O bratrech a holi - 3. kapitola

O krásné Gjertrudě

Je brzy ráno a první sluneční paprsky dávají venkovským polím růžovo-oranžový nádech. Na téměř uzrálých obilných klasech se třpytí svěží kapky rosy, které přinesla noc a celá krajina se připravuje na další slunečný horký den. Usedlost paní Fosterové se začíná probouzet. Stádo bělostných ovcí vyšlo na své pastviny, na dvorku vítá nové jitro kohout a...
"Thore?"
"..."
"Už je ráno, zlato."
"Hmmmco? Ach, jistě, již svítá"
Jane už je vzhůru dlouho a celou dobu netrpělivě čekala, až sluneční kotouč vyjde nad obzor, aby měla výmluvu, proč svého božského přítele také probudit.
"Včera jsi mi zase nedopověděl tu tvou příhodu! Usnul jsi jako pařez!"
Hromovládce své děvče rozespale políbí.
"Nu, po té večeři jsem byl poněkud znaven. To mi připomíná... myslíš, že má tvá ctěná babička již uchystanou snídani?"
"Určitě ano, ona vstává velmi brzy. Dobrá. Slib mi, že to s tím jídlem nebudeš přehánět a hned potom mi budeš povídat, co bylo dál."
"Tak dobrá dobrá, když tě to tedy tak zajímá... *čmuch čmuch* Cítíš to také Jane? Palačinky! Můj oblíbený mitgardský pokrm! Rychle, spěchejme!"

...

Už je po snídani, slunce pomalu stoupá a pár si to pomalu vykračuje po prašné cestě.
"... to na Asgardu u nás nikdo nezná, takové pokrmy! Myslíš, že by lady Henriette svolila k malé výpravě k nám? Seznámil bych ji s našimi kuchaři..."
Blonďák si s sebou nese košík plný palačinek, který jim babička dala na svačinu, přičemž ale většinu jeho obsahu spořádal během prvních pěti minut procházky. Zacpe si pusu další sladkou pochutinou a slastně žvýká.
"Ehm... Prali jste se s Lokim o tu magickou hůl a najednou jste se ocitli v jiné krajině, vzpomínáš?"
"*Mlask* Ach ano. Tak tedy...
Ocitli jsme se v podivné krajině, kde na nebi nesvítilo slunce a zem byla pokryta šedými kameny. Nikde kam oko dohlédlo nic nerostlo a jediná výrazná věc v té rovné poušti byl bledý obelisk na obzoru.
Loki i já jsme stáli jako omráčení. První se vzpamatoval on a vytrhl mi z ruky tu magickou hůl a prohlédl si ji. Vypadala stejně staře a nudně jako předtím.
"My...my jsme ji aktivovali," zakoktal.
A v tu chvíli jsem pochopil i já, co je to dřevo zač:
"Ta hůl dovede přemisťovat?! Kde to vlastně jsme?"
Vypadal napůl vzrušeně a napůl zmateně. Neustále hůl otáčel v prstech a zamyšleně ji zkoumal.
"Ano, ano. Problém však je, že nevím, jak jsme ji... spustili a také, kam nás to vlastně přenesla."
"Co se tu trochu porozhlédnout?" zeptal jsem se natěšeně.
Odjakživa jsem miloval dobrodružství a teď jsme objevili zcela novou krajinu! Bratr nevypadal nijak nadšeně, ale nakonec svolil. Vydali jsme se k jediné zajímavé věci, tomu obelisku čnějícímu v dálce.
Nikdo z nás nemluvil, ale naše zvědavost rostla, čím více jsme se k té stavbě blížili.
Když jsme se dostali velmi blízko, ukázalo se, že je to obrovská pískovcová věž s dřevěnými dveřmi a pár okenicemi.
"Kdo může bydlet na tak podivném místě?" podivil jsem se nahlas.
"Já," ozvalo se náhle a z té věže vyšla nádherná dívka. Byla oblečená v rozevlátých růžových šatech a měla překrásné blonďaté vlasy a skvělé světle modré oči a nádherný úsměv a hned jsem se do ní hluboce zamiloval."
"Ehm EHM!"
"To jsem tě samozřejmě ještě neznal! Ty... ty jsi krásnější.
Každopádně, zatímco já jsem na ni očarovaně zíral, Loki okamžitě pojal podezření.
"Kdo jsi, ženo?" otázal se jí.
Přešla k nám bosýma nohama a pohladila mě po tváři svou sametovou ručkou.
"Jmenuji se Gjertrud. A odkud jste vy?" zeptala se.
Já byl v tu chvíli rozhodnutý strávit s touto ženou zbytek svých dnů:
"Gjertrud, to jméno mi chutná sladce na jazyku. Já a můj bratr jsme se zde ocitli omylem, přemístila nás sem lokiho magická hůl."
V tu chvíli ale Loki hůl chytře skryl, aby ji ta dívka nespatřila.
Ona si bratra zmateně prohlédla a pohledem spočinula na jeho rozkroku:
"Magická hůl? Ehm... dobrá, pojďte dál, jistě jste hladovi."
Nadšeně jsem se hrnul dovnitř, ale Loki mě chytil za paži a varovně mi zašeptal:
"Něco se mi na ní nezdá. Měj se na pozoru."
"To mě se zase líbí!" zahlaholil jsem a už jsem seděl u stolu v jejím pokoji pro hosty.
Loki se, značně nesvůj, usadil vedle mě a propaloval Gjertrud pohledem. Donesla nám jakýsi nápoj, vzhledem podobný vínu a já pozvedl číši na její zdraví.
"Na naši milovanou Gjertrud, která nás tak mile pohostila."
Všichni tři jsme pozvedli číše ke rtům. Ten nápoj chutnal vskutku podivně a jakmile jsem polkl, zatočila se mi hlava a pak... pak se ze mně stal kámen."
"Cože? Jako socha? Ten nápoj byl zakletý?"
"Ne, nikoliv socha, nýbrž malý, šedý kámen. Takový, co jich byla plná krajina. Loki zřejmě něco takového tušil a tak bleskurychle odtrhl pohár od úst a vytasil dýku.
Gjertrud se velice poděsila, a slibovala mu svou náruč a všechno své bohatství, což mě velice zklamalo, neboť jsem myslel, že chová v srdci mě. Nemohl jsem nic dělat, jen jsem bezmocně ležel na židli. Bratr ji vyzval, aby zrušila svá kouzla a když odmítla, zabil ji."
"Zabil? Pchuj, dobře jí tak, čarodějnici."
"Loki to viděl stejně. Sotva krev smáčela její růžové rouchol, proměnil jsem se zpět do své lidské podoby. Měl jsem sice zlomené srdce, ale na druhou stranu jsem byl vděčný, že nejsem déle kamenem a tak jsem jej vděčně objal.
"Přiště se nenech tak lehce obalamutit," usmál se na mě.
No a když jsme poté vyšli ven, zjistili jsme, že každý kámen se proměnil zpět na člověka. Všichni se tam mačkali a motali a bylo jich opravdu hodně, které Gjertrud oklamala. Ale teď už se musíme vrátit."
"Proč? Nebudeš vyprávět dál?"
"Došly palačinky, zlato."