Já nemůžu

Tahle povídka je taková dost dramatická, ale je to Thorki. Z Lokiho jsem udělala oběť, ale tak snad to moc nevadí, je mi ho docela líto teď. :D Moc se do toho vžívám. Ale vážně, je to takový dost smutný psycho...
Jo a je to těsně po tom, co se Loki dozví o svém původu a pak už je to čistě fanfikce, takže žádnej všeotec v kómatu, žádnej pád z Bifrostu... žádní Avengers.
Jop, je to... divný? Asi.
Ale co už? :D

Maya

Ps: Oslavili jste včera narozeniny, vy víte koho? :3

   S přerývavým dechem se probudil. Už to tu bylo zase! Pronásledovaly ho noční můry, zlé sny o jeho původu. Myšlenky ho nabádaly zradit, vzepřít se těm, kteří se k němu zachovali nespravedlivě a krutě se jim pomstít. Viděl tvář svého otce, svého pravého otce- Laufeye, který ho nabádal ke zlým činům. Doufal v Lokiho slabou vůli, doufal, že díky němu zničí to odporné honosné království a sám se chopí vlády. Chtěl-

   "Loki, jsi v pořádku?" Blonďatý bůh strčil hlavu do jeho pokoje a v šeru pozoroval svého bratra sedícího zdrceně na posteli. Druhý muž mu neodpověděl.

   "Zase zlé sny? zeptal se soucitně a vkročil k němu do místnosti, kde se postavil k jeho lůžku.

   "Pořád ty samé."

   "O čem jsou?" posadil se na okraj.

   "To není důležité."

   "Ale... Má to něco společného s tím, co jsi se nedávno dozvěděl o svém původu?"

   Černovlásek jen mlčky přikývl a nechal se svým bratrem láskyplně obejmout.
   "Nepodléhej tomu, jsi silný, vím to," zašeptal mu do ucha a pak se od něj zase odtáhl. Lokiho zahltila neskutečná prázdnota, potřeboval uklidnit.
   "Zůstaň tady dnes se mnou," požádal ho mladší potichu a jemně ho chytil za zápěstí.
   "Ty se bojíš?"
   "Nebojím!"
   "Tak tedy dobrá," usmál se.
   Loki mu uvolnil polovinu postele a část deky. Thor k němu ulehl a zavřel oči. Jak je to dlouho, co takhle naposledy leželi u sebe a jeho malý bratříček si vymýšlel všemožné příběhy a hrál si s iluzemi, aby ho zabavil? Už řada let...
   Unaveně se přetočil na bok trochu neohrabaněji než, když byl ještě dítě a jen zašeptal: "Dobrou noc, bratře."
   "Tobě také," ozvalo se již spokojeněji.
   Ráno se Loki vzbudil první a zjistil, že má svou levou ruku omotanou kolem Thorova těla. Ušklíbl se nad tím a pustil ho. V poslední době cítil, že se ostatním, včetně jeho, vzdaluje, odcizuje. On ale nechtěl! Nechtěl, ale nějak tomu nemohl zabránit, byl prostě jiný a propast mezi nimi se čím dál více zvětšovala.
   Jeho bratr se ze spánku otočil k němu, pusu otevřenou a tiše chrápal. Vlasy měl napadené do obličeje a tak mu je Loki opatrně odhrnul. Viděl, jak mu po bradě teče slina a musel se zasmát. Bylo to roztomilé, ale ne tak, jako když byli malí, bylo to jiné, nové a zvláštní.
   Na co to zase myslíš, Loki? Zakroutil sám nad sebou hlavou a šel se obléct. Nakonec ho něco napadlo. Posadil se naproti posteli, na které se stále rozvaloval Thor, se svým starým skicářem a tužkou. Už to dlouho nedělal, tedy už dlouho nekreslil někoho opravdového, kdo by mu stál- teď spíše ležel- modelem.
   Po hodině byl obrázek skoro hotový a blonďák se začal probouzet. Hlasitě zývnul, zamrkal a spatřil usmívajícího se Lokiho.
   "Dobré ráno, Thore."
   "I tobě, bratře. " Protáhl se a pak si všiml, že má něco v ruce.
   "Co to máš?"
   "Nic."
   Vstal a jen v kalhotách na spaní se vydal k němu. Na tváři mu hrál uličnický úsměv.
   "Ukaž."
   "Nene."
   Pažemi si ho přitáhl k sobě a snažil se mu skicář sebrat. Chvíli se prali, než Loki nechal kresbu zmizet.
   "To není spravedlivé," zaprotestoval hromovládce dotčeně, když zjistil, že není o co se přetahovat. Černovlásek pokrčil rameny.
   "Prosím, Loki," nahodil ten naprosto nevinný výraz, vykulil modrá kukadla a zatvářil se ublíženě. Jako malé princátko tento svůj pohled využíval celkem často a každý pod ním vždy roztál... Ačkoliv to bylo už hodně dávno, co to na někoho takhle zkusil, i tentokrát to zabralo.
   Loki jen něco zamručel a v Thorových rukách se objevila jeho malba. Překvapeně si ji prohlížel.
   "To je... úžasné, bratře." Bohovi uličnictví se rozzářila tvář a blonďák se na něj zeširoka usmál.
   "Netušil jsem, že takhle překrásně maluješ."
   "To nikdo," přiznal.
   "Je to nádhera! Co vše kreslíš?" zajímal se.
   "Většinou krajiny, nějaká hezká místa a také abstrakce."
   "Je to moc hezké. Mohu si to nechat?" zeptal se s jiskrou v očích.
   "J- jistě, proč ne?" Loki byl rád, že se mu líbí, ale zároveň mu bylo trochu líto, vzdát se obrázku osoby, u které měl strach, že se mu odcizí a zmizí mu. Zase to pesimistické uvažování...
   "Děkuji," zacvrlikal muž a za chvíli odtančil do svého pokoje. Loki tam zůstal sám, ale najednou ho znovu políbila múza, usedl ke stolku a pustil se znovu do malování.
...
   "Nepatříš tam a ty to víš," zašeptal mu do ucha a jemu naskočila husí kůže. Otřásl se, když ho za paže chytil svými ledovými prsty a vykřikl, když se jeho nehty zarazily do masa.
   "N- nech mě být," řekl tiše, snažil se nedát najevo strach, ale i tak to znělo zoufale.
   "Přijď domů, synu, čekám. Čekám já i celý Jotunheimský lid... můj lid. Jsi můj nástupce, mé království bude tvé, jen se musíš nejdříve zbavit jich. Neříkej, že je máš rád, oni tebe ne a ty to víš. Hloupí, hloupí Asgarďané..."
   "L- Laufey-"

   Probudil se opět politý potem. Vstal a naboso docupital opláchnout si obličej. Chtělo se mu křičet, řvát, mstít se, ale věděl, že se musí ovládat. Už kvůli sobě, protože si nemohl přiznat, že je slabý, že jim snadno podlehne, a také kvůli Thorovi, který v něj vždy věřil, zatímco ho ostatní jen tiše trpěli a pohrdali ním.
   Thor! Ten mu pomůže! Prošel chodbou a vkročil do jeho pokoje bez zaklepání. Zahrabal se k němu pod peřinu a přitiskl se na něj, čímž ho probudil.
   "...Loki?"
   "Vše je v pořádku, Thore, spi dál."
   "Zase ty sny?" zeptal se potichu a ve tmě spatřil jen jeho lesknoucí se oči.
   "Ach, Loki," přitáhl si ho k sobě. "Nedovolím, aby ti někdo ublížil, nikdy! Stále jsi můj malý bratříček."
   Byl to zvláštní pocit, připadal si tak strašně sentimentálně, ale děsila ho představa, že by ho teď Thor pustil a nechal ho trápit se samotného. Hromovládce byl jediný, kdo mu rozuměl, kdo ho chápal a kdo ho měl rád. Nechtěl ho už nikdy pustit!
...
   "Nesnáší tě! Pohrdají tebou, jsi pro ně o dopad!"
   "To není pravda, Thor mě má rád," vykřikl Loki a znělo to dětinsky.
   "Nic si nenamlouvej, můj synu, tohle je tvým osudem." Laufey zkřivil svou tvář v odporném šklebu a rukou ukázal na ledovou krajinu.

   Už nemohl! Myslel, že má dost pevnou vůli, ale teď si připadal, že se zhroutí. Jediná myšlenka, která ho udržovala při smyslech, byla ta na boha hromu. Trvalo to již velmi dlouho, co si takhle rovnal věci v hlavě a došlo mu něco velmi důležitého... Nemohl bez něj žít. Vše se točilo jen kolem toho blonďáka a on měl pocit, že už to nevydrží. Ach, jak moc chtěl svého bratra...
   Po paláci se vláčel jako mátoha, sotva se vlekl. Neměl nic lepšího na práci, než procházet se chodbami sem a tam a čmárat své obrázky, které se mu  na stole jen kupily. Do těla mu vjel nový život, když ho napadlo, najít Thora, aby mu je ukázal.
   Vkročil do velké hodovní síně, kde se jeho bratr bavil s přáteli. Muži v rohu hráli na různé nástroje, jedna dívka jim zpívala a tleskala do rytmu a hromovládce, Fandral, Vollstag a Hogun seděli u stolu a pili, jenom Sif se vesele ubytovala Thorovi na klíně. Měli zde spoustu jídla, ale tohle Lokiho ani trochu nezajímalo. V očích se mu divoce zablýsklo, když ty spatřil chechtající se páreček.
   "Loki," vypískl Thor s plnou pusou pečeně a bůh neplechy na něm poznal, že je už značně opilý. "Pojď sem k nám," zavolal na něj vesele a černovlásek ho s povzdechem poslechl. Hodil zastrašující pohled na dívku na jeho klíně a ta mu ho škodolibě oplatila.
   "To je překvapení, kdo se to tu ukázal," uchechtl se Fandral a před Lokiho hodil korbel piva. "Nevypadáš moc dobře, Loki, perná noc?"
   "Řekni nám, kterou jsi tentokrát udělal tou šťastnou?" přidal se i Vollstag za hlasitého odkrknutí.
   "Ještě jsem tě s dívkou neviděla," řekla mladá válečnice popravdě a neodpustila si mírný úšklebek. Jak moc miluje boha neplechy, všichni věděli. Bylo to jako časovaná bomba.
   Loki tyhle oslavy všeho možného neměl vůbec rád, nezajímal se, co se slaví a ani se nezapojoval. Thor si ho jednou rukou přitáhl k sobě na stehno, těsně vedle té pokušitelky, druhou pohupoval vesele se svým nápojem a na tváři měl připitomělý úsměv.
   "No jistě, náš Loki je jen trochu, eh... zvláštní?" podotkl znovu Fandral. Všichni se rozesmáli a v dotčeném bohovi začal narůstat vztek. Místnosti se nesl pach alkoholu, bylo mu z toho odporně.
   "Pochybuji, že mu některá dala sáhnouti alespoň na ňad-"
   "A dost!" zařval Loki tak hlasitě, že i kapela přestala a on sprškou magie srazil vše ze stolu na zem. Prudce se Thorovi vytrhl z objetí, zakřičel nějakou nadávku a vytratil se.
   "O co mu jde?" zeptala se Sif a hodila pohledem po hromovládci. Ten ve vteřině značně vystřízlivěl a vyrazil za ním. Sotva ho stačil zahlédnout, ale po chvíli ho zase ztratil.
   Nemohl ho najít. Byl ve svém pokoji, poté i v Lokiho, ale on nebyl nikde k nalezení. Pak ho ale napadlo zajít do zahrad, kde ho skutečně našel sedět vzadu pod stromem u jeho oblíbeného jezírka.
   "Bratře, jsi v pořádku?" Usedl k němu a ucítil chlad. Loki měl hlavu v dlaních, jeho kůže měla modrý- Jotunheimský odstín a celý se třásl.
   "Loki, podívej se na mě." Odhrnul mu ruku z obličeje a následně zasykl, když mu ledový dotek popálil kůži. Spatřil slzy v černovláskových rudých očích.
   "Raději se mne nedotýkej," zašeptal Loki a pokusil se od něj odsunout, ale on ho nenechal. Chytil ho za paže zahalené v dlouhých rukávech, ale i přes ně to příšerně studilo. "Co to děláš, Thore?" zeptal se a díval se na něj. Veškerý jeho vztek byl pryč, cítil jeho dotek, tak teplý, uklidňující a příjemný. Teplo, které z něho vycházelo mu dodávalo pocit štěstí a modř z jeho kůže pomalu ustupovala.
   "Nikdo mému modráskovi ubližovat nebude," usmál se. "Jsi můj malý bratr a slibuji, že tě budu navždy chránit," dodal ještě tiše a znovu si ho přitáhl do objetí. Konejšivě ho hladil po vlasech.
   Lokimu bylo tak dobře jako nikdy. Zavřel na chvíli oči a přitiskl se k němu, jak jen to šlo a aniž by si to uvědomil, rukou mu svíral bok.
   "Thore?" zamumlal po určité době.
   "Ano?" probral se Thor. Chvíli se totiž zdálo, že usnul.
   "Miluji tě," špitl.
   "I já tebe, bratře," řekl mu blonďák klidně.
   Zelenooký bůh o tom přemýšlel už moc dlouho. Bylo to nepřístupné, pro něj nové a neprozkoumané, ale musel to udělat. Trápil se už dost času.
   "Myslím to jinak." Stáhnul si jeho obličej níž a spojil jejich rty. Byla to velmi krátká doba, ale Loki měl pocit, že se čas i celý svět najednou zastavil a trvalo to věky. Rozený Jótun s láskou líbal ty sladké teplé rty, přejel po nich jazykem a nevnímal to, že jeho společník se leknutím ani nehnul. Pokračoval a neodtrhl se od něj do té doby, než ho Thor odstrčil.
   "Co to děláš, Loki?" vyjekl zděšeně.
   "Chci tě, Thore," zašeptal a zkusil ho znovu políbit, ale on už se nenechal. Zrudnul a neohrabaně se vyškrábal na nohy.
   "To- tohle není správné, Loki."
   "Myslel jsem, že mě miluješ, tvrdil jsi to," zoufale.
   "Ano, to jsem nelhal. Avšak myslel jsem tím svou oddanost jako k bratru."
   "Jsi jediný, komu mohu věřit, to jsi mi říkal, to jsi mi tvrdil. A já ti věřil, Thore, tak moc jsem ti chtěl věřil," vyštěkl. Slzy se mu znovu draly do očí a rty se zkřivily v nešťastné grimase.
   "Nikdo tě nemiluje, je to pouze klam. Všichni jsou to lháři a zbabělci, nevěř jim."
   Thor tam zůstal stát ještě dlouho potom, co se Loki vypařil. Nemohl tomu uvěřit, celému tomu nerozuměl. Kdyby tak jen jeho bratr věděl, kolikrát na to on sám pomyslel, kolikrát se sám málem neovládl, kolikrát se mu záměrně vyhnul, jen protože ho chtěl.
   "Ach, Loki," pronesl tiše do prázdné zahrady a zadíval se na lesklou hladinu jezera. Možná to tady všechno začalo. Chodívali sem jako malí kluci, schovávali se zde před chůvami či matkou, když měli zlobivou náladu a váleli se na trávě. Většinou si povídali dlouho do noci, bojovali spolu a škádlili se. Hromovládce si myslel, že z toho vyrostl a že z dětské lásky se trápit nemusí. Zvládal to... až do teď. Přesněji do té doby, než mu o svých citech řekl Loki. Už byl znova ztracený a bezradný.
   Musí ho najít!
   Černovlasý bůh utíkal. Ignoroval všechny pošklebačné obličeje kolem něj, stíral si slzy a běžel pryč od toho všeho.
   "Bylo to jen otázkou času. Jeho náklonnost sis pouze nalhával, je stejný jako ostatní. Nemiluje tě, nikdo z nich tě nemiluje, jsou všichni stejní, do jednoho. Vrať se domů, můj synu, společně se pomstíme."
   Lítost nahradil vztek. Ne, Thor nikdy nebyl jeho bratr, nikdy ho nemiloval! Bohovo srdce se proměnilo v kus kamene, už to necítil, necítil lásku.
   Jen počkej, Asgardský lide! Jeho jméno je Loki Laufeyson... A je synem svého otce!
...
   Král ledových obrů seděl na svém monstrózním trůně a jeho odpornou tvář ozdobil úšklebek, když před ním stanul černovlasý bůh lsti. Loki si ponechal svou normální podobu bez modré kůže, ale ve výraze v jeho obličeji bylo něco, co tam dříve nebylo. Něco se změnilo, zlomilo ho to a před Laufeyem teď stál muž bez emocí... alespoň bez těch kladných. Jako kámen.
   "Jsi zpět, můj synu," konstatoval král a předvedl něco, co připomínalo vítězoslavný úsměv.
   "Jsem."
   "Říkal jsem ti to, Ásům se nedá věřit, jsou falešní. Zaslouží si smrt, do jednoho. Hrají si na ty dobré, avšak pravdou je, že patří mezi ty nejhorší."
   "Máš pravdu," řekl mladý princ bezbarvým hlasem. "Otče."
...
   Blonďák už nějak dobu nemohl pořádně spát. Ihned po zmizení Lokiho se vydal k Heimdallovi a ten mu potvrdil jeho obavy o tom, že vyrazil do Jotunheimu. Odin mu výslovně zakázal vracet se do té země a dával naději tomu, že se bůh neplechy vrátí sám. Po několika týdnech tam vyslal menší vojsko, bylo pryč již pár dní a zprávy zatím žádné.
   Thor často trávil čas na tom místě, kde se s ním viděl naposledy- u průzračného jezírka, opřený o strom. Samota mu pomohla pořádně si uvědomit, jak hloupý byl. Chyboval, když Lokiho odstrčil a moc dobře to věděl. Po tolika letech se zbavil své zamilovanosti, dokázal žít normálně, dokud mu v tom černovlásek neudělal opět chaos. Jak on toužil po tom vrátit čas, obejmout o a zlíbat jeho tvář... a sám sobě vrazit.
   Všiml si muže na koni v dálce u lesa. Poznal v něm jednoho z poslů. Okamžitě mu vyběhl naproti a brzy přešlapoval před bránou paláce.
   "Kantire, co se stalo? Pověz," přikázal mu hromovládce hned, jak k němu oř doklusal.
   "Ostatní nezvládli utéct, zajali je," odpověděl mu muž, byl úplně bledý a neměl daleko od pláče.
   "Kdo? Jótunheimský lid?"
   "Ano, princi."
   "A co můj bratr?"
   "Jeho vidět nebylo, avšak Heimdall potvrdil, že zamířil tam," popotáhl naposledy, potom se Thorovi omluvil a vydal se z povinnosti za všeotcem. Blonďatého boha píchlo u srdce.
...
   "Míří sem! Ledoví obři se už blíží," zoufale křičela jedna z poddaných, snažící se zakrýt slzy.
   Odin prudce vstal z trůnu a přikázal nejbližšímu strážnému, aby svolal armádu. Nezbývalo moc času.
   "Prošli přes Heimdalla," pokračovala žena s viditelným strachem. Frigga ji lítostivě odváděla pryč na rozkaz svého manžela.
   Přišel Thor již ve své zbroji a Mjollnir pevně svíral v ruce.
   "Je čas, můj synu. Obávám se, že nebude snadné je zastavit. Období míru je nestabilní už od svého počátku, již od oné bitvy v čase, kdy jsi ty poprvé spatřil světlo světa a válka mezi naším a jejich územím ustala. Nyní je čas znovu dokázat svou sílu."
   "Otče... Loki-"
   "Není tvým bratrem, nyní je to již jasné. Spojil se s nepřáteli, byla to jeho volba."
   Thor nemohl nic namítnout, otec by ho v tomhle nedokázal pochopit. Nikdo by to nedokázal.
   Mrazivá armáda stanula naproti té Asgardské. V čele stál samotný král Laufey a jakkoliv natahoval bůh hromu krk a očima těkal, kam jen mohl, Lokiho neviděl.
   "Ještě je tu možnost uzavřít mír, není nutné naše spory řešit bojem," zvolal Odin. "Vždy jsou i jiná řešení."
   Odpovědí mu byl jen bojový pokřik z druhé strany. Jakkoliv tento dlouhé tisíciletí trvající spor začal, teď to mělo skončit. Ať vyhrají ti či oni, vítězné království bude pouze jedno.
...
   Blonďatý muž znovu vykřikl, když ostří meče prořízlo jeho kůži, tentokrát na tváři a zanechalo po sobě dlouhou a hlubokou ránu, která se okamžitě zalila krví. Ohnal se kladivem a daného obra srazil k zemi. Poté si utřel trochu rudé tekutiny z obličeje. Zbraně nepřátel nebyly moc vynalézavé. Buďto používali klasické meče či palcáty nebo si je vytvářeli z ledu, což už bylo o něco horší a nebezpečnější.
   Celé Thorovo tělo zapulzovalo bolestí. Nevěděl, kolik hodin už stojí na nohách a odolává neustálým výpadům proti němu. Otec, Sif, Fandral, Hogun i Vollstag se mu už dávno ztratili z dohledu. Nyní stál daleko od paláce, došel tam, kam ho nohy i nepřátelé zavedli, a zjistil, že se ocitl sám. S unaveným povzdechem se chtěl k ostatním opět připojit, když ho ale zastavil hlas za jeho zády. Ve vteřině zapomněl na svou únavu a otočil se.
   "Mladý Odinson je již znaven?" uchechtl se Loki a pevně stiskl ledovou dýku v dlani. Havraní vlasy měl divoce rozcuchané, na pár místech zpřetrhaný svůj černý hábit a pod dírami se rýsovaly hluboké rány, na které se rozpáraná látka ošklivě lepila.
   Thor se zmohl jen na tiché zašeptání jeho jména. Uplynulo jen pár týdnů od jejich odloučení, ale on měl pocit, že se jeho bratr změnil k nepoznání. V jeho obličeji se zrcadlila všechna ta bolest, kterou si prošel, všechno to trápení skryté pod mstivou maskou. Šla z něj hrůza.
   "Máš strach?" zeptal se noční bůh a začal ho obcházet jako číhající kočka.
   "L- Loki... Nemusíš tohle dělat. Nepodléhej tomu."
   "Je pozdě."
   "To není pravda, bratře, nikdy ne- uááááh!" Z očí mu vytryskly slzy a stekly přes tváře se zaschlou rudou barvou. Upustil Mjollnir a prsty nahmatal čepel Jotunheimské zbraně zaražené v jeho břiše. Vyjekl, když její chladný povrch začal propalovat okolní kůži.
   Ztratil rovnováhu a přepadl na záda, oči stále pevně sevřené z důvodu nesnesitelné bolesti. Třikrát se znovu prudce nadechl a vydechl a rychlým pohybem, za použití veškeré síly, co měl, ji vyškubl ven a okamžitě odhodil. Loki ho ale nenechal ani odpočinout a nohou mu stlačil hrudník, až blonďák zalapal po dechu. Nehrál fér.
   "Teď už vidíš, že jsem ti roven? Vidíš to?!" zakřičel naň a stoupl silněji.
   "Vž- dy- jsi- mi- byl- ro- ven, bra- tře," snažil se mluvit, ale dech se mu zadrhával v krku.
   "Lžeš! Sám tomu nevěříš!" Pustil ho, aby ho naštvaně nakopl, čímž ho převalil na bok. Trvalo notnou chvíli, než se zase postavil na nohy a obrátil se k němu čelem. Lokiho pleť chytala znovu modrý odstín, kukadla mu žhnula vztekem a v ruce měl nyní dlouhý meč opět celý z ledu, chladný tak, že i na tuhle vzdálenost Thor jeho ničivou sílu cítil.
   Nepokoušel si ani přitáhnout kladivo. Nechtěl proti němu bojovat, nechtěl mu ublížit a hlavně stále věřil, že je to stále ten, kterého ze srdce miloval a nepatří k jeho nepřátelům.
   "Bratře... ne- chci bo- jo- vat." Mluvilo se mu ztěžka, obličej ho pálil a bolel, o ráně, velmi pomalu se hojící, ani nemluvě. Kůže na tom místě byla odporně spálená a to bývá i pro boha velmi bolestivé a špatně léčitelné.
   "Já naopak nevidím důvod, proč nebojovat."
   Další ranou ho znovu strhl k zemi. Thor nechtěl, ale byl nucen ho prudce odstrčit od sebe. Pouze se bránil, nechtěl zakusit ostří jeho zbraně.
   "Loki, přestaň, tohle je šílenství," odrazil jeho výpad proti němu a sotva se postavil, oba skončili opět v trávě. Bylo to už jen o tom, kdo se zvedne jako první.
   "Šílenství...? Šílenství?! Možná jsem šílený, Odinův syne, možná ano. Avšak záleží snad na tom?!" vydechl již znaveně a natáhl ruku, aby ho udeřil svou magií, než se vyškrábal na nohy a tasil svou zbraň.
   "Přestaň s tím, Loki, mýlíš se ve mne!" Vyhnul se mu.
   "Proč si myslíš, Thore?!" Podařilo se mu ho povalit znovu pod sebe, postavit se a přiblížit špičku meče až k jeho nosu. Byla od boha hromu jen pár centimetrů, ale i tak cítil, jak ho pálí na kůži.
   "Nedělej to," prosebně.
   "Tak mi pověz důvod."
   Srdce mu divoce tlouklo, měl pocit, že okamžitě omdlí, už se mu klížily oči únavou. Nasucho polkl a snažil se formulovat své chaotické myšlenky v hlavě ve smysluplné věty. Nakonec to vzdal a pověděl pouze to, co mu říkalo srdce.
   "Miluji tě, Loki. Vždy jsem tě miloval a vždy budu, nehledě na okolnosti," zachraptěl.
   Zarazil se, jen na malou chvíli, než se mu oči opět ohnivě zableskly a ústa se zkřivila v ošklivé grimase.
   "Lháři!"
   "Nelžu ti... Nikdy bych ti nelhal... auuhh... Miluji tě, b- bratře," šeptl vyčerpaně a zaklonil hlavu, aby si ji opřel o trávu a mohl si tak alespoň trochu odpočinout.
   "Přestaň s tím," zaječel bůh neplechy zoufale, než se znovu vrátil ke své zlobě. "Zemři, Thore," zakřičel a on ztratil vědomí.
...
   Pomalu se probouzel, skoro necítil své tělo. Když se ale trochu pohnul, zaúpěl, protože ho tak rozbolely všechny svaly. Bolestivě otevřel oči a zjistil, že se nachází v menší místnosti a leží na posteli. Vedle něj se nacházela pouze menší skříň a také okýnko, jinak zde kromě dveří nebylo dočista nic.  Slunce barvilo šedý pokoj do oranžova.
   Polkl, v krku měl stále sucho. Měl pocit, jako by měl hlavu prořezanou skrz na skrz. Chvíli se nehýbal, jen zpozorněl, když se dveře začaly otvírat.
   Dovnitř nakoukla černovlasá hlava. Oči se příchozímu muži mírně rozšířily, když viděl, že je pacient vzhůru a pomalu došel k němu. Kamenná tvář znovu postrádala veškeré emoce a mlčky se posadil k němu na postel.
   "Co se stalo?" zachraptěl tiše, zírajíc na jeho obličej, na kterém, když byl umytý, vynikly ošklivé jizvy.
   "Je konec... Vysoké ztráty, spousta pohřešovaných..."
   "Kdo vyhrál?" upřesnil Thor svůj dotaz i když tušil, že jeho mladší bratr ví, co tím myslel a nechtěl ho přerušovat.
   "Jotunheimský lid byl poražen. Zemřeli všichni do jednoho, včetně mého otce, takže Asgard může slavit. Pokud chceš království s většinou bojovníků nacházejících se mrtvých ve Valhalle nazývati vítězstvím."
   Thor si tiše oddychl, ale pak ho zase zachvátila lítost k jeho bratru.
   "A... A co Odin?"
   "Tvůj tatínek nyní přetrvává ve spánku bohů. A tví přátelé jsou v pořádku, pokud tě to zajímá."
   "Loki..."
   "Ne!"
   "Vím, že truchlíš, Loki, avšak muselo to dopadnout takto."
   "Nejsem smutný."
   Hromovládce se opatrně posadil, tak aby ho to bolelo co nejméně a pokusil se k němu posunout. Chtěl ho rukama obejmout, ale Loki se mu okamžitě vysmekl.
   "Neopovažuj se mne dotýkat!"
   Naštvaně vstal a vypochodoval ven z místnosti, doprovázen hlasitým bouchnutím dveří. Blonďák tak moc chtěl vstát a jít za ním, ať už to znamená jít kamkoliv. Chtěl se ho zeptat na tolik věcí a naopak mu tolik jiných věcí zase sdělit. Tělo ho ale zradilo a on zůstal unaveně ležet. Prohlédl si své břicho, které měl omotané obvazem. Když nakoukl pod něj, byly už po jeho zranění jen nepatrné stopy, takže mu s hojením musel Loki nějak napomoct.
   Po chvíli si všiml, že se na lůžku objevil tácek s jídlem a pitím.
   Když mu bylo lépe, stoupl si a s úlevou zjistil, že ho nohy poslouchají. S četnými zastávkami na odpočinek prošel úzkou chodbičkou, minul menší pokoj s druhou postelí, místnost s vanou, až vyšel ven z domku, který se nacházel uprostřed lesa, kterým prosvítaly sluneční paprsky a ukazovaly, že není tak temný a hustý, jak se na první pohled zdálo. Viděl Lokiho, jak sedí na dřevěném schůdku, otočený zády k němu. Usedl k němu a z úst mu unikl tichý sten, jak napnul svá stehna a ta se bolestivě ozvala.
   "Měl bys odpočívat," řekl černovlásek bez toho, aby se na něj vůbec otočil. To přinutilo Thora pousmát se.
   "To ty také, vzhledem k okolnostem."
   "Thore... tohle už neříkej, nestarej se o mě! Jsem dost silný na to, abych se se vším vyrovnal sám i bez tvé pomoci," pravil chladně.
   "Ale ty nemusíš být sám, jsem tu s tebou a vždy budu, Loki," řekl bůh hromu tak důrazně, jak mu to jen hlas dovolil. Spatřil Lokiho úšklebek. "Proč jsi ty mne zachránil, bratře? Proč jsi mne nezabil, když jsem ti ublížil?"
   "Protože mi to přišlo až příšerně jednoduché, nechat tě tam prostě zemřít vyčerpáním nebo proklát tvé ubohé tělo mečem," odpověděl bez většího rozmyslu a otočil se k němu. Mírně se usmál. "A ty ses ani nebránil... Jsi hlupák, Odinsone."
   "Hlupák, který tě miluje," podotkl a přitáhl si ho k sobě v objetí. Tentokrát se Loki nebránil. Vypadalo to, jako by veškeré snažení vzdal a už mu bylo vše jedno.
   "Nestačí mi říct jen pár sladkých slov. Já neodpouštím tak snadno," zašeptal, ale nepatrně víc se k němu natiskl.
   "Jsem vytrvalý, stojím si za svým cílem, jelikož ta odměna po namáhavé cestě je vždy to nejlepší."
   "A co je tvou odměnou?" zajímal se zelenooký bůh.
   "Ty," řekl mu Thor prostě. "A já se nevzdám, Loki, dokud mi neodpustíš a nebudeš chtít zůstat se mnou," pravil a políbil ho do vlasů. Nade všechno na světě po tom toužil a hodlal pro to udělat všechno. Pro něj.
   Ale Loki věděl, že ať bude dělat cokoliv, ať bude zapírat, hrát ledového prince a vyhýbat se mu... stejně mu odpustí. Protože on toho blonďatého blázna miloval.