mi to jenom zdálo! Pentagram. Hrůzný a červený jako včera. „Já nejsem blázen“, řvu a udeřím rukou do mříží. Nic necítím.

Ale ne… počkat… něco přece jen cítím. Není to bolest. Je to kouř. A vedro. Seskakuju z okna a řítím se k malému okénku ve dveřích. Z toho, co vidím, je mi okamžitě špatně. Jeden z bláznů spadl do ohně. Oblečení a vlasy se mu okamžitě škvaří k tělu. Ten jekot se mi zařezává do mozku. Když však utichá, je mi ještě hůř. Horko sílí a mě naskakují hrůzné vzpomínky z kostela. Obrací se mi žaludek. Kymácím se k malé kovové posteli a opírám se. Okamžitě ale ucuknu. Kov je rozžhavený do běla. Sesouvám se k zemi. Co se stalo? Nechci tu umřít!Obracím oči ke dveřím. Určitě tudy přijde pomoc. Určitě… „Neeeeeeeeeeee“, rudé oči psa na mě posměšně hledí skrz malé okýnko. „P-Prosím ne!“, potím se a je mi opět špatně: „N-nech mě být!“. Rozesměje se: „Ale sluníčko. Dlužíš mi toho buřta!“