Zahrajeme si hru

Čauky. :)

Jsem tu s novou Stony povídkou... Respektive s další "původní" jednorázovkou, která nakonec skončí rozdělená na dvě části. Co už? :D

V rámci možností přeji jako vždy hezké počtení. 

   Mám rád, když mají věci svůj řád. Naopak nesnáším, když něčemu nerozumím, něco nechápu nebo nevím, co si počít. Vadí mi bezradnost, která nastane vždycky, když mě něco zaskočí. Ale důležité je se sebrat, vzpamatovat se a postavit se situaci čelem jako hrdina.
   Ale tohle všechno je vám houby platné, když se vrátíte po náročném dni domů a nikde nikdo!
   Normálně je Avengers tower plná a neuvěřitelně hlasitá i přesto, že nás 6, když se tu výjimečně sejdeme všichni, zabírá pouhých několik pater z této odporné a přehnaně vysoké budovy. Pořád jsem si na ni nezvykl, pořád se mi tu nelíbí a nebýt Tonyho...
   Tony. Ten egoista. Sobec. Otrava. Achjo, jak mě v poslední době rozčiloval!
   Všichni byli pryč a já docela očekával přede dveřmi nějaký vtip, třeba tašku s mými sbalenými věcmi. Jasný rozkaz: "Dej si odchod, štveš mě". Něco podobného už párkrát udělal, avšak pak jsem byl přesvědčován, že "to byla jen prča, kapitáne Suchare." Ale nic takového tady nebylo a můj pokoj vypadal, že se ho nikdo nedotkl.
   "Ehm, je tu někdo?" zavolal jsem vcelku nahlas a chvíli čekal na případnou odpověď.
   "Dobré odpoledne, pane Rogersi," uslyšel jsem známý hlas, který mě neskutečně vylekal. Bydlel jsem tu skoro dva měsíce, ale z nějakého důvodu jsem si na pár věcí ještě nezvykl. Třeba na tu, že stěny tu poslouchají a mluví.
   "Ah... Ahoj, Jarvisi," pozdravil jsem a pořád si u toho připadal trochu hloupě. Je zvláštní mluvit na někoho, kdo tu s vámi vlastně ani není a vy nevíte, kam s očima. "Můžeš mi říct, kde jsou všichni?" zeptal jsem se.
   "Obávám se, že nikoliv, pane."
   "No... A můžeš mi říct proč?" zkusil jsem to.
   "Podle instrukcí pana Starka vám nesmím nic prozradit," vysvětlil mi robot a mně se v tu chvíli rozsvítilo. No samozřejmě! Tony ze mně chce udělat naprostého hlupáka. Netušil jsem sice, co přesně má v plánu, ale už se mi to nelíbilo.
   Povzdychl jsem si a chtěl tomu nafoukanýmu sobci překazit zábavu tím, že bych se vykašlal na jakoukoliv hysterickou scénu a šel se v klidu vysprchovat. 'Pokud ovšem v tomhle nemají prsty i ostatní a jednoduše někam šli beze mě, jen se mě prostě zbavili...' problesklo mi hlavou. V tu chvíli jsem si připadal trochu zklamaný.
   "Mám vás ale upozornit, že dopis s instrukcemi máte na nočním stolku," promluvil znovu Jarivs, čímž mě trochu vyvedl z míry. Jednak proto, že jsem si toho dopisu předtím nevšiml- mé pozorovací schopnosti ochabovaly, lenivěl jsem- a jednak z toho, že... instrukce? Tohle bylo divné.
   Robot už nic dalšího nedodal a tak jsem roztrhl obálku a rozevřel ně moc velký papír s vytištěným textem.
   Zdravím nejdražšího kapitána, začínal a mně už bylo v okamžiku jasné, kdo za tímhle stojí. Teda, spíš jsem se už jen utvrdil.
   Chtěl jsem ti poslat maila, přinejhorším textovku, ale pak mě napadlo, že bychom na tebe pak mohli čekat dóóóst dlouho. Jo, přesně tak, myslím tím "my". Za tímhle nestojím jen já, jak sis určitě myslel. Teda vlastně, já to vymyslel, takže na konci očekávám krapet uznání a díku. Víš, jak to myslím. ;)
   Tušil jsem. Stark měl neustále takové podobné poznámky, který jsem neměl rád, protože, i když jsem je třeba doslova nepochopil, bylo jasné, že nejde o nic cudného. Většinou pak naše konverzace- ehm, mluví spíše on- končí skoro pěstmi. "Skoro" proto, že jsem se z toho vždycky pokoušel dostat s klidnou hlavou, nenechat se vyprovokovat a odklidit se někam stranou. Jakkoliv jsem místní bydlení neměl rád, byl pro mě náš tým nová rodina. A abych se přiznal... hlavně on. Ale nikdy bych mu to neřekl!
   Vím, že si teď představuješ něco příjemně úchylnýho. V hlavní roli my dva... Ale zadrž!
   Nesnášel jsem, když měl pravdu. Nesnášel jsem jeho, ale taky sebe za to, že si vůbec dovoluju něco takového si představovat.
   'Tony tě jen provokuje, opovaž se nad tím uvažovat,' přikázal jsem si v duchu jako malému děcku a pokračoval ve čtení.
   Nicméně, zlato, jde o to, že jsme si pro tebe připravili takovou menší hru. Neboj, nezničíš si při ní nehty, to ti slibuju. :* Takže, poutníku, tvoje cesta začne tím, že zajdeš na nádraží. Víš, kde to je, že jo? Na stole máš GPS, ale s tou asi neumíš zacházet. Kdyžtak se poptej Jarvise nebo někoho po cestě. Ale ne, aby ses zakecal s nějakou hezkou fanynkou! Zkrátka dojdi na to nádraží, zajdi k tý děsivý ženský jménem L. Smithová (Myslím..), co vydává lístky a udělej na ní oči. Pak ti dá další instrukce. 
   Ne, kecám... (Teda kecám v tom, že se ji máš pokoušet sbalit a říkám/ píšu pravdu v tom, že je děsivá. Z nějakýho neznámýho důvodu mě nemá ráda. Ne, fakt nejezdím vlakem a neptej se, jak ji znám, ok?)
   Prostě řekni svý jméno, to bude snad tý čarodějnici stačit a splní svůj úkol, že ti má předat milostný psaníčko nebo (jestli ti to zní líp) spíš další pokyny.
   -Tvůj roztomilý rošťák, Tony
   Copak jsem měl na výběr?
   "Jarvisi, jak se dostanu na nádraží? ...A nechci slyšet o tom, že to zařízení na stole mi to řekne líp," upozornil jsem ho a znovu přes sebe přehodil bundu, kterou jsem si milostivě sundal hned po příchodu.
   Starkův ochotný služebník mi prozradil vcelku jednoduchou trasu, ne moc dalekou, kudy se na dané místo dostanu. Dále mi popřál hodně štěstí- netuším proč- a já vyrazil.
   Za deset minut rychlé chůze jsem byl na nádraží. Pár lidí mi nabízelo své místo v čekající frontě, ale já je zdvořile odmítal. Vzápětí jsem toho ale zalitoval, když mě vyhlídka z čtvrthodinové stojící řady přestala bavit a tak jsem se myslí pořád vracel k Tonymu.
   Co má asi za lubem? Není tohle jen další hra, kterou mě vystrnadí z domu a já tu pobíhám zcela zbytečně?
   "Prosím?" zaskřehotal cizí hlas. Probral jsem se a zjistil, že se nacházím u okýnka, ve kterém se na mě mračí starší paní. Nebyla až tak děsivá, jak jsem si ji představoval dle Tonyho neodborného "popisu", ale příjemná mi také nebyla.
   "N- no... Jmenuju se Steve Rogers," dostal jsem ze sebe ne zrovna přesvědčivě. Cítil jsem, že se potím, i když jsem neměl tušení proč. Připadal jsem si jako nějaký podfukář a to jsem jen řekl své pravé jméno. Možná proto, že to vypadalo, jako by prohlédla úplně skrz mě a hrabala se mi v nečistých myšlenkách...
   Už se nedivím, že si mě Stark pořád tak dobírá, jsem pako!
   Nadzvedla jedno obočí a trochu předklonila hlavu, aby si mě prohlédla i mimo sklíčka svých brýlí. Beru to zpět, ona BYLA až tak děsivá!
   "Fajn, tady to máte," zamrmlala a podala mi další bílou obálku. Slušně jsem poděkoval a co nejrychleji se vypařil. Stoupl jsem si trochu dál od ostatních lidí a pustil se do čtení.
   Tak si to přece jenom našel, drahoušku. Šikula! ;)
   Takže teď bys měl jít k jednomu konkrétnímu průvodčímu. Neboj, tentokrát je to můj kámoš, je v poho a měl by ti předat další zprávu s instrukcema a heslo, který budeš potřebovat později.
   Okamžitě mi proběhlo hlavou, co podle Tonyho znamená "být v poho", protože jestli to znamenalo, že je povahově podobný zrovna jemu, odhadoval jsem, že asi moc do oka nepadneme.
   Dále byl ve zprávě jen krátký popis průvodčího, kterého jsem brzy našel stát u kolejí. Tomu jsem se představovat nemusel, hned mě poznal.
   "Zdravím, kapitáne," zasalutoval mi. Jo, trefil jsem se, je stejný jako Tony.
   "Dobrý den," odvětil jsem.
   "Mám pro vás nějaký psaní," řekl stále nějak moc srdečně a podal mi další obálku, tentokrát růžovou. "Jo a mimochodem, jmenuju se Jack," dodal a nabídl mi ruku, abych si s ním potřásl.
   "Ehm, těší mě," pravil jsem, protože to bylo asi to jediné, co se říct dalo. Napadlo mě, že kdybych s ním musel trávit čas, asi bych si na něj zvykl. Jako na Starka... Který mě teď ale opravdu a zatraceně štval!
   Chystal jsem se poděkovat a odejít, ale ještě mě zastavil. Rozhlédl se sem a tam, jako by hlídal, zda nás nikdo neodposlouchává, a řekl: "Heslo je 'špagetové tornádo'."
   To mě donutilo se najednou úplně zastavit, zabloudit myslí na místo, kdy jsem tenhle pojem už jednou slyšel. Ano, to byl ten den, kdy vařil zrovna Thor, což spočívalo v tom, že do největšího hrnce, co našel, nasypal přes deset balíčků špaget, které nedokázal přirozeně pozřít ani on. Přemýšlel jsem tehdy, co s tím. A v tu chvíli přišel Tony a začal po mě ty těstoviny házet. Nikdy bych si nepomyslel, že to bude taková legrace, plýtvat jídlem, ale neubránil jsem se a začal mu pohotově střely oplácet. Bolelo mě od smíchu břicho. Tričko, tvář i vlasy jsem měl ulepené od mokrých špaget, ale stále jsem se nehodlal vzdát a dál s ním hrál malou válku s jídlem...
   "Budete si to pamatovat?" ozvalo se vedle mě a já se vrátil do reality. Ne moc nadšeně, ve vzpomínkách mi bylo lépe.
   "Uh, jasně, díky." Jak bych mohl zapomenout? Tony mě pak několik následujících dní neoslovil jinak. "Špagetový tornádo, chápu," dodal jsem, rozloučil se a odkráčel pryč. Otevřel jsem třetí dopis.
   Hezká obálka, co? Speciálně pro tebe, zlato. ;)
   No nic. Heslo máš, takže se jde dál. Přikládám ti sem malou mapku (pečlivě stažená a vytištěná z netu, žádná GPS, neboj, srabíku), která tě zavede na místo, kde na tebe sice nečeká další kámoš/ čarodějnice s dopisem (nějaký ty růžový obálky ale ještě využiju, slibuju, v tom balení bylo 15 kusů), ale budeš si muset poradit sám. Ale zase jen chvilku, mý přívrženci jsou všude, muheh. 
   Nemusíš mít strach, pevně věřím v tvůj důvtip, vytrvalost a píli, jak by řekl náš milej spolubydla Viking.
   Jestli máš o týhle hře na schovku pochybnosti, tak je zadupej do země nebo hoď z okna (záleží na tom, jestli si teď vevnitř nebo venku). Cíl se ti bude líbit... doufám. A i kdyby ne, není to náhodou docela prdel?
   Ne! Nelíbilo se mi to.
   Asi ne, ale who cares? Zkrátka vím, že budeš hrát, protože za 1. Jarvis s tebou nebude mluvit (můj rozkaz), dokud se nevrátíš s úsměvem na tý tvý hezounký tvářičce a i s náma ostatníma. A za 2. Vím, že žádný úkol neodmítneš.
   Zmínil jsem se už o tom, jak opravdu, ale vážně opravdu nesnáším, když má ten egoistickej idiot pravdu?
   Prohlédl jsem si mapku a zjistil, že cesta je dlouhá něco přes 3 kilometry. Což samozřejmě není moc, ale vzhledem k tomu, že se už pomalu stmívalo a já navíc netušil, jak je tahle "Tonyho hra" ještě dlouhá, rozhodl jsem se využít autobusu. Po kapsách jsem našel pár drobných a naštěstí mi i vystačily. Doslova jsem nesnášel takovéto: "Ale já vás znám z televize. Vy jste kapitán Amerika, že jo? Tak to já vás svezu zadáčo, nemějte strach."
   Ne, že bych tedy nějak často jezdil veřejnou dopravou (mám raději chůzi a běh), ale jsem si poměrně jistý, že bych něco podobného mohl očekávat.
   Vystoupil jsem na dané zastávce, která už byla od místa zaznačeného na mapě už jen kousek. Cesta vedla nějakou nehezkou ulicí, kde se začali za stmívání scházet všemožní lidé, co nevypadali moc přátelsky.
   "Kam jsi mě to zase dostal, Tony?" mrmlal jsem si pro sebe. Přišla chvíle, kdy se zapínaly otravné neonové nápisy nad různými obchody či bary.
   Asi už jsem to říkal několikrát, ale nelíbilo se mi tu. Ani trochu.
   Bloudil jsem pohledem po něčem, co by mohlo nějak souviset s Tonyho/ Jackovou nápovědou, až jsem narazil na malou italskou restauraci. Chvíli jsem tam jen tak stál a uvažoval, zda je to ono, ale nakonec jsem se rozhodl to risknout a prostě se tam vydat.
   Bylo tam příjemné teplo, ale velmi málo lidí, takže už jen můj příchod upoutal pozornost. Nejistě jsem si sundal bundu, kterou jsem si raději nechal u sebe, jelikož mě sledovalo několik lidí, když jsem před tímto obchodem stál (ostražitosti není nikdy dost) a posadil jsem se k jednomu stolu.
   Netrvalo to ani minutu a přišla ke mně mladá servírka. Vypadala docela mile, měla dlouhé blond vlasy a příjemnou tvář, ale bylo na ní opravdu nadmíru jasné, že už je unavená a nebaví ji stát na nohách takto pozdě.
   "Co si budete přát?" zamumlala bez toho, aby ke mně sotva zvedla pohled.
   "No, já... ehm.. nebyl tu čistě náhodou To-"
   "Myslím tím objednávku," upozornila mě otráveně a protočila oči. V tu chvíli jsem na chvíli zalitoval toho, že nezačne pištět a plnit má přání, když mě spatří, jako ostatní dívky v tomhle věku. Možná by mi to tuhle hru ulehčilo.
   "Tak... Asi špagety, jestli by to bylo možný," řekl jsem raději.
   "A s čím?" zeptala se nepřítomně.
   "Jen tak, prosím," odpověděl jsem a až poté ke mně zvedla pohled. Lehce pozvedla jedno obočí a zdálo se, že přemýšlí. Najednou to vypadalo, jako by ji něco napadlo, či jako by zvláštním způsobem prozřela.
   "Nejste vy... náhodou Steve Rogers?" zeptala se trochu nepřesvědčeně.
   "No, tak trochu jo," usmál jsem se na ni a čekal, s čím přijde.
   "Já vás... nepoznala. Tony vás popisoval tak trochu... jinak," přiznala a měřila mě pohledem, což mě trochu znervózňovalo.
   "Ahh..." Tak jo, překvapilo mě, že mě jednoduše neznala.
   "Říkal, že vypadáte jako... mno, to je jedno, hned jsem zpátky," zamrmlala a už se chtěla otočit.
   "Počkej... Teda, počkejte, prosím. Ehm, co o mně Tony říkal?" chtěl jsem vědět. Kéž bych uměl potlačit to otravné červenání tváří.
   Otočila se a tvář jí ozdobil úsměv.
   "Prej vypadáte jako anděl. A že Brad Pitt je proti vám nicka," odpověděla a přemýšlivě našpulila rty. "Asi máme jinej vkus, no," pokrčila rameny, než se na patě otočila a odkráčela pryč.
   Byl jsem vyvedený z míry? Trochu.
   Naštval mě Tony? Malinko.
   Co jsem cítil? ...Že už začínám zase rudnout.
   Neměl jsem moc času na další přemítání o Něm, protože mi brzy slečna donesla jídlo. Zmohla se jen na "Prosím." (Asi jsem vážně nebyl její typ) a já tiše poděkoval. Dostal jsem velkou mísu špaget a měl jsem na výběr z přílohy se zeleninou, kečupem nebo sýrem. Místo toho jsem se však začal věnovat obálce, která zde ležela místo ubrousku.
   Hi, Love,
   tak nějak mě napadlo, žes určitě zase nejedl celej den, takže si nestěžuj, že jsem tě sem zatáhl. :P
   A jinak, už jsme blízko cíle, neboj. Ještě pár místeček, pár nových přátel... No, neříkej, že tě to nebaví? :D 
   Až se hezky napapáš, stačí ti 54 kroků doleva, tam je tvá další zastávka. Doufám, že sis vzal nějaký sexy upnutý triko a ty luxusní džíny... Ne, jen si dělám prdel, nestresuj se, kámo, ok? 
   Tak prý se nemám stresovat...
   "Do háje s tebou, Starku," zavrčel jsem ne zrovna potichu, takže ke mně zvedlo pohled několik zákazníků z toho mála, co v tomhle podniku bylo. Nevěnoval jsem tomu pozornost, odložil dopis a pustil se do lákavě vypadajícího jídla. V tomhle měl Tony pravdu, vážně jsem nejedl půl dne, takže jsem byl za tohle rád.
   Když jsem asi po čtvrt hodině dojedl, tak nějak jsem si uvědomil, že už nemám nic, čím bych zaplatil. Už jsem začínal panikařit.
   Pamatuji si, že jednou mi udělal (tak trochu hodně namol) Tony přednášku o tom, že hezkej chlap u sebe nosit peníze nemusí. Holky po superhrdinech prý jdou jako slepice po flusu, takže mám zaplatit tím nejcennějším, co mám, a to sám sebou. To se mi nelíbilo hned z několika důvodů. Když pominu to, že jsem prostě nechtěl s ní něco... dělat, jí jsem se nelíbil, v podstatě mi to řekla, takže jsem začal pochybovat, zda je tahle teorie pravdivá.
   "Budete si přát ještě něco?" vyrušil mě její hlas z přemýšlení.
   "N- ne, děkuji. Jen... Nějak nemám peníze u sebe, takže nevím, jak bych vám to mohl splatit..." dostával jsem ze sebe přiškrceně.
   "Tak hele, pane, já mám kluka," řekla nepřátelsky a zamračila se na mě.
   "Já nic takového nemyslel," snažil jsem se ze situace nějak vykroutit, ale nevypadala na to, že by měla ještě náladu se se mnou bavit.
   "Váš přítel Tony to za vás zaplatil dopředu," odsekla mi. "Tady máte slevu na příště, rádi vás tady zase uvidíme," zamrmlala ironicky, vnutila mi do ruky kus papíru a znovu odkráčela pryč.
   Nechtělo se mi to nějak dál rozebírat a zavrhl jsem i omluvu, jelikož na mě už zřejmě neměla náladu. Takže jsem vstal a odešel s novým dopisem i "dárkem" od ní. Obojí jsem strčil do kapsy, ale ještě před tím jsem překontroloval Starkovy další instrukce v podobě toho, kolik mám udělat kroků v té strašidelné uličce.
   "51, 52, 53... 54?"
   Stál jsem před nočním klubem určeným pro homosexuály... Že mě to nepřekvapilo?
   "Nesnáším tě, Starku," zašeptal jsem si sám pro sebe, ale nerozmýšlel jsem se dlouho a okamžitě vyrazil dovnitř. Vrátný po mně chtěl občanku, tak jsem mu vyhověl, avšak, když mi ji vracel, prohlížel si mě velmi nevěřícným pohledem.
   "Vypadáte mladší," ušklíbl se, vypadal spíše pobaveně, a u toho si pročísl docela delší tmavé vlasy. Nemohl jsem si nevšimnout, že má opravdu pěknou postavu, zvlášť teda bicepsy... Sakra, přestaň, Rogersi!
   "Jo, to mi lidi říkají často," usmál jsem a chtěl se už dostat dovnitř, ale on měl zřejmě povídavou.
   "Vážně?"
   "Neustále slyším něco toho typu, že bych mohl hrát v takový tý reklamě... Hmm... No, jak se tam říká 'Ano, to jsem já, ale nemám vrásky jako důkaz'," řekl jsem mu a on se rozesmál.
   "Já jsem Dustin, mimochodem. Hele, neměl by tvůj přítel něco proti tomu, že bychom si spolu někdy zatancovali?" zeptal se. Trochu to ve mně cuklo. Mladá servírka se mnou nechce nic mít, zato on ano? No jo, vždyť jdu do gay klubu...
   "Tony je strašně žárlivej, divím se, že mě pustil vůbec samotnýho," zahrál jsem smutek a pokrčil rameny.
   "Tak to je škoda, taková hezká tvářička se nevidí každej den," řekl a poplácal mě po rameni. "Tak třeba jindy."
   "Jo, jo, někdy jindy," odpověděl jsem a najednou jsem zase začal rudnout. Tahle má vlastnost mě opravdu vytáčí. Všiml jsem si ale jedné věci. A to té, že nejčastěji se červenám, když se nějak jedná o toho nafoukance...
   Navíc jsem mu lhal, Tony přeci nebyl můj přítel. Ani si nejsem jistý, jestli je... No, jestli je na kluky.
   Vykašlal jsem se na to, tohle přemýšlení o Něm mě vždycky rozhodilo. Jak já ho nenáviděl za to, jak mě trápí už jen tím, že prostě je.
   Uvnitř hrála hlasitá hudba a barevná světla tancovala po všech tanečnících v rozlehlém baru. Viděl jsem všechny muže tady dobře se bavit. Smáli se, pili a tancovali. Vůbec to nevypadalo, že by byl někdo nervózní z toho, že je tady. Asi to je jenom mnou.
   Připadalo mi to takové... hezké.
   Nebyl jsem tu ale jen tak, musel jsem se věnovat svému úkolu. Začal jsem se tedy rozhlížet, co by mohlo být mým dalším stanovištěm.