Chybíš mi 5. část

Přeji hezký večer.

Tohle je poslední kapitola (říkala jsem, že to bude krátký) naší Thorki povídky.

Rozepsala jsem něco nového a mám teprve první kapitolu, protože je to... jako vždy divný.

Tak jo, tahleta závěrečná část je plná šílených odchodů, tak mě za to, prosím, nechtějte zabít. :D

Za vaše názory (ať už negativní) budu ráda, takže se nestyďte a napište mi, jak hloupé to bylo, protože mi to tak vážně hloupý připadá. :D

Maya

THOR:

   Opravdu jsem se snažil přijít co nejdříve, avšak nebylo mi to umožněno. Řešil jsem závažné problémy s týmem. Ředitel Nick Fury pro nás měl úkol, který se týkal společnosti Hydra, kterou znal hlavně Steve. Anthony neposlouchal rozkazy a hodně se kvůli tomu s kapitánem pohádali, což naši misi ještě více prodloužilo. Těžko to také nesl doktor Banner, u kterého se celkový stres projevil nejvíce a zranění od něj utrpěl i agent Barton.
   Nakonec jsme ale jako vždy zvítězili. Bylo nám dopřáno oslav a darů tamního obyvatelstva, které již dlouhou dobu žilo ve strachu a z naší přítomnosti mělo obrovskou radost.
   Po dvou týdnech jsem se konečně mohl vrátit k Lokimu. Netušil jsem, co bude teď, jak se k sobě budeme chovat, ale věděl jsem, že mi opravdu moc chybí. Pravil, že mne miluje a to mě celou tu dobu bez něj hřálo u srdce. Já jej také miloval, i jako bratra, i jako mého přítele, s kterým mohu ulehnout a věnovat mu svou lásku.
   Zmizel mi! Nebyl ve svém bytě a neobjevil se do západu slunce, což mě znepokojilo. Nebylo zde nic, co by naznačovalo, že chtěl odejít. Jeho lože byla rozestlaná, rozdělaný pokrm ležel na stole a okna byla pootevřená, aby dovnitř proudil čerstvý vzduch, jak to měl rád a jak to dělal vždy.

LOKI:
   Když jsem se probral, ucítil jsem pod sebou pouze tvrdou zem. Hlava mi třeštila. Musel jsem se přemáhat k tomu, abych vůbec otevřel oči, avšak když jsem to udělal, okamžitě jsem svého činu zalitoval.
   "To snad ne..." zachraptěl jsem.

THOR:
   Hned na Asgardu jsem si chtěl promluvit s Heimdallem, který mi mohl pomoci i přes všechna rizika.
   "Heimdalle..."
   "Váš otec s vámi chce mluvit, princi," oznámil bez toho, aby se na mě podíval. Dál upíral své oranžové oči do dálek ostatních světů a mne nevnímal.
   Zakroutil jsem hlavou. "Ne, já první potřebuji..."
   "Obávám se, že je to velmi důležité a spěchá to," nenechal mě domluvit a ve mně narůstal vztek, zatínal jsem pěsti a napínal svaly. Věděl jsem, že tím ničemu nepomůžu, ale má mysl začínala panikařit.
   "Je to naléhavé," zopakoval ještě a já si skousl ret a nuceně kývl. S povzdechnutím jsem jej opustil a vydal se za otcem. Něco se mi nezdálo, nelíbily se mi pohledy strážích na chodbách, ale důležité teď jen bylo, dostat se co nejdříve k Lokimu.
   Otec seděl na svém trůně ve velkém sálu, u jeho boku stála matka a kromě toho zde bylo ještě několik dalších obyvatel zámku a strážných. Na matce jsem poznal, že zadržuje slzy a ztrácí tak svůj obvyklý půvab. Nelíbilo se mi to.
   "Matko... Otče, co se děje?"
   "Jak dlouho jsi ho přede mnou chtěl skrývat?!" zahřměl král, tvář vzteky napjatou. Pochopil jsem, že nemá cenu zapírat ani se bránit, vše věděl.
   "Otče... Vysvětlím ti to," zkusil jsem klidně, protože teď již nebylo jisté vůbec nic.
   "Nemusíš mi vysvětlovat nic, Thore. Tvůj bratr je hledaný a tvou povinností bylo přivést ho zpět, aby mohl čelit svému trestu jako muž," pravil mocným hlasem, kterého jsme se jako malí tak moc obávali a neodvážili se mu odporovat. nyní mi to ale bylo jedno!
   Dřív, než jsem stačil něco odpovědět, uslyšel jsem hlasité otevření dveří. Otočil jsem se a spatřil Lokiho vedeného jako zajatce, spoutaného okovy, ale stále hrdě kráčícího vstříc svému osudu.
LOKI:
   On mi chyběl, opravdu moc chyběl.  A měl jsem o něj strach. Bál jsem se, že někdo, koho jsem tak dlouho nenáviděl a viděl v něm svého nepřítele, než jsem se do něj celým svým srdcem zamiloval, mi zmizí. Věděl jsem, jak velká je to pošetilost, ale toužil jsem mu pomoci, ať už by mě to stálo cokoliv.
   Po týdnech, měsících na Midgardu bez magie, jsem se prozradil kvůli svému nevlastnímu bratru, abych pomocí jednoduchého kouzla zjistil, zda je v pořádku, když se dlouho neukazoval.
   Když mě dotáhli na Asgard, pořád jsem dokázal udržet ten výraz, ten úšklebek, který všichni tak nenávidí. I když mě spoutávali, i když mě vedli chodbami a propichovali svými opovržlivými a pohrdavými pohledy... do doby než jsem spatřil Thora.
   Díval se vyděšeně přímo na mě a já v tu chvíli myslel, že se mi bezmocí podlomí kolena.
   "Loki," šeptl a okamžitě se vydal ke mně, ale na Odinův příkaz se zastavil. V jeho očích se zrcadlil strach a zoufalství. Mě postrčili dopředu.
   "Porušil jsi trest, Loki," zavrčel na mne a já krátce přejel pohledem po plačící matce, než jsem se podíval na něj. Tu ženu jsem miloval, byla mou matkou vždy, ale on se mi protivil. Nebyl mým otcem.
   "Jsem si toho vědom," odpověděl jsem prostě, když jsem horko těžko spolkl uštěpačnou poznámku.
   "Ohrozil jsi úplně všechny svou odpornou sobeckostí. Hrozí ti smrt," křičel Odin dál, jinak byli všichni ostatní zticha. Nezáleželo jim na mně, nikomu z nich.
   "Řekni mi něco, co nevím," vyštěkl jsem již vyčerpaně.
   "Měl bych tě zabít hned teď! Nezasloužíš si nic jiného!" Zvedl se z trůnu a já rozřinčel řetězy.
   "Tak to udělej!" zařval jsem. "Zabij mne už a ukonči trápení všech mým skonem!" Už jsem ztrácel nervy. Už mi začínalo být všechno jedno.
   Pozvedl hůl.  Zavřel jsem silou víčka, ze kterých mi možná stekly slzy. Připravoval jsem jsem se na smrt, na bolest a následné vysvobození. Byl jsem s tím smířený. A pak...
   Křik... matčin. Řev... Odinův. I přes zavřené oči jsem viděl tu zář a cítil pouze teplo. Žádná bolest.

THOR:
   Nemohl zemřít! Vždyť já ho miloval! Tak moc jsem jej miloval, že bych se vzdal všeho... I svého života.

LOKI:
   Zamrkal jsem. Výhled jsem měl přes pláč zamlžený. Ale jeho jsem viděl až moc dobře.
   Možná jsem vykřikl, možná jsem jen na prázdno otevřel ústa, to nevím.
   Klesl jsem na kolena i když mě řetězy na rukou stahovaly zpátky. Dopadl jsem na Thora ležícího nehybně na zemi. Lehl jsem si na něj a tentokrát už opravdu brečel jako malé dítě.
   On se pro mě obětoval, stoupl si přede mne.
   "O- obě- to- val... T- ty... zab- bil jsi h- ho..." přes pláč jsem nemohl mluvit, zalykal jsem se.
   Cítil jsem teplo z těla pod sebou, cítil jsem ten pomalu unikající život. Mezi prsty jsem se mu prodíral vlasy rozházenými do stran a nechal dokapávat mé slzy na jeho překrásnou tvář.
   "Ne- mů- žeš mi um- řít, Tho- re," fňukal jsem. "Mi- lu- ji tě, sly- šíš?!"
   Pak mě odtáhli za řetězy pryč. Slyšel jsem hlasy všech ostatních, ale žádnému z nich jsem nevěnoval pozornost. Vzpíral jsem se, křičel, odmítal se postavit a plazil se zpět k němu.
   Ještě jsem viděl, jak u něj poklekla matka a něco přes pláč mumlala.
   Pak jsem omdlel.
...
   Z bezvědomí mě opět vytrhl matčin hlas.
   "Loki... Loki, musíš se probrat," plakala a třásla se mnou.
   Otevřel jsem oči. Pod sebou jsem cítil postel a když jsem se rozhlédl, zjistil jsem, že se nacházím ve svém pokoji. Chvíli jsem ještě zůstal v blažené nevědomosti, nepamatujíc si poslední události. Co mě vrátilo zpět do ošklivé reality byla matčina ubrečená tvář.
   "Loki, musíš mi pomoci," zašeptala.
   "Matko, já..." Ještě několik vteřin jsem si dával vše dohromady. "T- Thor..."
   "Můžeme ho zachránit, avšak já to sama nezvládnu," zavzlykala a já se okamžitě posadil.
   Do místnosti vběhla nějaká dívka.
   "Královno, ztrácíme ho. Neprobírá se, umírá," vyjekla a okamžitě zase zmizela. Thor byl vždy miláčkem všech, ale patřil pouze mě a já o něj nehodlal přijít! Matka zmizela za dívkou a já s ní.
   Ležel ve velkém pokoji, který jsem ani nepoznával a kolem něj stála spousta léčitelů. Byl nahý, ale celé jeho tělo bylo obmotané mokrými ručníky, které měly snížit horečku.
   On žil.
   "Musíš mi pomoci," opakovala Frigga stále.
   Odstrčil jsem několik osob od něj a sám se k němu na postel posadil. Položil jsem na něj své dlaně a nechal svou kůži zmodrat do takové míry, abych ho nespálil, ale mohl ho chladit. Slíbil jsem si, že to nikdy neudělám, že nebudu Jótun, ale teď tu nešlo o mě. Musel jsem se soustředit, dělal jsem to pro něj! Přesunul jsem se na jeho hrudník, poté jeho rozpálené čelo. Sotva dýchal, přerývavě a slabě, ale pořád žil.
   "A- až snížíme horečku..." dostal jsem ze sebe a ze všech sil potlačil slzy, které se mi draly do rudých očí. "C- co potom?"
   "Já nevím," špitla má matka a posadila se na druhou stranu. Držela jeho ruku a něco šeptala. Znal jsem to zaklínadlo, bylo na sdílení své síly s raněným.
   "Odin mu nepomůže?"
   "Snažil se," zašeptala a přijala další studené ručníky. "Velmi snažil, Loki. Ale je vyčerpán, všechnu moc použil k tomu, aby jej přivedl zpět k životu a nyní musí odpočívat. On nám již nemůže pomoci, je to jen na nás."
   Pochopil jsem. Oddělal jsem její ruce a sám ty Thorovy chytil. Začal jsem odříkávat stejné zaříkadlo jako ona, jen mnohem silněji. Bylo to nebezpečné, ale já jej nemohl nechat zemřít.
   Už jsem nevnímal, neposlouchal a nepřemýšlel. Prsty jsem pak doputoval na jeho spánky a zavřel oči. Snažil jsem se koncentrovat svou moc vstupující do něj.
   Tak moc jsem mu chtěl pomoct. Tak moc jsem ho chtěl zachránit.
   Cítil jsem je stále slabší, pomalu jsem znovu usínal, avšak za žádnou cenu jsem nehodlal přestat. Vždyť já toho idiota miloval!
   "Loki... Loki, ublížíš si... dost!" Sotva jsem to slyšel. Musel jsem to udělat... On umřel kvůli mně, pro mě.
   Opět jsem ztratil vědomí.

THOR:
   Unaveně jsem otevřel oči.. Obraz jsem měl stále rozostřený, hlava mě bolela a pořádně jsem necítil své tělo. Když jsem se ale pokusil pohnout, celé zapulzovalo bolestí a já tiše zasténal.
   "Princi," vyjekla nějaká dívka nalevo ode mne.
   Cítil jsem, že mi položila dlaň na čelo a kontrolovala mi teplotu. Poté mi umyla zpocený obličej, něco zamumlala a zmizela.
   Rozhlédl jsem se po místnosti, ale musel jsem si dávat pozor, jelikož to bylo jako by mi do mého mozku zajížděly střepy.
   Napravo ode mě byla postel a v ní někdo ležel. Snažil jsem se zaostřit. Spatřil jsem obrys postavy zakryté dekou a černé rozcuchané vlasy.
   "L- Loki," zachraptěl jsem. Nijak nereagoval a já dostal strach. "L- lásko m- moje..."
   Vešla matka a když jsem se na ni podíval, usmála se. Posadila se ke mně na postel a pohladila mě.
   "Jsem tak ráda, že jsi v pořádku," zašeptala. Chtěl jsem se okamžitě na něco zeptat, avšak ona mě předběhla s odpovědí. "Oba dva... Zachránil jsi mu život, synu, a on jej zachránil tobě."
   Jemně jsem pokýval hlavou a oddechl si.
   "Děkuji ti," pokračovala. "Chránil jsi ho, zemřel jsi pro něj. A on zase pro tebe. Probudil jsi v něm hluboké city, Thore," pronesla s úsměvem. "Nečekala jsem, že jste ve vztahu, ale láska je nepředvídatelná," řekla ještě a políbila mne na čelo. Vyděšeně jsem se na ni podíval.
   "J- jak...?"
   "Spi, synu, zasloužíš si to a musíš nabrat dostatek sil. S otcem i s Lokim se to vyřeší později, bude na to ještě dost času."
   Matka poté odešla a já natočil opět hlavu na stranu, abych jej mohl sledovat.

LOKI:
   Po probuzení jsem chvíli necítil vůbec nic. První se ozvalo brnění a bolest hlavy. Zvedl jsem ruku, jen tak pro ověření, že ji vůbec ovládám. Zrak také fungoval, jak měl, a já si oddychl.
   "Loki," ozvalo se za mnou.
   Prudce jsem se otočil, načež jsem toho zalitoval, když se mi bolestí zatmělo před očima.
   "Thore," usmál jsem se, když to ustalo.
   "Děkuji ti," pravil ke mně.
   "I já tobě."
   "Loki..." šeptal dál a já si ho u toho prohlížel. "Musím ti něco říct... Já... Chci být s tebou, ať se bude dít cokoliv. To ty jsi můj život, Loki."
   "Ach, Thore..." Možná jsem zčervenal, to nevím, ale určitě jsem se usmíval. "Kéž bych se teď mohl hýbat... Abych tě zabil, že jsi tohle neřekl už dřív a neušetřil nám tohle všechno," neodpustil jsem si, ale nemyslel jsem to tak. Umíral jsem pro polibek.
   Natáhl ruku přes svou postel. Trochu se mu třásla, ale díval se na mě s pevností ve tváři. Opatrně jsem se posunul ke kraji a natáhl tu svou směrem k němu. Prsty jsem se otřel o ty jeho a neubránil se dalšímu úsměvu. Rozzářila se mu tvář.

THOR:
   Chtěl jsem ho obejmout, tak moc jsem chtěl. Ale ještě bude dost času. V jeden okamžik jsem ale chtěl dojít alespoň za ním a lehnout si vedle něj, ale nohy mě zradily. Zůstali jsme tedy v této poloze.
   Teď už mi jej nikdo nevezme. Je můj, navždy bude. Už ho nenechám odejít.