Pouto 4. část

Přeji hezký víkend.
Docela jsem si mákla a tuhle kapču dopsala už včera odpoledne. Na příště plánuji Thorki jednorázovku, pokud mi to tedy vyjde a já to skutečně dopíšu. :D
V téhle části je nějak víc "reality" než flashbacků. Myslím, že v těch předchozích to bylo buď naopak nebo nějak nastejno, nevím...
12+
(Ani to není moc úchylný, spíš dost romanticko- přeslazený a je toho tam tak malinko, že se mi to varování ani dávat nechtělo, ale tak pro jistotu...)
Jo a ještě děkuji všem, co mě v téhle povídce a celkově podporují, strašně mě motivujete k dalšímu psaní. Mám vás ráda, zlatíčka. :*
Maya

   Bezpochyby to musel být on, poznal by ho všude.
   Příštích asi 10 sekund uvažoval, co dál. Uvědomil si, že už ani nemá hlad, ale svého hamburgeru se nezbavil a využil ho k příležitosti sednout si na lavičku k němu, aby se najedl jako "slušný člověk."
   "Smím si přisednout?" zeptal se mile, ale dotazovaný muž ani nezvedl pohled a dál věnoval svou pozornost novinám. Loki se pohodlně opřel, dal si nohu přes nohu a předstíral, jak moc ho zajímá jeho jídlo.
   "Hezký den, není- liž pravda? Jsem rád, že se rozjasnilo, to má člověk hned lepší náladu.," rozhodl se začít s konverzací, jelikož jeho objev se k tomu viditelně neměl. Potom si vzpomněl na tu ukecanou dívku z letadla a dodal: "A proč ty tu sedíš tak sám?" Jop, bude mu tykat. Co na to záleží?
   Využil to k tomu, aby si ho mohl prohlédnout pořádně. Loki tu zřejmě nebyl jediný, kdo by na sebe nerad upozorňoval. Jeho bývalý přítel měl na hlavě naraženou černou čepici a i jeho ostatní oblečení se skládalo výhradně z této barvy. A když k němu konečně zvedl hlavu, spatřil ten samý obličej, do kterého se zamiloval, skrytý pod množstvím nových jizev, různých ran, několikadenním strništěm a z části dlouhými hnědými vlasy, které z pod čepice trčely. Skrz ně ho ty tmavě modré oči, které už dokonale znal, pozorovaly a bůh se v nich snažil najít alespoň malinkatý záblesk toho, že mu je on sám povědomý.
   Nic.
   Bez jakéhokoliv slova se zase odvrátil a krátký oční kontakt byl pryč. To černovláska trochu zklamalo, ale copak se zrovna on vzdává tak lehce?
   "Ty noviny jsou včerejší," zamumlal Loki, když sežvýkal poslední sousto a v tu chvíli muž noviny prudce zavřel a hodil po něm vražedným pohledem.
   "Ne, nejsou. A ty už se starej o svý," zavrčel podrážděně Bucky... už ne moc JEHO Bucky. Jeho hlas byl trochu nakřáplý, zněl trochu nachlazeně. Zelenoočko žasl. První věta po asi 70 letech a... zrovna tahle?
   "Ale ano, to jsou," oponoval mu Asgarďan a dřív, než stačil nakrknutý smrtelník ukázat černě natištěné datum na bílém papíře, dokazující jeho pravdu, změnil ho Loki jednoduchým kouzlem na takové, aby odpovídalo jeho lži.
   Začal studoval Barnesovu reakci. Ten se znatelně podivil, ale vzápětí se vrátil k lhostejnému výrazu a jeho čtení skončilo ve vedlejším koši.
   "To mne velmi mrzí. Zajdu s tebou pro nové, co ty na to?"
   "Vím, kde je trafika, nech mě bejt," zamumlal nižší, zvedl se a sotva to stačil Laufeyson postřehnout, byl už od něj pěkně daleko. V mžiku ho dohonil a s rukama za zády spokojeně kráčel vedle něj. Bucky si ho ani moc nevšímal.
   "Ty nejsi zrovna moc upovídaný, že? Jsi zamlklý a... Kampak to jdeš?"
   "Někam, kde nebudeš ty," odsekl mu a na rozcestí zabočil prudce doleva a sotva se dostal Loki za ním, odbočil ještě vpravo a zmizel mu v úzké slepé uličce. Když se tam ocitl i zelenooký bůh, viděl, že po obou stranách místa, kde se nachází, jsou velké staré domy se spoustou oken od bytů, které vzhledem k okolnímu prostředí nevypadaly zrovna moc opečovávaně a chtěně.
   Voják se na konci uličky zastavil a otočil se na něj. Chyběla tomu jen ta zamračená obloha nebo alespoň stmívání a byla to dokonalá scénka do nějakého akčňáku, kdy proběhne boj mezi hrdinou a padouchem. Otázka byla, kdo z nich je ten klaďas.
   "Řekni mi, o co ti jde," přikázal mu mladší, vytáhl ruce z kapes a sevřel dlaně v pěst, které nechal ale zatím volně viset podél těla. Od té doby, co by na útěku úplně sám, se řídil zásadou "střílet jen v případu nouze." Jediná chyba ho mohla prozradit.
   "Toužím po tom, abychom se lépe poznali," odpověděl bůh lsti a pomalu se přibližoval k němu. "Jde o to-"
   "Zmlkni! Nechci poslouchat žádný tvoje historky! Řekni mi jedno, sleduješ mě?!"
   Černovlásek se ušklíbl. "Jak jsem říkal, jde o to, Bucky, že-"
   Ani tentokrát ho nenechal domluvit. Na vteřinu spatřil hrůzu v jeho modrých očích, tu další už ho hnědovlásek držel pod krkem a se zaúpěním byl přitisknut na cihlovou zeď. Pod černou rukavicí cítil chladný kus kovu z jeho strojové ruky. Loki o ní věděl, četl ty spisy, ale stejně to bylo zvláštní.
   "Odkud znáš to jméno? Mluv!" zaječel Winter soldier, přitáhl ho kousek k sobě a pak s ním znovu praštil zpátky. Bůh zasykl bolestí a leknutím a svýma rukama začal tu jeho odtrhávat ze svého hrdla božskou silou. Potom mírně zneklidněnému, ale pořádně nakrknutému, Barnesovi podkopl nohy. Když byl volný ani se nesnažil vzpamatovat a nižší byl zase v pozoru.
   "Mluv! Co o mně víš?! Proč mě, do prdele, pronásleduješ?!" Černovlásek si klidně oprašoval rifle zanesené špínou a ani se nezajímal o jeho otázku, proto se smrtelník napřáhl k úderu, kterému se ovšem Loki vyhnul. Místo toho jej sám udeřil do břicha, jenže Bucky ho chytře vzal za nohu a tříštil s ním o zem tentokrát on. Zalehl ho, znemožnil mu tím se hýbat a pevně mu svíral zápěstní nad hlavou.
   "Tak naposledy," zavrčel znovu. "Kdo-" nestačil to doříct a šíleně zaječel, když se mu ostré střípky Lokiho magie pomalu provrtávaly mozkem, šířící ostrou štiplavou bolest. Pustil jeho ruce a překulil se z něj na záda, načež se okamžitě schoulil do klubíčka s prsty na spáncích a koleny skoro až u brady.
   Bůh neplechy se postavil, zatímco se vydýchával. Sledoval svého přítele/ nepřítele na zemi, dokud bolestí neomdlel. Povzdechl si a vzal ho do náruče.

   Bucky se posadil na pohovku a stáhl si už dávno nahého Lokiho na sebe.
   "Připraven?" zašeptal.
   "Ano," vydechl jeho nesmrtelný přítel vzrušeně. Skousl si ret a pomalinku dosedal na jeho roztoužený úd, zatímco ho Barnes držel za boky a pomáhal mu.
   Byl v něm už úplně celý a jen čekal, až se Loki přestane třást a u toho ho líbal na krku, hladil ho po zádech a čechral jeho krátké vlasy barvy havraního peří.
   Neptal se ho, jestli je poprvé s mužem, ale nedokázal si představit, že by se toho světlého štíhlého těla dotýkal někdo jiný, než on, ať už by to byla žena nebo muž. Bylo to jako by našel to, na co tak dlouho čekal. A teď, když už s ním byl spojený v jedno tělo, nikdy by se ho nevzdal.
   Asgarďan na něj zastřeně pohlédl, na okamžik pomyslel na to, co se asi Buckymu honí hlavou, než se slabě pohnul, zasténal a racionální myšlení obou dvou se rozplynulo v mlze. Byli na světě už jen oni dva, propojení duševně i tělesně.
   Bůh lsti se začal pohybovat nahoru a dolů za nekonečné série vzdechů, zatínal nehty do milencových holých ramen a přivíral slastí oči. Voják sjel dlaní přes jeho štíhlý bok až k jeho klínu, kde si začal hrát s jeho erekcí. Přejel nejdříve placem přes jeho špičku, čímž ho donutil hlasitě zakňučet, načež ho začal pomalu zpracovávat. 
   Znovu ho políbil a promnul. Loki zavzdychal a zrychlil tempo, až nakonec vyvrcholil do smrtelníkovy čekající dlaně. Stále ho líbal a nepřestával kroužit boky, aby tak Barnese také dovedl k orgasmu, což netrvalo moc dlouho. Když se kolem jeho množství tak úzce stáhlo bohovo horké nitro, hlasitě zasténal do Lokiho pootevřených úst a naplnil ho svým semenem. 
   Nějaký čas setrvali v klidu a oddychovali, než se Asgarďan nadzvedl, čímž mu umožnil opustit jeho tělo a nechal se Buckym obejmout. Potom si lehl a položil svou hlavu na Barnesův klín.
   "Miluju tě," šeptl a pohladil ležícího po tváři.
   "Také tě miluji," zavrněl Loki a přidal zvuk připomínající mňouknutí. Bylo to roztomilé. Pomalu se mu klížily oči. Midgarďan ho pohladil po světlé kůži, poté se natáhl pro deku a svého milého zakryl. Znovu mu prsty pročísl vlásky.
   "Jam- Bucky... Jestli takto zůstanu ještě chvíli, tak asi usnu," zývl ještě.
   "Jen spi," řekl mu a sklonil se, aby ho ještě políbil na spánek.

   "Už se prober, nebaví mne tak dlouho čekat," zamrmlal a šťouchl do něj. Muž připoutaný k židli ze sebe vydal tiché zavrčení, zmateně zamrkal a zvedl pohled k bohovi tyčícímu se nad ním. Když si vybavil poslední zážitky, zaškubal sebou, ale jeho živá i kovová ruka byla k opěradlům připoutána tlustým lanem, které se mu až bolestivě silně zarývalo do kůže- v případě Buckyho jen na pravé straně- stejně tak měl uvězněny i nohy a stáhnutou hruď. Jeho bunda i čepice byly pryč... i jeho zbraň z kapsy.
   Skrz závoj tmavých vlasů se na něj zamračil a zachraptěl: "Co teda chceš?"
   Laufeyson si trochu povzdechl, odhrnul mu špinavé prameny z očí a chytil ho za bradu. Zaujatě si ho prohlížel. Na Buckym bylo úplně vidět, jak usilovně uvažuje, zda má na svého věznitele plivnout nebo ho jen vražedně propichovat pohledem a doufat, že tak docílí jeho výbuchu. Dřív, než se stačil rozmyslet- nebo se jen uchýlil k druhé možnosti- ho zase pustil.
   "Měl by ses oholit, Bucky. A také ti musíme něčím namazat ty otevřené rány, vypadá to ošklivě. Věř mi, vím o čem mluvím," pronesl a stále se na něj díval. Doufal, že když s ním bude mluvit více osobně, vzbudí v něm určitou důvěru. U něj a agentů z týmu Avengers, kteří se ho pokusili zmást svými dojemnými kecy, to sice nefungovalo, ale tohle je přeci smrtelník... JEHO smrtelník. Tohle musí vyjít!
 "Jednou ti mohu ukázat svá zranění, budeš- li po tom toužit, avšak to bys poté asi neusnul. Jeden strážný, co měl pro to dostatek odvahy, a já se zrovna královsky nudil, zatoužil spatřit můj pravý, jedem proťatý obličej, a pak... No řekněme, že se trošičku pomátl a... eheh... vypíchl si oči. Bylo to k popukání... pro mne," zavzpomínal Asgarďan a uchechtl se. Barnes ale stále nevypadal nijak ohromeně.
   Rozhlédl se po místnosti, ve které se nacházeli. Byl to nějaký obývací pokoj přetvořený na něco, co se podobalo feťáckému doupěti. Pár věcí připomínajících nábytek ho utvrzovalo v tom, že tohle je ale stále něčí byt.
   "Tak dobře... Kde to jsme?" pozměnil svůj původní dotaz, což Lokiho trochu vyvedlo z míry. Nedal to na sobě znát.
   "No... Sice jsem se ti trochu šťoural v hlavě, avšak že bych to nějak přehnal..."
   "Cože?" nechápal Midgarďan.
   "Vždyť toto jsou tvé komnaty."
   "Eh, tohle není můj byt, pokud myslíš tohle," vyvedl ho James z omylu.
   "Nejsem hloupý, smrtelný červe. V těchto velkých domech, ke kterým jsi mne zavedl, je plno starých ošuntělých... bytů, avšak obyvatel je zde pomálu. Konkrétně tento je se jménem 'Thomas Smith', čili s jedním z nejvíce obyčejných jmen zde. A kdo jiný, než hledaný kriminálník, by ho vlastnil? Je to vskutku odporné jméno... Jmenovat se tak já, tak vykastruji rodiče, ale pro tvou situaci, kdy je potřeba změna identity..."
  "To je... sice moc hezký, ale já tady fakt nebydlím," bránil se dál Winter soldier, což už Lokiho opravdu znepokojilo. Většinou poznal, když někdo lže, ale teď si nebyl jistý.
   "Ale jak...?"
   "Myslíš, že bych tě zavedl k sobě domů? Já tady nebydlím, génie," vyprskl připoutaný muž nasupeně.
   "Dobře, sklapni! Kdo tu tedy bydlí?" kapituloval Loki nakonec, ale otázka, kterou položil, byla úplně zbytečná, protože sotva ji vyslovil, ozvalo se bouchnutí dveří. Dva úplně překvapení muži na sebe pohlédli asi vteřinu před tím, než se viditelně dost opilý příchozí dopotácel k nim.
   "Hej, vy... Co tady děláte? ... Tohle je náš barák, vy hajzlové..." zavrčel na ně a už se sápal po osmatřicítce za pasem. Byl úplně namol, bylo zvláštní, že ještě stojí na nohách.
   Bůh neplechy vyskočil a kopnutím, za které by byl každý dobrý polda pyšný, mu vyrazil zbraň z ruky. Druhou ranou už ho poslal do říše snů.
   "Ten určitě nebude jedinej, vypadá to tady na nějaký skupinový doupě a jestli jeho kámoši přijdou za chvíli..." konstatoval voják na židli tiše.
   "To máš jistě pravdu," potvrdil mu Asgarďan, vytáhl nůž a přeřezal Buckyho pouta. Přece jenom, aby jeho plán na získání přítele zpět vyšel, počká s magií, o které dotyčný ještě nemá ani ponětí, počká na vhodnější chvíli a místo. Osvobozený k němu nechápavě vzhlédl.
   "Pouštím tě s tím, že mi nesmíš utéct."
   "A kdo mě zastaví?"
   "Možná tě přesvědčí to, že ti slíbím, že až příště budeš chtít zdrhnout, pověsím tě někam hlavou dolů za to tvoje parádní nádobíčko, vojáčku," ujistil ho a víc už si říct nestihli, protože za dveřmi, které zřejmě jejich "přítel" nestačil zavřít, zazněly další mužské hlasy.
   Jako na povel vyběhli k oknu, kterým se postupně protáhli ven a začali sestupovat po požárním žebříku dolů. Barnes lezl první a černovlásek si dával velký pozor, aby mu byl napřed jen o pár příček. Sotva ale slezl, nepřipravenému mu byla uštědřena pořádná šlupka do obličeje.
   "Auu," zafňukal ublíženě. "Za co to bylo?"
   "Vážně se ptáš za co? Jsi pěknej pošuk a kvůli tobě z nás teď ten gang nebo, co to je, udělá cedníky, pokud odsud okamžitě nevypadneme a... Můžeš mi, sakra, říct, čemu se tak ksichtíš?" rozčiloval se mladší.
   "Konečně zase pořádně mluvíš, to se mi líbí," uculil se bůh neplechy. "Tak jdeme, než nás tedy postřílí."
   Winter soldier na Lokiho nevěřícně přimhouřil víčka a zastavil se na místě, čímž mu dal jasně najevo, že rozhodně nemá v plánu dobrovolně se nacházet v jeho přítomnosti.
   "Řekni mi důvod, proč bys mě měl zajímat?" zachrčel.
   Loki si odfrkl, vytáhl z kapsy Barnesovu zbraň a přiložil mu ji k hlavě. "Nemáš ani ponětí, čeho jsem schopný. Nezbývá ti nic jiného, než jít se mnou, ať už mi věříš, že tě neudám nebo ne. Takže buď půjdeš dobrovolně nebo tě zabiji. A můžeš si být jistý, že to bude dlouhý a bolestivý proces," poslední slova zašeptal a sjel hlavní pistole přes jeho obličej k břichu a naznačil s ní několik míst, které by mohl prostřelit, aniž by ho tím okamžitě zabil. Když to nejde přes citovou stránku, zabírá vyhrožování.
   "Nebojím se smrti," řekl voják klidně a drze mu pohlédl do zelených očí.
   "To já také ne," pravil starší a zbraň zastrčil zpátky do svého kabátu. "Myslím, že si budeme rozumět."
   Vyrazili ven ze slepé uličky a mířili tam, kam chtěl černovlasý bůh. Potřeboval místo, kde nebudou přihlížející, i kdyby to měli být jen zhulení sousedi.
   "Mimochodem... Jmenuji se, Loki."
   "Řekl bych, že mě těší," odpověděl mu voják. "... Ale to bych lhal."