Okouzlení

Ahojky.

Přináším vám jednorázovku s úplně novým párem, se strašně zajímavým párem dle mého skromného názoru. :D 

Dejte mi, prosím, vědět, co na to říkáte, je to přece jenom (zase) zvláštní. Jestli se vám to bude líbit, mohla bych k tomu napsat ještě jednu část, nějakou víc muchlací. :)

Maya

   "Nekecej! Vážně si náš kapitán "Navždy panic" našel buchtu?" vykulil Tony oči překvapením, načež si pořádně přihnul z bůhví čeho, co měl ve skleničce. Clint přikývl a uchechtl se.

   "Nevidím na tom nic žertovného," přiznal Thor zmateně, což ty dva pobavilo ještě víc.

   "Ono na tom totiž nic vtipnýho není," uklidňovala ho rudovláska a protočila oči. "Jste jak malí! Tak si Steve našel ženskou, to je toho... Je sexy, já bych taky neodmítla," dodala speciálně pro lukostřelce, který okamžitě zbystřil a šlo vidět, že se mu hlavou míchají možnosti, jak se Rogerse co nejefektivněji a nejbrutálněji zbavit.

   Bruce to všechno nervózně pozoroval, seděl od nich trochu dál a žmoulal kapesník. Ten den se měli všichni poslušně dostavit na jednu z Furyho ohromně zábavných sezení, ale šéf se zatím nějak nedostavil. Vlastně jim chyběl i Steve a tak se Clint s Tonym dál vesele bavili na jeho účet.
   "Jen je to trochu překvapivý, nic víc," řekl Stark, když se přestal smát Bartonovu vražednému výrazu.
   "Vážení, mám pro vás skvělou novinu," zacvrlikal Steve okamžitě, co se objevil ve dveřích.
   "Hej! Kdy nám ukážeš tu svou babu?" ozval se znovu Iron man a všichni v místnosti zpozorněli. Rogers jen zaúpěl.
   "Proč?"
   "To je jedno, tak kdy?" naléhal dál miliardář, ohromně ho to totiž zajímalo. Kapitán místo odpovědi jen zavrtěl hlavou a pokračoval po svém.
   "Mluvil jsem o něčem jiném. Můj přítel Bucky je zpátky, už si vzpomněl a za týden ho pustí z nemocnice, kde skončil kvůli tomu... poslednímu výbuchu... vlastně za něj mohl sám, ale... Důležité je, že bude v pořádku," oznámil jim.
   "To je úžasné, Steve," potvrdila mu Natasha, protože věděla, jak moc mu na Barnesovi záleží.
   "Omlouvám se za svou nevědomost, avšak nemám ponětí, kdo je Bucky," špitl Thor. Rogers mu chtěl něco říct, ale Tony ho předběhl.
   "Vikingu, ty seš fakt asi mimo. Vždyť od tý doby, co se objevil legendární Winter soldier, nemluví kapitán o ničem jiným. Měl by jsi chodit na porady častěji," napodobil Furyho hlas a schválně zavřel jedno oko. "Ale teď vážně, vojáčku. Řekni, je to tmavovláska nebo bloncka?"
   Do místnosti vešel Nick Fury a jejich oblíbená zábavička začala.  Přesněji řečeno, čekala je klasická hodinová přednáška o tom, co mají a nemají dělat a výtky, které patřily hlavně Starkově nespolehlivosti.
   Poté se všichni rozešli hezky domů, přičemž se hromovládce "odebral ulehnout do Anthonyho komnat," jelikož chtěl druhý den ráno navštívit Jane. Miliardář vlastně ani moc neprotestoval a z důvodu hravé nálady se ho celý den pokoušel opít. Nakonec se zhroutil úplně na šrot k zemi sám a bůh se mohl jít v klidu vyspat.
... (druhý den, poledne)
   Steve zaklel, což obvykle nedělal, když mu vypadl talíř s jídlem z ruky a roztřískl se o podlahu. Začal střepy rychle sbírat, dokud někdo nezaklepal. Povzdychl si a rozběhl se ke dveřím, které otevřel možná až s příliš velkou vervou.
   "Ach, Thore, ani nevíš, jak moc rád tě teď vidím," vyhrkl a zatáhl ho dovnitř. Odinson ani nestačil říct důvod své návštěvy a Rogers už zase zmizel v kuchyni. "Mám na tebe obrovskou prosbu," pokračoval a energeticky uklízel nepořádek z podlahy. Ze skříně v ložnici (Thor ani nepostřehl, že se tam dostal) začal vyhazovat na postel nějaké oblečení.
   "Strašně moc bys mi pomohl, kdybys tohle donesl do nemocnice," ukázal na tašku v rohu místnosti a narazil na sebe bílou košili. "Zapomněl jsem, že dnes jdu s Grace do divadla, úplně mi to vypadlo! Šíleně se tam těšila, koupila nám ty vstupenky už před pár týdny a já blbec to úplně zazdil." Nasazoval si černé kalhoty. "Měl jsem donést tyhle věci Buckymu a obojí nestíhám." Thor už to konečně pochopil.
   "Čili mne chceš požádat, abych tam šel za tebe?" potvrdil si.
   "Byl bych ti vděčný. Špatně jsem si to naplánoval a kdyby ti to nevadilo..."
   "Udělám to pro tebe, příteli," pravil mu hromovládce a Steve se na chvíli zarazil a cuchal si vlasy na jednu stranu, aby vypadal trochu normálněji.
   "Počkat. Neměl jsi být dneska s Jane?"
   "S tím si nedělej starosti, Steve. Zajdu za... uh..."
   "...Buckym," doplnil ho kapitán s vděčným úsměvem a podal mu tašku. "Díky, nevím, co bych si bez tebe počal."
   Blonďatý bůh jen přikývl a vyběhli ven. Rogers se ještě za chůze obouval, málem zapomněl zamknout a po cestě mu vysvětloval, že má zajít k recepční, zadat jméno James Barnes a oni ho tam zavedou.
   Thor tam pak samotný procházel chodbami zdánlivého labyrintu a poutal u toho dost pozornosti svou nemotorností. I když mu nadiktovali patro a pokoj, nějak se ztratil. Ke všemu mu z hlavy vypadlo jeho jméno a tak co chvíli vešel do nějakého špatného pokoje.
   "Hledám muže, jehož jméno jsem zapomněl," zopakoval už po několikáté, když vkročil do jedné z mnoha zbývajících možných místnosti, kde by ho teoreticky mohl najít. "Avšak možná by pomohlo, že jsem zde byl vyslán Stevenem Rogersem," dokončil větu s pokrčením ramen a podíval se na jediného muže, který tu byl, jak na něj z postele zmateně pomrkává. Zvláštní, většinou pacienti nebývají po jednom v pokojích, alespoň co si bůh stačil zatím všimnout.
   "Proč nepřišel Steve?" zeptal se nechápavě a on tak mohl spatřit kus kovu místo ruky, který mu vykukoval z pod rukávů nemocniční košile. Vlastně na něj zíral dost dlouho.
   "Oh, omlouvám se. Na co jsi se tázal?" probral se po chvíli, když mu svou zdravou rukou zamával před obličejem.
   "Sedni," rozkázal mu a Thor ho poslechl. Položil věci pro něj vedle lůžka a pak si unaveně položil obličej do dlaní.
   "Co ti je?"
   Thor zvedl trochu hlavu a povzdechl si.
   "Dnes mě opustila má dívka, jelikož jsem u ní prý nebyl dostatečně často, nevěnoval se jí a navíc se seznámila s Richardem," rozhodl se s ním podělit o své trápení.
   "Pak si najdi jinou, o co jde? Nemyslím si, že ty bys měl o nápadnice nouze," řekl mu Bucky, když si jej pořádně prohlédl. Nemohl odtrhnout pohled od těch svalů, rýsujících se pod upnutým černým tílkem, modrých očí, které vypadaly jako dva zářivé kamínky a celkově od toho jeho roztomilého štěněčího výrazu, když byl smutný...
   "Nejde o tohle. Myslel jsem si, že jsem Jane miloval z celého srdce, ale opět jsem se mýlil...
Nemohu si k sobě vybrat svou vyvolenou, jelikož..." nějak se mu ta věta nechtěla dokončit.
   Barnes si sčísl tmavé vlasy dozadu a pomalu tomu začínal rozumět.
   "Ty nejsi na holky, že je to tak?" optal se ho a s napětím pozoroval, jak sebou vyděšeně cuknul. Dlouhou dobu nic neříkal.
   "Jak jsi na to přišel?"
   "Mám docela dobrý pozorovací schopnosti, alespoň teda teď, když už mám všechno v hlavě v pořádku," usmál se a zaťukal si na čelo. "Ale proč tě to tak žere? Myslím, že je to  téhle době normální, ne? Tak nějak v to doufám..."
   "Pořád nejsem s touto dobou na Midgardu moc obeznámen, ale o to nejde. Jde o mého otce, který mě nutí k sňatku s klidně i cizí dívkou, jen abych mohl usednout na trůn."
   James byldocela mimo, ale chtěl tomu muži nějak pomoct.
   "Tvůj táta to pochopí," řekl po menším rozmyslu. "Tátové jsou mrzouti skoro furt, ale určitě tě má rád a... eh... pochopí to. Cos říkal, že tvůj otec dělá?"
   "Můj otec je králem Asgardu, nejmocnější ze všech Ásů," přiznal blonďák a setkal se zase s jeho nechápavým výrazem. Tohle Buckyho dost vyvedlo z míry, nevěděl, jestli je blázen on nebo ten druhý.
   Aha, no... A tvoje jméno? Nakráčel jsi sem bez toho, aby ses představil."
   "Thor Odinson. A ty budeš jistě Bu-... Bar-...B-..."
   "Bucky! Skoro trefa," rozesmál se a hromovládce také. "Ale jinak se jmenuju James Barnes."
   "Rád tě poznávám," řekl Thor mile a myslel to vážně. Poté si vzpomněl na důvod, proč tu je a opatrně na Barnese přes přikrývku položil tašku.
   "Díky, jsem rád, žes přišel. Ale kde je Steve?"
   "Naplánoval si moc povinností na dnešní den, tudíž mne požádal, abych ho zastoupil," odpověděl. "Nicméně jsem tomu rád, alespoň jsem poznal velmi zajímavého společníka a byl bych potěšen, kdyby-"
   "Omlouvám se, že vás ruším," skočila mu do řeči sestřička, ale tón jejího hlasu vůbec nezněl omluvně. "Doktor už dělá problémy, že jste tu moc dlouho a všichni pacienti už jedli, až na..." koukla se do papírů."Až na pana Barnese, takže vás musím požádat, abyste odešel."
   Thor kývl a vstal. Naposledy ještě hodil pohledem po Buckym.
   "Doufám v to, že se ještě brzy setkáme. Nevadilo by ti, kdybych ještě někdy přišel?" zeptal se a srdce mu bilo jako o závod nedočkavostí.
   "Budu moc rád," řekl voják s úsměvem.
    "Výborně. Musím nyní na Asgard vyřešit nějaké záležitosti, avšak brzy budu zpět."
   "To s tím Asgardem mi budeš muset ještě vysvětlit," připomněl mu James ještě, než ho naštvaná pracovnice v tomhle ústavu svými zlými pohledy vystrnadila ven.
   Bylo to okouzlující, jak rychle se bohu hromu dokázal dostat do hlavy. Usmyslel si, že se s tím smrtelníkem musí setkat znovu co nejdříve.
   "Buzny," řekla si žena sama pro sebe a začala mu servírovat jídlo.
...
   Bucky seděl smutně na jedné z laviček v tomhle ústavu a snažil se soustředit na knížku, co mu sem Steve předtím donesl. Nějak to nešlo. Prý měl horory rád, ale teď mu nějak nešlo bát se. Závistivě pokukoval po dětech, kteří tu měli rodiče, kteří je zásobovali cukrovinkami, dívkám, ke kterým zde chodili na návštěvy jejich chlapci s růžemi... Rogers za ním chodil každý den, to je pravda, ale nebylo to ono, neměl na něj moc času a když tu byl déle, motala se kolem něj ta jeho. Grace byla hodná, hezká, snažila se, ale jemu prostě lezla na nervy. Ještěže už jde zítra domů.
   "Ahoj, Petere," pozdravil chlapce, který se posadil vedle něj.
   "Dobrý den, pane Barnesi."
   "Kolikrát ti to budu říkat, pro tebe Bucky, ne pan Barnes, ok?" usmál se a Peter také. Kluk mu nabídl z balíčku gumových medvídků, které sem tajně jeho návštěva propašovala.
   "Byli jsme všichni na procházce na zahradě," pochlubil se. "A přinesli mi nový knížky."
   "Už zase, to čteš strašně rychle nebo jen kecáš," zasmál se voják a chlapec na něj vyplázl jazyk. Poté zvedl stoh knih, většinou nějakých chytrých encyklopedií nebo akčních komixů. Zvláštní kombinace. Bucky věděl, že Peter tu bude ještě alespoň měsíc, kvůli nějaké operaci, co ho ještě čeká, takže mu nosili vše, aby se nenudil.
   "Tohle je Spiderman, Wolverine, Bat man... A tohle je o dinosaurech, tohle taky o dinosaurech, tohle jsou savci, ryby... Jo a tohle se ti bude líbit," zvolal, po tváři se mu rozlil další spokojený úsměv, rychle otevřel jednu vetší knížku a listoval. "Je tam na obrázku ten tvůj přítel," zamumlal a hledal dál.
   "Můj přítel? Jak to myslíš? Myslíš... Steva?"
   Zakroutil nesouhlasně hlavou. "Jak byl v tvým pokoji, viděl jsem ho před pár dny po obědě."
   "Eh.. Thora?"
   "Jo toho," pravil a ukázal mu stránku v encyklopedii, kde byl nakreslený mohutný vládce hromu s Mjollnirem v ruce a blesky nad hlavou.
   "To přeci není ten chlap, co tu byl," protestoval hnědovlásek, ale dál si obrázek pozorně prohlížel.
   "Ale je," bránil se Peter a začal číst text, který se u toho nacházel. Muž to pozorně poslouchal, chvílemi se i smál, ale konec přestal vnímat, když viděl vysokého blonďáka s obrovskou kyticí stát u jedné z sestřiček a cosi jí říkat. Vlasy měl svázané v culík a na sobě měl zase to rozkošné tílko. U srdce ho píchla žárlivost.
   "Ty neposloucháš, Bucky," zavrčel Peter uraženě, pak si ale taky všiml Thora stojícího kousek od nich. Ten si jich ale zatím nevšiml a rozpačitě se dál bavil se zaměstnankyní.
   "C- co? Poslouchám tě, jen jsem se zamyslel."
   "Běž za ním."
   "Proč bych měl? A vůbec, co se do toho plantáš?!" okřikl ho, ale zle to rozhodně nevyznělo.
   "Dobře, jak myslíš. Půjdu si číst," řekl, sbalil si už prázdný balíček od bonbónů, schoval ho pod knihy, které si vzal všechny do náruče a s klepáním bačkůrek se vydal pryč. Samozřejmě hezky kolem těch dvou. Zastavil se u nich, poslechl si, co mu paní říká a pak zatahal za Thorovu volnou ruku, aby si ho stáhl níž. Něco mu zašeptal do ucha. Bucky nevěděl co, ale i tak by se hanbou propadl do země, když se na něj hromovládce překvapeně podíval a usmál se. Peter si pak vesele odcupital pryč, Thor se vydal k lavičce a rozpačitě vypadající sestřičku nechali všichni být. Ta si jen nespokojeně odfrkla a zmizela pryč.
   "Zdravím, Jamesi, hledal jsem tě, avšak v pokoji jsi nebyl," řekl mu a podal mu velkou kytici. "Ta je pro tebe."
   Barnes na ni zůstal chvilku vyjeveně zírat, než si ji s poděkováním převzal. "Dáme ji do vázy, co mám v pokoji," řekl mu a postavil se. S rudými tvářemi se protáhl kolem něj a pak společně došli k jeho dočasnému azylu, kde pak hezky květiny naaranžoval. "Nechtěl by jsi se trochu projít, Jamesi? Lady Sestra pravila, že můžeme spolu na zahradu."
   Bucky se neudržel a vyprskl smíchy. "Ona se nejmenuje Sestra," dostal ze sebe mezi smíchem. "To je její povolání... heh... Ani nevím, jak se ta čarodějnice jmenuje," už se jen hloupě culil, ale znovu spustil salvu smíchu, když se Thor zeptal, kde tu ženu "obdařili magií." Smál se ještě, když už byli na čerstvém vzduchu, kde už sotva popadal dech a v naprosté euforii sebou málem praštil o trávu. Naštěstí ho jeho přítel oddaně zachytil.
   "Pozor, princezno, ať si neublížíš. Co bych pak z tebe měl?" zašeptal mu, což Barnese nejen uklidnilo, ale také hodně překvapilo a, znovu se červenajíc, se vyškrábal na nohy. Když teď stáli jen kousek od sebe, všiml si, že blonďák je o dost vyšší a všechno teď z takové blízkosti vnímal mnohem intenzivněji. Líbil se mu, opravdu hodně moc a srdce mu bušilo tak hlasitě, že to snad i musel Thor slyšet.
   "Díky," zamumlal.
   "Zač?"
   "Za to, žes mě chytil a taky za tu kytku a... za to že seš tady se mnou a tak," sklopil pohled a předstíral, jak moc ho zajímá špatně posekaný trávník. Odinson si ho ale k sobě přitáhl hezky zpátky, pevně kolem něj obmotal svalnaté ruce a s úsměvem se díval do tmavomodrých očí plných překvapení a vyčkávání.
   "Jdeš na to docela rychle," řekl James nakonec, ale nedal mu prostor k odpovědi a okamžitě ho  políbil. Thor se hned do polibku zapojil, chtivě ho ochutnával a tiskl ho k sobě tak silně, jak jen mohl. Po chvíli ho neochotně pustil, když už se kolem nich motalo až moc dalších pacientů, kteří je buď s odporem nebo pobavením pozorovali.
   Pohlédl na něj. Barnesovi hořely tváře vášní, dech se mu zrychlil, ale byl spokojený. Bůh na tom byl podobně. Trochu sebou cuknul, když cítil kus kovu dobývající se pod jeho upnuté tílko, což bylo prakticky nemožné, ale když se mu to opravdu povedlo, nepříjemně to zastudilo.
   "Promiň," zašeptal Bucky a stáhl se.
   "Není zač se omlouvat, můj drahý," stiskl obě jeho zápěstí, aby si ho zase přitáhl.
   "Čas na večeři," zakřičel někdo zevnitř a všichni se začali vracet. Kolem dvou mužů proběhl i malý Peter, přičemž oba stihl obdarovat veselým úsměvem, než zase zmizel.
   "Zítra mě propustí," řekl a hromovládcův úsměv se ještě rozšířil.
   "Přijdu pro tebe."
   "Myslím, že Steve přijde... asi i s Grace."
   "V tom případě půjdu i s nimi, abych měl jistotu, že budeš v pořádku."
   "Ještě mi musíš vysvětlit takový to s tím Asgardem a tak," připomněl mu a blonďák na to chápavě přikývl.
   "Přijdeme na nějaké příjemné místo, kde ti poté zodpovím všechny tvé otázky, slibuji." Toužil po tom, to udělat na místě, povídat si s ním, až do západu slunce, kdy s ním romanticky ulehne pouze při svitu hvězd... což ale nebylo zrovna vhodné.
   "Jo.. a Thore," zastavil ho ještě.
   "Ano?"
   "Co otec?"
   "To se vyřeší až později," pravil, políbil ho na tvář a nuceně odešel. Jakmile byl mimo dohled, šťastně poskočil a až moc hlasitě zakřičel. "Ano!" Celou cestu pryč se pak na všechny usmíval a připadal si, jako by už byl ve Valhalle.

Loki Laufeyson - Prosíme, nekrmit!

Tady je další kapitola téhle návštěvní povídky.

Loki si teď zahraje na pořádného... ehm... kazišuka :-D

Stane se totiž svědkem utajovaného vztahu mezi Tonym a Brucem,

což si samozřejmě nebude chtít nechat sám pro sebe...

Hezký čtení

*Niké*

------------------------------------------------------------------------------------------

Návštěva druhá - Muži, kteří mají rádi muže

Bůh lsti, klamu a neplechy sedí ve své cele a nebesky se nudí. Už uplynula řádka dnů od návštěvy jeho bratra a Loki silně pochybuje, že by se mohla ještě někdy zopakovat. Škoda. Vzpomínka na ni mu na tváři vždy vykouzlí úsměv. Ale teď už tu zase jen posedává a přemýšlí, co by tak mohl provést, aby se zabavil.

Tu se naráz rozrazí dveře a dovnitř vběhne zadýchaný muž. Obyvatele cely si kupodivu vůbec nevšimne a místo toho opatrně nakukuje klíčovou dírkou zpět na chodbu. Jeho dokonalé vlasy a vousy nenechají ani Lokiho na pochybách, o koho se jedná. Sám velký Ironman.

Bůh lsti se přikrčí za kus nábytku a zvědavě vyčkává, co se bude dít dál.

Anthony  náhle ucukne, odskočí stranou a vzápětí se do dveří s lamentováním vřítí další muž, v jehož kulatém obličeji, vlnitých stříbrem prokvetlých vlasech a hranatých brýlích poznává bůh tu zrůdu. Toho doktora, co se mění v odporné zelené monstrum, když se naštve. Je taktéž zardělý, vlasy mírně rozcuchané a na rtech mu tančí úsměv.

"Vrať mi to!" vyzívá Starka udýchaně.

Ten před ním však provokativně se smíchem uniká.

A pořád si ani jeden nevšiml jejich tichého pozorovatele.

Bruce zažene Tonyho do rohu a dobývá se mu do kapes, aby získal jejich kradený obsah.

"Něco za něco, zlato," usměje se svůdně Stark a obejme boky svého přítele.

Cože?!

Banner se zasměje a pak... pak svého druha políbí na rty.

Anthony spokojeně vytáhne svou kořist z kapsy a vrátí ji doktorovi. Je to malá figurka Hulka, která po zmáčknutí vydává řev. Bruce si ji s uspokojením zastrčí hluboko do kapsy.

"Můj talisman," vysvětlí pobavenému Tonymu.

A pak pokračují v hlazení a ocucávání.

Oni jsou... muži, kteří mají rádi muže!

Přihlížející Loki potichu změní svou polohu tak, aby byl vidět zcela jasně, odkašlá si a potom nevinně pozdraví:

"Zdravím vás, chlapci."

Oba milenci sebou leknutím dost ošklivě škubnou a vylekaně se otočí.

"Loki," zaběduje Bruce.

"Do prdele," vydechne Anthony.

"No tedy hlavně ne přede mnou vy zvrhlíci," šklebí se asgarďan.

"Není na tom nic zvrhlého ty idiote! To ty naopak...," pustí se do Lokiho doktor, ale Stark jej přeruší:

"Nech toho! Je to magor, s tím už nic nenaděláš. Jen, aby nás neprozradil. Stejně by mu to ale nikdo nevěřil, tak co. Můžeme být v klidu."

Vrhne na boha neplechy výhružný pohled:

"Ale kdybys měl čistě náhodou potřebu se o nás dvou nějak rozšiřovat, tak tě..."

"Copak pejsáčku? Praštíš mě kabelkou?!" vyprskne bůh smíchy.

"Ty hajzle," uleví si Banner a zhluboka dýchá, aby neztratil klid.

"Dobrá, řekněme, že mně lidé neuvěří...," pokračuje požitkářsky vězeň: "... ale našim kamarádkám kamerám jistě ano."

Oba vědci zblednou a rozhlížejí se po sledovacích zařízeních, která je neúprosně sledují ze všech čtyř rohů místnosti.

"Tony, kdyby to prasklo, byl by z toho veřejný skandál! To nesmíme dopustit," naříká v panice doktor Banner.

"Vlez mi na záda," zamumlá Ironman, pohled stále upřený na rozveseleného boha v kleci.

"Cože?"

"Vlez mi na záda! Sundáme všechny kamery a zničíme záznamy," upřesňuje Anthony a už se sklání, aby mohl svého přítele vysadit k přístrojům.

"Když na tom není nic zvrhlého, tak proč s tím nechcete jít na veřejnost?," posmívá se Loki, zatímco ti dva odmontovávají své nechtěné svědky.

"Ještě na to nejsou připraveni. A my taky ne, tak drž hubu!"

Za chvilku už stojí oba zase pevně na zemi, každý dvě kamery v náruči.

"A co teď?" ozvou se naráz Bruce a Loki.

"Ven nás s nimi nepustí. Musíme spálit paměťové čipy."

Tak tedy oba muži vytahují z přístrojů příslušné součástky a skládají je na zem spolu s nějakými papíry, které vyštrachali po kapsách. Do vzduchu vyšlehne plamínek a z čipů stoupá šedý kouř.

"Proč topíte? Už je tu na můj vkus moc TEPLO!" naráží potměšile bůh lsti.

Ale to se už oba zachránění milenci usmívají úlevou.

Náhle prořízne šťastné ticho ječení požární sirény, kterou spustil jejich neškodný ohýnek a vzápětí už celé patro zkrápí provazce vody čišící z hasicího systému ve stropě.

"Ach, jarní deštík! Jak romantické! Proč se nedržíte za ruce?" volá škodolibě Loki, který je díky své neprodyšné cele hezky v suchu.

Rozrazí se dveře a do místnosti vbíhá skupina požárníků s výstrojí, připravenou na boj s plameny.

K jejich překvapení však nalézají pouze dva klející promočené avengery, stojící nad doutnající hromádkou a suchého vysmátého boha v cele.

"Tak tohle nám vysvětlíte, pánové," říká jejich velitel dopáleně, každého chytne za paži a vleče oba nešťastné do furyho kanceláře.

"Díky za návštěvu! A budu se těšit na svatbu! Jste táááák sladcí!" volá za nimi sarkasticky Loki. 

"Tady je to tak super," usmívá se a už se těší na nějaké další návštěvníky.

Loki/ Bucky 10. kapitola

   Tak jo,

tvrdila jsem, že další povídku přidám až po vánočních svátcích, ale když já ji už mám předepsanou dlouho dopředu a to se mi nelíbí, takže ji přidávám už teď. :)

Jinak jsem napsala jednorázovku s úplně novým párem, tak tu přidám příště.

Musím se pochlubit, dostala jsem figurku Thora a nemůžu se jí nabažit. Problémem ovšem je, že neustále ztrácím Mjollnir.

Užijte si kapču. 

(Ta bitva už mě nebavila, tak jsem ji utla.)

Maya

   Barnes zaúpěl a zamrkal. Už dávno tu bolest nevnímal, byl úplně mimo, ale jakmile se pohnul, ozvalo se to znovu. Lokiho konejšivé doteky sotva vnímal.
   "Bucky, musím tě odsud dostat," řekl mu bůh. Voják otevřel ústa, ale nevyšel z nich žádný hlas, pouze tiše zachraptěl.
   "Pst, něco zkusím," upozornil ho Loki. Jeho hlavu si položil na stehno, aby ji nemusel stále nadzvedávat, a levou ruku zlehka položil na mokrou látku ovázanou kolem jeho břicha. Kvůli červené barvě, nebylo moc poznat, nakolik je nasáklá krví, ale bůh to tušil. Jeho kůže chytla modrý odstín, začal ránu jemně chladit. Bucky ho sledoval a ze všech sil se snažil udržet oči otevřené a mozek při smyslech.
   Když bylo zranění trochu zchladlé, svou magií se snažil zastavit krvácení. Naneštěstí byl už vyčerpaný. Pak ale začal voják znovu vnímat bolest a hlasitě zakňučel. Skousl si ret, zaklonil hlavu dozadu a zničeně zavřel víčka.
   "Nenene! Musíš zůstat vzhůru, slyšíš mě? Vydrž! Teď to nesmíš vzdát," křičel na něj a samotnému mu ze zoufalosti vyhrkly slzy.
...
   "Haló? Slyší mě někdo?"
   "Agentko Romanovová, kde se nacházíte?" zeptal se Thor, když uslyšel ženský hlas z komunikátoru a Steve mezitím hlídal okolí.
   "Těžko říct," zněla odpověď. "Vypadá to tu všude stejně."
   "Potřebujeme okamžitou pomoc! Barnes je těžce raněn, můj bratr je u něj, avšak Anthony zůstal s doktorem Bannerem, který na tom také není dobře.
   Na druhé straně bylo ticho.
   "Thore, někdo jde," zašeptal kapitán a oba se skrčili za stolem. Teď nemohli vyvolat rozruch, museli pouze pohlídat ty dva vedle bez toho, aby je nějak ohrozili.
   Do místnosti vešel muž s jizvou a hordou svých poskoků.
   "Najděte je a zabijte! Všechny, bez vyjímky, okamžitě!" Zuřil vzteky a po svém rozkazu zmizel. Steve kývl na svého společníka. Nebyla jiná možnost, museli se zbavit téhle vetřelské skupinky, než objeví jejich raněného.
...
   "Ztratila jsem kontakt," oznámila Black Widow Clintovi.
   "Zkusíme je najít," řekl jen.
   A situace se opakovala. Boj. Odpočinek. Hledání. A zase znova.
   Natashu trefili do levé ruky a to jim trochu ztížilo situaci. Držela se však jako vždy statečně, ale  Barton o ni měl strach. Dostali se k dalším počítačům, které nebyly hlídané. Nat začala rozlušťovat kód, aby získali nějaké jejich informace, když uslyšeli tichý vzlyk.
   Hawkeye šel po zvuku a našel na zemi sedící zničenou agentku Hillovou. Tupě zírala uslzenýma očima před sebe a mumlala nesmyslné věci. Clint si k ní poklekl a vzal ji za ruku.
   "Mario, jste v pořádku?" vyděšeně naň vzhlédla, ústa i oči dokořán.
   "Je mrtvý," špitla a dala se znovu do pláče.
...
   "Eh- Lo- ki... Lo- ki!" Bucky právě zase úplně vnímal všechny smysly a hlavně tu příšernou bolest.
   "Ještě chvíli vydrž," mumlal bůh a snažil se ze všech sil soustředit na zmírnění zranění.
   Loki myslel, že omdlí. Už mu docházela síla, ale dokud ještě mohl, tak nepřestával a nechal svou magii proudit jeho tělem.
   "U- už je t- to lepší," dostal ze sebe voják, byl celý zpocený, klepal se, ale pokusil se o vděčný úsměv. Nějak mu to nešlo, stejně jako vyčerpanému bohu chaosu.
   "Zastavil jsem krvácení a ránu z části znecitlivěl. Pokud tě do ní něco neudeří nebo tě nepostřelí, můžeme se teoreticky dostat ven." Bucky kývl na znamení pochopení a za jeho pomoci se pokoušel zvednout.
...
   "Je v šoku," řekla Natasha při pohledu na Hillovou.
   "Zabili... Nicka... On... je mrtvý," stále zírala před sebe, slzy jí proudem tekly po tvářích a celá se třásla.
   "Musíme se odsud už, sakra, všichni dostat," zaúpěl Clint a opatrně vzal ženu do náruče. "Nat, potřebuju, abys mi kryla záda... Nat?" Spatřil ji, jak zarývá pohled do podlahy a lesknou se jí oči.
   "Ty to zvládneš, musíš být silná. Přesně takovou by tě teď Fury chtěl mít, rozumíš?"
   Podívala se na něj skelným pohledem a přikývla. Agentka schoulená v Bartonově náručí zakňučela, Tasha sáhla pro zbraň a vyrazili.
...
   Kapitán bez svého štítu používal zbraně, které našli. Novou vlnu velmi rychle smetli, hlavně tedy za pomoci Mjollniru.
   "Já jdu najít jejich velitele, už je na čase to ukončit. A ty běž za bratrem a Buckym," rozhodl Steve. "Hledejte východ a já hned, jak najdu ostatní, vás kontaktuju, pokud to bude možné."
   "Steve, nechci tě nechat jít samotného," špitl Thor jako starostlivá matka.
   "Thore, já to zvládnu, musíme se rozdělit. To donutilo Steva Rogerse se v této mizerné situaci pousmát. Nebyl čas na žádné citové výlevy, ale zároveň nebyl čas ani na dlouhé přemýšlení. Proto Steve neváhal.
   Okamžitě překonal tu malou vzdálenost mezi nimi, odhrnul Thorovi z obličeje zpocené vlasy a krátce ho políbil. O pár centimetrů couvl a překvapeně přejel prsty po dlouhé čerstvé ráně na přítelově tváři. Hromovládce si ho ale ihned přitáhl zpátky a polibek mu nedočkavě opětoval.
   Bez toho, aby někdo z nich něco řekl, se na sebe jen podívali a rozběhli se plnit své úkoly, každý jiným směrem.
   Thor doběhl k místu, kde zrovna Loki odváděl Buckyho. Ten byl v malátném stavu, vrávoral, omdléval a bůh ho sotva udržel na nohách. Stěží to sám ustál, se zraněným vojákem po boku to bylo daleko horší. Kdyby tu byl Tony, poznamenal by něco o divoké noci, protože to vážně vypadalo, jako pochod dvou opilců z pařby.
   Pak se znovu spustila palba.
   Thor se s bojovým výkřikem rozběhl proti nim a druhý bůh bránil Barnese vlastním tělem. Naštěstí díky Thorovi, moc ran nekoupil. Odtáhl ho za roh, kde ho na chvíli odložil na zem, aby si odpočinuli. Čekal na svého bratra, než mu přijde na pomoc.
   "U- mí- rám..." zachraptěl Bucky.
   "Ne, Bucky! Ty budeš žít," přikazoval mu Loki. "My tě potřebujeme, ty můj vojáčku... Já tě potřebuji, tak mi, prosím, neumírej." Měl co dělat, aby jeho i sebe udržel při smyslech a aby se samou zoufalostí nezhroutil.
   "Lo- ki..."
   "Bucky... Bucky můj," zafňukal, odhrnul mu vlasy z očí, aby mohl pohlédnout do tmavomodrých kukadel, který ho tak strašně moc fascinovala a dodávala mu sílu a políbil ho na zpocené čelo.
   "Co mi chceš říct, Bucky, pověz," vyděšeně.
   "A- si tě mi- lu- ju."
   "I já tebe." Nezvládl to a z očí mu opět vyhrkly slzy. Opatrně se natiskl k němu, aby mohl cítil teplo, vycházející z jeho těla.
   "Vydrž, vydrž," mumlal stále dokola jedno slovo, než konečně dorazil Thor a převzal Barnese do náruče.
...
   Když nabral Iron man dost sil, přehodil si malátného Bruce přes rameno a nastavil repulzory na nejvyšší výkon. Prorazil tak zeď a každého, kdo se mu vpletl do cesty.
   "Parchanti! S mým doktůrkem žádný svinstva provádět nebudete," pronesl skrz zuby do prázdné chodby.
   Bolehlav ho úplně přešel a celý mozek zaplavil vztek. Na Hulka tu všichni spoléhali a teď ho odsud kvůli nějakým idotům musel tahat ven!
...
   Jsme venku, slyší mě někdo?" Natasha se snažila s někým spojit a zároveň Clintovi s Hillovou razila cestu ven.
   "Thore?"
   "Agentko?"
   "To jsem ráda, že tě slyším. Už jsem s Clintem a Hillovou venku. Jak jste na tom vy?"
   "Myslím, že se také blížíme k východu... Loki, pozor!" zakřičel a spojení se přerušilo.
...
   "Ale, ale, kapitáne, proč jste nezůstal tam, kde jsem vás zanechal? Měl jsem pro vás překvapení."
   "Dost s těmihle kecy! Kdo jste?"
   "Chlapečku," zasmál se muž. "Já nikam neodešel. Byl jsem tu už při tvé minulé návštěvě Hydry. Znovu jsem ji vzkřísil, probral k životu a... Koneckonců, tohle je tvůj dárek," ukázal na jizvu.
   Steve na něj jen zíral.
   "Ale jistě, že si nepamatuješ. Byl jsem jen bezvýznamný úředník, ale teď," ušklíbl se. "Teď vstoupím do dějin jako ten, kdo zničil Avengers."
   Natáhl se pro svou zbraň, ale kapitán byl rychlejší a střelil ho do paže. Muž sebou za vyjeknutí cukl a pustil pistoli. Steve ho chytil pod krkem a třísknul s ním o stůl. Tahle hra už ho přestávala pomalu bavit.
   "Sbohem, kapitáne," zasalutoval nepřítel v rámci možností. Pak sáhl po malém ovladači a než ho stačil Rogers zarazit, zmáčkl jediné tlačítko, co na něm bylo. Celý komplex zapípal a ozval se robotický hlas: "Do kompletní samodestrukce zbývá 5 minut. Spouštím odpočet."
   "Uvidíme se v příštím životě," zamumlal ještě muž, než se ze stolu sesunul na zem. Steve už ho ale neslyšel, protože se okamžitě rozběhl ostatní najít.
 ...
   Loki hlídal prostor, aby mohl Thor s Buckym projít. Všiml si však velké skupinky nepřátelských agentů za rohem a tak svého bratra zarazil. Tohle sám nemohl zvládnout!
   "Loki, pozor," zakřičel hromovládce, když se bůh plížil blíže k nepřátelům a ti ho zahlédli. Spustila se palba a bůh dopadl na zem. Thor ale nestačil ani znovu zopakovat jeho jméno a Loki se objevil za nimi, iluze ze země zmizela a sprškou své magie agenty okamžitě srazil.
   Pokynul blonďákovi, aby šli dál. Byl však bledější než obvykle, už byl vážně na pokraji sil.
   V tu chvíli se ozvalo hlášení o odpočtu. Byli chvíli mimo, než jim došlo, co přesně to znamená. Museli pryč, teď už vážně.
   "Přivolám Mjollnir a můžu se s Barnesem dostat ven stropem," řekl Thor, ale Laufeyson mu to okamžitě vyvrátil.
   "Ublížíš mu, nemůžeš tamtudy jen tak prorazit," okřikl ho a to už je doběhl Steve. Byl zpocený, rozcuchaný, ale nevýslovně vděčný, že je našel.
   Bucky v bohově náručí měl pevně sevřená víčka, rty zkřivené v bolestivé grimase a celkově se nehýbal, až na mírně se zvedající hrudník v ne moc pravidelném tempu.
   "Zbývají 4 minuty," upozornil je hlas.
   "Tudy," ukázal Steve a rozešli se tím směrem. Najednou se vedle nich zhroutila zeď a když se oblak prachu trochu rozestoupil, odhalil tak Iron mana s Brucem.
   "Počkat, to moc nevypadá jako venek. Jsme furt v tý zasraný budově," neodpustil si Tony. Rogers mu přiběhl na pomoc s Bannerem.
   "Zbývají 3 minuty."
   "Rychle, není času nazbyt," zahřměl Thor.
   "Tony, nešlo by to nějak zastavit... ten výbuch? Je tu spousta nevinných lidí, co jen skončili na špatné straně," pravil Steve, když všichni společně probíhali zdánlivě nekonečným labyrintem.
   "A ty máš čas proběhnout celou budovou a zeptat se, kdo je hodnej a kdo je hajzl? Zastavit by to šlo jen z centrálního počítače... A ne, nemám tušení, kde je!" Zbořil stěnu, která se jim připletla do cesty a pokračovali v běhu.
   "Zbývají 2 minuty."
   "Tohle je život, kapitáne. Nemůžeš vždycky pomoct všem."
   Zdi se bortily, budova se otřásala v základech, všude bylo plno mrtvých, raněných, ale Stark měl pravdu... Nemohli jim pomoct. Právě teď jim dva přátelé pomalu umírali a oni to budou mít sečtené také, pokud už, sakra, nenajdou východ!
   "Zbývá jedna minuta do konečného výbuchu."
   "Loki, počkej," zakřičel Thor. Zničeně položil Buckyho na zem a druhý bůh k němu okamžitě poklekl.
   "Již nezbývá čas, musíme podstoupit to riziko a zkusit to vrchem," oznámil Lokimu a přivolal Mjollnir. Poté si vzal znovu vojáka do náruče a ještě potřeboval někoho, aby kryl Buckymu v bezvědomí hlavu, aby ho neztratili úplně.
   "Vem kapitána, já půjdu s Anthonym," zamumlal Loki. Naposledy zkontroloval Barnese a doběhl Iron mana. Steve se přitiskl k Thorovi a podržel kamarádovo bezvládné tělo u sebe. Hromovládce roztočil kladivo a vyrazili skrz strop ven. Jenže byl už dost unavený a když kousek poodletěli, zhroutili se k zemi. Thor udělal podivný kotrmelec, aby těm dvěma neublížil.
...
   Mezitím dohnal bůh chaosu Tonyho s Brucem a řekl mu, že musí vyletět.
  "Děláš si prdel? Mám energii na 4%, což je ještě k tomu jen odhadem, páč Jarvis se neozývá. Stěží bych dostal ven sebe," zaječel hystericky.
   "Má magie je již také značně omezena, ale možná..."
...
   "Jste v pořádku?" Přiběhla k nim Natasha.
   "Musíme ho okamžitě dostat do nemocnice," ukázal udýchaný Steve na nehybného Buckyho.
   A pak se ozval mohutný výbuch. Na tuhle vzdálenost je jen ofoukla tlaková vlna a šedivý prach jim zakalil výhled. Ať už Fury měl s tímto komplexem jakékoliv plány, nyní už je vše zničeno, není zde nic, co by mohlo tuhle explozi přestát.
   "Kde... Kde jsou ostatní?" vydechla Black Widow.
   Bylo už ticho. Všichni zírali na tu spoušť, kterou rozplývající se dým odhaloval. Zbyly jen sutě, obrovské kusy, které ještě před chvíli tvořily majestátnou budovu a... nikde nikdo.
   Thor poklekl zpět na kolena a tvář si schoval do dlaní. Celý se třásl, když ho vyděšený Steve konejšivě objal.
   A najednou uslyšeli hlasy.
   "Tak už mě pusť, barbare," zavrčel bůh lsti a pak dopadl ne moc elegantně na trávník. Iron man přistál docela obstojně a Bruce položil vedle něj.
   "Ještě si stěžuj, že jsem ti zachránil krk," pronesl směrem k nespokojenému Lokimu.
   "Beze mne by jsi se ani ty nedostal ven. A ke všemu já bych ani zemřít nemohl," řekl jen nakvašeně, než se na něj Thor nadšeně vrhnul a tisknul ho k sobě.
   "Bruce... Bucky!" dostala ze sebe Tasha, která nějak nechápala, co všechno oni vlastně řeší.
   Oba je popadli a společně doklopýtali k helikariéře, kde stál Clint a snažil se dovnitř nastrkat i Hillovou.
   Loki u sebe křečovitě Buckyho svíral, odmítal ho teď svěřit někomu jinému. Vzhlédl k obloze. Západ slunce okolí zbarvoval do oranžova a probouzel v každém ty nejsilnější emoce. Černovlásek jen z celého srdce doufal, že to není vojáčkův poslední.
   V helikariéře je položili na lůžka, Tony se chopil řízení a pár zbylých agentů S.H.I.E.L.D.u začalo obskakovat zraněné.
   Loki se od svého milého doslova ani nehnul, přesvědčil ostatní, že jeho zranění se už hojí a zůstal u něj celou dobu, co mu převazovali ránu a měnili obklady. Propaloval všechny podezíravými pohledy.
   Natasha hlídala Bruce. Měli sebou dost přístrojů, aby se jim podařilo analyzovat látku, kterou mu píchli do těla, kvůli které se neproměňoval. Dali mu něco na horečku.
   Steve se unaveně opíral zády o Thora se zavřenýma očima. Byl moc vděčný, že je tu s ním. Nemusel nic říkat, jen si užíval toho, že je tu v bezpečí.
   Nemocnice již byla na dosah. Už to bylo za nimi!

Loki Laufeyson - Prosíme, nekrmit!

Po dlouhé době přidávám další kousek.

Tentokrát v něm bude zářit Loki v hlavní roli jako pravý bůh neplechy :-D

Bude to taková minisérie, kdy jej k jeho vězení postupně budou přicházet navštěvovat různí Avengers a on je bude náležitě trollit ;-)

Určitě pak napiště jak vás to zaujalo a... zkrátka hezký čtení.

*Niké*

----------------------------------------------------------------------------------------------------

Návštěva první - Thor a cirkus Avengers

Moderní cela v samém srdci budovy S.H.I.E.L.D. Headquarters září nepřirozeným bílým světlem. Stojí tam, jako pěst na oko, uprostřed šedé tmavé haly s velkými kovovými dveřmi, kde vše páchne takovým podivným neosobním technickým pachem a v ní sedí mladý muž. Tedy, on vypadá mladě, ale ve skutečnosti je velice, velice starý. Je to totiž polobůh a nestárne, takže délku jeho života charakterizuje už nejméně čtyřmístné číslo. Už na první pohled je velice pohledný. Uhlově černé vlasy délky po ramena lemují jeho štíhlý, bledý obličej a tenká ústa a rovný nos také vylepšují jeho zjev. Bohovy zelené oči, chladné oči ledu, však skrývají zkažené jádro. Je škodolibý a také vcelku krutý a sobecký. Jeho pohled o něm rovněž prozradí, že ač se velice snaží vypadat netečně nebo znuděně, je velice neklidný. Lze téměř vidět ozubená kolečka v jeho hlavě, jak usilovně přemýšlí o možnostech útěku. Očima každou chvíli zalétne ke kamerám, které jej ostražitě sledují z každého rohu.

Rozhodl se, že si zkrátí čas ničením vybavení své cely a vstal. Když tu se otevřou dveře a do nich vchází urostlý muž se severskými rysy v  asgardském brnění a plášti červené barvy.

Muži na sebe pohlédnou a usmějí se. Ten nově příchozí radostně, ten uvězněný se spíše pohrdavě ušklíbne.

"Bratře," pozdraví se navzájem.

Thor Odinson přistoupí k bílému vězení blíže.

"Přišel jsem tě pozdravit, Loki. Teď již je těžší se k tobě dostat, když jsi uvězněn zde. Mitgarďané potom, co jsi utekl naposled ztratili důvěru v asgardské cely," pronese bůh hromu hořce.

"Ano, ano bratře, na Asgardu zkrátka všechno stojí za nic. Od vašich cel...," Loki škodolibě sjel Thora pohledem:"... až po...," významně se odmlčel.

Blonďák odbil jeho rýpnutí zamručením.

"Jen, kdyby ti něco chybělo, tak... pořád jsi Asgarďan a máš privilegia našeho mocného rodu."

"Říká ten, kdo si nechá poroučet od železné piksly, šaška, štětky, černého piráta,..."

"Tak dost Loki! Je to spolupráce mezi našimi světy a důležitá..."

Bůh klamu už jej ale neposlouchá a provokativně vyjadřuje svůj názor čarováním pohybujících se karikatur Avengerů.

Je tu Thor s obrovským oranžovým knírem pod nosem a přerostlými svaly navlečený v odporných starodávných černobíle pruhovaných plavkách, snažící se s obrovským řevem zvednout ze země malé párátko jako činku. A kapitán Amerika, oblečený a namalovaný, jako kýčovitý klaun, připitoměle se smějící a žonglující se štíty s pruhy a symbolem hvězdy. Kousek od něj se Ironman jen v červených trenkách, svaly natřené čímsi lesklým, postupně cpe do neuvěřitelně malé skleněné krychle a vedle stojí Hawkeye v princeznovských šatech a hází ostré nože na prkno, postavené za sebou, před nímž se tancuje hadí tanec Black Widow v odvážném latexovém oblečku.

No a Loki uprostřed toho se královsky baví a zpívá si známou cirkusovou znělku:
"Ra ta, ta da da da, da ta cirkus, ra ta, ta da da da, da ta cirkus..."

A to už hromovládce nepříčetně buší na sklo klece, jen aby se k tomu parchantovi dostal a mohl ho zaškrtit. Vznětlivý to muž.

"Konec představení, děkujeme za pozornost," směje se bůh neplechy, když armáda agentů vleče rozlíceného Thora z místnosti a snaží se jej uklidnit.

"A díky za návštěvu!"

Chybíš mi 3. část

Zdravím.

Přidávám další kapitolu Thorki povídky a asi nějak poslední před Štědrým dnem. Čeká mě ještě mega velkej vánoční úklid, jelikož jsem děsnej bordelář a taky neuvěřitelnej lenoch, takže je toho ještě hodně. :D Předepíšu se nějaké kapitoly dopředu a... Mimochodem z Loki/ Bucky série zbývají už jen tak 2 nebo 3 části, tak potom rozepíšu něco nového, možná znova na tenhle pár, protože mi přijde neskutečně boží, nemůžu si pomoct! :D
Jo a ještě něco! Mám rozdívaný seriál Once upon a time a prostě najednou BUM a objevil se tam Sebastian Stan jako Mad hatter... Uhh já z toho nemůžu, je to skvělý, on je skvělý a já se u toho sledování rozlývám blahem. :D

Přeji tedy hezké vánoční svátky. A nepřejezte se cukrovím!

Maya

LOKI:
   Chodil za mnou skoro každý den. Ne, nevadilo mi to. Popravdě jsem byl vcelku rád, ale jakožto ledový princ, jsem své emoce odmítal dát najevo. Bylo to zvláštní. Jak já ho střídavě nenáviděl a střídavě miloval! Celkově to bylo jiné, než za dřívějších časů, takové... až příliš sentimentální.
   Skvělé bylo, že mi nosil sladké. Někdy z Asgardu to, co jsem miloval a poté i typické Midgardské, z mé oblíbené kavárny. Na takové věci měl Thor opravdu vkus, to jsem musel uznat. Velmi chutné byly muffiny.
   Na jeho častou přítomnost jsem si zvykl. Měl mne rád a když jsem měl dobrou náladu, dával jsem mu svou vděčnost najevo svou vstřícností k němu. To bylo pro něj až moc velkou odměnou! Občas jsme se však hádali jako po několika letech v manželství. Někdy u mě i přespával.
   "V noci jsi mě opět shodil z postele!"
   "Chrápal jsi," zavrčel jsem.
   "V tom nevidím žádný problém," pravil s naprosto nechápavým pohledem. Hlupák!
   "Ty primitive, tohle je můj byt! Jestli ti nevoní spát na pohovce ani vedle mě, můžeš vypadnout!"
   "Tvůj byt je to jen proto, že jsem tě nenahlásil otci," podotkl.
   "Óóó, ty hrdino," pronesl jsem sarkasticky. "Trvalo mi dlouho vytvořit místo tak, aby bylo i Heimdallovi skryté. Jsi vážně přesvědčen, že si ho nechám zničit někým takovým, jako jsi ty?!"
   "Loki, vždyť víš, že tě mám rád."
   "Proto na mě křičíš, idiote?!"
   "Loki, je mi to líto," zamumlal, ale já uraženě odvrátil zrak. Ze všeho nejvíce jsem byl nahněvaný na sebe, že jsem doopravdy toužil po tom, aby zde zůstal.
   "Prosím, nech mne být s tebou," zašeptal a já ucítil, jak se kolem mě obkroužily svalnaté ruce. Ani jsem se nepokoušel z jeho sevření vymámit. Zezadu se ke mně naklonil obličejem, svými vousy mě poškrábal na tváři, vlasy mě lechtal na krku a dráždil mě svým teplým dechem na mé jemné kůži. Srdce mi tlouklo čím dál hlasitě.
   "Nechám, tě tu spát, Odinsone, jestli to tu máš tedy raději než nadýchané lože na Asgardu nebo moderní nábytek u Starka," dostal jsem ze sebe.  Pak jsem se více zády natiskl k jeho tělu, bylo to příjemné.
   "Avšak zítra děláš snídani," upozornil jsem ho.
   Nervózně se zasmál.
   K večeru jsme se dívali na filmy, které si Thor oblíbil. Samé podivné patvary, nehodné mé pozornosti... Až na Jurský park, ten vcelku ušel, ale to už jsem moc nevnímal, jelikož mě teplo jeho náruče pomalu ukolébávalo ke spánku.
THOR:
   Přesunul jsem ho do postele. Odhrnul jsem mu vlasy z obličeje a podíval se naň. Jeho ostré rysy mě vždy fascinovaly.
   Nikdy jsme si nebyli tak blízcí, nikdy ke mně nebyl tak vstřícný a laskavý. Zajímalo by mě, co přesně jsem učinil, že ke mně nyní chová takovou náklonnost.
   Lehl jsem si k němu a přikryl nás.
...
   Ráno jsem se vzbudil dříve nežli Loki a využil to k tomu, abych udělal snídani. Netušil jsem, jak může být těžké osmahnout pokrm, zde nazývaný "slanina", když olej neustále prská. Mám dojem, že napoprvé jsem vykřikl, ale nakonec jsem to přežil ve zdraví a se ctí... Tedy až na popálené dlaně.
LOKI:
   Opravdu se mu povedlo udělat snídani! Nějak mě to nutilo se culit.
   Když jsem došel do kuchyně, ze které se ozýval sykot a Thorovo klení, opatrně jsem se k němu přiblížil a zezadu ho objal. Cukl sebou, to se mi líbilo.
   "Bude to poživatelné?" zamumlal jsem svou otázku. Vůně jeho dlouhých vlasů mi otupovala smysly.
   "To doufám, bratře."
   Slovo "bratr" mě znovu vytrhlo z omámení a s odporem jsem ho pustil. Nechápavě se na mě zadíval, nijak jsem na to dále nereagoval a usadil se ke stolu.
   Najedli jsme se spolu. Thor by se jako kuchař jistě neuživil, ale musím uznal, že jíst se to dalo.
   "Budu muset jít, Loki. Avengers se po mně již ptali, chyběl jsem na několika poradách."
   "Ty jsi tam nebyl?"
   "Jezdím na Midgard za tebou."
   Bylo mi dobře, když mi to řekl, lhal bych, kdybych tvrdil opak. Po tolika letech nenávisti a rivality nastalo období klidu a mně se pokaždé radostí rozbušilo srdce, když se mě dotknul.
   Tehdy jsem to ucítil úplně poprvé, hřejivý pocit na hrudi a žhnoucí tváře mi v tomto směru nebyly známé.
THOR:
   Musel jsem jít i přesto, že se mi vůbec nechtělo. Nemohl jsem si ale dovolit, aby Anthony a ostatní pojali jakékoliv podezření, pokud jsem ho chtěl uchránit. Bylo mi zde příjemně a byl jsem rád, že se náš vztah vylepšil.
   Doprovodil mě ke dveřím.
   "Brzy opět přijdu," ujistil jsem ho.
   "Když nebudeš mít nic na práci, můj hrdino," pravil mile a obdařil mě úsměvem.
   "Je mi s tebou opravdu dobře, dělá mi radost skutečnost, že se ti zde daří. Slibuji, že až vyřídím všechny záležitosti s týmem, povinnosti na Asgardu a navštívím svou sladkou Jane, zase přijdu, bratře."
LOKI:
   Jane?!
   Bratře?!
   Můj obličej změnil výraz, věnoval jsem mu nepěkný pohled. Asi nevěděl, co učinil špatně, avšak já mu přirazil dveře před nosem. Idiot!
...
THOR:
   Opravdu jsem se snažil přijít co nejdříve, měl jsem o něj obavy. Naneštěstí jsem neměl vůbec čas. Řešil jsem problémy u Avengers a poté i s otcem. Ke konci dne mě zastavila matka.
   "Synu, nemohla jsem si nevšimnout, kolik času nyní na Midgardu trávíš."
   "Mám hodně povinností." Začínala něco tušit?
   "Chodíš tam rád, to je skvělé," usmála se na mě a já měl najednou špatný pocit z toho, že jsem jí lhal.
   "J- jistě, jsou to mí přátelé."
   "Víš," došla ke mně blíž. "Mám obavy o Lokiho."
   "To já také matko," řekl jsem popravdě.
   "Jak se mu daří?"
   Polil mě ledový pot. Dívala se na mne takovým pevným a rozhodným výrazem, jako obvykle bez špetky pochybnosti.
   "Thore, nesmíš mě podceňovat. Jsem si poměrně dost jistá, že tam navštěvuješ Lokiho. Jak se mu daří?" Naprosto mě šokovala.
   "M- má se dobře."
   "To jsem ráda," oddychla si. "Otec snad nic netuší, pro tvého bratra by to jistě nemuselo dopadnout moc dobře," pravila, načež jí z pod zavřených víček steklo několik slz. Láskyplně jsem ji objal.
   "Neměj strach, matko," pošeptal jsem jí. Neměl jsem rád, když jsem jí nemohl pomoci, když jsem ji nemohl utěšit.
   "Avšak jak jsi se o něm dozvěděla?" toužil jsem vědět.
   "Jsem tvá matka, poznám vše," uzemnila mě a oba jsme se rozesmáli. Měla pravdu, ostatně jako vždy.
   "Mám pro něj nějaké ovoce, co má rád. Dáš mu je?"
  "Ano, s radostí," odpověděl jsem nadšeně. Těšila mě představa, že Loki bude opět šťastný. Rozzáří se mu zorničky, jeho tvář ozdobí úsměv...
   "A teď již utíkej za ním, můj synu."
...
   Stmívalo se a já nechtěl svou Jane probudit, tudíž jsem se rozhodl, že ji navštívím druhý den. Navíc jsem se těšil na svého bratra, abych mu mohl vyřídit pozdrav od matky.
   Bylo již dost pozdě a vrátný byl nerudný, když jsem dovnitř vběhl zrovna, když zavíral. Omluvně jsem se naň zadíval a vyběhl do posledního patra. Neklepal jsem a rovnou vlezl do tmavého bytu. Prošel jsem kuchyní i ložnicí, avšak Lokiho nebylo nikde vidět.
   "Loki?"
LOKI:
   Slyšel jsem ho vejít, hledal mě. Nehodlal jsem se ozvat, nechtěl jsem ho tu, ne teď! Na tom místě u vany se mi sedělo vcelku pohodlně, jen ta rozlitá tekutina z rozbitých láhví se mi vsakovala do nohavic a to moc příjemné nebylo.
   Prostě jsem se chtěl opít. Ach, jak bláhový jsem byl! Za ty měsíce, co jsem potlačoval svou magii, jsem byl v plné síle, že bych mohl v okamžiku vyrazit do boje, Jótunheimský lid by na mě byl jistě pyšný, čili bylo zcela nemožné skolit sám sebe několika litry hořkých alkoholických nápojů.
   "Loki, kdepak jsi?"
   Hlupák! Odmítal jsem si přiznat, že sklíčenost v mém srdci je způsobena pouze mou vinou. Toužil jsem po něm, tak zatraceně moc. Za žádnou cenu jsem si to ovšem odmítal připustit.
   "Ach, bratře, co se ti stalo?" zvolal a poklekl ke mně. Pohledem přelétl spoušť na podlaze tvořenou ze střepů. Vztek mnou začal cloumat ještě víc.
   "Nech mě na pokoji, Odinsone. Vypadni!" Nemohl jsem mu být moc nablízku, má mysl se pak vždy otočila jiným směrem, tím nesprávným směrem.  Oči se mu leskly strachem... Ty nádherné modré oči s hloubkou oceánu, s tou kouzelnou jiskrou!
   Ovládej se!
   "Loki, co to pravíš? Já ti chci přeci pomoci. Musíš mi jen prozradit, co tě trápí," řekl zničeně. Zatvářil se ublíženě, svěsil ramena a pozoroval mě s jistou péčí.
   "Vypadni!" Nemohl jsem ztratit hlavu! Hrouda svalů bez mozku mě nemohla rozhodit, šlo pouze o to, ovládnout se.
THOR:
   "Neodejdu, dokud mi nepovíš, jak ti můžu pomoct," zahřměl jsem hlasitě a paže mu přitiskl k tělu, aby se mi nemohl vytrhnout. Bolelo mě ho vidět takto zlomeného, když jsem netušil, co za tím vězí. Skelným pohledem se na mě podíval a nervózně se usmál. Zdálo se mi, že je ještě bledší, než obvykle a dlouhé rozcuchané vlasy podél jeho obličeje se kroutily na všechny strany a dodávaly důraz na jeho celkový ublížený vzhled.
   "Chceš mi pomoci?" zaleskly se mu bílé zuby v úsměvu.
   "Samozřejmě," vyhrkl jsem. "Pověz, co mám učinit!"
   "Polib mě, Thore."

Světýlka

   Ahoj.
Rozhodla jsem se sesmolit nějakou Stucky povídku i přesto, že jsem si momentálně šíleně zamilovala spojení Buckyho s Lokim. :)

V pátek jsem měla blbou náladu a tak jsem si na pár hodin sedla k počítači a naráz napsala toto. Nevím, jestli je to dobrý, ale vypsala jsem do toho všechny pocity, takže je to chvílema možná až trochu moc... zamýšlecí. :D

A jinak, kolik z vás jde zítra do školy? Já se budu hezky flákat doma v teploučku, máme ředitelské volno. :3
No nic, nebudu zdržovat, přeji pěkné počtení.
Maya

   Slunce už dávno zapadlo, obloha byla tmavěmodrá až černá, ale tma tu rozhodně nebyla. Náměstí bylo plné osvětlených a vyzdobených výloh a uprostřed tomu všemu kraloval majestátní vánoční strom, ozdobený bílými a rudými baňkami, spoustou chundelatých řetězů, zlatavou hvězdou na špici a samozřejmě drobnými světýlky. Tento výjev donutil každého obyvatele města alespoň na chvíli se pozastavit a pořádně si prohlédnout tu nádheru. Jak malí, tak i dospělí byli uchváceni. Pochválili si chloubu jejich města a pak pelášili pryč, protože tu co chvíli sněžilo a to v kombinaci s prudkým větrem nedělalo moc dobře.
   Muž v černém kabátě a maskáčových kalhotech tam jako jediný seděl na lavičce a o nepříznivé počasí se vůbec nezajímal. Na dlouhé hnědé vlasy se mu lepily vločky sněhu a následně do nich byly vpíjeny silou větru. Jeho oblečení nebylo vůbec na takovýto stav počasí vybaveno, ale zima mu nebyla. Jak by také mohla, když nic necítí?
   Občas kolem něj prošli nějací lidé, spěchající do teplých domovů ke svým rodinám a dokonce se u něj i několik zastavilo. Pokaždé položili tu samou otázku, týkající se toho, jak může v takovém mrazu sedět na lavičce uprostřed vichřice. Stačilo zamumlat něco ve smyslu, že mu nic není a byli pryč. Nikdo se o něj doopravdy nezajímal a byl rád, že se o něj nemusí starat a může si v klidu běžet dál. Bylo mu to ukradené, on jejich pomoc nepotřebuje!
   Žil momentálně úplně obyčejně. Pokud se tedy tomu dá říkat život. Hydra nad ním již neměla nadvládu, skončila a on... Byl volný? Fyzicky možná ano, ale jeho mysl nebyla zcela vzpamatovaná, takže psychicky na tom byl stále na bodu nula. Byl stvořen k zabíjení, tak mu to říkali. Pak se ale objevil ten muž, celý svět mu překopal a pomotal hlavu. Myslel... ne on nemyslel... tvrdili mu, že musí zabíjet a teď byli pryč. Všichni. Nechali Winter soldiera samotného, ať si poradí.
   Byl mu povědomý, proto ho nenechal v té vodě, proto mu zachránil život. To bylo poprvé z toho, co si pamatoval, kdy něco ucítil. Nevěděl, co přesně to bylo, ale měl dojem, že strach. Strach o kapitána Ameriku bezvládně padajícího do modrých hlubin. A proč? Celkově zde bylo více otázek, než odpovědí, nevysvětloval si to nijak.
   Takže, když neměl misi, neměl rozkaz nutící ho ubližovat, netušil, co dál. Během těchto pár měsíců "svobody" pochopil mnoho věcí, které za jeho věznění neměl šanci poznat. Zjistil, že existuje i jídlo, co nechutná jako vyblitá kaše, i když měl chutě stále tlumené a mlhavé. Poznal rušnost ulic i přesto, že tam nikdo nestřílel a nic zde nevybuchovalo. Viděl západ i východ slunce, nádherné bílé mraky klidně si putujících po obloze, malé děti hrající si bezstarostně na hřišti, smějící se lidi, nikdo tu nekřičel, neumíral...
   Chtěl víc, chtěl pochopit štěstí těchto obyvatel, protože jeho smysly byly otupělé, necítil skoro nic. Stěží vnímal jídlo, horší to bylo s radostí, smutkem, strachem, bolestí či láskou. Naučil s vyhýbat se policii, být nenápadný a skrývat svou kovovou ozdobu proti světu, ale nemohl přijít na kloub citům. Nedokázal doufat, pouze hledal něco, cokoliv, co by mu pomohlo. Dlouhou dobu jen hloupě bloudil, většinu času trávil v parcích, než uviděl ten strom.
   Ostrá světla, která z blízka způsobovala pálení očí, ho ohromila. Drobná salva emocí prosvištěla jeho tělem a on zůstal tupě zírat. Něco podobného se mu stalo, když byl s tím mužem, těsně před tím, než spadl. Byl to malý záblesk, z kterého šla, sice horko těžko, ale šla, poskládat vzpomínka. Tehdy cítil obavy o toho člověka, který tam s ním byl, stejně jako... někdy. Nezvládl tu myšlenku vstřebat, ale věděl, že to už jednou zažil. Teď to bylo trochu jiné.
   Viděl muže, menšího, než byl on sám, procházejícího kolem jehličnanu, nazdobeného o dost méně, než nyní, ale svíčky vydávaly podobné světlo, jako světýlka u toho, co měl před sebou. Spatřil na blonďákově tváři široký úsměv a pak ucítil, jak ho chytil za ruku a odtáhl trošku dál.
   "Podívej," uslyšel jeho hlas, jakoby z dálky. Ten hlas, tak povědomý! "Tyhle slaměné ozdoby jsme vyráběli taky, úplně ty samé, vzpomínáš?" ukazoval na výzdobu stromku a pokračoval. "Tobě to šlo vždycky líp, to já byl strašný nemehlo. Vlastně furt jsem, to ty musíš být za každých okolností dokonalej!"
   Usmíval se, to vyššího tmavovlasého muže hřálo u srdce, ale jinak mu byla strašná zima. "No dobrá, už bychom měli jít zpátky, maminka tě zve na oběd. Tak už pojď, než nás bude shánět," pravil mu. Barnes otevřel pusu k odpovědi, ale neřekl nic. Obraz se rozplynul, vzpomínka byla pryč. Ještě pár vteřin cítil ten chlad na jeho kůži, to zrychleně tlukoucí srdce a pak bylo všechno pryč. Před sebou měl opět tu vysokou chloubu města, ověšenou vším možným, která mu už nepřipadala tak hezká. Chtěl zpátky ten druhý, chtěl, aby mu ten muž řekl víc! Chtěl jít k němu domů, chtěl ochutnat oběd jeho matky, chtěl se ho zeptat na tolik věcí, chtěl znovu cítit štiplavý mráz zakusující se mu do odhalené kůže...
   Zaúpěl. Něco vnímal. Byla to bolest ze ztráty, znovu. Pohled se mu zamlžil od slz a on si položil hlavu do dlaní a plakal. Živá vzpomínka v něm probudila silnou emoci a bodala ho do srdce jako nůž. Vše se valilo ven v podobě slaných kapek padajících mu z očí do dlaní, jedné schované v rukavici, aby si lidé nemohli všimnout, z čeho je a druhé, naopak vystavené na obdiv, aby měla alespoň šanci ochutnat sníh.
   "Jste v pořádku?" ozval se kousek od něj hlas postarší paní. Zvedl k ní nechápavý pohled a i když zakroutil hlavou v záporu, jeho ústa automaticky řekla: "Jo, jsem v pořádku, nic mi není." Tentokrát se ale žena nehla ani o píď a starostlivě si ho prohlížela. Celá byla zachumlaná v huňatém kožíšku s čepicí, šálou i rukavicemi a v rukách svírala menší nákupní tašku.
   "Nevěřím vám, drahoušku. Zítra je štědrý den a vy tu posedáváte sám na lavičce. Copak vám není zima? A jak jste vyhublý... Nemůžu vás tady nechat samotného, pojďte se mnou. S dcerou a vnučkami chystáme večeři, přidejte se k nám." Neznělo to moc jako žádost, ale spíše rozkaz. Nevěděl, co na to říct. Chtěl zůstat tu, dál se prodírat minulostí, ale malý hlásek v hlavě mu vyčítal, že to není slušné. Pocity se vracejí, racionální myšlení je zpět, emoce se probouzejí... Teď nemohl přestat, už byl blízko.
   "Paní Smithová, jste v pořádku? Počkejte na mě, pomůžu vám," ozval se další, tentokrát mužský hlas. Paní se k němu otočila.
   "Ach, pane Rogersi, nevím si rady s tímto chudáčkem. Podívejte," řekla vysokému blonďatému muži, když k nim došel. Ten chtěl něco říct, ale dech se mu zadrhl v krku, když spatřil, koho stařenka myslí. Zůstal tam stát jako zamrzlý, neschopný mluvit a hýbat se.
   "Pozvala jsem ho k sobě na jídlo, podívejte, jak je nešťastný," zavzdychala a to Steva alespoň trochu probralo.
   "P- pomůžu v- vám s nákupem-"
   "Ale kdeže," odmítla paní Smithová a mávla rukou. "Postarejte se o toho pána, vypadá to, že ho znáte. A když budete chtít, přijďte k nám. Však vy víte, kde bydlím." Dořekla to a vydala se pryč.
   Voják stále seděl a zíral na muže nad sebou. Byl to on nebo ne? Jen si ho zvědavě prohlížel, čekal, až ucítí... cokoliv! Rogers se opatrně posadil vedle něj a on si mohl všimnout, že má tváře a nos úplně zarudlý od mrazu.
   "Bucky...? Bucky, proč tu sedíš?" začal opatrně, nechtěl ho teď ztratit. Ne teď, po takové době, musel být velmi opatrný, aby mu zase jeho tmavovlásek nezmizel ze života.
   "Světýlka," zněla odpověď a Steve vzhlédl ke stromku. Projela jím vlna radosti a smutku zároveň. Tehdy jako malí, teda spíš on byl menší, Bucky ne, obdivovali Brooklynské stromečky a porovnávali ozdoby s těmi jejich, obcházeli výlohy a nakonec si stejně koupili pouze koláče v pekařství až úplně na konci celé jejich trasy. Rád na to vzpomínal a zachvátila ho trocha štěstí, když ho napadlo, že by na to právě jeho přítel vzpomínal také.
   "Jsou překrásná, to jistě, ale proč tu sed- Co to máš na ruce?" vyhrkl zděšeně, když Winter soldier trochu poodhalil pravou ruku a od konečků prstů se táhlo několik nepěkných krvavých šrámů, které mizely pod rukávem kabátu. V tu chvíli nad tím nepřemýšlel, vzal ji do dlaní a prohlížel si ji.
   "Chtěl jsem, aby to bolelo,"  pravil otužilec tak, jakoby to bylo úplně prosté. Dokázal použít trochu zabarvení do hlasu, už to bylo velkým pokrokem. Cítil, jak se studená bříška prstů zlehka dotýkají jeho zranění, než svou ruku zase stáhl.
   "Pojď se mnou domů, Bucky, prosím. Pomůžu ti si vzpomenout, udělám ti kakao, ukážu ti fotky, podíváme se spolu na nějaký komerční vánoční pohádky... Když spolu budeme trávit čas, možná si vzpomeneš," přesvědčoval ho s nadějí a zíral do jeho tmavě modrých očí plných nepochopení.
   "Co je kakao?"
   "Bude ti chutnat, slibuju," pak se zarazil. "Neboj, naučíme tě zase normálně jíst a pít, povede se nám to, uvidíš. Tak... půjdeš?" zeptal se ještě jednou, ale byl přesvědčen, že i kdyby řekl ne, bude se ho snažit dotáhnout k sobě za límec, sic nevěděl, jestli by se mu to povedlo.
   Odpovědí mu bylo mírné přikývnutí. Poskočilo mu srdce nadšením a vstal. Chtěl svému příteli podat ruku, ale ten jeho gesto nepochopil a zvedl se sám. Ruce si dal do kapes a pomalu se šoural vedle kapitána zasněženým městem, vítr mu bušil do obličeje, ale nic moc to s ním nedělalo. Dorazili k domovním dveřím, které Steve rychle otevřel a pak vystoupali po schodech do výšky několika pater, než se dostali do jeho bytu.
   Zimní voják tam stál a pozoroval blonďáka, jak si svléká bundu a sundává mokré boty. "Také si odlož," řekl mu a on ho kupodivu poslechl. Sundal si kabát a podal mu ho, aby ho mohl pověsit na věšák. Kapitán měl chuť prohlédnou ho, jestli tam neukrývá nějaké zbraně, ale ovládl se a neudělal to. Teď se musel opravdu snažit, aby to nepokazil a nebylo by po všem.
   "Sedni si do obýváku, udělám něco teplého k pití," řekl a opustil ho. Barnes došel do zmiňované místnosti a prohlédl si ji. Byl zde prostorný gauč, křeslo, vysoká skříň, televize, několik abstraktních obrazů na světlemodře zbarvených stěnách a jedno velké okno. Posadil se na kraj pohovky a zjistil, že je opravdu pohodlná oproti lavkám na náměstí a v parcích. Zkusil trochu zapérovat a to u něj vyvolalo úsměv na tváři. Začal poskakovat na gauči, dokud ho nevyrušil kapitán a on se leknutím nesvalil na zem.
   "V pořádku?" zeptal se Steve starostlivě, odložil tác a chtěl mu pomoct vstát, ale jeho kamarád vyskočil na nohy sám a poodstoupil od něj. "To je v pohodě," pokračoval s mírným úsměvem. Podal mu hrnek z tácku a pobídl ho, aby si znovu sedl. Bucky si nevěřícně prohlížel nahnědlou tekutinu se šlehačkou, než usoudil, že obyčejný jed mu ublížit stejně nemůže, takže ať do toho kapitán dal cokoliv, měl by to přežít. Nalil to do sebe naráz a pak cítil, jak ho pálí celé hrdlo a pusu měl zapatlanou od šlehačky.
   "Tak?"
   "Bylo to... dobré, myslím," řekl Winter soldier, odložil hrnek a všiml si, že se blonďák usmívá. "Nemáš to vypít najednou," uchechtl se a podal mu kapesník. "Utři se, máš šlehačku všude."
   Kapitán pak donesl album, pustil jim nějaké staré klasické koledy a usedl úplně k němu. Otevřel knihu, ukazoval vždy po jednom obrázku a pořád po něm pokukoval, co to s ním dělá. Většinou se setkal jen s trochu přemýšlivým výrazem a když se ale Buckymu rozšířily zorničky nebo ho zastavil, zeptal se ho, jestli mu je to povědomé.
   "Tahle je z prázdnin na chatě. Má matka dovolila, aby jsi jel s námi a společně jsme lovili ryby. Teda ty jsi lovil a já jen hloupě mával prutem, protože jsem neměl sílu s ním pořádně mrštit do hluboké vody," znovu se zasmál při téhle vzpomínce a všiml si, že druhý voják také trochu usmívá, což ho neskutečně potěšilo.
   "Byly tam kachny?" promluvil poprvé za celou dobu, co byl zde.
   "A- ano, byla tam spousta kachen," odpověděl překvapeně. "Chtěl jsi mě k nim hodit, když jsi zjistil, že z nich mám hrůzu."
   "Ale uletěly..." dořekl to Barnes s hlasitě tlukoucím srdcem. Malý záblesk, malá vzpomínka, exploze pocitů a on se zničeně chytil za hlavu, která ho v tom okamžiku rozbolela. Bylo to jako tisíce jehliček prokousávajíc se jeho mozkem a on nemohl nic dělat. Pevně sevřel víčka, chtěl bolest a teď ji měl. Ucítil, jak ho k sobě kapitán přivinul, tisknul ho k sobě tak pevně, jak jen mohl a pohupoval s ním.
   "To bude dobrý, Bucky, ty to zvládneš, věřím ti," mumlal utěšující fráze a myslel to vážně... Nebo alespoň doufal, že to je pravda. Objímal ho několik minut, než hnědovlásek zvedl hlavu a on spatřil oči zčervenalé pláčem.
   Pověz mi, co bys chtěl," zkusil to Rogers a pohladil ho. Bucky se trochu ošil. "Chtěl bych spát," zašeptal a odtáhl se od něj. Nevěděli, kolik je hodin, tma byla už dávno, ale i tak mu ukázal koupelnu a ložnici a nabídl mu čisté oblečení.
   "A Bucky," zastavil ho ještě, než se chystal zmizet se osprchovat. Vzhlédl k němu s tázavým pohledem. "Neubliž si, prosím," požádal ho kapitán, měl o něj obrovský strach. Věděl, že jsou blízko, jen se musí více snažit i když ví, že je to pro něj těžké. Ale on se nevzdá... Tak moc chtěl svého přítele zpět.
...
   Blonďák se probral, nemohl normálně prospat celou noc, tak se šel napít. Zůstal tu noc na pohovce, aby se Barnes mohl vyspat v jeho posteli. Netušil, čím vším si prošel, ale chtěl mu zajistit co největší pohodlí, aby si to nemusel zopakovat. Rozhodl se nakouknout do jeho pokoje. Nechal svítit v chodbě, aby nemusel rozsvěcovat v ložnici a koukl dovnitř. Krve by se v něm nedořezal, když uviděl jen prázdné lůžko. Už chtěl vyběhnout ven ho hledat, okamžitě, ale všiml si, postavy stojící u okna.
   "Vyděsil jsi mě," sdělil mu a Bucky se ohlédl. Steve k němu došel a sledoval výjev venku s ním.
   "Světýlka," řekl chápavě, přidal úsměv a opatrně tmavovláska obmotal svou ruku kolem pasu. Cítil, že se klepe, není mu to příjemné, ale on ho za žádnou cenu nechtěl pustit.
   "Vzpomínám si na stromek v tvém bytě, už dávno... Zdobili jsme ho... spolu, společně s tvou maminkou. Jedli jsme cukroví a pak... dostal jsem svetr, červený se třpytkami..." špital voják pomalu, bolestivě a Steve mu pečlivě naslouchal. "Ta paní plakala... blížila se naše vojna a... ty jsi tam chtěl i když tě tam nechtěli pustit..."
   "Byl to poslední rok, co jsi tam byl s námi. Nakonec jsem odešel i já," potvrdil mu Rogers. Zdálo se, že Bucky rozumí a možná se k němu i více natiskl. Nebo si to jen namlouval?
   "Byli jsme přátelé... nejlepší?" zeptal se tiše.
   "Ti úplně nejvíc nejlepší," usmál se Steve. "A pořád jsme, Bucky. Nikdy bych tě nechtěl opustit." Winter soldier zvedl pohled k němu. Blonďák byl vyšší než on, ne jako v jeho vzpomínkách. V tmavé místnosti si nemohl moc prohlédnout krásu světlemodrých kukadel, ale i tak je měl pořád před sebou, bylo to kouzelné.
   "Proč mi tluče srdce tak silně? Já přece nejsem udýchaný," nechápal a ucítil, jak mu jeho přítel položil ruku na hrudník, aby to mohl zkontrolovat.
   "To se stává i za jiných okolností," vysvětloval Steve. "Když si nervózní, máš strach, zamiluješ se nebo... tak," dokončil svou odpověď a nechtěně zčervenal i když to druhý muž nemohl vidět.
   "Aha... Miluju tě?" položil James otázku, u které ho Steve leknutím pustil. Nyní už mu také srdce divoce bušilo, tohle nečekal.
   "N- nesmíš se mě takhle ptát, t- to já nevím, Bucky, nemůžu ti na to odpovědět..." vykoktal. Ve slabém světle vycházejícím z chodby mohl spatřit vojákovo zklamání z toho, že to zase nechápe, že tomu zase nerozumí. Bylo mu ho tak líto a zároveň... měl radost, že něco cítil.
   V tu chvíli se kapitán rozhodl. Překonal tu malou vzdálenost mezi nimi, vzal jeho obličej do dlaní a políbil ho. Nejdříve se jemně rty otřel o ty druhé a pak mu sjel rukama na ramena, když ucítil ty jeho na svých bocích. Drobně ho ochutnával, pěkně pomalu, ustrašeně, než je strhla vášeň a museli se po chvíli odlepit, aby se vydýchali.
   "Udělej to znovu," zaprosil nižší a nečekajíc na odpověď, přilepil se tentokrát on na něj. Nechal jeho prsty vplést se mu do dlouhých vlasů a hladově ho líbal. Cítil to! Cítil motýlky v břiše, hřejivost v srdci a horkost tváří. Trvalo několik minut, než ho zase pustil. Oba se potom k sobě znovu natiskli a dívali se spolu ven.
   Steve myslel jen na to, jak dlouho už po tomhle vlastně toužil, aniž by o tom pořádně věděl nebo si to přiznal a Bucky děkoval hlupákům, kteří tak šíleně přeplácali ten mohutný stromek na náměstí... a dali tam ta úžasná světýlka, díky kterým má nyní to, o čem už ví, že o tom vždycky snil.

Návštěva 4. část

Zdravím, smrtelníci. 

Tak nějak se ukázalo, že nedokážu vymyslet normální dárek... pro nikoho! A zvlášť pro boha, sakra, je to těžší, než se zdá. :D

Ale je to tu, je to vánoční, je to FrostShield, je to sladký (asi) a trochu švihlý, abych pravdu řekla.

Maya

   Zrovna když dojídal poslední kousek pizzy, uslyšel otevírání dveří, následnou ránu a zaklení. Odložil na stůl prázdnou krabici a lépe se posadil.

   "Co to děláš?" zeptal se, když viděl svého blonďáka táhnout obrovský balík.

   "Možná bys mi měl pomoct," vydechl kapitán unaveně.

   "Avšak jen proto, že tě mám rád," usmál se Loki a díky němu byla daná věc brzy v obývacím pokoji na koberci, nechávajíc za sebou mokrou cestičku z rozpouštějícího se sněhu.

   "Je to strom," konstatoval bůh nechápavě.

   "Ano, je to vánoční strom," zasmál se Steve a sundal si bundu.

   "Ach jistě, to je takový ten oblíbený svátek, na kterém všichni Midgarďané tak lpí?" zeptal se Loki, ale i tak mu pomáhal s osvobozováním jehličnanu z obalu. Steve už si na ty jeho štiplavé poznámky zvykl a tak to přešel a společně se jim povedlo stromeček postavit do připraveného stojanu v rohu pokoje.

   "Nezmínil ses mi, že jsi také fanouškem tohoto zvláštního období a hodláš jeho přípravou  zanedbat péči o mne," rýpnul si bůh.

   "Myslel jsem, že bys byl rád, kdybychom byli o Vánocích spolu," prohodil Rogers a setřepal si mokré kapky z vlasů. "Vsadím se, že ledničku už jsi celou vyjedl, takže nebudeš trpět hlady, když mi pomůžeš s cukrovím."

   "Co je cukroví?" zeptal se černovlásek a oči mu zajiskřily nadšením. Steve se jen usmál a začal sklízet věci ze stolku. S prázdnou krabicí a několika plechovkami zamířil ke koši.

   "Tak za prvé, na něco jsem se zeptal," řekl Loki a začal ho pronásledovat po bytě. "A za druhé, což bys také neměl opomenout, nedostal jsem ani polibek na uvítanou."

   "Teď ne, Loki, jsem úplně promrzlý. Musím si dát sprchu," odpověděl jen a hned zamířil do ložnice pro čisté oblečení.

   "Jsem ledový obr, myslím, že v té první části nevidím problém a k té druhé... umyji ti záda."

   "Dnes ne, máme hodně práce, pokud chceme stihnout napéct a uklidit. Ráno musím brzo vstávat."

   "O důvod víc, dát si na chvíli pauzu," zastavil ho bůh a objal ho. Rogers mu objetí oplatil, vážně potřeboval odpočinek.

   "Od zítřka mám volno na celé svátky a budu tady už jen pro tebe, slibuju," pošeptal u a políbil ho na tvář. Zajímavé bylo, že bůh lsti ani neprotestoval nad odmítnutím, většinou se pral o trochu pozornosti a vášně.

   "Nejlíp mi pomůžeš, když umyješ to nádobí."

   "Jakoby se již stalo," ušklíbnul se.

   "Myslím normálně, ne kouzlem."

   "Kladeš vysoké nároky," zaprotestoval Laufeyson.

   Kapitán se jen usmál a zmizel ve sprše. Zajímalo by ho, odkdy začal Lokiho brát jako svého přítele? Nicméně už se stalo a nedokázal si představit, že by se vrátil domů a nikdo by na něj nečekal a v noci se k němu netulil. 

   Bůh se o umytí nádobí alespoň pokusil, ale po dvou rozbitých talířích se rozhodl pro malou kouzelnou výpomoc, nad kterou si později Steve jen povzdechl. Jídlo pak po tom mělo divnou vesmírnou pachuť.

   "Snažil jsem se," řekl na svou obhajobu.

   "Fajn. Doufám, že mouku a cukr jsi nesnědl. Taky budeme potřebovat i kokos a... eh... Raději se podívám," řekl a začal hledat nějaké recepty.

   Po několika nepovedených pokusech se jim konečně podařilo udělat něco jako těsto. Kapitán takové nemehlo nebyl a jistě by byl za normálních okolní se vším hotový, ale Loki ho docela rozptyloval, takže jim to zabralo určitý čas.

   "Loki, nasyp tam tu mouku, pro- Ne na zem, ale na stůl!"

   "V tom pytli je díra," postěžoval si bůh nespokojeně.

   "Tak to za ni chyť a nenech to sypat dál," okřikl ho blonďák, už úplně vyčerpaný.

   V následujících vteřinách se rozchechtal, když si všiml, že Lokiho vlasy jsou z větší části bílé a kdykoliv zatřepal hlavou, vznikla sněžná bouře.

   "Moc vtipné," zavrčel bůh uraženě.

   "Promiň," omluvil se Steve, ale pořád se mírně culil. Moc často se nestává, aby kapitána něco takhle rozesmálo a tak ho Loki nechal, ať se v tom plácá a šel se umýt.

   Když se vrátil zpátky, Rogers spal. Hlavu měl položenou na stole, byl celý zapatlaný, ale jeho únava mu nedovolila ani vsát, takže usnul uprostřed práce. Loki se musel usmát. Takhle vypadal roztomile, ostatně jako vždy.

   I se sílou boha mu dal přenos svého milence do postele zabrat a daný muž se několikrát probral, načež po pár vteřinách spal zase dál. Pohled to musel být opravdu komický, ale nakonec bylo dílo dokonáno a černovlásek se zničeně přitulil k jeho tělu. Achjo, asi změknul.

...

   Druhý den se po práci vrátil Steve do svého- jejich bytu o něco dřív, jak slíbil. Po menším odpočinku už nemohl Lokiho netrpělivost déle snášet a došel pro ozdoby na stromeček.

   "Tahle je vskutku hodna mého zájmu," rozplýval se bůh chaosu nad tmavozelenou vzorovanou baňkou a zprvu se jí odmítal vzdát a na stromeček ji pověsit.

   "A tohle... patři nahoru," zvedl zlatavou hvězdu.

   "Oh, ano a ty jsi vyšší než já, můžeš ji tam dát," usmál se Rogers.

   "To jsem potěšen, že mi byla udělena taková čest," ušklíbl se Loki.

   "Ještě chybí světýlka." Steve vytáhl z krabice několik dlouhých řetězů a zapojil je do zásuvky.

   "Tahle nesvítí," postěžoval si a než stačil blonďák cokoliv dodat, Loki ji spravil. Vlastně tak nějak rozzářil celý řetěz až moc. Začalo to být děsivé, všechny svítily o něco víc, než by měly a kapitán pojal podezření, že to bouchne.

   "Lokíííííí, ať neprasknou!"

   "No jo, už jsem hodný."

   Steve se chystal otočil a sesbírat nepořádek ze země, když mu ale bůh nemilosrdně podrazil nohy a on s vyjeknutím dopadl na záda.

   "Už ani hnout, nyní jsi můj," zavrněl Laufeyson a vylezl si naň. V poslední době na něj neměl vůbec čas.

   "Loki-"

   "Nepokoušej se bránit, smrtelníku," pošeptal mu do ucha, než obrátil svou pozornost k jeho rtům.

   "No jo, taky jsi mi chyběl," usmál se a zrudnul. Lokiho fascinovalo, jak se kapitán červenal při sebemenším citovém projevu. Něžně se políbili a Rogers obmotal své ruce kolem jeho boků a začal mu přejíždět dlaní přes zadek.

   Pokojem se ozýval mlaskavý zvuk a poté tiché vzdechy, když se Loki přesunul k jeho krku a spokojeně ho olizoval. Kapitán se prsty dostal pod jeho zelenou košili, putoval po chladné kůži, než je vyrušilo zakapání. Jak nečekané... Bůh to neposlouchal a pokračoval v péči o svého vojáčka.

   "Po- počkej, L- Loki," odstrčil ho od sebe a setkal se tak s jeho naštvaným a z části zklamaným výrazem. Kapitán mu vlepil drobnou pusu a sundal ho ze sebe. Rychle se a chůze upravil a otevřel dveře.
   "Steve," zajásal Thor. Bylo to snad poprvé, kdy viděl hromovládce oblečeného do něčeho, co by se teoreticky dalo přirovnat k bundě. Dlouhé mokré vlasy si odhrnul z obličeje a zářivě se usmál.
   "A- ahoj, Thore, pojď dál," pozval ho kapitán.
   "Bratře!"
   "Tho- " Nestihl to doříct, když ho bůh hromu málem rozdrtil svým objetím.
   "Rozhodl jsem se vás navštívit, než se vrátím zpět na Asgard," zamumlal rychle a pak černovláska pustil, aby mu moc neublížil. "Loki, ne-"
   "Nevrátím se na Asgard," rozhodně.
   "No dobrá... Jen jsem vás chtěl vidět a něco jsem vám přinesl," znovu se usmál a táhl obrovskou tašku do obýváku a položil ji mezi roztahané věci na koberci.
   "Co to je?"
   "Je to pozornost od Anthonyho, lady Natashy, Clinta, Bannera a mám tušení, že i pan Fury něčím přispěl. A zde jsou sladké pokrmy, které jsem od nich obdržel," řekl a na stůl položil piksli.
   "Již jsem je testoval, jsou vynikající," ujistil je.
   "Také jsme pekli, dám ti ochutnat," pronesl Rogers a za chvíli byl u něj i s miskou. Posadili se ke stolu a po 5 minutách byl moučkový cukr opět všude. Steve si pomyslel, že jakkoliv jsou tihle bohové vyspělejší než lidé, slušně stolovat opravdu neumí. Nebo alespoň Thor ne.
   Při odchodu se Loki znechuceně vytratil, aby ho nemohl hromovládce ještě více pomuchlat, takže to všechno zbylo zase na kapitánovi.
   "Pojď na mou hruď, příteli," pravil vesele a znovu ho stiskl. "Jsem velmi potěšen ze skutečnosti, že můj bratr je v dobrých rukou, Steve. Těší mě představa, že našel někoho, kdo skutečně miluje."
   "Eh... jo." Myslel to vážně?
   "Asgard stále neví o jeho zfalšované smrti a je to tak možná lepší. Díky tobě, můj příteli, je nyní Loki úplně jinou osobou, než byl dříve."
   "Thore, já se ho nepokouším změnit, to je jenom na něm."
   "Tvá slova neodpovídají tvým činům, ale budiž. Jsem rád, že jsem vás viděl," řekl naposledy a odešel.
   K večeru konečně osaměli a Rogers začal okamžitě energeticky uklízet nepořádek.
   "Teď to nech být, jdeme do postele," nakázal mu bůh neplechy a bez čekání na odpověď ho už táhl pryč. "Slíbil jsi mi, že mi splníš každé přání a já se chci mazlit."
   "To jsem neslíbil," zaprotestoval blonďák s tváři opět úplně zarudlou, ale to už ležel přimáčknutý v matraci a Loki ho něžně líbal. Potom se přesunul na bok vedle něj.
   "Dneska chceš trochu jemnosti?"
   "Mám náladu na mazlení, je na tobě, jak si s tím poradíš," zamumlal a zavřel oči. Drobný úsměv zdobil jeho tvář a spokojeně vyčkával na kapitánovy doteky a polibky. Jak by mu mohl říct ne? Steve tedy svolil a jemně ho začal opečovávat, pusinkoval citlivá místečka a hladil ho.
   Byla to jedna z klidnějších nocí, plná romantiky, na kterou jim v poslední době opravdu nezbýval čas. Jejich oblečení neskončilo roztrhané na zemi jako obvykle, neleželi vedle sebe upocení a udýchaní, ale to vůbec nevadilo, byli spokojení. Nevěděli ani, kdy usnuli, venku byla tma už dávno, na hodiny nehleděli. Hlavní bylo to, že zůstali ve společném náručí tak, aby se jim spalo pohodlně.
...
   "Prosím."
   "Ne."
   "Jenom nakouknu."
   "Ne, Loki."
   Zelenoočko se kolem kapitána sedícího na židli pokusil prosmýknout ke stromečku, ale byl znovu zastaven svalnatými pažemi. Pokoušel se mu vykroutit, ale Steve si ho stáhnul pevně do náruče. Když si Loki uvědomil, že sedí v milencově klíně, trochu se uklidnil a přestal sebou cukat.
   "Ne," zopakoval Rogers tišeji a pročísl mu vlasy.
   "Ale již chci vědět, co je v těch balíčcích ukryto," zafňukal.
   "Jsi jak malé dítě."
   "Ještě si stěžuj," zavrčel Loki uraženě.
   "Dárky se otevírají až ráno," vysvětloval Steve.
   "Ale-"
   "Loki," pohrozil mu. Zvláštní, nikdy si nemyslel, že by mohl rozkazovat bohu lsti a ještě k tomu jejich (původně) úhlavnímu nepříteli. A odkdy vlastně? Možná od té doby, co sem vtrhl Fury se svými agenty a blonďák tehdy přišel o dost věcí, včetně oken, ale na druhou stranu také něco získal, kromě velkých otvorů na větrání, objevil svou lásku v tom otravném parchantovi z Asgardu.
   Život je nepředvídatelný.
   Vztek jejich šéfovi nevydržel moc dlouho, soudě podle toho, že se v Thorově pytli nacházel také dárek v obalu s motivem S.H.E.L.D.u s věnováním "for my motherfuckers."
   "Proč ráno?"
   "No... Mohl bych ti povyprávět celý Vánoční příběh o Betlémě, Bohu a andělech."
   Při slově "bůh" Laufeyson zpozorněl.
   "O kterém bohu?"
   "Vlastně prostě o tom klasickém Bohu."
   "Tomu moc nerozumím. A andělé... to jsou stvoření podobná Valkýrám?"
   "Eh, nějak nevím, kdo jsou Valkýry," pokrčil Steve rameny. "Ale v televizi teď dávají Grinche, věž mi, to se ti bude líbit," řekl dřív, než si uvědomil, že by možná bývalého padoucha (nebo možná padoucha, co si zrovna dává pauzu) neměl znovu ponoukat ke zlu. To už byl ale jeho přítel pohodlně usazený na gauči a Rogers se začal modlit, aby si Loki správně vyložil poučení na konci.
...
   Druhé ráno už bůh stepoval před jejich postelí, neschopný z ní Steva vytáhnout. Ten byl sice také ranní ptáče, ale včera večer se tolik nacpali sváteční hostinou- konečně se dostali k nákupu- až kapitán začal litovat, že si tam nenechali Thora, aby jim ještě pomohl se zbytky.
   "Tohle jsi mi ale už opravdu slíbil, smrtelníku, z toho se nevymluvíš," pronesl rázně a pokusil se z něj stáhnout peřinu, která už byla na několika místech zpřetrhaná a peří lítalo po celém pokoji.
   "Vstávat! A to bylo poslední varování, Stevene," řekl, pustil deku a ďábelsky se ušklíbl.
   "Loki, ještě- Uáááááh!" šíleně vyjekl, když se peří proměnilo v sníh a kousky ledu. V tu ránu byl na nohách, strhávajíc ze sebe promočené pyžamo.
   "T- tos p- přeh- nal," drkotal kapitán zuby, ale Loki přiběhl i s ručníkem a sušil jeho nahou kůži.
   "Tak mi odpusť, zlato."
   "T- to n- ne- vím."
   Loki nechal usušit i prostěradlo, položil tam promrzlého přítele a donesl mu druhou peřinu.
   "Donesu ti nějaký teplý pokrm," pravil provinile.
   "N- ne, n- nemám hlad," zakňučel Steve, kterému se zvedal žaludek z pocitu, že by se snad mohl přejíst jako včera.
   "Tak alespoň čaj."
   "F- fajn."
   O chvíli později už byl bůh chaosu zpátky i s hrnkem plným až po okraj a pak se k blonďákovi přitulil.
   "Přece by ses na mne nezlobil," zašeptal mu do ucha sladce a políbil ho na tvář. "Já to tak nemyslel." Manipulátor!
   Voják na něj nevěřícně pozvedl obočí.
   "Dobrá, možná trochu myslel," přiznal. "Už je ti lépe?"
   "Trochu. Ale vstanu až dopiju čaj."
   "Vždyť je ještě horký."
   "Budeš muset vydržet, Loki," řekl mu a okamžitě ho chytil za zápěstí, když natáhl svou ruku k hrnku. "Ne, nemůžeš ho zchladit. Prostě počkáme."
   Kdyby ho neměl Loki tak rád, byl by už dávno synem smrti. Problém byl pouze v tom, že on ho rád měl. A navíc pro něj měl překvapení.
...
   Konečně se dočkal.
   "A tenhle je od Clinta," podal mu kapitán menší krabici v modrém obalu.
   "Ach, můj milovaný a věrný služebník mě má stále ve svém srdci," řekl bůh dojatě.
   Steve ho pozoroval, jak si hraje s balícím papírem a jak mu při každé nové věci zazáří oči. Veškerá nervozita z běhání okolo nebo z toho, jak budou Avengers reagovat na dárky od nich, jaké řeči o nich právě teď jejich drahý Tony vykládá... To všechno bylo pryč, už se s ničím netrápil. jediné, co vnímal byl jeho přítel s pusou od ucha k uchu. V tu chvíli věděl, že udělal dobře, když se rozhodl potlačit svůj stud a zvolil si svou lásku.
    "Tohle je vskutku pozoruhodné... Vypadá to jako pouta. Nevidím však důvod barvit pouta na růžovo..."
   "Od koho to je?" zajímal se Rogers.
   "Hmm... To náš milý kovový muž," uchechtl se. "Je zde ještě něco."
   Vytáhl věc, co tvarem i délkou připomínala...
   "Okamžitě to vrať zpět," vyhrkl kapitán a v duchu si udělal poznámku:  "Seřvat Starka."
   Nakonec to přežili ve zdraví a Loki se pak po bytě promenádoval v novém chlupatém kabátě od Thora a ten byl, jak sám černovlasý bůh pravil, opravdu hodný jeho velikosti.
   "Ještě mám něco já pro tebe," řekl Steve s úsměvem a než se nadál, stál jeho přítel zase úplně u něj a kulil naň ta svá obří kukadla.
   "Ukaž."
   Rogers mu předal obrovskou krabici zabalenou do zelenočerného balícího papíru. Laufeyson ji nadšeně rozbaloval a zjistil, že je až po okraj plná knížek.
   "U všech bohů, je jich tolik," žasl a když je začal procházet, úsměv se mu čím dál více rozšiřoval. "T- to je... Zelená míle... Sherlock Holmes... a Válečný kůň! Ach, Steve, děkuji," vyhrkl a začal mu láskyplně pusinkovat tváře.
   "Heh! Není zač," chechtal se Rogers a tisknul ho k sobě.
   "Teď já," řekl Loki a vyskočil. V rukách se blonďákovi objevila krabice se vzory, jakým kapitán nerozuměl.
   "Můžu to otevřít?" zvědavě.
   "Smíš, avšak vyčkej. Možná bude lepší, když se na chvíli vytratím," řekl bůh tajemně a zmizel ve vedlejší místnosti.
   "Nevybouchne to, že ne?" začal se Steve strachovat a přemýšlel, jestli vůbec to otevřít chce.
   Žádná odpověď.
   Opatrně odhrnul víko  ztuhnul, když spatřil obsah tohoto balíčku. Tváře mu žhnuly a zvlhly mu oči. Čekal bombu, čekal... cokoliv! Jen ne tohle. Roztřesenýma rukama ji položil na stolek a vydal se pomalu za Lokim. Našel ho sedět v ložnici na posteli, vypadal jako okřiknuté štěně, co se bojí svého trestu.
   "Loki..."
   "Já vím, Steve."
   "Tam byly... byly..."
   "Já vím."
   "... byly tam dupačky a malinká čepička a..."
   Loki jen pokýval hlavou a pokrčoval v tupém hypnotizováním podlahy.
   "Netušil jsem, jak ti to oznámit," řekl po pravdě, hlas mu trochu přeskakoval.
   "Jak je to dlouho?
   "Počátek 4. týdne."
   Chvíli bylo ticho. Každý se díval jiný směrem, napětí v místnosti bylo k nevydržení. Bůh bolestivě sevřel víčka, z pod kterých uniklo několik slz. Nikdy se necítil více zranitelně, více podřadně a ohrožen. Chtělo se mu pryč od všech! Teď! Hned! Nic mu v tom nebránilo.
   Najednou ucítil ruku na svém rameně a cítil, jak se postel prohla pod tíhou druhého těla. Blonďák ho k sobě natisknul a jednu ruku mu položil na bříško, kde ho začal hladit. Poté, když k němu Loki zvedl tázavě pohled, usmál se.
   "Miluju tě, Loki."
...
   "Loki!"
   Bez odpovědi.
   "Co si to zase provedl? Vždyť tu čokoládu už z koberce nedostanu!"
   "Měl jsem hlad," ozvalo se umíněně z gauče.
   "Včera jsem koupil tolik věcí, že jsem to stěží narval do ledničky a teď tam není nic," povzdychl si kapitán už trochu zklidněně. Jeho přítel byl už v 6. měsíci, takže ho nechtěl moc rozčilovat. Zničeně si sedl vedle něj a Loki se na něj znuděně podíval.
   "Možná by jsi se měl podívat i do ložnice, Steve."
   Setkal se s Rogersovým vyděšeným pohledem.
   "Cos udělal tam?"
   "Děti kopaly, lekl jsem se," pokrčil rameny. "Avšak myslím, že to opět odnesly jen dva polštáře a asi jsem shodil televizi," nevinně.
   "Asi nebo určitě?"
   "Asi určitě."
   "Jsi horší než ženská," zaúpěl kapitán a začal se zvedat, aby obhlédl škodu. Loki si ho ale stáhl zpátky k sobě. Začal ho dravě líbat. Nebylo divu, protože jeho změny nálad byly k nevydržení a poslední dobou byl až přehnaně... nadržený.
   "Tak najednou máš mazlivou?"
   "Hmpf?" zamumlal do polibku bůh.
   "Teď ne, teď to musím uklidit," odtrhl se od něj. Musel ho přece jenom hlídat, když teď měl břicho jako balón, musel opatrně.
   "Opakuji, za ty škody můžou kluci," řekl Laufeyson nakrknutě, že už mu není věnována pozornost a hladil si svoje břicho sám. "Vylekali mě. Budou z nich válečníci, ach, jen to ne," zavrčel a dál si nezaujatě ležel.
   "Láska nese určité oběti," šlo slyšet kapitánův hlas, jak šel chodbou až k ložnici. "Musíš... MOJE TELEVIZE!"

Probuď mě! - 15. (finální!) kapitola

Tak jsme u konce téhle stucky.

 Nemůžu říct, že by to bylo zrovna moje OTP, ale každopádně mě to opravdu bavilo. 

Děkuju za každé vaše přečtení, za každý komentář, neboť to je především to, co mě žene vpřed.

*Niké*

------------------------------------------------------------

O jeden odbytý trest později

James Barnes už se nemohl dočkat svého propuštění. Vstal dříve, pečlivě sbalil své věci, opatrně odlepil ze zdi darovanou fotografii a přidal ji do zabalené tašky. Moc toho neměl a o to víc si cenil toho svého mála.
A už se šíleně těšil na Steva.
Kapitán za ním sice pravidelně chodil, ale vždy měli jen omezený čas a neprůstřelné sklo mezi sebou.
Když už konečně nastal čas jeho odchodu, stál už i s taškou v pozoru před mříží. Bylo teprve ráno a všichni vězni v celách, takže když jej bachaři vyvedli ven, všichni se s ním chtěli rozloučit.
"Tak už to máš za sebou, co, železná pěsti!" hulákal Bert mlátička.
"Musíme spolu ještě někoho zmlátit!" vzpomínal nadšeně John devítiprsťák.
"Zavolej mi," volal na Jamese roztouženě jeden z místních úchylů.
"Tak dost už!" zařval jeden z dozorců na výtržníky:
"A ty pohni zadkem."
Tak po pěti nekonečných letech prošel Bucky zpět bílou chodbou, která vedla k jednotlivým oddílům až do přijímacího sálu. Tam dostal nový občanský průkaz (ten starý už dávno ztratil) a nějaké peníze.
Potom jej odvedli k hlavní bráně a vystrčili ven. Byl volný.
Stál tam jen tak sám a najednou se cítil dosti podivně. Je před ním, aby začal nový život. Zvládne to? Dokáže vůbec normálně zapadnout do této doby? Do obyčejného života?
Vtom se před ním zastavilo auto a z okýnka se na něj usmíval jeho Steve. Dokáže to. S ním ano.
Nadšeně se k vozu rozběhl. Svou tašku hodil na zadní sedadla a sám se uvelebil na místě spolujezdce.
Když zavřel dveře, nastalo rozpačité ticho.
"Konečně jsi na svobodě! Tak kam bys chtěl jet?" začal Rogers.
"Do lesa!" vyhrkl James.
"Nemám nic proti. Jedeme."
Pak zařadil a vyjeli na dálnici pryč z New Yorku. James jen zavřel oči a tiše si užíval nově nabytou svobodu.

...

Les byl nádherný. Bucky nadšeně pobíhal mezi stromy a užíval si čerstvý vzduch. Když se dostatečně nabažil, otočil se na muže který mu chyběl nejvíce ze všeho. Kapitán Amerika šel pár metrů za ním a tvářil se poněkud rozpačitě. Když se jejich pohledy setkaly, pomalu pronesl:

"Vím že teď nemáš kde být, takže... můžeš bydlet u mně, jestli chceš."

"Děkuji Steve, budu moc rád."

Teď už to bylo jenom o tom, kdo se odhodlá jako první.

A byl to Steve.  Přistoupil k Buckymu a jemně ho pohladil po tváři:

"Ty kratší vlasy ti sluší."

James jej škádlivě chytil za paži a nacvičeným trikem mu podrazil nohy. Rogers s překvapeným výkřikem zahučel do listí.
"Hej, to bylo zákeřné!" zaprotestoval s úsměvem blonďák.
Barnes klesl za ním a rukou jej přidržel na zemi.
"To jsem se naučil ve vězení," pochlubil se.
"Ano? A co ještě?" podivil se druhý muž.
"Hodně věcí," protáhl James a sklonil se těsně nad svého přítele.
"Tak radši dávej pozor, ať někdy ve sprše neupustíš mýdlo," zašeptal mu smyslně do ucha.
Pobaveně sledoval, jak Steve hlasitě polkl a začal se trochu odtahovat.
"Dělám si legraci, kapitáne. Nebyl jsem s žádnými jinými muži," zasmál se.
"Šetřím se pro tebe."
Rogers se mu naoko naštvaně vyvlíkl a hodil po svém příteli hrst listů. Pak srazil Barnese na zem, takže se octl nad ním.
" Už tě nechci nikdy opustit," zvážněl.
Bucky se usmál: "Už navždycky spolu"
Naklonil se ke Stevovi pro polibek, když vtom začalo pršet. Jeden z klasických depresivních podzimních slejváků.
"Blbej podzim," nadával Barnes, zatímco utíkali k autu.
Když se k němu ale uvnitř Steve přitulil, musel uznat, že kapky deště, bubnující na okna a střechu auta mají také něco do sebe...

Konec pohádky