Zdravím.
Asi začnu omluvou. Jop, od posledního mého příspěvku uběhlo pár týdnů, já vím.
Každopádně tenhle příběh píšu už asi dva měsíce, stálo mě to krev, pot a slzy. A taky jsem mlátila hlavou do zdi, protože přišly práce z jedné soutěže, kde ti vítězní autoři měli tak geniální příběhy, přímo umělecká díla, a ty mé jsou prostě pravidelně... No, divné. Ničím zvláštní a jednoduše nic moc...
Ale samozřejmě, v rámci možností přeji hezké počtení, snad jste nade mnou již nezanevřeli za to čekání. :D
12+
Maya
Asi začnu omluvou. Jop, od posledního mého příspěvku uběhlo pár týdnů, já vím.
Každopádně tenhle příběh píšu už asi dva měsíce, stálo mě to krev, pot a slzy. A taky jsem mlátila hlavou do zdi, protože přišly práce z jedné soutěže, kde ti vítězní autoři měli tak geniální příběhy, přímo umělecká díla, a ty mé jsou prostě pravidelně... No, divné. Ničím zvláštní a jednoduše nic moc...
Ale samozřejmě, v rámci možností přeji hezké počtení, snad jste nade mnou již nezanevřeli za to čekání. :D
12+
Maya
Popadl ho za vlasy a násilím ho předklonil tak, že břichem ležel na stole. Během několika vteřin byl v něm, bez žádného studu či soucitu.
James vykřikl, ale hned na to se kousl do rtu, protože věděl, že se musí svému zákazníkovi plně podřídit.
"Vystrč zadek a zavři pusu... Pokud to ovšem nebude chtít jinak," říkával mu jeho šéf.
A Barnes poslouchal, jelikož neměl na vybranou. Neměl peníze, vlastní byt, ani dobrou pověst. Byl zcela oddán tomu chlápkovi, kterému vždy svěřil svůj výdělek a který se o něj potom "staral".
Za pár minut bylo po všem, zákazník byl hotový. James ještě chvíli ležel na stole, potlačoval slzy a jen poslouchal zvuk zapínání pásku u kalhot.
"Moc hodnej," slyšel za sebou a cítil velkou dlaň poplácat ho po jedné půlce. "Hodná děvka, moc hodná. Teď už můžeš jít. Vem si prachy a utíkej k tatínkovi," ponoukal ho.
Bucky si tajně otřel mokré tváře a opatrně se postavil. Své kalhoty si hezky od kotníků vysoukal zpět nahoru, co nejrychleji převzal peníze a vyběhl ven.
Procházel se chladnou nocí a mířil na místo, které by normální člověk nazýval "domovem" jen těžko. Rukou zašmátral v kapse, aby překontroloval výdělek a zapadl do známé uličky.
Dnešek ušel, soudě podle peněz a výjimečně teplé večeře od jeho šéfa. Bývalo to i horší, občas nastaly i kruté časy.
...
Ten den mu bylo přikázáno opravdu se snažit, nebo se už žádného jídla a místa k přespání nedočká. Navlékl se tedy do krvavě rudých legín, přes to přehodil obnošenou černou minisukni, na nohou měl až po kolena dlouhé tmavé kozačky a místo klasického trička zvolil průsvitnou halenku s dlouhými rukávy.
Byla mu strašná zima, ale snažil se to na sobě nedat znát.
Opíral se o nějaký sloup a kouřil už asi třetí cigaretu za tento den. Pohodil hlavou, aby mu po ramena dlouhé tmavé vlasy nepadaly do očí.
V tu chvíli si všiml zpomalujícího auta. Odhodil nedopalek a když vůz zastavil kousek od něj, zhluboka se nadechl a došel až k otevírajícímu se okýnku.
"Ahoj, chlape, máš teď volno?" zeptal se hnědovlasý muž s perfektně upravenými vousy zevnitř auta.
"Tony, ne," ozvalo se vedle něj rázně, ale nezdálo se, že by tomu jeho řidič věnoval pozornost.
"Jasně. Co by sis přál?" zacvrlikal oddaně a nahodil falešný úsměv.
"Všechno, o co si řekne tady kámoš," odpověděl taktéž s úsměvem.
"Říkám ti, že nechci, Tony," řekl druhý muž už zoufale. Barnes na něj nemohl moc dobře vidět, ve světle pouličních lamp si mohl akorát všimnout lesknoucích se světle modrých očí a blond vlasů.
"Cokoliv," odvětil James s přikývnutím. "Kolik máte?"
"Tady je 50$, zbytek si nechej," pravil a předal mu několik bankovek.
"Jsme domluveni," řekl a převzal si prachy. Když mu tmavovlasý pokynul, posadil se na zadní sedadlo auta a zabouchl dveře. Neslyšně si oddychl. Měl peníze, stačilo už jen odvést dobrou práci.
"Pořád nechci, tohle je přece šílenost," zašeptal řidičův světlovlasý spolujezdec, ale Bucky ho samozřejmě slyšel. Předstíral však nezájem a raději z okna sledoval ubíhající krajinu se slabě osvětlenými rodinnými domky i paneláky. Přitom rozhovor těch dvou tajně poslouchal.
"Ale kušuj už, Steve. Říkal jsem přece, že chci, aby ses bavil," pokračoval Tony. "A tys souhlasil, takže se bavit budeš."
"Čekal jsem výlet do ZOO nebo kino," zaúpěl pro Barnese stále neznámý muž. "Ne někoho, kdo... no..."
"Děvka," napověděl mu druhý.
"Neříkej mu tak," zasykl blonďák a nenápadně zabloudil pohledem k zrcátku, aby zkontroloval jejich nového spolujezdce. Díval se ven, ale určitě je poslouchal, to mu bylo jasné.
"A jak mu mám teda říkat?" nechápal muž a mírně se ušklíbl. "Vždyť je to jeho práce."
Zavrtěl hlavou a poprvé se otočil, aby si ho pořádně prohlédl. Barnes na sobě ucítil jeho pohled a také se na něj podíval. Viděl, že má opravdu krásnou tvář s výraznými rysy a ty oči s modří celého Pacifiku jsou mnohem hezčí, když je upírá přímo na něj.
"Ehm, můžu vědět tvý jméno?" zeptal se nesměle.
"Říkají mi Bucky," odpověděl hnědovlásek mírně překvapeně. Ještě nikdy to po něm žádný zákazník vědět nechtěl, tenhle muž byl opravdu jedinečný. "A ty jsi Steve, předpokládám."
"Ano, máš pravdu, Steve Rogers. Ale musíš vědět, že já ne-"
Nestačili to doříct, když Tony prudce zastavil auto, blonďák povyskočil a udeřil se do hlavy.
"Konečná," usmál se řidič, když se na něj Steve ošklivě zamračil. Bucky se nemohl ubránit upřímnému širokému úsměvu, který tu nebyl k vidění opravdu dlouho.
"Díky za odvoz, vážně," zavrčel světlovlasý a chystal se vystoupit.
"Nezapomeň na svůj narozeninový dárek," upozornil ho a ukázal za sebe. Barnes pochopil, odepl si pás a vysoukal se ven. Rogers se ještě chystal protestovat, ale nebylo mu to Tonym dovoleno.
"Tak si to užijte," zavolal ještě a během chvíle po něm zbyly už jen výfukové plyny. Steve tam zůstal naproti Jamesovi jen nešťastně stát a sledoval směr, kterým jeho kamarád před chvílí zmizel.
"Oh, promiň, asi je ti zima, že?" zpanikařil náhle, když si všiml, že Buckyho oblečení není moc přizpůsobené na noční procházky.
"Jsem v pohodě," řekl tiše, ale už z jeho hlasu šlo poznat, že to není pravda.
"Pojď, bydlím ve čtvrtým patře," ukázal na panelák kousek od nich. James přikývl, následoval ho a po několika řadách schodů se konečně ocitli uvnitř zatepleného bytu.
"Chtěl bys něco k pití?" otázal se vyšší a sundal si bundu. Znovu tak Jamese překvapil, něco takového vážně ještě nezažil.
"Asi ano," odpověděl nervózně.
"Mám tu džus, nějakou minerálku a kolu. Co by sis dal?"
"Voda stačí," řekl hnědovlásek tiše.
"Určitě?"
"Jo."
"Tak fajn, jak chceš. Můžeš si sednout do obýváku nebo tak," pravil klidně a odešel pro pití. Bucky poslechl a odebral se do prostorné místnosti s velkým gaučem, skříní, knihovnou a televizí. Nejistě se posadil na okraj pohovky a rozhlížel se. Líbilo se mu tady, připadalo mu to jako to nejkrásnější místo, kde vůbec kdy byl.
"Tady," předal mu po chvíli Steve skleničku. "Nemáš hlad?"
"Děkuju," přijal vodu. "A ne, nemám," zalhal. Tenhle muž se mu opravdu líbil a, i když mu na ostatních lidech většinou nezáleželo, tak k tomuhle pociťoval určité sympatie. Chtěl se k němu chovat co nejlépe a zalíbit se mu.
"Takže... Ty máš narozeniny?" zeptal se, když se napil. "A já jsem tvůj dárek od Tonyho?"
"No... Tak trochu ano," přiznal rozpačitě a přitom lehce zrudnul.
"V tom případě byl měl konat svou povinnost," uvědomil si Bucky. Odložil sklenici a postavil se, aby si mohl přetáhnout halenku přes hlavu. Poté si klekl před Steva a chtěl si začít hrát s páskem u jeho kalhot, ale on jej neúprosně chytil za zápěstí.
"Co to děláš, Bucky?" zeptal se lehce vyděšeně. James k němu zvedl dost zmatený pohled.
"To, co musím," vysvětlil tichým hlasem.
"Nemusíš tohle dělat... Ani teď, ani nikdy," řekl blonďák.
"Já musím, nemám na vybranou," šeptl tmavovlasý.
"Jistěže máš. Nemusíš poslouchat nikoho, jsi svým vlastním pánem," pravil k němu vyšší muž jako k malému dítěti. Barnes byl zcela v rozpacích.
"Takže se ti nelíbím, prostě to nechceš," přemýšlel nahlas chápavě. Uvnitř hlavy se mu ozval hlásek, který mu říkal, jaké má štěstí, že dostal hodně peněz a může se vytratit. Zároveň mu ale něco jiného říkalo, že tenhle člověk není docela obyčejný nadrženec a nechtělo se mu ho opustit.
"Vážně?" nevěřícně.
"Ano."
"A... opravdu to nechceš?" zeptal se pro jistotu. Cítil jakési zklamání, nedokázal to moc identifikovat. Větší však asi byla touha po odpočinku.
"Tony mi zaplatil cokoliv, o co si řeknu, já vím, ale... Možná jedna věc," pravil po chvíli přemýšlení.
"Jaká?" otázal se a ruce si položil do klína, když mu je světlovlasý muž zase pustil.
"Mohl bys... tu se mnou zůstat přes noc?" zeptal se tiše a hned nato dodal: "Nic po tobě nechci. Jen jsem myslel, že bychom se mohli líp poznat, nic víc. Připadáš mi... milý"
Tohle Jamese zmátlo ještě víc. Takovéhle věci se přeci říkali těm, které chcete dostat do postele, ale když on nechce...Vůbec si nemyslel, že někdo jako on by mohl zajímat někoho tak úžasného a překrásného jako je Steve.
"...Pokud chceš, k ničemu tě nenutím," doplnil ještě.
"Zůstanu tu s tebou," přikývl hnědovlasý.
...
"Připadá mi, jako bych tě znal celý život," přiznal modrooký blonďák a natočil hlavu na stranu, aby se na něj mohl podívat. Barnes se na něj usmál a více se zachumlal do příjemně teplých peřin. Připadal si ze začátku trochu nesvůj, ale pak požádal svého nového kamaráda, jestli by si mohl lehnout.
"Tak to je asi vážně jen pocit, protože kdybych ti toho o sobě řekl víc, nevěřil bys mi," řekl Bucky s úsměvem.
"Můžeš to zkusit," ponoukal ho Steve a přetočil se na pravý bok. Už dávno byla úplná tma, v pokoji měli rozsvícenou jen malou stolní lampičku, která si hrála se zkreslenými stíny.
"A co bys chtěl vědět?" zeptal se a z pod deky mu teď koukala už jen jeho hlava, jelikož se schoulil do klubíčka a komplet celý se přikryl.
"Něco praštěného," pravil Rogers a posunul se o něco více k němu.
"Celý můj život je jen tragická komedie. Narodil jsem se a od tý doby to se mnou jde z kopce. Musíš být konkrétnější," usmál se Barnes. Steve sklopil oči k polštáři a trochu nejistě se zeptal: "Co jsi dělal... ehm, předtím?"
Buckymu se tahle otázka moc nelíbila, ale tak nějak cítil, že mu může důvěřovat.
"Pracoval jsem jako novinář, psal jsem rubriky a reportáže ze všech možných oborů. No a pak... Jsem toho nechal, protože Thor... Můj bývalej chtěl, abych se k němu přestěhoval. Říkal, že se o mě postará, že se nemusím vůbec bát," vyprávěl James pomalu a bylo na něm vidět, jak moc ho to bolí a jak tím mužem ze vzpomínek pohrdá, ale i přesto pokračuje.
"Jenže on si vydělával tak, že doslova odstraňoval určitý lidi. Pak... to začalo být moc zlý. Nechtěl jsem s ním mít už nic společnýho, ale neměl jsem ani peníze, ani nikoho, kdo by mi pomohl. No a jednou ho prostě zastřelili. Nevím kdo, bylo mi to jedno. Jenže od tý doby jsem byl známej už jen jako 'Děvka od toho parchanta', takže jsem neměl moc na výběr."
Dokončil svoje vyprávění a jejich oči se střetly. Ty Barnesovy se nešťastně leskly.
"Je mi to tak líto, Bucky," řekl blonďák upřímně.
"To je v pohodě, nestěžuju si," zamumlal tmavovlasý tiše. "Není to tak zlý, je to práce jako každá jiná," pokračoval a vzhlédl k němu. "A poznal jsem při ní tebe," jeho tvář ozdobil další smutný úsměv.
"To je pravda. Vlastně bych měl Tonymu poděkovat, že nás takhle dal dohromady... Dost zvláštním způsobem, to je pravda," opáčil Steve a James se na něj uculil.
"Možná, ale co na tom? Čím bizarněji to začíná, tím lépe to bude pokračovat. Často to sedí. Na všechno, i na vztahy," odpověděla návštěva a vesele se zašklebila.
"Přál bych si, aby to tak bylo," zašeptal Rogers. "Jakože, abychom měli nějaký vztah," dodal a okamžitě po tom krvavě zrudnul.
"Jako... přátelé nebo tak," dostával ze sebe sekaně a Bucky se u toho pokoušel neudusit smíchy. Ten pohled na toho sebevědomého chlápka, který najednou barvou v obličeji připomíná rajče, ho příšerně rozchechtal.
"Promiň," zamumlal po chvíli a i přitom měl co dělat, aby udržel normální výraz.
"V pohodě," pravil Steve s nakrčeným obočím, ale sotva vymizela rudá barva z jeho líček, začaly mu cukat koutky.
"Můžu být trochu sobec a něco po tobě chtít?" optal se světlovlasý a Barnes byl chvíli tiše, než se trochu více vyhrabal z pod peřiny a nejistě přikývl.
On mu přeci neublíží, věděl to. Věřil mu.
"Mohl bych ti dát pusu?" ozvalo se nervózně. James se podivil, několik vteřin se z jeho tváře nedalo docela nic vyčíst. Jen zíral na Steva, jako by jeho obličej byl plátno, na kterém promítají moc napínavý film.
"Já..."
"Ne, promiň, to byla hloupost, zapomeň na to," zakroutil blonďák prudce hlavou a pokusil se od něj trochu odsunout, ale zastavila ho Buckyho pravá ruka, kterou vytáhl z pod deky.
"Ne," vyhrkl zbrkle, jako by se snad bál, že by ho neslyšel. Rogers nejistě zvedl pohled zpět k němu a mlčky čekal na to, co se ještě chystá jeho nový kamarád říci.
"Jen jsi mě překvapil... Dlouho jsem se nelíbal, to je všechno," přiznal tmavovlasý muž o něco tišeji. "Víš, jak to chodí, ne?" smutně se usmál. "Občas je polibek intimnější než sex... A taky i hezčí."
"No... S moc lidma jsem nespal, to asi nedokážu posoudit," oplatil mu domácí upřímný úsměv a zpátky se k němu natočil celým tělem. Byl mu tak blízko a odolával pokušení vklouznout pod deku za ním a být mu tak ještě blíž. Jen ho obejmout, cítit jeho teplo...
"A co třeba Tony?" zeptal se nižší.
"Jestli jsem spal s Tonym?"
"Jo."
"Ne, nespal."
"A chtěl jsi?"
"Ani ne."
"A on chtěl?"
"Možná, asi."
"A políbil jsi ho?"
"Ne, ani jednou."
"Ale chceš políbit mě..."
"Kdybych mohl."
Rogersovýma modrýma očima probleskla jiskra, když se zadíval do té mírně rozpačité tváře svého překrásného kamaráda. Líbila se mu ta odtažitost a zároveň ta touha postupovat dál. Ten strach i odvaha. Mužnost i jemnost. Ledový a zároveň hřejivý pohled. Vše k dipozici u jednoho a toho samého člověka. Bylo to skoro jako ze snu, splněného snu.
"Nebráním ti," šeptl tiše, když vzdal pokus dostatečně se ho vynadívat- jelikož to zřejmě nebylo možné- a nadzvedl peřinu, aby se Rogers mohl posunout a schovat se s ním pod ni.
Steve nezaváhal ani na sekundu, splnil Buckymu to, co po něm mlčky žádal. Zaváhal, až když vzdálenost mezi jejich rty čítala sotva pár centimetrů. Jeho dech se zrychlil a srdce začalo bít jako na poplach.
Zavřel oči a chtěl překonat i ten nepatrný rozdíl mezi nimi, ale James to stihl dřív.
Na jejich počínání bylo kromě jemné vášně a něžnosti i něco jiného, co se oběma moc líbilo, i když netušili, co přesně to je. Nějaké kouzelné cosi, co jim v ten moment docela zamotalo hlavy, když se dotýkali a mazlili ústy.
Tmavovláskovi to připadala jako věčnost od doby, kdy dostal polibek naposledy. A ke všemu byl... od Něj. Ani zdaleka ne tak dokonalý jako úžasná symetrie mezi ním a Stevem.
"Páni," vydechl Rogers sotva slyšitelně, když se od sebe s hořícími tvářemi odlepili.
"Já vím," odpověděl stejným způsobem Barnes.
"Obávám se, že tohle musel být osud a taky, že tě už nepustím," odtušil blonďák a rukou obmotanou kolem jeho pasu si ho k sobě přitáhl docela tělo na tělo. Líbilo se mu dlaní dotýkat jeho nahých zad.
Jeho návštěva zvedla koutky úst v jemný a upřímný úsměv, stulila se mu do náruče a položila hlavu na jeho hrudník.
"Dobrou noc, Bucky," zavrněl a líbnul ho do vlasů.
"Dobrou, Steve... A hezký narozeniny," zamumlal mu nazpět. Měl pocit, že se mu roztekl mozek a on není schopný myslet na nic jiného než na dvě věci.
Ta první byla překrásná a naivní iluze života s tímto nádherným mužem, kterého políbil a ucítil něco docela jiného než za celý svůj život. V břiše mu poletovali motýlci a pod zavřenými víčky se mu promítaly obrázky jen toho blonďáka. Nic víc.
Pak ale oči otevřel.
To přeci nesmí! Do zítřka se musí vrátit zpět. Jestli tu zůstane, ublíží nejen sobě, ale i jemu. Zničí mu život tím, že by ho tu jeho šéf našel a Steve by nechtěl, aby odešel. S těmi chlápky si nikdy nebylo dobré začínat.
Zkrátka Bucky vůbec netušil, co má dělat.
...
Probudily ho sluneční paprsky hned, jakmile proklouzly skrz škvíru mezi zataženými závěsy. Ztěžka zamrkal, necítil se moc odpočinutý. Chvíli jen tak ležel, pozoroval strop a pomalu si uvědomoval včerejší noc.
Musel se usmát při vzpomínce na toho nádherného tmavovláska se sladkými rty, bystrýma modrýma očima a pořádně prořízlou pusou, když ho člověk rozpovídá.
Jenže...
"Bucky?" zamumlal a posadil se. Pravá strana postele byla prázdná, nikdo vedle něj neležel.
Píchlo ho u srdce. Nechtělo se mu věřit tomu, že by se jen tak sbalil a odešel. Ne po tom, co si spolu povídali, a co se na něj James díval s tahovou něhou a láskou... Přece by mu jen tak snadno nezmizel ze života.
Vystartoval z postele jako namydlený blesk, u čehož se ze všech sil snažil nepřerazit. Rozeběhl se do koupelny, kde si jen opláchl obličej vodou a hodil po sobě jeden pohled do zrcadla.
No, mohl vypadat hůř.
Vběhl zpátky do ložnice. Okamžitě se začal soukat do nových kalhot, ty jeho byly dost poznamenané spánkem, a levou rukou sebral mobil ze stolku. Snažil se zapnout si pásek a zároveň vytáčet Tonyho číslo.
Sjel pohledem zpět na stolek, kde najednou uviděl list vytrhnutý z nějakého blogu a na něm propiskou načmáraný text: "Chtěl bych zůstat, ale nejde to. Nebudu ti schválně kazit život."
Svět se na malý okamžik zpomalil, ne- li zcela zastavil. Steve na ten kus papíru jen smutně pohlížel. Připadal si v tu chvíli jako z romantické tragédie, ale bylo mu to fuk.
On ho musí najít. Za každou cenu.
"...Rogersi?" ozvalo se na druhé straně linky viditelně, nebo spíš slyšitelně rozespale.
"Tony!" vyhrkl blonďák.
"Ne, tady Santa Claus. Co chceš k Vánocům, chlapečku?" zavrčel podrážděně a rozkašlal se.
"Ehm, si v pořádku?" zeptal se Steve. Konečně se mu povedlo dopnout kalhoty a začal se rozhlížet po čistém tričku.
"Já? Vždycky," odfrkl si jeho kamarád a lehce zaúpěl.
"Tony, co je ti?!"
"Jen mám trochu migrénu," pravil. "Uff, včera to bylo dost divoký, škoda žes tu nebyl. Byli tu fajn kočky i kocouři a... Počkej vlastně," zamumlal Stark a odmlčel se.
"Něco bych po tobě-"
"Tys vlastně včera slavil s tím hezkým- žádná kurva- týpkem..." uchechtl se a Rogers protočil oči, i když ho nemohl vidět.
"Jak to šlo?"
"Skvěle. Hele, Tony, budu potřebovat pomoct."
"No, doufám, že tě ničím nenakazil, nejsem doktor," přerušil ho tmavovlásek s napůl hraným zděšením.
"Ty seš odpornej, ne! K ničemu nedošlo. Kdybys mě nechal domluvit..."
"Ale co teda-"
"Ne, Tony, prosím, poslouchej. Potřeboval bych, abys mě tam zavezl znovu. Hned teď," vybalil na něj Steve svou ne tak docela žádost jako spíš rozkaz.
"Tak zaprvé, zlato, když po někom něco chceš, neříkej mu, že je odpornej," upozornil ho jeho kamarád spíše s vtipem než s vážností.
"Prosím... Zaběhl bych tam sám, ale nepamatuju si, kde to je, ani jak je to daleko," zaúpěl blonďák zoufale.
"Co bych neudělal pro svýho bestovního kámoše, že?" zasmál se Tony. "Jen máme trochu potíž. Myslím, že mám docela dost kocovinu," přiznal, ale hned poté, než se stačil Rogers začít strachovat, dodal: "Ne, kecám, moc jsem toho nevypil. Spíš moc udělal, víš, jak to myslím, heh... Ne, ok, když slíbíš, že budeš hodnej a už nikdy mi nebudeš volat před desátou ráno, dovezu tě tam."
"Slibuju, moc ti díky, Tony."
"Jen chci prášek na hlavu a vysvětlení, proč tu tak vyšiluješ. Platí?"
"Platí," odpověděl úlevně.
"Tak fajn, hodnej kluk... Ještě si dej trochu voraz, přijedu hned, jak zjistím, kde to jsem a jak se dostanu z týhle prapodivný klece."
"...Cože?"
...
"Takže si to ujasníme," řekl opět Tony, když už seděli oba dva v autě a vraceli se zpět na místo, kde včera v noci potkali Buckyho.
"Ty si s ním nespal... Protože jsi nechtěl?"
"No, jo."
"Ale vždyť je to kur-"
"Tony!"
"Vždyť je za to placenej, co ti vadilo?"
"Prostě jsem nechtěl, no..." mumlal Rogers a netrpělivě pozoroval krajinu skrz pootevřené okénko.
"Ale stejně ho chceš najít?" ujišťoval se Stark v blonďákově rozhodnutí.
"Ano."
"I když ses ho ani nedotkl a nevíš, jakej je v posteli?" nechápal tmavovlasý řidič, ale poté se mu na rty vkradl škodolibý úsměv. "Ale spousta jinejch chlapů to ví."
Steve pobořeně nakrčil obočí, doširoka otevřel pusu, aby ho přinejmenším dořval za hloupé poznámky, ale v ten moment v okně za ním spatřil povědomý obchod a velký bilboard, u kterého předtím Jamese viděl.
Sotva Stark zpomalil, otevřel dveře, neobtěžoval se se zavíráním a vyběhl tím směrem.
Někdo tam stál, ale na první pohled šlo poznat, že to jeho Bucky není. Byl oblečen v podobném stylu jako on, ale měl na krátko ostříhané černé vlasy. Když uviděl blížícího se blonďáka, usmál se a zamrkal na něj uhrančivě zelenýma očima.
"Zdravím, fešáku. Nějaké přání?" zeptal se dřív, než mu stihl položit Steve svou vlastní otázku.
"Vlastně ano, někoho hledám," zkazil mu Rogers plány. Nebo si to alespoň myslel. Ten muž ale vypadal až příliš sebevědomě a neústupně.
"Možná jsi ho právě našel," uculil se, olízl si rty a nahodil tak svůdný výraz, že i slušňák Steve měl pocit, že se podlomí kolena.
"Jmenuju se Loki," pravil, přičemž si ho beze studu prohlížel od hlavy až k patě.
"Ehm, já jsem Steve," zamumlal, když na to viditelně dotyčný muž čekal. "R- rád tě poznávám."
"Rád jsem byl poznán," zasmál se černovlásek. "Kousek odsud bydlím a, i když jsem dnes nic neplánoval- mám volno, mohl bych ti ukázat svůj byt."
Stevovi došlo, že nejspíše Buckyho zná a s nejvyšší pravděpodobností bydlí dost blízko sebe. Neměl tedy na výběr, pokud ho chtěl nějak v klidu najít.
Ještě se otočil a mávl na Tonyho, jakože má jet. Ten se na něj významně usmál, pokýval hlavou a zvedl palec. Pak odjel a on mohl v klidu odejít se svým novým známým na "prohlídku jeho bytu".
Loki při chůzi smyslně pohupoval boky. Byl opravdu dobrý v tom, o co se snažil, to musel Rogers uznat. Zároveň v něm ale viděl ten obrovský rozdíl vůči Buckymu, který se sice také snažil, z toho, co pochopil, ale rozhodně ne tak urputně, byl zdrženlivý a ustrašený. Tohle bylo něco jiného. Až ho to děsilo.
Blížili se k nějakému šedivému domu, který nevypadal zrovna moc opečovávaně a udržovaně. Navíc to bylo v nějakém zastrčeném koutě města, mnohem dál od místa, na kterém jeho i Barnese potkal.
"Tady?" zeptal se a snažil se, aby to neznělo moc nejistě.
"Jasně, zevnitř to vypadá líp, neboj," ujišťoval ho a ušklíbl se. "Pojď, nestyď se, zlato."
Rogers mu chtěl odseknout, aby mu takhle už neříkal. Chtěl se však dostat k Němu, a to za každou cenu. Rozhodl se být tedy prostě hodný a trpělivý.
Vkročili dovnitř a jeho okamžitě do nosu udeřil silný odér kouře, potu a něčeho, co sice neznal, ale nevonělo to zrovna moc... legálně.
"Těch si nevšímej, můj byt je hezčí a nesmrdí to tam jako tady," ledabyle ho uklidňoval a máchnutím ruky naznačil, aby šel za ním. Blonďák se však neustále rozhlížel, aby někde mezi lidmi povalujícími se kolem ve zvláštním šeru našel toho svého.
"Tak hele," vyrušil ho Loki opět, když to nejspíš neodhadl a definitivně se zastavil uprostřed celého tohohle komplexu, čímž dokonale zapomněl, s kým že to sem vlastně přišel.
"Uznávám, nevypadá to, že by sis chtěl zapíchat. Kdo seš? Polda?" zeptal se ho na rovinu, zkřížil ruce na prsou a nakrčil tmavé obočí. Při vyslovení posledního slova to bylo, jako kdyby do valné většiny zde přítomných někdo šťouchl a oni se probrali, aby se mohli na nově příchozího podezřelého podívat.
"Přísahám, že nejsem od policie," zavrtěl Steve prudce hlavou a pozvedl dlaně před sebe, aby ukázal, že v nich nic nemá.
"Co říkal?" ozvalo se rozespale odněkud zezadu.
"Že je od policie," odpověděl mu další neznámý.
"Ne, nejsem!" bránil se, ale, ač se snažil, neznělo to moc přesvědčivě.
"Tak co teda chceš?" optal se Loki podrážděně a výhružně si dal ruce v bok. Veškerá hraná svůdnost šla stranou, teď vypadal, že z kozačky vytáhne revolver a na místě s ním skoncuje. Jestli Steva napadlo, že ještě před chvílí byl docela milý, teď z něj šla vyloženě hrůza.
"Hledám Buckyho... Nevím příjmení, ani opravdový jméno," přiznal a omluvně vzhlédl do černovláskových zelených kukadel. Ten trochu povolil vztek vepsaný ve tváři.
"Jo, toho znám. Nevím ale, kde je," pokrčil rameny. "Ale být tebou tak vypadnu, než tě najde Fury," upozornil ho.
"Fury?"
"Šéf. Pokud zjistí, že tu jseš z nějakýho jinýho důvodu, než nám předat prachy, tak tě zabije. Bez keců," vysvětlil, zívl a odebral se kamsi do háje. Blonďák zmateně zamrkal a rozhlédl se kolem sebe s otázkou, jestli někdo ví, kde Bucky je.
"Šéfík mu sehnal ňákej další kšeft. Prej tvrdil, že potřebuje další prachy," začal vykládat jeden z maníků navlečených do podivného obleku, který vypadal z části jako z latexu. "Vůl. Myslel si, že by si snad mohl vydělat dost, aby odsud vypadnul," uchechtl se a pár chlápků se k němu souhlasně přidalo.
"No, a kam teda šel?" toužil vědět naléhavě.
"Já nevím. Ale možná má v pokoji lístek s adresou, co mu Fury dal," zamumlal muž v latexu přemýšlivě. "Pokoj má tamhle," ukázal někam směrem, kterým předtím zmizel Loki. Rogers kývl hlavou na souhlas a zamířil tam. Viděl řadu dveří bez cedulek s jmény, byly tu jen s čísly.
Bez rozmyšlení rozrazil první, čímž odhalil jen prázdnou místnost s postelí a skříní. Vyzkoušel druhé, taktéž nic. Když otevřel třetí, ozvalo se znepokojené zamručení od dvou nahých mužů, kteří se mu okamžitě vypálili do sítnice dřív, než stihl zabouchnout a následně zčervenat. Než se chtěl vydat dál, zavřel oči a zhluboka se nadechl.
"Buckyho pokoj je za dveřma s číslem 42, jestli to chceš vědět," ozvalo se vedle něj mírně pošklebačně. Steve se na tmavovlasého muže zlehka zamračil, obešel ho a hledal daný pokoj.
"Co po něm vůbec chceš?" zavolal Loki za ním a následoval ho. Blonďák otázku ignoroval.
"40... 41..."
"Proč si myslíš, že je jiný než my ostatní?" nenechal se odbýt.
"42... Prostě je," odsekl a vklouzl dovnitř. Byla zde postel, menší než viděl v předchozích pokojích. A malá skříňka a stolek s židlí, který nikde jinde neviděl. Otevřel stolní šuplík a našel tam nějaké zápisníky, pár propisek a několik svazků novin. Kromě toho tam bylo ještě několik lístků s adresami, jmény zákazníků a datumy. Jeden byl z dneška.
"Nevím, co se mu stalo, ale není to chudáček. Všichni máme těžkou minulost," pokračoval černovlásek dál, ne zrovna vesele, a opřel se bokem o futra.
"Mám ho rád, nenechám ho tu," opáčil mu Rogers nazpět a protáhl se kolem něj zase na chodbu.
"Tohle ti nevyjde, jen tak ho nezískáš," upozornil ho, ale to už ho blonďák poslouchal jen napůl a rozběhl se k východu.
Tu adresu si pamatoval. Cestou autem zahlédl ceduli s jménem té ulice, nebylo to daleko, to zvládne pěšky.
Při běhu se mu hlavou honilo tolik věcí. Hlavní byla ta, která roztáčela kolečka v jeho hlavě neuvěřitelnou rychlostí- Co bude, až ho najde? Prostě mu řekne, že ho chce mít u sebe doma, že už ho nikdy nikam nepustí a nechá si ho jako domácího mazlíčka? Že ho bude krmit, šatit, hladit po vlasech a mazlit se s ním?
Rozhodl se, že na to přijde až na místě.
Netrvalo dlouho a našel vysoký panelák, kde by s nejvyšší pravděpodobností měl viník jeho zamotané hlavy být. Východ byl uzavřen. Neměl klíče, musel na někoho zazvonit. Našel mezi jmény ubytovaných jedno povědomé, to z papíru na Buckyho stolku- R. Jefferson, tak vyzkoušel tedy to.
Chvíli bylo ticho, než se nepříjemným hlasem ozvalo: "Co je?"
"Ehm..." No dobrá, nejspíš si to měl trochu promyslet.
"Halóóó?" netrpělivě.
"D- donáška pizzy," zamumlal Steve.
"Neobjednal jsem si pizzu," zavrčel muž z reproduktoru.
"Tak to se omlouvám, nejspíše jsem zmáčkl špatný zvonek," vymlouval se blonďák a rychle sjel pohledem na ta jména. Jenže to pod ním, nebylo mužské. "Vy nejste... paní Nesbittová?"
"Zním snad jako ženská?" zamrmlal muž. Tak fajn, tohle Rogersovi moc nevyšlo.
"Omlouvám se. No, víte, jak mívají stařenky občas hluboký hlas, ne?" vykrucoval se a doufal, že nezkazil alespoň tohle a paní Nesbittová není dvacetiletá sexbomba, ale opravdu starší paní. "Ale otevřel byste mi, prosím, pane?"
"Hlavně už nevotravujte," opáčil mu a ozval se zvuk, který dal Stevovi najevo, že může vejít. Ten toho okamžitě využil, ale pak si nějak uvědomil, že netuší, v jakém že to patře Jefferson bydlí.
"Skvělý," zavrčel tiše a vymýšlel plán, ale v tom spatřil asi sedmdesátiletou dámu o holi mířící ke vchodovým dveřím. Využil toho a pozdravil ji. Zároveň jí otevřel, díky čemuž se na něj mile usmála.
"Děkuji vám, mladíku," řekla sladce. "Ale copak tu děláte? Vypadáte ztraceně."
"Jsem rád, že se ptáte, madam. Hledám pana Jeffersona," vysvětlil jí.
"Bydlí ve třetím patře, drahoušku," odpověděla klidně, ale poté výhružně vztyčila ukazováček. "Ale dejte si na něj pozor. Moc ho neznám, přistěhoval se teprve nedávno, ale je to chuligán. Pořád si pouští hlasitou muziku a hraje na bubny. A taky si domů neustále vodí návštěvy," vykládala, ale s blonďákem to škubalo, aby už byl nahoře.
"Samé nemravné děvčiny. A dnes si tam dokonce zatáhl muže. No, nevypadali jako přátelé, ten chudáček malý z něho měl jistě strach... Kdo by neměl strach z takového burana?"
"D- dobře," dostal ze sebe přiškrceně a sotva starší paní překročila práh, rozběhl se ke schodům- pořád je měl raději než výtahy.
Vteřinu před tím, než se odhodlal zaklepat, se mu v hlavě promítl obraz cizího uchyláka dotýkajícího se jeho Buckyho, který to mlčky trpí.
Tohle ne! Neslyšně zavrčel a na dané dveře zabušil rovnou celou pěstí. Dlouho se nic nedělo, což ho vyděsilo ještě víc a svůj počin zopakoval. Poté uslyšel necenzurované nadávky stejným hlasem, jaký na něj předtím řval z reproduktoru, a konečně mu otevřel.
Měl na sobě jen šedé tričko a džíny bez pásku, co nebyly dopnuté a on si je bez jakéhokoliv ostychu jednou rukou přidržoval, aby mu nespadly.
"Co chcete?" zamrmlal naštvaně. Jen hlupáka by nenapadlo, že ho právě v něčem vyrušil. V něčem, při čem rozhodně rušen být nechtěl. To Steva dopálilo na nejvyšší míru.
"Jdu si pro Buckyho," opáčil mu nebojácně.
"...Pro koho?" zeptal se ho Jefferson tupě, což na blonďákově náladě nepřidalo ani zdaleka.
"Pro Buckyho, idiote," vyštěkl a prudce ho odstrčil, aby mohl projít. Zaúpěl, když zády narazil do zdi, ale to Rogerse nezajímalo. Rozběhl se krátkou chodbičkou, pohlédl doprava i doleva, aby zjistil, zda není jeho kamarád tam v pokojích, ale uviděl ho až v třetí místnosti úplně vzadu.
Seděl na posteli jen v kalhotách, bez trička, a smutně zíral na podlahu. Když ho však uslyšel, zvedl k němu pohled. Na tu vteřinu, než se k němu odhodlal vyšší vykročit, se zadíval do smutku a zároveň překvapení v tmavě modrých duhovkách.
"Steve," vydechl tiše s bolestí v hlase.
"Jsem tady, Bucky, dostanu tě odsud," odvětil.
V Jamesovově těle vybouchla nálož štěstí. Rozum, logické a smysluplné uvažování šlo do háje, když ho uviděl. Prostě vstal, nemyslíc zhola na nic, a mlčky se nechal Stevem obejmout.
"Všechno bude v pořádku," ujistil ho a teprve pak pustil. Barnesův pohled naznačoval, jak moc mu touží věřit, ale je v rozpacích. Chystal se něco říct, avšak Steve ho stačil zastavit.
"Nic neříkej, zvládneme to," přislíbil mu, chytil ho za ruku a jal se ho táhnout k východovým dveřím. Tmavovlásek se nechal, nebránil se. Nechtěl se bránit.
Cestu jim ale kupodivu zatarasil majitel bytu, který Rogersovi okamžitě po spatření Buckyho vypadl z hlavy. A nevypadal nadšeně.
"Co to, kurva, děláš?" zeptal se neúprosně, přičemž si stále přidržoval rifle.
"Odvádím ho pryč od tebe, úchyle," nedal se blonďák a výhružně se zamračil.
"Tak hele, já si za tu děvku zaplatil, takže..."
Než stačil doříct větu, Steve se napřáhl a pěstí pravé ruky ho dost silně udeřil do čelisti. Jefferson zavrávoral a opět se jeho záda setkala s protější stěnou na chodbě za jeho bolestného zavytí. Přitom samozřejmě přestal držet kalhoty a ty se svezly dolů po jeho stehnech až ke kotníkům. Překvapivě pod nimi neměl nic. Teda, nic v podobě žádného kusu látky na holé kůži.
Navzdory nahromaděnému adrenalinu a vystupňovanému vzteku Rogers nedokázal potlačit automatické začervenání. Zároveň ale levou dlaní ještě více sevřel tu Barnesovu.
"To bude průser," uslyšel Jamese zašeptat. Musel se ušklíbnout. Ano, to bude. Co už?
Vyšel zrychleně ke dveřím a bez jakýkoliv řečí táhl hnědovláska sebou. Ten také nic neříkal, ani se nebránil. Neměl tušení, co má v plánu, ale vypadalo to slibněji, než zůstat u toho idiotského perverzáka s nějak podezřele velkou výdrží.
"Ty parchante zasranej," vyštěkl za ním ještě obyvatel bytu, ale znělo to dost pochroumaně, nejspíše ho zraněné místo opravdu bolelo, šlo mu sotva rozumět. Že by se ovšem vydal za nimi, to ne. Steve byl rád, myslel, že by ho pak už zabil. Vztek a žárlivost ho momentálně sžíraly natolik, že by toho byl schopen. Poprvé v životě něco takového cítil, až ho to překvapilo.
Vytáhl Buckyho ven z daného bytu a nešetrně třískl dveřmi. Poté se na chvíli zastavil, aby se zhluboka nadechl a trochu uklidnil.
"Steve," vydechl Barnes opatrně a vymámil svou ruku, aby mu ji mohl položit na rameno. Tmavě modré oči stále odrážely zmatenost z prudké změny směru událostí.
Blonďák se na něj otočil, párkrát zamrkal, jako by snad zapomněl důvod- jeho- proč je tady. Pak ho ale uvěznil v pevném sevření svých paží, láskyplně ho objal.
"Bucky, odpusť mi to, ale nemůžu tě nechat být, prostě si tě nechám. Žádný námitky," vyhrkl zprudka. Najednou však jeho srdce sevřel strach. Co když to ale on nechce?
Než ho stačil pustit, James mu objetí oplatil snad ještě silněji, aby mu neutekl,
"Nevíš, s čím si zahráváš," zašeptal sotva slyšitelně, když po nějaké době Rogers zvedl hlavu tak, aby se na něj mohl podívat. Měl ve tváři milující a zároveň rozhodnutý výraz.
"Zvládneme to."
"Já vím," opáčil mu s klidem, ale jeho mysl šílela strachem. Strachem o něj i o Steva. Nebylo však cesty zpět. Byl odhodlaný to jednoduše zvládnout. S ním.
"Co teď udělá?" zeptal se Rogers a pohodil hlavou k zavřeným dveřím.
"Zavolá šéfovi, dobře se znají. Máme tak pět minut," oznámil mu Barnes a nemuseli už dále nic říkat. Mlčky se chytli za ruce a začali sebíhat schody.
Jakmile byli na čerstvém vzduchu, zbývala otázka co teď.
"Prostě poběžíme pryč, ke mně domů, cestu si snad už pamatuju," navrhl Steve, ale takřka ihned mu došlo, že by jim to dalo maximálně několik hodin, než by je stejně našli. A co potom s nimi udělají, na to nechtěl ani myslet.
"Ničíš si život, Steve, nech mě jít," špitl Bucky.
"Nesmysl, neopustím tě. Já tě dostal jsem tě do týhle kaše, já tě taky osvobodím... Můžeme k Tonymu, na toho si nedovolí," napadlo ho najednou. Stark byl přeci jedním z nejvlivnějších a nejbohatších lidí ve Státech!
Než se stačil tmavovlásek vyjádřit, uslyšeli dost otravný lidský hlas, který měl nejspíš předvádět suchý smích. Oběma naskočila husí kůže. Blonďák polkl, nahodil sebevědomý výraz a otočil se. Zároveň jednou rukou zatlačil Jamese do pozadí, zčásti za sebe, aby nebyl na ráně.
Naproti sobě spatřil muže s tmavou pletí oblečeného do černého a jizvou táhnoucí se od obočí přes levé oko až do poloviny tváře. Vedle sebe měl dva nefalšované bodyguardy, nepochybně mlátící gorily, kteří je provrtávali pohledy.
"Vy jste jistě Rogers, že ano?" optal se jízlivě, ovšem s profesionalitou v hlase. Bylo nadmíru jasné, že mu stačí lusknout a nedopadne to pro oba zamilované dobře. "Mé jméno je Nick Fury,"
"Těší mě," pronesl blonďák s hraným klidem. Snažil se tvářit, jako by měl celou situaci pod kontrolou on, i když vypadal jako kočka zoufale si bránící myšku.
"Máte něco, co je naše," pokračoval formálně a ledabyle si oprášil neviditelný prach z ramene. "Prosím, vraťte nám to a nic se vám nestane," dodal a na tváři vykouzlil úsměv kočky Šklíby.
"A co když odmítnu?" zeptal se a nakrčil obočí.
"Zkuste to a zjistíte to," odvětil mu.
"Můžu vás zažalovat," začal Steve opatrně. Rozhodl se zariskovat. Už to nešlo vzít zpátky, ale dělá to pro Něj. Pravou dlaní se ještě naposledy dotkl Barnese, aby se ujistil, že stále stojí na místě. Poté se zhluboka nadechl a vykročil směrem k nim.
"Docela jistě vy nejlíp víte, jak nelegální tohle celý je a jaká blbost by byla brát má slova na lehkou váhu," vykládal Rogers, kterému se teď v hlavě promítaly snad všechny filmy, kde obyčejný člověk jedná s ozbrojenýma mafiánama.
"Prostě..." zastavil se těsně u Nicka. "To necháme být přesně takhle, co vy na to?" přehnaně se usmál. Po zádech mu stekl čůrek potu. Jestli mu tu jeho hru zbaští, jsou to idioti. Věděli, že zrovna on proti nim nemá žádnou moc.
Možná tak na půl vteřiny mohl v jeho tváři spatřit lehké vyvedení z míry... Nebo taky ne.
"Máte docela odvahu, pane Rogersi," pronesl vcelku s obdivem. "Líbí se mi váš přístup... Škoda, že teď nemám moc času."
Jako na povel muž po Furyho pravém boku vyšel směr Bucky. S blonďákovým tělem to cuklo, zamrazilo ho a neváhal dál už ani na vteřinu.
"Ne, ne, ne," zaječel Steve a vyběhl proti němu. Zatlačil ho dozadu, ale daný chlápek byl vyšší a navíc s těmi černými brýlemi působil dost drsně a naháněl hrůzu.
"Uhněte! Hned."
"Ne," odsekl jako malé dítě. "Nenechám vám ho."
"Tak pozor, poslední šance," upozornil ho. "Uhnout!"
"Jdete od něj PRYČ," vyštěkl Rogers rázně a trvalo jen sekundu, než se napřáhl, aby ho udeřil. Jakmile proletěla jeho pěst vzduchem a byla sotva pár centimetrů od mužova obličeje, on ji pevně zachytil. Skoro bylo slyšet křupání zápěstí.
"Pane Rogersi," chladně. "Máte velmi pomalé ref-"
Než stačil doříct větu, praštil ho Steve rukou druhou. Bodyguard ho leknutím a bolestí pustil a ucouvl.
Blonďák o krok ustoupil a chtěl se otočit zpět k Buckymu, ale muž, kterého právě praštil, se vzpamatoval docela rychle a okamžitě se mu jal úder vracet.
"Steve," uslyšel za sebou vyděšeně, zatímco si připadal, jako by mu hlavou projížděl vlak.
"Uhhh," zaúpěl tiše.
"Fajn, už jste si zablbnul, takže kdybyste mohl uhnout..." začal konverzačním tónem. Jenže Rogers se nehodlal vzdát. Ne, když mu na někom tak záleželo.
Narovnal se, párkrát si promačkal pěst a znovu se napřáhl. Stačil si všimnout bodyguardova poker face, než ho udeřil znovu mnohem silněji. Jemu spadly černé brýle a chytil se za tvář.
A pak už byli v sobě. Kromě spousty ran se zasypávali i četnými nadávkami.
"Úžasné. Je velmi horlivý, že ano?" prohodil Fury vesele Barnesovým směrem. Muž po jeho levé straně vyrazil k Jamesovi, zatímco se Steve s druhým bodyguardem pokoušel navzájem uškrtit.
Bucky jen s vyděšeným pohledem (stále bez trička mimochodem) sledoval Rogersovy činy a každou chvíli chtěl vyrazit jemu na pomoc. Nervózně přešlapoval na místě a nevšiml si blížícího se chlápka s jasně daným rozkazem: "Přivést Barnese!"
"Ne," zachrčel blonďák, když uslyšel překvapený výjek bránícího se hnědovláska. Nemusel se rozmýšlet moc dlouho, než se odhodlal udělat něco, co by jakýkoliv chlap jinému chlapovi nechtěl nikdy dobrovolně provést- dost tvrdě ho kopnul do slabin.
V ten moment ho jeho protivník pustil a zhroutil se k zemi v křeči. Steve se honem obrátil a vrhnul se na druhého z Furyho poskoků, který si právě oplácel rány s jeho Buckym. Vtísnil se mezi ně a zakryl Jamese, utírajícího si zakrvácený nos, vlastním tělem.
"Tak jo, kočkování a hraní skončilo," zívl Nick a pro efekt se podíval na hodinky. "Lukasi, seber ho nebo se ho zbav. Vem výdělek a pojď," rozkázal a špičkou boty šťouchl do pomalu se zvedajícího zraněného.
"Šéf má pravdu," řekl Lukas dvěma zamilovaným chladně, upravil si nakřápnuté brýle a z pod opasku vytáhl nepochybně nabitou dvaačtyřicítku. "Ustupte od něj nebo to schytáte taky," upozornil ho s prstem na spoušti.
"Steve..." zašeptal James vyděšeně.
"Ne, Bucky," odsekl Rogers. V jeho hlase ale šel slyšet smutek, možná i silný strach. Barnes schovaný za ním držel jednou rukou jeho levou dlaň, druhou měl opřenou o jeho záda a vykukoval od boku.
"Steve, prosím," špitl plačtivě. "Zabijou tě! Kvůli mě."
"Ne, neuhnu."
"Posledních deset vteřin, hrdličky. Nerad bych tu udělal nepořádek, rozhodujte se rychle, co uděláte," varoval je nevrle, možná trochu pobaveně nad svou vlastní škodolibostí k ustrašenému páru.
"Steve," zoufale.
"Ne, Bucky."
"Steve, miluju tě," ozvalo se tiše a jemu se rozbušilo srdce ještě o něco víc, jestli to bylo vůbec možné. Cítil, jak usilovněji stiskl jeho ruku a zabořil mu uslzený obličej do trička.
Jak to bylo dlouho, co se znali? Ani ne den. Bylo to dost zbrklé rozhodnutí, ale bylo mu to fuk.
"Já tebe taky," zašeptal nazpět a zavřel oči.
"5... 4... 3..."
Odporně děsivé odpočítávání přerušil zvuk řvoucího motoru a následné zaskřípání brzd. Rogers se přinutil otevřít oči, až když neukončený odpočet ustal a klaply dveře luxusního auta.
Na bodyguardově tváři zledovatěly všechny rysy. Nechal ruku s nachystanou zbraní spustit podél těla a o krok ucouvl.
Steve mohl vidět, že Fury s druhým chlápkem v pozadí nevypadají zrovna nadšeně. Vypadali spíše zmateně, stejně tak jako dítě, které si náhle uvědomí, že místo sladkého lízátka v ruce drží už jen ulepkanou špejli.
"Zdravím, přátelé," uslyšel za sebou moc dobře známý hlas, ale neměl odvahu se otočit. Zůstal jen zkoprněle stát. Ten hlas nepatřil nikomu jinému, než jejich milovanému a nepředvídatelnému-
"Tony," vydechl překvapeně. Tohle byl snad ten poslední člověk, kterého si tady z ničeho nic dokázal představit.
"Lukasi! Tebe jsem tak dlouho neviděl," zacvrlikal nevinně a došel k nim. Zdálo se, že na Steva s Buckym, který ho stále křečovitě držel, se ani nepodíval a zastavil se před jejich momentálním nepřítelem. Oblečený byl snad v tom nejdražším a nejelegantnějším obleku na světě.
"D- dobrý den, pane Starku," pozdravil roztřeseně.
"Jo, dobrý. Rád tě znovu vidím, kámo," oplatil mu miliardář pozdrav a poplácal ho po rameni. Byl o dost nižší než on, působilo to trochu směšně, že i přesto z něj má docela vítr.
"Ale přišel jsem za tvým šéfíkem," vysvětlil a vyrazil k Furymu. "A pozdravuj svou překrásnou ženu," nezapomněl dodat.
"Steve, co to dělá?" zašeptal Barnes Stevovi do ucha.
"Nevím," špitl v odpověď a přitáhl si ho k sobě trošku blíž, aby ho měl na očích, aniž by se musel otáčet.
"Čau, Nicky, starej brachu," zahlaholil vesele a nabídl mu ruku. Fury se ale rozhodně neměl k tomu, aby mu pozdrav oplatil, a tvářil se jako nahněvaný buldok. Veškerý jeho suchý humor byl pryč.
"Starku," zavrčel. "Co tu chceš?"
"Mám se skvěle, díky za optání," pravil hnědooký tmavovlásek se zářivým úsměvem, jako by ho nic nedokázalo rozhodit.
"Co tu chceš?" zopakoval nešetrně.
"Ale nic... Možná jen to, že by jeden z nejvíc důležitých lidí v celým New Yorku nebyl rád, kdyby mu někdo zavraždil kámoše a jeho družku," začal a ukázal za sebe. "Vidíš toho sladkýho blonďáka s ďolíčkama ve tvářích a prdýlkou k nakousnutí? To je on, můj kámoš Rogers."
"Má něco, co je moje, a ty to víš," připomněl mu.
"Moje. Takový strašně sobecký slovo," zavrtěl Stark hlavou. "To mi připomíná myšlenku komunismu. Všechno je všech... Nebo ti tví... ehm, zaměstnanci. Patří jen tobě, ale půjčuješ je všem. To je docela vtipný, nemyslíš?" uchechtl se a Fury se zamračil.
"Co hodláš dělat?"
"Co myslíš, Sherlocku? Buď z kapsy vytáhnu mobil a zavolám svým známým z takových hodně vysokých pracovních pozic. Myslím, že se jim říká 'úředníci', A zeptám se, jestli je legální vést bordel," rozvykládal se Tony klidně. U toho se tvářil a choval zcela přirozeně a sebevědomě. Steve ani netušil, jak skvělého kamaráda má.
"A nebo," pokračoval plynule. "A nebo se ti prostě vytratí z tvých spárů jeden, dva poslušní služebníci... Nějak se nemůžu rozhodnout co dál, pomůžeš mi?" zamrkal sladce a opět se na Nicka s úsměvem otočil.
"Nebo vám můžou poradit mí kámoši od poldů, kteří si právě hrajou na schovávanou tady všude kolem," navrhl mu.
Rogers s Jamesem stáli dál od nich a jen je s nervy v kýblu pozorovali. Drželi se jeden druhého, jelikož se právě řešil jejich osud. V podstatě jim šlo doslova o život.
A najednou, ani nevěděli jak, Fury kývl na to pro něj méně drastičtější řešení. A oni už věděli, že Stark vyhrál. Oni vyhráli.
"Jsem rád, že jsi tak moudrej, Nicky. Zase se všichni někdy uvidíme," slíbil a s vítězoslavným výrazem ve tváři se otočil, strčil ruce do kapes a vykračoval si to ke Stevovi s Buckym.
"Tony," začal blonďák ohromeně. "Nevím, co na to říct... Moc ti oba děkujeme, zachránil jsi nám život."
"No, normálně bych si za to jako odměnu vybral trojku s váma, ale už mám trochu jiný plány," uculil se miliardář. Rogers se musel usmát.
Barnes pustil Steva a bez váhání udělal ty dva kroky ke Starkovi, aby ho objal. Jeho to dost překvapilo, ale spolkl dotaz na absenci jeho trika a objal ho nazpět.
"To je dobrý, kámo," uchechtl se a poplácal ho po zádech. "Nemusíš mi bulet na sako."
"Já nebrečím," zalhal Bucky, odtáhl se a otřel si tváře neexistujícím rukávem.
"Většinu práce obstaral tady Steve. Kdyby nebyl tak neskutečně tvrdohlavej, nedostal by se k tobě včas. Tak běž za ním," řekl mu a James se nemusel dlouho rozmýšlet, aby ho poslechl. Během vteřiny se už choulil v blonďákově náručí a natáhl se pro polibek, který mu ovšem nebyl dopřán, jelikož je Stark vyrušil.
"No dobře, tyhle věcičky si ale nechte na potom. Spěcháme," vysvětlil jim a už si to špacíroval k autu. Steve pokrčil rameny, vzal svého milého za ruku a společně miliardáře následovali. Stačili si ještě všimnout odcházejících tří nespokojených chlápků v černém.
"Ty Tony, vážně to tady obklíčili poldové?" zeptal se pro jistotu tiše, kdyby byli náhodou ještě ve Furyho doslechu. Jeho kamarád zavrtěl hlavou.
"Moc osobních známostí na stanici kupodivu nemám. A navíc by ti nejspíš zabásli i toho tvýho cukrouše, takže by to nebyl moc dobrý nápad," pokrčil ledabyle rameny. "Sednout dozadu," dodal, když už byli u jeho nablýskaného auta. Rogerse napadlo, že to jim nejspíše řekl proto, aby byli vedle sebe, ale brzy zjistil, že se trochu mýlil.
"Takže jsi tady, krásko," rozzářil se, když si otevřel dveře a nastupoval. Blonďák jen vykulil světle modré oči na Barnese, který se v odpověď jen usmál. Sice taky nevěděl, kdo je jejich tajemný spolujezdec, ale byl to nejspíše důvod, proč nižší brunet tak spěchá.
"Víš, že mě napadlo, že mi odsud zdrhneš? Sice tu uložených moc peněz nemám, ale stejně..." zasmál se, usadil a zabouchl. Rogers s Jamesem si sedli dozadu, chtěli se připoutat, když v tom uslyšeli oba dva známý hlas od člověka sedícího před nimi.
"Musím přiznat, že jsem tentokrát nebyl ani v pokušení. Jsem si jistý, že pravý poklad najdu, až tě dostanu z toho sexy obleku, drahý," ozvalo se hravě a štíhlá noha v černé kozačce se laškovně zapřela o Tonyho stehno.
"Loki?" vyhrkli oba vzadusedící společně.
"Oh, čau Bucky," pozdravil černovlásek a natočil se k nim. "A tebe taky znám... Steve! Viděli jsme se před chvílí," poznamenal a zasmál se. "Hele, Bucku, pro tebe tady mám ty tvoje krámy z šuplíku. Ten blog, noviny a tak," zamumlal, natáhl ruku a podal všechny věci čekajícímu hnědovláskovi.
"A... Jak...?" nechápal blonďák.
"To já zavolal Tonyho, vy hloupí. Bylo mi vás líto, hrdliček," vysvětlil a hodil sladký pohled po řidiči. "Poznal jsem tohohle sexouše, co slíbil, že mě odtamtud taky dostane."
"Jasně," přitakal miliardář. "Takovou pěknou tvářičku bych tam přece nenechal. Jen..." dramaticky se odmlčel.
"Tři měsíce za sebou jsem měl největší výdělek. Myslím si, že stojím za zkoušku," pochlubil se a špičkou boty pořád dráždil Starka na citlivých místech. Ten se uculil.
"Však si to taky ozkoušíme, kdyžtak tě vyměním za Barnese," rozhodl škodolibě. "Mimochodem, hezký tělo, nemluvko. Tak si říkám, když už jsme se všichni jaksi navzájem sešli, zachránili a tak, že čtyřka by nebyla od věci..."
A Barnes poslouchal, jelikož neměl na vybranou. Neměl peníze, vlastní byt, ani dobrou pověst. Byl zcela oddán tomu chlápkovi, kterému vždy svěřil svůj výdělek a který se o něj potom "staral".
Za pár minut bylo po všem, zákazník byl hotový. James ještě chvíli ležel na stole, potlačoval slzy a jen poslouchal zvuk zapínání pásku u kalhot.
"Moc hodnej," slyšel za sebou a cítil velkou dlaň poplácat ho po jedné půlce. "Hodná děvka, moc hodná. Teď už můžeš jít. Vem si prachy a utíkej k tatínkovi," ponoukal ho.
Bucky si tajně otřel mokré tváře a opatrně se postavil. Své kalhoty si hezky od kotníků vysoukal zpět nahoru, co nejrychleji převzal peníze a vyběhl ven.
Procházel se chladnou nocí a mířil na místo, které by normální člověk nazýval "domovem" jen těžko. Rukou zašmátral v kapse, aby překontroloval výdělek a zapadl do známé uličky.
Dnešek ušel, soudě podle peněz a výjimečně teplé večeře od jeho šéfa. Bývalo to i horší, občas nastaly i kruté časy.
...
Ten den mu bylo přikázáno opravdu se snažit, nebo se už žádného jídla a místa k přespání nedočká. Navlékl se tedy do krvavě rudých legín, přes to přehodil obnošenou černou minisukni, na nohou měl až po kolena dlouhé tmavé kozačky a místo klasického trička zvolil průsvitnou halenku s dlouhými rukávy.
Byla mu strašná zima, ale snažil se to na sobě nedat znát.
Opíral se o nějaký sloup a kouřil už asi třetí cigaretu za tento den. Pohodil hlavou, aby mu po ramena dlouhé tmavé vlasy nepadaly do očí.
V tu chvíli si všiml zpomalujícího auta. Odhodil nedopalek a když vůz zastavil kousek od něj, zhluboka se nadechl a došel až k otevírajícímu se okýnku.
"Ahoj, chlape, máš teď volno?" zeptal se hnědovlasý muž s perfektně upravenými vousy zevnitř auta.
"Tony, ne," ozvalo se vedle něj rázně, ale nezdálo se, že by tomu jeho řidič věnoval pozornost.
"Jasně. Co by sis přál?" zacvrlikal oddaně a nahodil falešný úsměv.
"Všechno, o co si řekne tady kámoš," odpověděl taktéž s úsměvem.
"Říkám ti, že nechci, Tony," řekl druhý muž už zoufale. Barnes na něj nemohl moc dobře vidět, ve světle pouličních lamp si mohl akorát všimnout lesknoucích se světle modrých očí a blond vlasů.
"Cokoliv," odvětil James s přikývnutím. "Kolik máte?"
"Tady je 50$, zbytek si nechej," pravil a předal mu několik bankovek.
"Jsme domluveni," řekl a převzal si prachy. Když mu tmavovlasý pokynul, posadil se na zadní sedadlo auta a zabouchl dveře. Neslyšně si oddychl. Měl peníze, stačilo už jen odvést dobrou práci.
"Pořád nechci, tohle je přece šílenost," zašeptal řidičův světlovlasý spolujezdec, ale Bucky ho samozřejmě slyšel. Předstíral však nezájem a raději z okna sledoval ubíhající krajinu se slabě osvětlenými rodinnými domky i paneláky. Přitom rozhovor těch dvou tajně poslouchal.
"Ale kušuj už, Steve. Říkal jsem přece, že chci, aby ses bavil," pokračoval Tony. "A tys souhlasil, takže se bavit budeš."
"Čekal jsem výlet do ZOO nebo kino," zaúpěl pro Barnese stále neznámý muž. "Ne někoho, kdo... no..."
"Děvka," napověděl mu druhý.
"Neříkej mu tak," zasykl blonďák a nenápadně zabloudil pohledem k zrcátku, aby zkontroloval jejich nového spolujezdce. Díval se ven, ale určitě je poslouchal, to mu bylo jasné.
"A jak mu mám teda říkat?" nechápal muž a mírně se ušklíbl. "Vždyť je to jeho práce."
Zavrtěl hlavou a poprvé se otočil, aby si ho pořádně prohlédl. Barnes na sobě ucítil jeho pohled a také se na něj podíval. Viděl, že má opravdu krásnou tvář s výraznými rysy a ty oči s modří celého Pacifiku jsou mnohem hezčí, když je upírá přímo na něj.
"Ehm, můžu vědět tvý jméno?" zeptal se nesměle.
"Říkají mi Bucky," odpověděl hnědovlásek mírně překvapeně. Ještě nikdy to po něm žádný zákazník vědět nechtěl, tenhle muž byl opravdu jedinečný. "A ty jsi Steve, předpokládám."
"Ano, máš pravdu, Steve Rogers. Ale musíš vědět, že já ne-"
Nestačili to doříct, když Tony prudce zastavil auto, blonďák povyskočil a udeřil se do hlavy.
"Konečná," usmál se řidič, když se na něj Steve ošklivě zamračil. Bucky se nemohl ubránit upřímnému širokému úsměvu, který tu nebyl k vidění opravdu dlouho.
"Díky za odvoz, vážně," zavrčel světlovlasý a chystal se vystoupit.
"Nezapomeň na svůj narozeninový dárek," upozornil ho a ukázal za sebe. Barnes pochopil, odepl si pás a vysoukal se ven. Rogers se ještě chystal protestovat, ale nebylo mu to Tonym dovoleno.
"Tak si to užijte," zavolal ještě a během chvíle po něm zbyly už jen výfukové plyny. Steve tam zůstal naproti Jamesovi jen nešťastně stát a sledoval směr, kterým jeho kamarád před chvílí zmizel.
"Oh, promiň, asi je ti zima, že?" zpanikařil náhle, když si všiml, že Buckyho oblečení není moc přizpůsobené na noční procházky.
"Jsem v pohodě," řekl tiše, ale už z jeho hlasu šlo poznat, že to není pravda.
"Pojď, bydlím ve čtvrtým patře," ukázal na panelák kousek od nich. James přikývl, následoval ho a po několika řadách schodů se konečně ocitli uvnitř zatepleného bytu.
"Chtěl bys něco k pití?" otázal se vyšší a sundal si bundu. Znovu tak Jamese překvapil, něco takového vážně ještě nezažil.
"Asi ano," odpověděl nervózně.
"Mám tu džus, nějakou minerálku a kolu. Co by sis dal?"
"Voda stačí," řekl hnědovlásek tiše.
"Určitě?"
"Jo."
"Tak fajn, jak chceš. Můžeš si sednout do obýváku nebo tak," pravil klidně a odešel pro pití. Bucky poslechl a odebral se do prostorné místnosti s velkým gaučem, skříní, knihovnou a televizí. Nejistě se posadil na okraj pohovky a rozhlížel se. Líbilo se mu tady, připadalo mu to jako to nejkrásnější místo, kde vůbec kdy byl.
"Tady," předal mu po chvíli Steve skleničku. "Nemáš hlad?"
"Děkuju," přijal vodu. "A ne, nemám," zalhal. Tenhle muž se mu opravdu líbil a, i když mu na ostatních lidech většinou nezáleželo, tak k tomuhle pociťoval určité sympatie. Chtěl se k němu chovat co nejlépe a zalíbit se mu.
"Takže... Ty máš narozeniny?" zeptal se, když se napil. "A já jsem tvůj dárek od Tonyho?"
"No... Tak trochu ano," přiznal rozpačitě a přitom lehce zrudnul.
"V tom případě byl měl konat svou povinnost," uvědomil si Bucky. Odložil sklenici a postavil se, aby si mohl přetáhnout halenku přes hlavu. Poté si klekl před Steva a chtěl si začít hrát s páskem u jeho kalhot, ale on jej neúprosně chytil za zápěstí.
"Co to děláš, Bucky?" zeptal se lehce vyděšeně. James k němu zvedl dost zmatený pohled.
"To, co musím," vysvětlil tichým hlasem.
"Nemusíš tohle dělat... Ani teď, ani nikdy," řekl blonďák.
"Já musím, nemám na vybranou," šeptl tmavovlasý.
"Jistěže máš. Nemusíš poslouchat nikoho, jsi svým vlastním pánem," pravil k němu vyšší muž jako k malému dítěti. Barnes byl zcela v rozpacích.
"Takže se ti nelíbím, prostě to nechceš," přemýšlel nahlas chápavě. Uvnitř hlavy se mu ozval hlásek, který mu říkal, jaké má štěstí, že dostal hodně peněz a může se vytratit. Zároveň mu ale něco jiného říkalo, že tenhle člověk není docela obyčejný nadrženec a nechtělo se mu ho opustit.
"Vážně?" nevěřícně.
"Ano."
"A... opravdu to nechceš?" zeptal se pro jistotu. Cítil jakési zklamání, nedokázal to moc identifikovat. Větší však asi byla touha po odpočinku.
"Tony mi zaplatil cokoliv, o co si řeknu, já vím, ale... Možná jedna věc," pravil po chvíli přemýšlení.
"Jaká?" otázal se a ruce si položil do klína, když mu je světlovlasý muž zase pustil.
"Mohl bys... tu se mnou zůstat přes noc?" zeptal se tiše a hned nato dodal: "Nic po tobě nechci. Jen jsem myslel, že bychom se mohli líp poznat, nic víc. Připadáš mi... milý"
Tohle Jamese zmátlo ještě víc. Takovéhle věci se přeci říkali těm, které chcete dostat do postele, ale když on nechce...Vůbec si nemyslel, že někdo jako on by mohl zajímat někoho tak úžasného a překrásného jako je Steve.
"...Pokud chceš, k ničemu tě nenutím," doplnil ještě.
"Zůstanu tu s tebou," přikývl hnědovlasý.
...
"Připadá mi, jako bych tě znal celý život," přiznal modrooký blonďák a natočil hlavu na stranu, aby se na něj mohl podívat. Barnes se na něj usmál a více se zachumlal do příjemně teplých peřin. Připadal si ze začátku trochu nesvůj, ale pak požádal svého nového kamaráda, jestli by si mohl lehnout.
"Tak to je asi vážně jen pocit, protože kdybych ti toho o sobě řekl víc, nevěřil bys mi," řekl Bucky s úsměvem.
"Můžeš to zkusit," ponoukal ho Steve a přetočil se na pravý bok. Už dávno byla úplná tma, v pokoji měli rozsvícenou jen malou stolní lampičku, která si hrála se zkreslenými stíny.
"A co bys chtěl vědět?" zeptal se a z pod deky mu teď koukala už jen jeho hlava, jelikož se schoulil do klubíčka a komplet celý se přikryl.
"Něco praštěného," pravil Rogers a posunul se o něco více k němu.
"Celý můj život je jen tragická komedie. Narodil jsem se a od tý doby to se mnou jde z kopce. Musíš být konkrétnější," usmál se Barnes. Steve sklopil oči k polštáři a trochu nejistě se zeptal: "Co jsi dělal... ehm, předtím?"
Buckymu se tahle otázka moc nelíbila, ale tak nějak cítil, že mu může důvěřovat.
"Pracoval jsem jako novinář, psal jsem rubriky a reportáže ze všech možných oborů. No a pak... Jsem toho nechal, protože Thor... Můj bývalej chtěl, abych se k němu přestěhoval. Říkal, že se o mě postará, že se nemusím vůbec bát," vyprávěl James pomalu a bylo na něm vidět, jak moc ho to bolí a jak tím mužem ze vzpomínek pohrdá, ale i přesto pokračuje.
"Jenže on si vydělával tak, že doslova odstraňoval určitý lidi. Pak... to začalo být moc zlý. Nechtěl jsem s ním mít už nic společnýho, ale neměl jsem ani peníze, ani nikoho, kdo by mi pomohl. No a jednou ho prostě zastřelili. Nevím kdo, bylo mi to jedno. Jenže od tý doby jsem byl známej už jen jako 'Děvka od toho parchanta', takže jsem neměl moc na výběr."
Dokončil svoje vyprávění a jejich oči se střetly. Ty Barnesovy se nešťastně leskly.
"Je mi to tak líto, Bucky," řekl blonďák upřímně.
"To je v pohodě, nestěžuju si," zamumlal tmavovlasý tiše. "Není to tak zlý, je to práce jako každá jiná," pokračoval a vzhlédl k němu. "A poznal jsem při ní tebe," jeho tvář ozdobil další smutný úsměv.
"To je pravda. Vlastně bych měl Tonymu poděkovat, že nás takhle dal dohromady... Dost zvláštním způsobem, to je pravda," opáčil Steve a James se na něj uculil.
"Možná, ale co na tom? Čím bizarněji to začíná, tím lépe to bude pokračovat. Často to sedí. Na všechno, i na vztahy," odpověděla návštěva a vesele se zašklebila.
"Přál bych si, aby to tak bylo," zašeptal Rogers. "Jakože, abychom měli nějaký vztah," dodal a okamžitě po tom krvavě zrudnul.
"Jako... přátelé nebo tak," dostával ze sebe sekaně a Bucky se u toho pokoušel neudusit smíchy. Ten pohled na toho sebevědomého chlápka, který najednou barvou v obličeji připomíná rajče, ho příšerně rozchechtal.
"Promiň," zamumlal po chvíli a i přitom měl co dělat, aby udržel normální výraz.
"V pohodě," pravil Steve s nakrčeným obočím, ale sotva vymizela rudá barva z jeho líček, začaly mu cukat koutky.
"Můžu být trochu sobec a něco po tobě chtít?" optal se světlovlasý a Barnes byl chvíli tiše, než se trochu více vyhrabal z pod peřiny a nejistě přikývl.
On mu přeci neublíží, věděl to. Věřil mu.
"Mohl bych ti dát pusu?" ozvalo se nervózně. James se podivil, několik vteřin se z jeho tváře nedalo docela nic vyčíst. Jen zíral na Steva, jako by jeho obličej byl plátno, na kterém promítají moc napínavý film.
"Já..."
"Ne, promiň, to byla hloupost, zapomeň na to," zakroutil blonďák prudce hlavou a pokusil se od něj trochu odsunout, ale zastavila ho Buckyho pravá ruka, kterou vytáhl z pod deky.
"Ne," vyhrkl zbrkle, jako by se snad bál, že by ho neslyšel. Rogers nejistě zvedl pohled zpět k němu a mlčky čekal na to, co se ještě chystá jeho nový kamarád říci.
"Jen jsi mě překvapil... Dlouho jsem se nelíbal, to je všechno," přiznal tmavovlasý muž o něco tišeji. "Víš, jak to chodí, ne?" smutně se usmál. "Občas je polibek intimnější než sex... A taky i hezčí."
"No... S moc lidma jsem nespal, to asi nedokážu posoudit," oplatil mu domácí upřímný úsměv a zpátky se k němu natočil celým tělem. Byl mu tak blízko a odolával pokušení vklouznout pod deku za ním a být mu tak ještě blíž. Jen ho obejmout, cítit jeho teplo...
"A co třeba Tony?" zeptal se nižší.
"Jestli jsem spal s Tonym?"
"Jo."
"Ne, nespal."
"A chtěl jsi?"
"Ani ne."
"A on chtěl?"
"Možná, asi."
"A políbil jsi ho?"
"Ne, ani jednou."
"Ale chceš políbit mě..."
"Kdybych mohl."
Rogersovýma modrýma očima probleskla jiskra, když se zadíval do té mírně rozpačité tváře svého překrásného kamaráda. Líbila se mu ta odtažitost a zároveň ta touha postupovat dál. Ten strach i odvaha. Mužnost i jemnost. Ledový a zároveň hřejivý pohled. Vše k dipozici u jednoho a toho samého člověka. Bylo to skoro jako ze snu, splněného snu.
"Nebráním ti," šeptl tiše, když vzdal pokus dostatečně se ho vynadívat- jelikož to zřejmě nebylo možné- a nadzvedl peřinu, aby se Rogers mohl posunout a schovat se s ním pod ni.
Steve nezaváhal ani na sekundu, splnil Buckymu to, co po něm mlčky žádal. Zaváhal, až když vzdálenost mezi jejich rty čítala sotva pár centimetrů. Jeho dech se zrychlil a srdce začalo bít jako na poplach.
Zavřel oči a chtěl překonat i ten nepatrný rozdíl mezi nimi, ale James to stihl dřív.
Na jejich počínání bylo kromě jemné vášně a něžnosti i něco jiného, co se oběma moc líbilo, i když netušili, co přesně to je. Nějaké kouzelné cosi, co jim v ten moment docela zamotalo hlavy, když se dotýkali a mazlili ústy.
Tmavovláskovi to připadala jako věčnost od doby, kdy dostal polibek naposledy. A ke všemu byl... od Něj. Ani zdaleka ne tak dokonalý jako úžasná symetrie mezi ním a Stevem.
"Páni," vydechl Rogers sotva slyšitelně, když se od sebe s hořícími tvářemi odlepili.
"Já vím," odpověděl stejným způsobem Barnes.
"Obávám se, že tohle musel být osud a taky, že tě už nepustím," odtušil blonďák a rukou obmotanou kolem jeho pasu si ho k sobě přitáhl docela tělo na tělo. Líbilo se mu dlaní dotýkat jeho nahých zad.
Jeho návštěva zvedla koutky úst v jemný a upřímný úsměv, stulila se mu do náruče a položila hlavu na jeho hrudník.
"Dobrou noc, Bucky," zavrněl a líbnul ho do vlasů.
"Dobrou, Steve... A hezký narozeniny," zamumlal mu nazpět. Měl pocit, že se mu roztekl mozek a on není schopný myslet na nic jiného než na dvě věci.
Ta první byla překrásná a naivní iluze života s tímto nádherným mužem, kterého políbil a ucítil něco docela jiného než za celý svůj život. V břiše mu poletovali motýlci a pod zavřenými víčky se mu promítaly obrázky jen toho blonďáka. Nic víc.
Pak ale oči otevřel.
To přeci nesmí! Do zítřka se musí vrátit zpět. Jestli tu zůstane, ublíží nejen sobě, ale i jemu. Zničí mu život tím, že by ho tu jeho šéf našel a Steve by nechtěl, aby odešel. S těmi chlápky si nikdy nebylo dobré začínat.
Zkrátka Bucky vůbec netušil, co má dělat.
...
Probudily ho sluneční paprsky hned, jakmile proklouzly skrz škvíru mezi zataženými závěsy. Ztěžka zamrkal, necítil se moc odpočinutý. Chvíli jen tak ležel, pozoroval strop a pomalu si uvědomoval včerejší noc.
Musel se usmát při vzpomínce na toho nádherného tmavovláska se sladkými rty, bystrýma modrýma očima a pořádně prořízlou pusou, když ho člověk rozpovídá.
Jenže...
"Bucky?" zamumlal a posadil se. Pravá strana postele byla prázdná, nikdo vedle něj neležel.
Píchlo ho u srdce. Nechtělo se mu věřit tomu, že by se jen tak sbalil a odešel. Ne po tom, co si spolu povídali, a co se na něj James díval s tahovou něhou a láskou... Přece by mu jen tak snadno nezmizel ze života.
Vystartoval z postele jako namydlený blesk, u čehož se ze všech sil snažil nepřerazit. Rozeběhl se do koupelny, kde si jen opláchl obličej vodou a hodil po sobě jeden pohled do zrcadla.
No, mohl vypadat hůř.
Vběhl zpátky do ložnice. Okamžitě se začal soukat do nových kalhot, ty jeho byly dost poznamenané spánkem, a levou rukou sebral mobil ze stolku. Snažil se zapnout si pásek a zároveň vytáčet Tonyho číslo.
Sjel pohledem zpět na stolek, kde najednou uviděl list vytrhnutý z nějakého blogu a na něm propiskou načmáraný text: "Chtěl bych zůstat, ale nejde to. Nebudu ti schválně kazit život."
Svět se na malý okamžik zpomalil, ne- li zcela zastavil. Steve na ten kus papíru jen smutně pohlížel. Připadal si v tu chvíli jako z romantické tragédie, ale bylo mu to fuk.
On ho musí najít. Za každou cenu.
"...Rogersi?" ozvalo se na druhé straně linky viditelně, nebo spíš slyšitelně rozespale.
"Tony!" vyhrkl blonďák.
"Ne, tady Santa Claus. Co chceš k Vánocům, chlapečku?" zavrčel podrážděně a rozkašlal se.
"Ehm, si v pořádku?" zeptal se Steve. Konečně se mu povedlo dopnout kalhoty a začal se rozhlížet po čistém tričku.
"Já? Vždycky," odfrkl si jeho kamarád a lehce zaúpěl.
"Tony, co je ti?!"
"Jen mám trochu migrénu," pravil. "Uff, včera to bylo dost divoký, škoda žes tu nebyl. Byli tu fajn kočky i kocouři a... Počkej vlastně," zamumlal Stark a odmlčel se.
"Něco bych po tobě-"
"Tys vlastně včera slavil s tím hezkým- žádná kurva- týpkem..." uchechtl se a Rogers protočil oči, i když ho nemohl vidět.
"Jak to šlo?"
"Skvěle. Hele, Tony, budu potřebovat pomoct."
"No, doufám, že tě ničím nenakazil, nejsem doktor," přerušil ho tmavovlásek s napůl hraným zděšením.
"Ty seš odpornej, ne! K ničemu nedošlo. Kdybys mě nechal domluvit..."
"Ale co teda-"
"Ne, Tony, prosím, poslouchej. Potřeboval bych, abys mě tam zavezl znovu. Hned teď," vybalil na něj Steve svou ne tak docela žádost jako spíš rozkaz.
"Tak zaprvé, zlato, když po někom něco chceš, neříkej mu, že je odpornej," upozornil ho jeho kamarád spíše s vtipem než s vážností.
"Prosím... Zaběhl bych tam sám, ale nepamatuju si, kde to je, ani jak je to daleko," zaúpěl blonďák zoufale.
"Co bych neudělal pro svýho bestovního kámoše, že?" zasmál se Tony. "Jen máme trochu potíž. Myslím, že mám docela dost kocovinu," přiznal, ale hned poté, než se stačil Rogers začít strachovat, dodal: "Ne, kecám, moc jsem toho nevypil. Spíš moc udělal, víš, jak to myslím, heh... Ne, ok, když slíbíš, že budeš hodnej a už nikdy mi nebudeš volat před desátou ráno, dovezu tě tam."
"Slibuju, moc ti díky, Tony."
"Jen chci prášek na hlavu a vysvětlení, proč tu tak vyšiluješ. Platí?"
"Platí," odpověděl úlevně.
"Tak fajn, hodnej kluk... Ještě si dej trochu voraz, přijedu hned, jak zjistím, kde to jsem a jak se dostanu z týhle prapodivný klece."
"...Cože?"
...
"Takže si to ujasníme," řekl opět Tony, když už seděli oba dva v autě a vraceli se zpět na místo, kde včera v noci potkali Buckyho.
"Ty si s ním nespal... Protože jsi nechtěl?"
"No, jo."
"Ale vždyť je to kur-"
"Tony!"
"Vždyť je za to placenej, co ti vadilo?"
"Prostě jsem nechtěl, no..." mumlal Rogers a netrpělivě pozoroval krajinu skrz pootevřené okénko.
"Ale stejně ho chceš najít?" ujišťoval se Stark v blonďákově rozhodnutí.
"Ano."
"I když ses ho ani nedotkl a nevíš, jakej je v posteli?" nechápal tmavovlasý řidič, ale poté se mu na rty vkradl škodolibý úsměv. "Ale spousta jinejch chlapů to ví."
Steve pobořeně nakrčil obočí, doširoka otevřel pusu, aby ho přinejmenším dořval za hloupé poznámky, ale v ten moment v okně za ním spatřil povědomý obchod a velký bilboard, u kterého předtím Jamese viděl.
Sotva Stark zpomalil, otevřel dveře, neobtěžoval se se zavíráním a vyběhl tím směrem.
Někdo tam stál, ale na první pohled šlo poznat, že to jeho Bucky není. Byl oblečen v podobném stylu jako on, ale měl na krátko ostříhané černé vlasy. Když uviděl blížícího se blonďáka, usmál se a zamrkal na něj uhrančivě zelenýma očima.
"Zdravím, fešáku. Nějaké přání?" zeptal se dřív, než mu stihl položit Steve svou vlastní otázku.
"Vlastně ano, někoho hledám," zkazil mu Rogers plány. Nebo si to alespoň myslel. Ten muž ale vypadal až příliš sebevědomě a neústupně.
"Možná jsi ho právě našel," uculil se, olízl si rty a nahodil tak svůdný výraz, že i slušňák Steve měl pocit, že se podlomí kolena.
"Jmenuju se Loki," pravil, přičemž si ho beze studu prohlížel od hlavy až k patě.
"Ehm, já jsem Steve," zamumlal, když na to viditelně dotyčný muž čekal. "R- rád tě poznávám."
"Rád jsem byl poznán," zasmál se černovlásek. "Kousek odsud bydlím a, i když jsem dnes nic neplánoval- mám volno, mohl bych ti ukázat svůj byt."
Stevovi došlo, že nejspíše Buckyho zná a s nejvyšší pravděpodobností bydlí dost blízko sebe. Neměl tedy na výběr, pokud ho chtěl nějak v klidu najít.
Ještě se otočil a mávl na Tonyho, jakože má jet. Ten se na něj významně usmál, pokýval hlavou a zvedl palec. Pak odjel a on mohl v klidu odejít se svým novým známým na "prohlídku jeho bytu".
Loki při chůzi smyslně pohupoval boky. Byl opravdu dobrý v tom, o co se snažil, to musel Rogers uznat. Zároveň v něm ale viděl ten obrovský rozdíl vůči Buckymu, který se sice také snažil, z toho, co pochopil, ale rozhodně ne tak urputně, byl zdrženlivý a ustrašený. Tohle bylo něco jiného. Až ho to děsilo.
Blížili se k nějakému šedivému domu, který nevypadal zrovna moc opečovávaně a udržovaně. Navíc to bylo v nějakém zastrčeném koutě města, mnohem dál od místa, na kterém jeho i Barnese potkal.
"Tady?" zeptal se a snažil se, aby to neznělo moc nejistě.
"Jasně, zevnitř to vypadá líp, neboj," ujišťoval ho a ušklíbl se. "Pojď, nestyď se, zlato."
Rogers mu chtěl odseknout, aby mu takhle už neříkal. Chtěl se však dostat k Němu, a to za každou cenu. Rozhodl se být tedy prostě hodný a trpělivý.
Vkročili dovnitř a jeho okamžitě do nosu udeřil silný odér kouře, potu a něčeho, co sice neznal, ale nevonělo to zrovna moc... legálně.
"Těch si nevšímej, můj byt je hezčí a nesmrdí to tam jako tady," ledabyle ho uklidňoval a máchnutím ruky naznačil, aby šel za ním. Blonďák se však neustále rozhlížel, aby někde mezi lidmi povalujícími se kolem ve zvláštním šeru našel toho svého.
"Tak hele," vyrušil ho Loki opět, když to nejspíš neodhadl a definitivně se zastavil uprostřed celého tohohle komplexu, čímž dokonale zapomněl, s kým že to sem vlastně přišel.
"Uznávám, nevypadá to, že by sis chtěl zapíchat. Kdo seš? Polda?" zeptal se ho na rovinu, zkřížil ruce na prsou a nakrčil tmavé obočí. Při vyslovení posledního slova to bylo, jako kdyby do valné většiny zde přítomných někdo šťouchl a oni se probrali, aby se mohli na nově příchozího podezřelého podívat.
"Přísahám, že nejsem od policie," zavrtěl Steve prudce hlavou a pozvedl dlaně před sebe, aby ukázal, že v nich nic nemá.
"Co říkal?" ozvalo se rozespale odněkud zezadu.
"Že je od policie," odpověděl mu další neznámý.
"Ne, nejsem!" bránil se, ale, ač se snažil, neznělo to moc přesvědčivě.
"Tak co teda chceš?" optal se Loki podrážděně a výhružně si dal ruce v bok. Veškerá hraná svůdnost šla stranou, teď vypadal, že z kozačky vytáhne revolver a na místě s ním skoncuje. Jestli Steva napadlo, že ještě před chvílí byl docela milý, teď z něj šla vyloženě hrůza.
"Hledám Buckyho... Nevím příjmení, ani opravdový jméno," přiznal a omluvně vzhlédl do černovláskových zelených kukadel. Ten trochu povolil vztek vepsaný ve tváři.
"Jo, toho znám. Nevím ale, kde je," pokrčil rameny. "Ale být tebou tak vypadnu, než tě najde Fury," upozornil ho.
"Fury?"
"Šéf. Pokud zjistí, že tu jseš z nějakýho jinýho důvodu, než nám předat prachy, tak tě zabije. Bez keců," vysvětlil, zívl a odebral se kamsi do háje. Blonďák zmateně zamrkal a rozhlédl se kolem sebe s otázkou, jestli někdo ví, kde Bucky je.
"Šéfík mu sehnal ňákej další kšeft. Prej tvrdil, že potřebuje další prachy," začal vykládat jeden z maníků navlečených do podivného obleku, který vypadal z části jako z latexu. "Vůl. Myslel si, že by si snad mohl vydělat dost, aby odsud vypadnul," uchechtl se a pár chlápků se k němu souhlasně přidalo.
"No, a kam teda šel?" toužil vědět naléhavě.
"Já nevím. Ale možná má v pokoji lístek s adresou, co mu Fury dal," zamumlal muž v latexu přemýšlivě. "Pokoj má tamhle," ukázal někam směrem, kterým předtím zmizel Loki. Rogers kývl hlavou na souhlas a zamířil tam. Viděl řadu dveří bez cedulek s jmény, byly tu jen s čísly.
Bez rozmyšlení rozrazil první, čímž odhalil jen prázdnou místnost s postelí a skříní. Vyzkoušel druhé, taktéž nic. Když otevřel třetí, ozvalo se znepokojené zamručení od dvou nahých mužů, kteří se mu okamžitě vypálili do sítnice dřív, než stihl zabouchnout a následně zčervenat. Než se chtěl vydat dál, zavřel oči a zhluboka se nadechl.
"Buckyho pokoj je za dveřma s číslem 42, jestli to chceš vědět," ozvalo se vedle něj mírně pošklebačně. Steve se na tmavovlasého muže zlehka zamračil, obešel ho a hledal daný pokoj.
"Co po něm vůbec chceš?" zavolal Loki za ním a následoval ho. Blonďák otázku ignoroval.
"40... 41..."
"Proč si myslíš, že je jiný než my ostatní?" nenechal se odbýt.
"42... Prostě je," odsekl a vklouzl dovnitř. Byla zde postel, menší než viděl v předchozích pokojích. A malá skříňka a stolek s židlí, který nikde jinde neviděl. Otevřel stolní šuplík a našel tam nějaké zápisníky, pár propisek a několik svazků novin. Kromě toho tam bylo ještě několik lístků s adresami, jmény zákazníků a datumy. Jeden byl z dneška.
"Nevím, co se mu stalo, ale není to chudáček. Všichni máme těžkou minulost," pokračoval černovlásek dál, ne zrovna vesele, a opřel se bokem o futra.
"Mám ho rád, nenechám ho tu," opáčil mu Rogers nazpět a protáhl se kolem něj zase na chodbu.
"Tohle ti nevyjde, jen tak ho nezískáš," upozornil ho, ale to už ho blonďák poslouchal jen napůl a rozběhl se k východu.
Tu adresu si pamatoval. Cestou autem zahlédl ceduli s jménem té ulice, nebylo to daleko, to zvládne pěšky.
Při běhu se mu hlavou honilo tolik věcí. Hlavní byla ta, která roztáčela kolečka v jeho hlavě neuvěřitelnou rychlostí- Co bude, až ho najde? Prostě mu řekne, že ho chce mít u sebe doma, že už ho nikdy nikam nepustí a nechá si ho jako domácího mazlíčka? Že ho bude krmit, šatit, hladit po vlasech a mazlit se s ním?
Rozhodl se, že na to přijde až na místě.
Netrvalo dlouho a našel vysoký panelák, kde by s nejvyšší pravděpodobností měl viník jeho zamotané hlavy být. Východ byl uzavřen. Neměl klíče, musel na někoho zazvonit. Našel mezi jmény ubytovaných jedno povědomé, to z papíru na Buckyho stolku- R. Jefferson, tak vyzkoušel tedy to.
Chvíli bylo ticho, než se nepříjemným hlasem ozvalo: "Co je?"
"Ehm..." No dobrá, nejspíš si to měl trochu promyslet.
"Halóóó?" netrpělivě.
"D- donáška pizzy," zamumlal Steve.
"Neobjednal jsem si pizzu," zavrčel muž z reproduktoru.
"Tak to se omlouvám, nejspíše jsem zmáčkl špatný zvonek," vymlouval se blonďák a rychle sjel pohledem na ta jména. Jenže to pod ním, nebylo mužské. "Vy nejste... paní Nesbittová?"
"Zním snad jako ženská?" zamrmlal muž. Tak fajn, tohle Rogersovi moc nevyšlo.
"Omlouvám se. No, víte, jak mívají stařenky občas hluboký hlas, ne?" vykrucoval se a doufal, že nezkazil alespoň tohle a paní Nesbittová není dvacetiletá sexbomba, ale opravdu starší paní. "Ale otevřel byste mi, prosím, pane?"
"Hlavně už nevotravujte," opáčil mu a ozval se zvuk, který dal Stevovi najevo, že může vejít. Ten toho okamžitě využil, ale pak si nějak uvědomil, že netuší, v jakém že to patře Jefferson bydlí.
"Skvělý," zavrčel tiše a vymýšlel plán, ale v tom spatřil asi sedmdesátiletou dámu o holi mířící ke vchodovým dveřím. Využil toho a pozdravil ji. Zároveň jí otevřel, díky čemuž se na něj mile usmála.
"Děkuji vám, mladíku," řekla sladce. "Ale copak tu děláte? Vypadáte ztraceně."
"Jsem rád, že se ptáte, madam. Hledám pana Jeffersona," vysvětlil jí.
"Bydlí ve třetím patře, drahoušku," odpověděla klidně, ale poté výhružně vztyčila ukazováček. "Ale dejte si na něj pozor. Moc ho neznám, přistěhoval se teprve nedávno, ale je to chuligán. Pořád si pouští hlasitou muziku a hraje na bubny. A taky si domů neustále vodí návštěvy," vykládala, ale s blonďákem to škubalo, aby už byl nahoře.
"Samé nemravné děvčiny. A dnes si tam dokonce zatáhl muže. No, nevypadali jako přátelé, ten chudáček malý z něho měl jistě strach... Kdo by neměl strach z takového burana?"
"D- dobře," dostal ze sebe přiškrceně a sotva starší paní překročila práh, rozběhl se ke schodům- pořád je měl raději než výtahy.
Vteřinu před tím, než se odhodlal zaklepat, se mu v hlavě promítl obraz cizího uchyláka dotýkajícího se jeho Buckyho, který to mlčky trpí.
Tohle ne! Neslyšně zavrčel a na dané dveře zabušil rovnou celou pěstí. Dlouho se nic nedělo, což ho vyděsilo ještě víc a svůj počin zopakoval. Poté uslyšel necenzurované nadávky stejným hlasem, jaký na něj předtím řval z reproduktoru, a konečně mu otevřel.
Měl na sobě jen šedé tričko a džíny bez pásku, co nebyly dopnuté a on si je bez jakéhokoliv ostychu jednou rukou přidržoval, aby mu nespadly.
"Co chcete?" zamrmlal naštvaně. Jen hlupáka by nenapadlo, že ho právě v něčem vyrušil. V něčem, při čem rozhodně rušen být nechtěl. To Steva dopálilo na nejvyšší míru.
"Jdu si pro Buckyho," opáčil mu nebojácně.
"...Pro koho?" zeptal se ho Jefferson tupě, což na blonďákově náladě nepřidalo ani zdaleka.
"Pro Buckyho, idiote," vyštěkl a prudce ho odstrčil, aby mohl projít. Zaúpěl, když zády narazil do zdi, ale to Rogerse nezajímalo. Rozběhl se krátkou chodbičkou, pohlédl doprava i doleva, aby zjistil, zda není jeho kamarád tam v pokojích, ale uviděl ho až v třetí místnosti úplně vzadu.
Seděl na posteli jen v kalhotách, bez trička, a smutně zíral na podlahu. Když ho však uslyšel, zvedl k němu pohled. Na tu vteřinu, než se k němu odhodlal vyšší vykročit, se zadíval do smutku a zároveň překvapení v tmavě modrých duhovkách.
"Steve," vydechl tiše s bolestí v hlase.
"Jsem tady, Bucky, dostanu tě odsud," odvětil.
V Jamesovově těle vybouchla nálož štěstí. Rozum, logické a smysluplné uvažování šlo do háje, když ho uviděl. Prostě vstal, nemyslíc zhola na nic, a mlčky se nechal Stevem obejmout.
"Všechno bude v pořádku," ujistil ho a teprve pak pustil. Barnesův pohled naznačoval, jak moc mu touží věřit, ale je v rozpacích. Chystal se něco říct, avšak Steve ho stačil zastavit.
"Nic neříkej, zvládneme to," přislíbil mu, chytil ho za ruku a jal se ho táhnout k východovým dveřím. Tmavovlásek se nechal, nebránil se. Nechtěl se bránit.
Cestu jim ale kupodivu zatarasil majitel bytu, který Rogersovi okamžitě po spatření Buckyho vypadl z hlavy. A nevypadal nadšeně.
"Co to, kurva, děláš?" zeptal se neúprosně, přičemž si stále přidržoval rifle.
"Odvádím ho pryč od tebe, úchyle," nedal se blonďák a výhružně se zamračil.
"Tak hele, já si za tu děvku zaplatil, takže..."
Než stačil doříct větu, Steve se napřáhl a pěstí pravé ruky ho dost silně udeřil do čelisti. Jefferson zavrávoral a opět se jeho záda setkala s protější stěnou na chodbě za jeho bolestného zavytí. Přitom samozřejmě přestal držet kalhoty a ty se svezly dolů po jeho stehnech až ke kotníkům. Překvapivě pod nimi neměl nic. Teda, nic v podobě žádného kusu látky na holé kůži.
Navzdory nahromaděnému adrenalinu a vystupňovanému vzteku Rogers nedokázal potlačit automatické začervenání. Zároveň ale levou dlaní ještě více sevřel tu Barnesovu.
"To bude průser," uslyšel Jamese zašeptat. Musel se ušklíbnout. Ano, to bude. Co už?
Vyšel zrychleně ke dveřím a bez jakýkoliv řečí táhl hnědovláska sebou. Ten také nic neříkal, ani se nebránil. Neměl tušení, co má v plánu, ale vypadalo to slibněji, než zůstat u toho idiotského perverzáka s nějak podezřele velkou výdrží.
"Ty parchante zasranej," vyštěkl za ním ještě obyvatel bytu, ale znělo to dost pochroumaně, nejspíše ho zraněné místo opravdu bolelo, šlo mu sotva rozumět. Že by se ovšem vydal za nimi, to ne. Steve byl rád, myslel, že by ho pak už zabil. Vztek a žárlivost ho momentálně sžíraly natolik, že by toho byl schopen. Poprvé v životě něco takového cítil, až ho to překvapilo.
Vytáhl Buckyho ven z daného bytu a nešetrně třískl dveřmi. Poté se na chvíli zastavil, aby se zhluboka nadechl a trochu uklidnil.
"Steve," vydechl Barnes opatrně a vymámil svou ruku, aby mu ji mohl položit na rameno. Tmavě modré oči stále odrážely zmatenost z prudké změny směru událostí.
Blonďák se na něj otočil, párkrát zamrkal, jako by snad zapomněl důvod- jeho- proč je tady. Pak ho ale uvěznil v pevném sevření svých paží, láskyplně ho objal.
"Bucky, odpusť mi to, ale nemůžu tě nechat být, prostě si tě nechám. Žádný námitky," vyhrkl zprudka. Najednou však jeho srdce sevřel strach. Co když to ale on nechce?
Než ho stačil pustit, James mu objetí oplatil snad ještě silněji, aby mu neutekl,
"Nevíš, s čím si zahráváš," zašeptal sotva slyšitelně, když po nějaké době Rogers zvedl hlavu tak, aby se na něj mohl podívat. Měl ve tváři milující a zároveň rozhodnutý výraz.
"Zvládneme to."
"Já vím," opáčil mu s klidem, ale jeho mysl šílela strachem. Strachem o něj i o Steva. Nebylo však cesty zpět. Byl odhodlaný to jednoduše zvládnout. S ním.
"Co teď udělá?" zeptal se Rogers a pohodil hlavou k zavřeným dveřím.
"Zavolá šéfovi, dobře se znají. Máme tak pět minut," oznámil mu Barnes a nemuseli už dále nic říkat. Mlčky se chytli za ruce a začali sebíhat schody.
Jakmile byli na čerstvém vzduchu, zbývala otázka co teď.
"Prostě poběžíme pryč, ke mně domů, cestu si snad už pamatuju," navrhl Steve, ale takřka ihned mu došlo, že by jim to dalo maximálně několik hodin, než by je stejně našli. A co potom s nimi udělají, na to nechtěl ani myslet.
"Ničíš si život, Steve, nech mě jít," špitl Bucky.
"Nesmysl, neopustím tě. Já tě dostal jsem tě do týhle kaše, já tě taky osvobodím... Můžeme k Tonymu, na toho si nedovolí," napadlo ho najednou. Stark byl přeci jedním z nejvlivnějších a nejbohatších lidí ve Státech!
Než se stačil tmavovlásek vyjádřit, uslyšeli dost otravný lidský hlas, který měl nejspíš předvádět suchý smích. Oběma naskočila husí kůže. Blonďák polkl, nahodil sebevědomý výraz a otočil se. Zároveň jednou rukou zatlačil Jamese do pozadí, zčásti za sebe, aby nebyl na ráně.
Naproti sobě spatřil muže s tmavou pletí oblečeného do černého a jizvou táhnoucí se od obočí přes levé oko až do poloviny tváře. Vedle sebe měl dva nefalšované bodyguardy, nepochybně mlátící gorily, kteří je provrtávali pohledy.
"Vy jste jistě Rogers, že ano?" optal se jízlivě, ovšem s profesionalitou v hlase. Bylo nadmíru jasné, že mu stačí lusknout a nedopadne to pro oba zamilované dobře. "Mé jméno je Nick Fury,"
"Těší mě," pronesl blonďák s hraným klidem. Snažil se tvářit, jako by měl celou situaci pod kontrolou on, i když vypadal jako kočka zoufale si bránící myšku.
"Máte něco, co je naše," pokračoval formálně a ledabyle si oprášil neviditelný prach z ramene. "Prosím, vraťte nám to a nic se vám nestane," dodal a na tváři vykouzlil úsměv kočky Šklíby.
"A co když odmítnu?" zeptal se a nakrčil obočí.
"Zkuste to a zjistíte to," odvětil mu.
"Můžu vás zažalovat," začal Steve opatrně. Rozhodl se zariskovat. Už to nešlo vzít zpátky, ale dělá to pro Něj. Pravou dlaní se ještě naposledy dotkl Barnese, aby se ujistil, že stále stojí na místě. Poté se zhluboka nadechl a vykročil směrem k nim.
"Docela jistě vy nejlíp víte, jak nelegální tohle celý je a jaká blbost by byla brát má slova na lehkou váhu," vykládal Rogers, kterému se teď v hlavě promítaly snad všechny filmy, kde obyčejný člověk jedná s ozbrojenýma mafiánama.
"Prostě..." zastavil se těsně u Nicka. "To necháme být přesně takhle, co vy na to?" přehnaně se usmál. Po zádech mu stekl čůrek potu. Jestli mu tu jeho hru zbaští, jsou to idioti. Věděli, že zrovna on proti nim nemá žádnou moc.
Možná tak na půl vteřiny mohl v jeho tváři spatřit lehké vyvedení z míry... Nebo taky ne.
"Máte docela odvahu, pane Rogersi," pronesl vcelku s obdivem. "Líbí se mi váš přístup... Škoda, že teď nemám moc času."
Jako na povel muž po Furyho pravém boku vyšel směr Bucky. S blonďákovým tělem to cuklo, zamrazilo ho a neváhal dál už ani na vteřinu.
"Ne, ne, ne," zaječel Steve a vyběhl proti němu. Zatlačil ho dozadu, ale daný chlápek byl vyšší a navíc s těmi černými brýlemi působil dost drsně a naháněl hrůzu.
"Uhněte! Hned."
"Ne," odsekl jako malé dítě. "Nenechám vám ho."
"Tak pozor, poslední šance," upozornil ho. "Uhnout!"
"Jdete od něj PRYČ," vyštěkl Rogers rázně a trvalo jen sekundu, než se napřáhl, aby ho udeřil. Jakmile proletěla jeho pěst vzduchem a byla sotva pár centimetrů od mužova obličeje, on ji pevně zachytil. Skoro bylo slyšet křupání zápěstí.
"Pane Rogersi," chladně. "Máte velmi pomalé ref-"
Než stačil doříct větu, praštil ho Steve rukou druhou. Bodyguard ho leknutím a bolestí pustil a ucouvl.
Blonďák o krok ustoupil a chtěl se otočit zpět k Buckymu, ale muž, kterého právě praštil, se vzpamatoval docela rychle a okamžitě se mu jal úder vracet.
"Steve," uslyšel za sebou vyděšeně, zatímco si připadal, jako by mu hlavou projížděl vlak.
"Uhhh," zaúpěl tiše.
"Fajn, už jste si zablbnul, takže kdybyste mohl uhnout..." začal konverzačním tónem. Jenže Rogers se nehodlal vzdát. Ne, když mu na někom tak záleželo.
Narovnal se, párkrát si promačkal pěst a znovu se napřáhl. Stačil si všimnout bodyguardova poker face, než ho udeřil znovu mnohem silněji. Jemu spadly černé brýle a chytil se za tvář.
A pak už byli v sobě. Kromě spousty ran se zasypávali i četnými nadávkami.
"Úžasné. Je velmi horlivý, že ano?" prohodil Fury vesele Barnesovým směrem. Muž po jeho levé straně vyrazil k Jamesovi, zatímco se Steve s druhým bodyguardem pokoušel navzájem uškrtit.
Bucky jen s vyděšeným pohledem (stále bez trička mimochodem) sledoval Rogersovy činy a každou chvíli chtěl vyrazit jemu na pomoc. Nervózně přešlapoval na místě a nevšiml si blížícího se chlápka s jasně daným rozkazem: "Přivést Barnese!"
"Ne," zachrčel blonďák, když uslyšel překvapený výjek bránícího se hnědovláska. Nemusel se rozmýšlet moc dlouho, než se odhodlal udělat něco, co by jakýkoliv chlap jinému chlapovi nechtěl nikdy dobrovolně provést- dost tvrdě ho kopnul do slabin.
V ten moment ho jeho protivník pustil a zhroutil se k zemi v křeči. Steve se honem obrátil a vrhnul se na druhého z Furyho poskoků, který si právě oplácel rány s jeho Buckym. Vtísnil se mezi ně a zakryl Jamese, utírajícího si zakrvácený nos, vlastním tělem.
"Tak jo, kočkování a hraní skončilo," zívl Nick a pro efekt se podíval na hodinky. "Lukasi, seber ho nebo se ho zbav. Vem výdělek a pojď," rozkázal a špičkou boty šťouchl do pomalu se zvedajícího zraněného.
"Šéf má pravdu," řekl Lukas dvěma zamilovaným chladně, upravil si nakřápnuté brýle a z pod opasku vytáhl nepochybně nabitou dvaačtyřicítku. "Ustupte od něj nebo to schytáte taky," upozornil ho s prstem na spoušti.
"Steve..." zašeptal James vyděšeně.
"Ne, Bucky," odsekl Rogers. V jeho hlase ale šel slyšet smutek, možná i silný strach. Barnes schovaný za ním držel jednou rukou jeho levou dlaň, druhou měl opřenou o jeho záda a vykukoval od boku.
"Steve, prosím," špitl plačtivě. "Zabijou tě! Kvůli mě."
"Ne, neuhnu."
"Posledních deset vteřin, hrdličky. Nerad bych tu udělal nepořádek, rozhodujte se rychle, co uděláte," varoval je nevrle, možná trochu pobaveně nad svou vlastní škodolibostí k ustrašenému páru.
"Steve," zoufale.
"Ne, Bucky."
"Steve, miluju tě," ozvalo se tiše a jemu se rozbušilo srdce ještě o něco víc, jestli to bylo vůbec možné. Cítil, jak usilovněji stiskl jeho ruku a zabořil mu uslzený obličej do trička.
Jak to bylo dlouho, co se znali? Ani ne den. Bylo to dost zbrklé rozhodnutí, ale bylo mu to fuk.
"Já tebe taky," zašeptal nazpět a zavřel oči.
"5... 4... 3..."
Odporně děsivé odpočítávání přerušil zvuk řvoucího motoru a následné zaskřípání brzd. Rogers se přinutil otevřít oči, až když neukončený odpočet ustal a klaply dveře luxusního auta.
Na bodyguardově tváři zledovatěly všechny rysy. Nechal ruku s nachystanou zbraní spustit podél těla a o krok ucouvl.
Steve mohl vidět, že Fury s druhým chlápkem v pozadí nevypadají zrovna nadšeně. Vypadali spíše zmateně, stejně tak jako dítě, které si náhle uvědomí, že místo sladkého lízátka v ruce drží už jen ulepkanou špejli.
"Zdravím, přátelé," uslyšel za sebou moc dobře známý hlas, ale neměl odvahu se otočit. Zůstal jen zkoprněle stát. Ten hlas nepatřil nikomu jinému, než jejich milovanému a nepředvídatelnému-
"Tony," vydechl překvapeně. Tohle byl snad ten poslední člověk, kterého si tady z ničeho nic dokázal představit.
"Lukasi! Tebe jsem tak dlouho neviděl," zacvrlikal nevinně a došel k nim. Zdálo se, že na Steva s Buckym, který ho stále křečovitě držel, se ani nepodíval a zastavil se před jejich momentálním nepřítelem. Oblečený byl snad v tom nejdražším a nejelegantnějším obleku na světě.
"D- dobrý den, pane Starku," pozdravil roztřeseně.
"Jo, dobrý. Rád tě znovu vidím, kámo," oplatil mu miliardář pozdrav a poplácal ho po rameni. Byl o dost nižší než on, působilo to trochu směšně, že i přesto z něj má docela vítr.
"Ale přišel jsem za tvým šéfíkem," vysvětlil a vyrazil k Furymu. "A pozdravuj svou překrásnou ženu," nezapomněl dodat.
"Steve, co to dělá?" zašeptal Barnes Stevovi do ucha.
"Nevím," špitl v odpověď a přitáhl si ho k sobě trošku blíž, aby ho měl na očích, aniž by se musel otáčet.
"Čau, Nicky, starej brachu," zahlaholil vesele a nabídl mu ruku. Fury se ale rozhodně neměl k tomu, aby mu pozdrav oplatil, a tvářil se jako nahněvaný buldok. Veškerý jeho suchý humor byl pryč.
"Starku," zavrčel. "Co tu chceš?"
"Mám se skvěle, díky za optání," pravil hnědooký tmavovlásek se zářivým úsměvem, jako by ho nic nedokázalo rozhodit.
"Co tu chceš?" zopakoval nešetrně.
"Ale nic... Možná jen to, že by jeden z nejvíc důležitých lidí v celým New Yorku nebyl rád, kdyby mu někdo zavraždil kámoše a jeho družku," začal a ukázal za sebe. "Vidíš toho sladkýho blonďáka s ďolíčkama ve tvářích a prdýlkou k nakousnutí? To je on, můj kámoš Rogers."
"Má něco, co je moje, a ty to víš," připomněl mu.
"Moje. Takový strašně sobecký slovo," zavrtěl Stark hlavou. "To mi připomíná myšlenku komunismu. Všechno je všech... Nebo ti tví... ehm, zaměstnanci. Patří jen tobě, ale půjčuješ je všem. To je docela vtipný, nemyslíš?" uchechtl se a Fury se zamračil.
"Co hodláš dělat?"
"Co myslíš, Sherlocku? Buď z kapsy vytáhnu mobil a zavolám svým známým z takových hodně vysokých pracovních pozic. Myslím, že se jim říká 'úředníci', A zeptám se, jestli je legální vést bordel," rozvykládal se Tony klidně. U toho se tvářil a choval zcela přirozeně a sebevědomě. Steve ani netušil, jak skvělého kamaráda má.
"A nebo," pokračoval plynule. "A nebo se ti prostě vytratí z tvých spárů jeden, dva poslušní služebníci... Nějak se nemůžu rozhodnout co dál, pomůžeš mi?" zamrkal sladce a opět se na Nicka s úsměvem otočil.
"Nebo vám můžou poradit mí kámoši od poldů, kteří si právě hrajou na schovávanou tady všude kolem," navrhl mu.
Rogers s Jamesem stáli dál od nich a jen je s nervy v kýblu pozorovali. Drželi se jeden druhého, jelikož se právě řešil jejich osud. V podstatě jim šlo doslova o život.
A najednou, ani nevěděli jak, Fury kývl na to pro něj méně drastičtější řešení. A oni už věděli, že Stark vyhrál. Oni vyhráli.
"Jsem rád, že jsi tak moudrej, Nicky. Zase se všichni někdy uvidíme," slíbil a s vítězoslavným výrazem ve tváři se otočil, strčil ruce do kapes a vykračoval si to ke Stevovi s Buckym.
"Tony," začal blonďák ohromeně. "Nevím, co na to říct... Moc ti oba děkujeme, zachránil jsi nám život."
"No, normálně bych si za to jako odměnu vybral trojku s váma, ale už mám trochu jiný plány," uculil se miliardář. Rogers se musel usmát.
Barnes pustil Steva a bez váhání udělal ty dva kroky ke Starkovi, aby ho objal. Jeho to dost překvapilo, ale spolkl dotaz na absenci jeho trika a objal ho nazpět.
"To je dobrý, kámo," uchechtl se a poplácal ho po zádech. "Nemusíš mi bulet na sako."
"Já nebrečím," zalhal Bucky, odtáhl se a otřel si tváře neexistujícím rukávem.
"Většinu práce obstaral tady Steve. Kdyby nebyl tak neskutečně tvrdohlavej, nedostal by se k tobě včas. Tak běž za ním," řekl mu a James se nemusel dlouho rozmýšlet, aby ho poslechl. Během vteřiny se už choulil v blonďákově náručí a natáhl se pro polibek, který mu ovšem nebyl dopřán, jelikož je Stark vyrušil.
"No dobře, tyhle věcičky si ale nechte na potom. Spěcháme," vysvětlil jim a už si to špacíroval k autu. Steve pokrčil rameny, vzal svého milého za ruku a společně miliardáře následovali. Stačili si ještě všimnout odcházejících tří nespokojených chlápků v černém.
"Ty Tony, vážně to tady obklíčili poldové?" zeptal se pro jistotu tiše, kdyby byli náhodou ještě ve Furyho doslechu. Jeho kamarád zavrtěl hlavou.
"Moc osobních známostí na stanici kupodivu nemám. A navíc by ti nejspíš zabásli i toho tvýho cukrouše, takže by to nebyl moc dobrý nápad," pokrčil ledabyle rameny. "Sednout dozadu," dodal, když už byli u jeho nablýskaného auta. Rogerse napadlo, že to jim nejspíše řekl proto, aby byli vedle sebe, ale brzy zjistil, že se trochu mýlil.
"Takže jsi tady, krásko," rozzářil se, když si otevřel dveře a nastupoval. Blonďák jen vykulil světle modré oči na Barnese, který se v odpověď jen usmál. Sice taky nevěděl, kdo je jejich tajemný spolujezdec, ale byl to nejspíše důvod, proč nižší brunet tak spěchá.
"Víš, že mě napadlo, že mi odsud zdrhneš? Sice tu uložených moc peněz nemám, ale stejně..." zasmál se, usadil a zabouchl. Rogers s Jamesem si sedli dozadu, chtěli se připoutat, když v tom uslyšeli oba dva známý hlas od člověka sedícího před nimi.
"Musím přiznat, že jsem tentokrát nebyl ani v pokušení. Jsem si jistý, že pravý poklad najdu, až tě dostanu z toho sexy obleku, drahý," ozvalo se hravě a štíhlá noha v černé kozačce se laškovně zapřela o Tonyho stehno.
"Loki?" vyhrkli oba vzadusedící společně.
"Oh, čau Bucky," pozdravil černovlásek a natočil se k nim. "A tebe taky znám... Steve! Viděli jsme se před chvílí," poznamenal a zasmál se. "Hele, Bucku, pro tebe tady mám ty tvoje krámy z šuplíku. Ten blog, noviny a tak," zamumlal, natáhl ruku a podal všechny věci čekajícímu hnědovláskovi.
"A... Jak...?" nechápal blonďák.
"To já zavolal Tonyho, vy hloupí. Bylo mi vás líto, hrdliček," vysvětlil a hodil sladký pohled po řidiči. "Poznal jsem tohohle sexouše, co slíbil, že mě odtamtud taky dostane."
"Jasně," přitakal miliardář. "Takovou pěknou tvářičku bych tam přece nenechal. Jen..." dramaticky se odmlčel.
"Tři měsíce za sebou jsem měl největší výdělek. Myslím si, že stojím za zkoušku," pochlubil se a špičkou boty pořád dráždil Starka na citlivých místech. Ten se uculil.
"Však si to taky ozkoušíme, kdyžtak tě vyměním za Barnese," rozhodl škodolibě. "Mimochodem, hezký tělo, nemluvko. Tak si říkám, když už jsme se všichni jaksi navzájem sešli, zachránili a tak, že čtyřka by nebyla od věci..."
Karin Pěkná povídka a ten konec mě rozesmál.
OdpovědětVymazatDokonalé ❤❤
OdpovědětVymazat