Pouto 9. část

   V téhle kapitole jde hodně o Bucky feels. Zároveň jsem tu zapojila trochu Steva i Thora, ale na Lokiho ve vězení už nějak nezbylo místo. :)

V rámci možností přeji hezké počtení.
12+

Maya

   "Ahoj, můžu dál?" ozvalo se ode dveří a Barnes zvedl pohled od knížky. Kývl a tak Steve zavřel a posadil se na židli vedle jeho postele.
   "Už je ti líp?"
   "Říkal jsem, že mi nic není. Jen mě bolela hlava, už je to dobrý," řekl klidně. Rogers se netvářil nějak extra uklidněně nebo přesvědčeně, ale věděl, že pravdu z Winter soldiera jen tak nedostane.
   "No... tak hlavně, že už ti je dobře. Copak to čteš?" mluvil k němu jako k malému dítěti, až si sám připadal hloupě. Bucky ale nevypadal, že by ho to nějak pohoršovalo, a ukázal mu obal své knížky.
   "Eh, to je nějaký román? Odkud ho máš?" podivil se.
   "Jedna sestřička mi ho donesla, abych se prý nenudil, když tu není televize. Já se sice nenudím, ale je to docela chytlavý," řekl James a na jeho tváři se objevil jemný úsměv. "Hlavní postava je patnáctiletá holka, která se stěhuje od svých přátel do velkýho města a má z toho strach. Den před odjezdem se jí stane nehoda a dál jsem to ještě nedočetl. Kdy mě pustíte?"
   Steve poslouchal jeho vyprávění o přečtené části příběhu a při poslední větě se zarazil. Bucky se vůbec nezastavil a prostě na něj tu otázku vyhrkl, jakoby byla součástí té knihy.
   "No, vlastně je to na tobě, Bucky. Nikdo tě tu nebude držet. Teda, jakmile projdeš těmi testy, že jsi v pořádku," řekl Rogers a snažil se vyčíst z Barnesovy tváře jakoukoliv emoci, ale ta tmavě modro- šedá kukadla ho jen líně pozorovala, rty měl semknuté to tenké linky a nijak se neprojevoval, aby na něm něco poznal.
   "Byl tu nějakej chlap," řekl po chvíli. "A ptal se mě na moje vzpomínky z konkrétních roků. A taky na Hydru."
   "Jo, toho poslal Fury," kývl Steve.
   "Nechápal jsem... teda nevěděl jsem o spoustě věcech, co říkal. A nebyl mi vůbec příjemnej. Koukal na mě tak, že bylo jasný, jak moc mě má v lásce a jak moc rád by mi prohnal kulku hlavou, sráč jeden! Nejraději bych mu-"
   "Pst," snažil se ho kapitán utišit tím, že mu dal svou dlaň přes pusu, ale Bucky ji odstrčil. "Všude jsou kamery. Vyhrožování někomu smrtí by ti mohlo srazit body," vysvětloval a dramaticky se rozhlížel.
   "Proč se o mě tak staráš?" nechápal James. "Málem jsem tě... Však víš. Tak proč ti na mě tak záleží?"
   Kapitánův pohled se střetl s tím jeho.
   "Protože jsi můj přítel a mám tě rád," řekl tiše, jakoby se snad bál toho, že to ostatní uslyší. Zdálo se, že se mu lehce červenají tváře. Nevydržel se mu do očí dívat dlouho a odvrátil se.
   "Hmm, půjdu se zeptat, co s tebou má ještě Fury v plánu," zamumlal a vytratil se z Buckyho pokoje. Ten jen překvapeně zíral na dveře, kterými právě blonďák odešel.
   "Podivín," pravil sám k sobě a vrátil se zpět k četbě.

   Bylo zvláštní, že po minulé opilecky promilované noci mají po probuzení ještě vůbec nějakou energii. Buckyho vlastně docela překvapilo, že se nedostavila očekávaná kocovina. Nakonec usoudil, že to musí být tímhle místem a asi i jiným druhem pití, kterému jeho tělo zřejmě ještě nerozumělo Každopádně chvíli po tom, co je vzbudily první sluneční paprsky, už Loki seděl na Barnesově klíně.
   Lehce se nadzvedl a poté opět dosedl, úplně lehounce a opatrně. Poté položil své dlaně na jeho břicho a postupoval s nimi nahoru přes hrudník, až se dostal k rukám, které mu nemilosrdně přimáčkl nad hlavou.
   "Nikam neodejdeš, je ti to doufám jasné?" zavrčel bůh. Naklonil obličej k němu, aby ho mohl dravě kousnout do krku.
   "Manipuluješ se mnou pomocí sexu?" zachrčel voják a následně jeho ústa opustil procítěný sten, když se na něm Loki zavrtěl.
   "Jsi chytrý, lásko," usmál se Asgarďan a k milencově frustraci znovu zpomalil tempo. Nechal ho nořit se do něj čím dál hlouběji a zase pomalu vystupovat, aby mu dal najevo, že i když je to Barnes, kdo je v něm, Loki je ten, který rozhoduje o pravidlech.
   "Jsi můj, nikam tě nepustím, rozumíš?" šeptal černovlásek dál. Občas se musel kousat do rtu, aby nezasténal a mohl tak Jamese zcela smysluplně ovládat.
   "Já tam musím... ahh... Je to má p- povinnost," bránil se smrtelník mezi steny.
   "Neopustíš mne," ozvalo se u jeho ucha, které následně uvěznil mezi zuby a jemně skousl. 
   "M- musím... M- můžeš mě navštěvovat," mumlal Bucky a v další vlně rozkoše zavřel oči a zaklonil hlavu dozadu, čímž se víc zabořila do polštáře. "...když budu v týlu," vydechl tiše, aby dokončil svou myšlenku.
   Loki se na chvíli zastavil. Tohle ho nenapadlo.
   "Takže, když tě pošlou mimo bitevní vřavu, občas se za tebou zastavím jen na pár slov a soulož, to mi chceš říci?" zeptal se i přesto, že znal odpověď. Poté se vrátil zpět k pravidelnému tempu nadzvedávání se.
   "Je to jediná možnost," řekl voják a přemohl se k tomu, aby zvedl pohled a viděl tak svého boha sedět vzpřímeně jeho klíně se skelným pohledem, stále vytrvávajícím ve své činnosti, v jeho trápení. Lokiho erekce mezi nimi zůstávala stále nedotčená, zdálo se, že se o ní vůbec nezajímá. 
   "Spolu to zvládneme, miluju tě," špitl Bucky a přejel po přítelově mužství prsty. Reakcí mu bylo slabé a ze všech sil potlačované zachvění. Vypadalo to, že si ho tmavovlasý muž snaží prohlédnout skrz naskrz a zjistit, jestli nelže, jestli své city myslí vážně.
   "Budeš na mě myslet?" optal se tichounce, sotva slyšitelně. 
   "Budu všem chlapům vyprávět, že mám tu nejhezčí družku, co kdy všechny světy spatřily," usmál se a přejel dlaněmi po jeho štíhlých bocích a poté až na zadeček, který jen lehce pohladil.
   "Neumřeš mi?"
   "To by mě ani nenapadlo, zlato."
   "Slibuješ, že na mne nezapomeneš?"
   "Jak bych mohl?" odpověděl mu James otázkou. Loki se lehce usmál, když mu pravou rukou zastrčil rozcuchané havraní prameny za ucho.
   "Ach, Loki, kéž bys věděl, jak moc mě mrzí, že musím jít. Ale dělám dobrou věc, Amerika potřebuje vojáky, potřebuje mě, bude-"
   "Ne, ne," zakryl mu pusu. "Už žádné povídání o válce, když jsi ve mně," přikázal a znovu se zavrtěl. Bucky neslyšně vydechl slastí a více stiskl jeho boky, aby jej donutil pokračovat.
   "Ty sis začal," připomněl mu přiškrceně. I bůh už svůj pokus o nadřazenost vzdal a nekontrolovatelně vzdychnul. Až teď si uvědomil- když přestal myslet na to, jak ho donutit zůstat- jak hluboko v něm vlastně je...

   Procházel se malou zahradou, tedy spíše jen travnatou plochou o minimálních rozměrech, kterou měli před tím ústavem, kde byl nucen být. Poslal ho sem Fury na nějaký zdravotní test.
   Zatím byl jen na rentgenu kvůli bolestem hlavy, protože doktorům a agentům nestačilo jen: "Nic mi není." Pak ho čekal nějaký psychologický test, který spočíval v odpovídání na otázky, připomínající úroveň první třídy. Jistě měly nějaký hlubší a smysluplnější význam, ale Bucky, ať se snažil, jak chtěl, nedokázal přijít na to jaký.
   Když je požádal, aby ho pustili na chvíli na čerstvý vzduch, koukali na něj jako tele na nová vrata, ale dovolili mu alespoň projít se po malém plátku s několika keříky před tou budovou, než své výsledky "zpracují."
   Seděl hezky na lavičce u okrasného stromku a prohlížel si okolí. Opravdu toho nebylo moc k vidění. V několika oknech té obludné šedivé budovy zahlédl i pár lidí, co si na oplátku prohlíželi jeho.
   Bylo to tu oploceno vysokou kamennou zdí a sem tam nějaká kamera. Nikde neviděl východ, takže se pak bavil tím, že vymýšlel způsoby, jak by se odsud teoreticky mohl dostat.
   Najednou uslyšel nějaký zvuk a než ho stačil identifikovat, uviděl přistát blonďatého chlápka s kladivem kousek vedle něj.
   "Zdravím, Jamesi," řekl a jeho další slova zanikla v křiku sirény. Thor se nechápavě rozhlížel, ale ne moc překvapený Barnes dál seděl na lavičce a krčil rameny. Trvalo asi minutu, než k nim přiběhlo několik ozbrojených agentů.
   "Omlouvám se, nechtěl jsem způsobiti poplach," pravil mírně zahanbeně. Mezi agenty- siréna již ustala- se rozprostřel šum.
   "Pan Thor Odinson, že? Ředitel Fury dal rozkazy, že nám musíte dát dopředu vědět, pokud si chcete domluvit návštěvu," řekl jeden z mužů.
   "O tom jsem netušil, omlouvám se," zopakoval bůh hromu.
   "Tak fajn. Podle předpisů máte maximálně půl hodiny," řekl agent trochu naštvaně, že se sem museli vláčet, i se zbraněmi, úplně zbytečně.
   Když odešli, hromovládce se posadil vedle Barnese.
   "Čau, Thore," odpověděl mu voják na pozdrav. Mírně opožděně, ale přeci.
   "Chtěl jsem ti říci, že musím na chvíli opět na Asgard za bratrem. Pan Fury pravil, že tvá léčba zabere ještě několik dní a já tu nemohu tak dlouho zůstat. Slibuji však, že se pro tebe vrátím," řekl mu.
   Bucky kývl, jakože souhlasí a pak se ještě zeptal: "No... a ten Asgard znám? Chci říct, že je mi to určitým způsobem povědomý, ale nedokážu si to vůbec vybavit..."
   "Myslím, že se ti to prostředí vybaví celé, jakmile ti ukážu alespoň část. Je to těžké na popis," vykládal Thor.
   "Chci tam hned, tady mi brzo hrábne," zamrmlal James očekávaně. "Už vidím létající chlápky v brnění, co bude příště?" rozhodil rukama.
   "Omlouvám se, jestli tě nějak vyvádím z míry, Jamesi. Avšak já jsem skutečný, všechno kolem tebe je, program Avengers je plný zvláštních osob. Jednou z nich je i tvůj přítel Steven," pravil Odinson s úsměvem.
   "No jo," přikývl. "Kromě toho, že mi budeš muset vysvětlit, jak funguje lítání s kladivem, tak ještě nechápu kap- Stevovo chování. Chová se prostě divně, už tady byl včera a furt mluvil o tom, jak moc jsem měl rád čokoládu, kterou mi o donesl, a ptal se mě, jak mi je. Pořád dokola, chápeš to?" řekl James a zvedl k němu pohled. Thor se tvářil trochu zamyšleně.
   "Touží po tom vědět, zda jeho lásku opětuješ," pravil po chvíli s úsměvem.
   "Cože?!" vyhrkl Bucky překvapeně.
   "Ty jsi to netušil?" vykulil bůh oči. "Já ti to prozradil..." řekl spíš sám k sobě. "To jsem neměl."
   "Hej zapomeň na to, dobře? Nic jsem neslyšel," přesvědčoval ho Barnes, hlavně teda proto, že ho pohled na vyděšeného a nervózního chlápka silně znejisťoval. "Radši už běž... nebo leť. Pak mi to všechno vyjasníš, tak se hleď pro mě vrátit."
   "Už uběhl náš čas?" podivil se blonďák.¨
   "To ne, ale tam v okně na nás zle zírají, koukni," ukázal mu dané místo v budově.
   "Pravdu díš, zřejmě mne tu nevidí rádi. Tak já tedy půjdu," pravil a postavil se. Bucky pochopil, že se něco chystá a tak si taky stoupl.
   "No... Vyřiď Lokimu, že si už pomalu vzpomínám a že mu děkuju. A taky že za ním přijdu, až budu moct a... Víš, co? Radši ne! Nic mu neříkej, kašli na to," mávl voják rukou.
   "Nic? Nemám mu říkat nic?" nechápal Thor.
   "Asi ne, však ho ještě uvidím, ne?" řekl, než se k němu hromovládce natiskl a sevřel ho v mohutném chlapském objetí. Nebylo to náhodou křupání žeber nebo se mu to jen zdálo?
   "Uvidíme se tedy brzy," řekl, když už ho celého zmateného pustil. "Jsem rád za mého bratra, Jamesi. Jsi dobrý člověk, Loki to vždy říkal," dodal ještě s úsměvem.
   "Když myslíš..." pokrčil rameny a tentokrát už si byl skoro jistý, že něco zlomeného jistě má. No co, ať si s ním doktoři ještě pohrají.
   "Mimochodem," otočil se Odinson ještě nazpět. "Čistě náhodou u sebe nemáš nějaké ořechy, že?"
   "Ne, to teda nemám. Co máte vy dva s těma ořechama pořád?"
   "Jen je mám velmi rád, toť vše."

   Dva měsíce, 61 dlouhých dní.
   Válka ukázala svou tvář se vší tou odporností. Měnila mladé kluky v muže, kteří už teď věděli, jak krásný a vzácný je život, když ho musíte nastavovat naproti smrti číhající všude kolem.
   Něco kolem 1460 hodin, tak dlouho tu byl. Dostali se z bojiště do týlu, kde vojáci měli asi měsíc volno. Amerika přeci nechtěla mít mrtvé a ani šílené vojáky, proto tu byli.
   To byla ta doba, kdy se museli všichni vzpamatovat z prvotního šoku a pak se naopak vrátit k unášení se nádhernými představami, co je při těžkých časech hřály u srdce. Představami, že tam někde jsou ti, co je milují a čekají na ně.
   Muži si ukazovaly fotky svých milých. Hádali se, která je hezčí a prali se o několik obrázků zcela odhalené dívky, které měl jeden z nich v tašce a vyměňoval je za pro něj užitečné věci, jako například konzervy s ovocem a sušenky, které pár mladíků vyfasovalo.
   A Bucky tam seděl, dál od ostatních, a v ruce svíral svůj obrázek. Nemohl se neusmát, když na ní uviděl ten Lokiho sladký výraz se zářivýma očkama. Poprvé viděl foťák, strašně ho fascinoval.
   Věděl, že za ním přijde. Věděl, že je bůh a něco vymyslí. Doufal v to.
   Měj pro něj dárek. Zapomněl mu ho dát ten den, kdy se vrátili z Asgardu a následovalo jejich poslední loučení. Vzhlédl a pohledem přejel své místní kamarády. A v tu chvíli měl pocit, jakoby ten muž, co se vzadu opíral o jejich dřevěné ubytování, byl... on? Najednou neměl pochyb o tom, že je to jeho milý. Z dáli vypadal jako obyčejný voják, ale on ho prostě poznal.
   A když k němu došel, posadil se naproti němu, spatřil v té zlaté kouzelné tváři ten úsměv...
   "Sluší ti to," řekl Bucky sladce a topil se v intenzitě smaragdových očí, do kterých padaly černé prameny vlasů.
   "Ten oděv mě kouše," neodpustil si hloupou poznámku. 
   "Já tě prostě miluju," rozzářila se smrtelníkova tvář. "A taky mám pro tebe dárek," dodal, když si uvědomil, že ten řetízek, který pro něj měl, stále drží i s tou fotkou v ruce.
   Říká se, že láska hory přenáší. Že je to nejmocnější zbraň... Tihle dva věděli své.