Železné srdce - 2. kapitola

Jedna dobrá a jedna špatná zpráva

Z nevědomí Steva vytrhl až po pěti hodinách hluboký hlas velitele SHIELDu, Nicka Furyho.

"Jak je na tom, doktore?"

Celé tělo jej šíleně bolelo a oční víčka, ztěžklá únavou, nechal ještě zavřená. Jeho mozek také odmítal nějak zvlášť spolupracovat a tak jen tiše ležel a naslouchal.

"Pan Rogers má spoustu těžkých pohmožděnin, otřes mozku a nesčetné množství různých škrábanců a odřenin. Měl neobyčejné štěstí, že z toho vyvázl jen takhle. Každopádně by se měl díky sérem zvýšené regeneraci rychle dát do kupy," odpověděl druhý, cizí hlas, který zřejmě patřil tomu doktorovi.

Voják se zavrtěl a donutil se otevřít oči. Co se vlastně stalo?

Zjistil, že leží na nemocničním lůžku v prosté, bíle vymalované místnosti, v jejíchž dveřích stojí Fury ve svém obvyklém černém oblečení a páskou přes oko a baví se s mužem s černými vlasy prokvetlými stříbrem oblečeném v bílém doktorském plášti.

Ani jeden si nevšiml, že už se Steve probral. Ten toho využil, trochu se na posteli nadzvedl a snažil se pochytat roztříštěné myšlenky. I tento jediný pohyb vyvolal v jeho svalech hotová muka. Bojovali v lese, snažili se dostat do jeskyní a... počkat, nespadla na něj ta skála?

"A co ten druhý, pan Stark?" zajímal se dál jednooký velitel.

Co je se Starkem? Kapitán se za ostrého protestu bolavého těla  rychle posadil a neubránil se zaúpění, čímž přilákal pozornost těch dvou. Nervózní doktor k němu okamžitě vyběhl a začal jej až moc starostlivě prohlížet. A proč to vypadá, že je rád, že nemusí Furymu odpovědět?

"Pane, je dobře, že jste vzhůru, ale ještě musíte ležet a odpočívat. A posléze se vyhnout náročnější fyzické aktivitě po dobu..."

"Co se stalo Tonymu?"  přerušil jej jeho pacient zvýšeným hlasem.

K vysvětlení se jako první měl jednoočko:

"Ti grázlové odpálili skálu přímo nad vámi. Téměř celého vás to zavalilo a moc dlouho byste nepřežil, nebýt právě Starka. Odhazoval ty těžké kameny a tím vás zachránil před rozdrcením. Naneštěstí to jeho oblek kompletně vyšťavilo a došlo ke zkratu a vypovězení služby reaktoru. Našli jsme vás oba v bezvědomí a okamžitě jsme vás transportovali sem."

Zachránil mu život! Steve se rozhlédl po pokoji, žádné další lůžko však nespatřil. Posadil se a zmáčkl doktorovu paži, co nejsilnějším stiskem to nyní svedl.

"Jak na tom je? Proč se vyhýbáte odpovědi?"

Muž v bílém plášti se mu s ledovým klidem vykroutil a řekl:

"Pan Anthony Stark je... snad radši pojďtě se mnou."

Nick Fury s viditelně napjatou tváří pomalu vyšel z místnosti a Rogers se k tomu chystal také, když jej doktor přimáčkl zpět na lůžko.

"To není nic pro vás. Teď musíte hlavně odpočívat, ať se ještě nezhroutíte," vysvětloval doktor se stopou námahy v hlase, jak se snažil udržet svalnatého blonďáka v klidu. V ruce se mu zatřpytila injekční stříkačka.

"Je to můj parťák a kamarád!" protestoval Steve vytrvale.

Doktor mu zkušeně vpravil uspávací dávku a smutně jej přikryl dekou, aby se mu dobře spalo.

"Klid, pan Stark žije," uklidnil ho a vydal se za Furym.

"Alespoň zatím," dodal ponuře, když za ním klaply dveře.

Kolem lůžka tmavovlasého miliardáře se proplétala sem a tam spousta sestřiček, ale doktor pořád nikde. Kromě otravného píchání u srdce a děsného bolehlavu byl v pořádku a měl také dobrou náladu. Z jedné z žen se mu podařilo vymámit, že Steve je v pořádku.
"... akorát se tam pořádně praštil do hlavy. Ale třeba si nebude pamatovat, že mě porazil v počtu zabitých cápků, to by bylo fajn," vtipkoval se svými opečovávatelkami.
Ty se snažily usmívat, ale v jejich tvářích bylo patrné napětí. Nu, ženy v hrdinově přítomnosti bývají často nervózní.
Konečně přišel doktor. muž asi ve středních letech, a v patách mu byl zamračený Fury.
"Zdravím vás, pane doktore... i vás, pane piráte," zahlaholil pacient.
První příchozí jen nepatrně kývnul a všechny sestřičky kvapně opustily místnost. Stark je zvědavě sledoval pohledem, dokud nezmizely v chodbě a pak se otočil k návštěvě. Spatřil, že doktor se posadil k jeho posteli, stejně nervózní jako jeho kolegyně.
"Stalo se něco? Snad Steve nakonec neumřel?" zeptal se Tony žertovně.
Doktor jen zavrtěl hlavou a pak změnil výraz na takový, který obvykle nasazují dospělí, když mluví s dětmi. Chápavý a laskavý. Hrdina nervózně polkl.
"Ne, nikoliv. Pan Rogers je sice pochroumaný, ale bude žít."
"No super, podařilo se mi zachránit mu život. To má chlapec u mně," usmál se.
Muž v plášti si povzdechl, chvíli jakoby sbíral energii a pak vážným, naléhavým hlasem mluvil dál:
"Zachránil jste jeho život, ovšem na úkor toho vašeho."
"C-Cože?"
"Během těch pár minut, kterých váš reaktor nefungoval, nepracoval ani magnet, který udržoval smrtonosné střepiny od vašeho srdce. Ty do něj pronikly a je jen otázka času, než poškodí hladkou svalovinu nebo oběhový systém, dojde k vnitřnímu krvácení a...," doktor se svému pacientovi nedokázal déle dívat do očí:"... Nejde s tím nic udělat, neboť srdce už je nevratně poškozené, i když už magnet funguje..."
Tonymu na tváři stále zůstával stín posledního úsměvu, ale jeho oči, jakoby ztratily veškerou barvu.
"Kolik mám času?" jeho hlas, jako by zněl odněkud z daleka.
"Asi dva dny," z doktorova hlasu přímo čišela lítost.
Ironman chvíli nehnutě civěl do prázdna  a vstřebával plný a hrůzně osudový význam těch tří slov.
"Můžu jít domů?" zeptal se po chvíli.
"Ano, samozřejmě. Vaše věci jsou na stolku," přitakal tázaný a zvedl se k odchodu.
Vynálezce už na nic nečekal, energicky vstal, oblékl si černé tričko a džíny, lhostejně se shlédl v zrcadle a nasadil si sluchátko.
Pak tam Furyho nechal stát a vydal se pryč. Za chůze promluvil ke svému počítači.
"J.a.r.v.i.s.i?"
"Slečna Pottsová je na jednání v Evropě, ale už o vaší... ehm... situaci ví a přiletí co nejdříve to bude možné," začal okamžitě softwareový hlas.
A jak o tom sakra ví J.a.r.v.i.s?
"Ta ať si klidně zůstane, kde je. Pošli pro mě auto a na večer mi objednej chlast, kokain a děvky. Než milostivě umřu, chci se bavit."

Pouto 6. část

   Zdravím.
Tak jo, zatraceně moc se omlouvám, že to trvalo tak dlouho. No a taky, že jsem ten poslední díl tak nešťastně zakončila. A... tak podobně. :D

Nicméně doufám, že jste se na další kapču těšili (těšily?), takže tady je, zlatíčka. (Představte si nějakou uvítací melodii, aby to mělo šmrnc- třeba soundtrack z Jurského parku.) :D
Maya

   Thor s ním škubl za vlasy a tím si ho přitáhl k sobě. Zaklonil mu hlavu, takže Loki přímo vidět do toho vztekem zkrouceného obličeje. Blonďák na něj nasupeně zíral, stále ho neúprosně držíc, a pohledem sjel na na zemi sedícího muže. Jeho pohled trochu povolil, když spatřil, že Bucky vypadá vyděšeně a hlavně zmateně. Bůh hromu si ho chvíli prohlížel.
   "Není to...?
   "Ne, není a už mne pusť, idiote," odsekl mu Loki a přes napnutý krk bolestivě polkl. Thor jen zavrčel, ruku obmotal kolem jeho pasu a během několika vteřin s ním opět vyletěl za pomocí Mjollniru z okna ven.
   A Barnes tam zůstal. Sám. S popraskanými okenicemi od toho, jak s nimi blonďák při svém teatrálním vstupu praštil, a domotanou hlavou.
   "L- Loki?"

   "Otevři oči," uslyšel vedle sebe přítelův hlas.
   "Ne, ne, ne!" kroutil Bucky divoce hlavou. Jakmile ucítil pod nohama pevnou zem, trochu se uklidnil, ale nemohl se vzpamatovat z té oslnivé záře, když s Lokim... vzlétli?
   "Bucky..." šeptl a položil mu ruce na ramena. "Věř mi. Podívej se na mě."
   Barnes tentokrát poslechl. Otevřel oči a chvíli zíral do jeho obličeje, na kterém pohrával mírný chápavý úsměv. Tváře měl pořád trochu zarudlé, ale prudký poryv větru jeho slzy zcela vysušil.
   "Tohle je můj domov," vysvětlil Loki, když hnědovlásek sebral dostatek odvahy a začal se rozhlížet. Byli v prostorné místnosti se zakulaceným ozdobným stropem a žádnými okny. Uprostřed stál muž v brnění s tmavou pletí a opíral se o mohutný meč. Jeho zlatem protkané oči Barnese fascinovaly.
   "T- tohle?"
   "Vlastně ne úplně," opravil se černovlasý. "Tohle je brána, kterou se cestuje přes duhový most zvaný Bifrost, když jej hlídač Heimdall otevře," ukázal na momentálně zavřený portál, kterým přišli. Bucky mlčky přikývl, bylo vidět, že se to snaží vstřebat. A to ho to největší teprve čekalo!
   "V těchto stájích máte pouze jednoho koně, princi," ozval se poprvé strážce a tím znovu polekal návštěvníka. 
   "My si poradíme, děkuji, Heimdalle," řekl Loki klidně. "Umíš jezdit na koni, Bucky?"
   "N- ne."
   "Nevadí," usmál se a vzal ho za ruku. Barnes, kromě toho, že byl pořád vystrašený, se zatvářil trochu nejistě. "Neměj obavy, zde vztahy tak moc neřeší jako na Midgardu, totiž u vás," přesvědčoval ho. To způsobilo, že Bucky byl ještě o něco více mimo. Lokiho to ale nezajímalo, rozloučil se s Heimdallem a už táhl Jamesem malých stájí.
   Když zelenooký naskočil na svého vraníka, Barnes zůstal stát a zírat na něj.
   "Bucky... Jamesi. Vím, že je toho na tebe moc, avšak když mi budeš věřit, spolu to zvládneme," usmál se. "Vše ti vysvětlím, neboj se. Věříš mi, lásko?"
   "...Věřím," kývl nakonec a vyskočil za něj. Stále trochu nervózně se na hřbetě koně zavrtěl a zezadu objal Lokiho hrudník. Ten se v rámci možností co nejopatrněji otočil, aby ho krátce políbil.
   A pak společně vyjeli vstříc Asgardu.

   Byl surově strčen do vězení, které už znal jako své boty. Každou díru ve zdi, každou rýhu nebo šmouhu, knížku ze své skříně a věděl, jaké zavrtění se na posteli způsobí jaké zavrzání. Byla to prostě jeho cela, ve které byl naposledy docela slušnou dobou, ale stále byla jen jeho pro případ, že by bůh lsti neposlouchal. Jako teď.
   Nějaký čas strávil osamotě, kdy mu nechali volný čas na přemýšlení. Co je s jeho Jamesem? Zabralo to? Vždyť to kouzlo nedokončil... Spousta otázek týkajících se pořád toho samého, ale odpověď stále žádná.
   Už si myslel, že ho tu jen tak pohodili a odešli na oběd, brzy ho ale navštívil jeho milovaný bratr. Loki ani nemusel předstírat znechucení, naskočilo tak nějak automaticky.
   "Co chceš?" zavrčel a na chvíli ustal s přecházení z jednoho konce cely na druhý.
   "Bratře..."
   "Ne! Žádné sentimentální žvásty!"
   "Nehněvej se, Loki," pravil bůh hromu stále klidně. "Já za nic nemohu. Vždyť víš, že sem tě zavedly pouze tvé činy, tvé skutky."
   "A to jsi mi přišel říci?" zeptal se černovlásek, přičemž povolil napjatou tvář a místo toho trochu znuděně pozvedl obočí. Copak ten tupec zase potřebuje?
   "Ne, já... jsem chtěl vědět, proč jsi zmizel," odpověděl popravdě Thor. Loki se uchechtl.
   "Vážně myslíš, že mne bavilo sledovat, jak se na sebe s tou tvojí smrtelnicí lepíte? Tak to tě asi zklamu, bratříčku..."
   "Chci vědět pravdu. Proč jsi souhlasil s výletem na Midgard se mnou a Jane, když jsi pak zmizel?" nevzdával se blonďák.
   "I kdybych měl potřebu se někomu svěřovat, věř mi, ty bys to nebyl," pokračoval Loki nezájmově.
   "Jde o toho muže?"
   Jestli ho Thorova otázka překvapila- přece jenom jeho bratr v tomhle moc bystrý nebyl- nedal na sobě nic znát. Vrátil se k pochodování po místnosti s rukama za zády a pohledem upřeným na podlahu.
   "Jestli je pro tebe důležitý, mohl jsi-"
   "Ne, Thore! Nemohl jsem nic! Úplně vidím, jak byste mě ty s tvým otcem pochopili, když bych si zažádal o výlet. Stačilo, abych odešel na jediný den a ty už jsi mne napráskal a nechal najít Heimdallem, abych nikomu neublížil či co. Ohromně dojemné a statečné, Thore! Opravdu!" vyštěkl.
   Hromovládce mlčel. Chtěl říct, že ho má rád a věří mu... ale nemohl. Už mu nevěřil. Měl strach, že jestli by mu svou důvěru ukázal, Loki by toho okamžitě využil a to on nechtěl. Měl ho rád jako vlastního bratra a vždycky bude, ale všechno má své hranice. Nedá se dopustit vše a víra není nerozbitná ani se nedá znovu poskládat a slepit, aby byla stejná jako na počátku. A ze všeho nejvíc ho mrzelo to, jak Loki vším pohrdá a stává se přesně takovým, jakým být nemá a nesmí,  nevyzpytatelným v tom špatném slova smyslu.
   "Bratře..." slova se mu zadrhávala v krku.
   "..."
   "Doufám, že jsi nikomu neublížil," řekl tiše.
   "Neprovedl jsem nic, co by na tom primitivním světě bylo nějak moc nezákonné," pravil zelenooký bůh, otočil se a krátce na něj pohlédl. "Tentokrát," dodal.
   "A ten muž... je v pořádku?" toužil ještě vědět.
   Loki stál chvíli mlčky, než přikývl a řekl: "Nic jsem mu neudělal. Já jemu ani on mne. Jsme v pořádku, oba dva. A už vypadni!" přikázal, když cítil, že ho začínají štípat oči. Těch pár ran, co si s Jamesem věnovaly, nebylo vůbec důležitých, hlavní bylo to citové pouto, které on sám cítil a doufal, že Bucky také.
   Bůh hromu chtěl ještě něco říct, ale pak si to rozmyslel. Tiše se vytratil.
   Laufeyson myslel na to, jako hloupé to je. Vždyť ho ani neznal... nebo snad ano? Jeden rok, jeden z Barnesových dalším minimálně 90 let, to je všechen čas, co s ním strávil. Tak proč je tak těžké zabránit vzpomínkám vracet se? Mohl se jich zbavit, jistě na to existuje kouzlo, ale... Co když nechtěl?
   Nejlepší očistou je pláč. Kdo tvrdí, že nikdy nebrečí, ten lže... A Loki byl lhář.

   Zatáhl ho dovnitř paláce. James se neptal na nic z těch zvláštností, které kolem něho byly. Byl totálně v šoku a zmatený. Loki se soustředil na jízdu, poté odvedl koně do stájí (Bucky nic neřekl ani když Asgarďan pohladil po hřbetě osminohého vraníka) a brzy se ocitli uvnitř honosného panství. 
   Barnese bolela hlava z toho všeho, ke všemu tu byl jiný vzduch a on cítil, že na něj jdou mdloby.
   "Loki..." zkusil to tiše, když ho jeho přítel kamsi táhl za ruku. Ten zpozorněl a zastavil.
   "Děje se něco, Bucky? Rád bych ti to tu ukázal. A všechno ti vysvětlím, slibuji," pravil rychle. Chtěl mu toho tolik říct, chtěl ho přesvědčit, aby s ním zůstal.
   "Já... je mi trochu blbě, mohli bychom si někam sednout?" zeptal se a málem upadl, když mu únavou přestávaly fungovat nohy. Černovlásek se polekal a za neustálých omluv si obmotal jeho ruku kolem svých ramen, aby ho podepřel.
   "Do mých komnat je to již kousek, můžeš tam ulehnout," řekl mu a pomalu ho odváděl do svých pokojů. "Je mi to líto, nechtěl jsem ti ublížit."
   Když ho položil do peřin, vypadal už o něco uklidněněji a pomalu se mu klížila víčka. Bucky už jen zívl, Loki ho přikryl a přitulil se k němu. Objal ho levou paží a políbil ho do vlasů. Chtěl mu říct, že ho má rád a že mu všechno co nejdříve vysvětlí, hned jak mu bude líp, ale Barnes už pravidelně oddechoval a vše kolem sebe přestal vnímat.
   Ozvalo se zaklepání a hned na to strčil do dveří blonďatý bůh svou hlavu.
   "Zde jsi, Loki," zvolal až příliš hlasitě. Černovlasý se ve vteřině vymrštil z postele a prstem přiloženým ke rtům jasně říkal, že má zmlknout. Thor se zatvářil omluvně a tichými kroky obešel jejich lože.
   "Kdo je to?" zašeptal, když si Buckyho dostatečně prohlédl. Loki jeho otázku prozatím ignoroval, mlčky vstal a došel ke svému stolku. Poté svému bratru podal větší sáček.
   "Ořechy," vypískly hromovládce, za což ho mladší bůh spražil dalším zlým pohledem. Thor pochopil a zacpal si svou oblíbenou Midgardskou pochutinou ústa. Chvíli otravně hlasitě chroupal- nenapadlo ho, že by Loki rád zůstal se svou návštěvou sám- a dál sledoval spícího vojáka.
   "Kdo to tedy je?" zeptal se znovu a opět si strčil další hrst vlaššáků do pusy.
   "Můj přítel James," odpověděl bůh neplechy popravdě, opatrně se posadil zpátky na postel a pohladil Barnese po tváři. Neměl důvod svému bratru lhát, důvěřoval mu.
   "Loki, doufám, že není..."
   "Z Midgardu? Ano, je," dořekl černovlásek tiše. Pak ale na blonďáka vytřeštil oči. "Nesmíš to nikomu prozradit," varoval ho. Věděl, že Thor ho má rád, ale zároveň měl i určitý smysl pro spravedlnost.
   "Nemůžu lhát otci. Pokud se mne zeptá..." schválně nedokončil svou napočatou větu a nervózně polkl. 
   "Pokud nepojme žádná podezření, nebude mít důvod," uklidňoval zelenooký jeho ale i sebe. "Prosím tě o to, bratře. Nemyslel jsem na následky, ale mám jej rád a nechci o něj přijít. Brzy ho dovedu zpět na Midgard slibuji, avšak dej mi alespoň dva dny."
   "Jak myslíš, Loki," přikývl starší princ nakonec a vydal se zase zpátky. Své milované pozemské oříšky, pro které si přišel, měl, a chtěl se vrátit zpět ke svým přátelům. Byl by rád, kdyby šel jeho bratr s ním, ale když měl návštěvu...
   "A až půjdeš opět na Midgard, prosím si o dvakrát tolik," usmál se a ukázal na svůj už skoro snědený dárek. "A také ty lískové a... burá... bur... eh... ty víš, které mám na mysli."

   Stál před zrcadlem a zaujatě si prohlížel svůj vlastní odraz. Ne, ty vlasy byly nezvyklé, dříve je určitě takové neměl. A ty jizvy... Pod očima se mu rýsovaly výrazné, až fialové kruhy, tvář měl pobledlou a pohled skelný.
   Návrat vzpomínek bolel. Objevovaly se postupně. Nejdříve cítil bolest fyzickou, viděl rozmazané tváře rozličných osob, jak se nad ním sklání a shlíží na něj jako na nějakou nebezpečnou bestii. Pohrdaly jím, hnusil se jim. Jednoho z nich chytil pod krkem. Počkat, to nebyla jeho ruka!
   Jak to bylo dlouho, co zmizel ten muž nazývající se Loki a slibující, že ho vysvobodí? Nemohlo to být déle jak 24 hodin.
   Jeho tělo odmítalo jíst, odmítalo každou náročnou aktivitu a k tomu ta neskutečná bolest hlavy...
   Říkal, že to bolet nebude. Bucky nevěděl, jestli lhal nebo se pouze mýlil. Krutě mýlil. A nebo to bylo tím, že to nedokončil, ať už se snažil o cokoliv. Tak či tak si Winter soldier připadal jako na horské dráze.
   Po necelém dni náhlé návaly fyzického i psychického utrpení přestaly. Barnes ze sebe ledovou vodou smyl pot a i když se mu rozhodně po takovém budíku spát nechtělo, věděl, že musí.
   Další vzpomínky, takové ty podrobnější a už spíše nebolestivé, se pak v jeho hlavě zjevovaly pomalu a opatrně. Navštívily ho i ve snech, které v posledních letech vůbec neměl.
   Obrazy byly ostřejší, konkrétnější, ale stále dost záhadné a rozcupované na kousíčky, které se pracně musely skládat jako obrovské puzzle o milionech drobných částí. A konečně se v nich i krátce setkal s mužem, který pro něj byl vyjímečný ve všech možných ohledech a byl pro něj vším.
   Byla to krátká doba, jen okamžik. Řekl mu své jméno... Bylo tak kouzelné.
...
   "Již vím, odkud jej  znám," vykřikl už po několikáté bůh hromu, když seděl s přáteli u pití a ti nad tím protočili oči. "Je to bratr Darcy! Jedenkráte jsem se s ním setkal," dodal na vysvětlenou.
   "Ano. A také si pravil, že měl perfektně zastřižený plnovous. A tenhle ho...?"
   "Pravda, neměl," přikývl Thor směrem k Sif, která se mu pilně snažila pomoci vyřešit záhadu, kdo je ten tajemný muž, s kterým Lokiho našel. "Navíc ani netuším, co by u něj dělal můj bratr."
   "Možná ti jen někoho připomínal, kamaráde, avšak ve skutečnosti jej neznáš," zkusil to Fandral zakončit.
   "... již vím!" vykřikl Thor znovu, když se mu rozsvítilo. Tentokrát už si byl vážně jistý... možná.
 Vyskočil ze židle a uháněl za Heimdallem.
   Přátelé sedící u stolu se na sebe jen podívali a nezaujatě pokrčili rameny.
 

Železné srdce - 1. kapitola

Tak, tohle je první kapitola plánované delší série.

Bude to příběh o tom, co všechno udělá člověk pro to, aby zůstal na živu a jeho hlavními hrdiny budou Tony a Steve (pár stony)

Už se mi stýskalo po nějaké pořádné rvačce a tak jsem ji hodila přímo do boje :-D

Hezkou zábavu.

*Niké*

----------------------------------------------------------------------

Rutinní akce(?)

Vzduchem se ozývala střelba ze samopalů, z části tlumená všudypřítomnou tmavou zelení borovic a hluk se ještě násobil odrážením od špinavě nahnědlých pískovcových skal, které tu a tam z porostu vyčuhovaly.

Kdyby si Tony Stark zacpal uši, ani by nepoznal, že dole pod ním dochází k boji. Stromy tu rostly natolik hustě, že skrz ně na oblohu a naopak na zem šlo dohlédnout jen velice těžko. Tým Avengers byl povolán do akce, jelikož si tuto příhodnou krajinu s těžko prostupnými lesy a četnými jeskyněmi vybral za sídlo nechutně mocný a bohatý drogový kartel. V okolí se úmrtí předávkováním těmi jejich "kouzelnými pilulkami" více než zdevítinásobila a tak bylo potřeba tvrdě zakročit.

Ironman se ve vzduchu zastavil a aby se zorientoval v situaci, obrátil se na svého softwareového přítele.

"J.a.r.v.i.s.i, zapni termovizi."

Díky detektoru tělesné teploty se po celém lese objevilo asi šedesát lidských siluet, které pobíhaly sem a tam.

"O.K., tak do toho," Stark už bez meškání vyrazil střemhlav k zemi.

Propletl se mezi větvemi, sřítil se na nejbližšího maskovaného oponenta a napálil mu dávku laseru mezi oči dřív, než muž stačil vůbec pozvednout zbraň.

S pocitem epicky bezchybně provedené akce se pomalu napřímil a vychutnával si ten okamžik. O pár metrů nalevo od něj cosi zašramotilo a on spatřil mírně pošramoceného kapitána Ameriku s plavými vlasy rozcuchanými a plnými jehličí. Helmu zjevně někde ztratil, zato svůj štít stále pevně svíral v rukou. Pohled na narcistu Tonyho, který se právě viditelně kochal sám sebou, jej napůl pobavil a napůl podráždil.

"Nezapomeň Starku, že jich tu číhá ještě velká spousta a tohle byl jen jediný. A krom toho... Já sám už jsem jich sejmul už asi dvacet," rýpnul do svého parťáka.

"Tak to tě, milý Rogersi, budu muset rychle dorovnat," ozval se miliardářův zkreslený hlas zpod železné masky.

Přátelé na sebe kývli a pak se opět vydali každý jiným směrem. Mezi vzrostlými borovicemi se dál ozývaly jen občasné výkřiky těch, co měli tu čest dva hrdiny potkat, a počítání.

"...dvacet jedna...*prásk*... dvacet dva ... štítem do zubů!... dvacet tři..."

"... *vžuuum*... dva ... tři... tumáš, dej si trochu olova!... čtyři..."

Steve Rogers se s mírným úsměvem prodíral mezi pichlavými větvemi dál k údajnému hnízdu těch bastardů. Chvílemi mezi stromy zahlédl siluetu Natashy Romanovové v její klasické černé uniformě a měl také dojem, jako by občas mezi svištěním kulek zaslechl také hulkův řev.

Nedaleko zaslechl tiché dobijení samopalu. Neváhal a poslal za zvukem svůj štít, který svůj účel splnil skvěle a poslal dalšího grázla do říše snů.

"Dvacet osm," zamumlal. Kolik už má asi Stark?

V cestě se mu náhle vynořila vysoká pískovcová skála. S nastraženými smysly ji začal obcházet. Nikoho nevidí... ale proč má takový divný pocit, že tu někdo je?

Teď se mu ztratila z očí i Natasha. Slyšel jen nedalekou střelbu a věděl, že Clint a Thor, kteří se probojovávali z druhé strany už nemohou být daleko.

V setině sekundy nad sebou uslyšel drolení písku. Rychle vzhlédl, pozvedl svůj štít a vtom... Vtom se svět proměnil ve řvoucí oblak ohně, prachu a padající suti.

Výbuch otřásl celým okolím. Tmavovlasý miliardář právě dorazil chlapíky číslo osmnáct a devatenáct, když jej to málem položilo.

"Jarve?" oslovil počítač zakřiknutým hlasem.

"Asi 300 metrů odsud právě někdo odpálil velkou část skalního masivu," informoval jej neutrální hlas.

Ironman s neblahým pocitem zažehl trysky a plynule stoupal nad koruny stromů.

"Radši se tam podíváme."

Nad borovicemi se doopravdy vznášel vysoký oblak prachu a písku. Všechny známky boje utichly, jako by exploze vypnula zvuk. Když přilétl blíž k ohnisku výbuchu a prach se trochu usadil, spatřil, že tam, kde dříve bývala skála, je nyní jen obrovská hromada hnědošedého kamení.

Ze suti sem tam čouhaly kusy polámaných větví jehličnanů a vedle kousek čehosi modrého, bílého a červeného... V jediném hrůzném okamžiku si to Tony uvědomil. Steve!

"Steve!" zařval, hlas mu zděšením celý přeskakoval.

"Hej! Kapitána to tu zavalilo! Pojďte mi pomoct!"

Nikdo.

Jako ve zpomaleném filmu se vrhl k zemi a začal odstraňovat z kamarádova okolí nejméně půltunové kameny.

"Cos tady dělal kapitáne? Seš úplně blbej?" drtil mezi zuby nesmyslná slova.

S použitím velkého množství energie odvalil první kámen a už mu obličej osvětlilo varovné červené světlo.

"Pane, energie obleku rapidně klesá. Kameny jsou příliš těžké," varoval jej J.a.r.v.i.s.

"Drž hubu!" Stark ignoroval počítač i ukazatel energie, která nyní ukazoval už jen něco přes pět procent.

"Sakra!... *pchů*... Ten oblek obvykle... *uf*... vydrží všechno... ale... tenhle šutr váží snad metrák!"

Železný muž pomalu ale jistě osvobozoval kapitánovo tělo. Měl štěstí. Ocitl se v mezeře mezi asi třemy velkými kameny. Vyprostil vojákův štít a odhodil ho pryč. Teď mu bude k ničemu.

Odvalit tak alespoň ještě jeden balvan!

"Už to skoro mám, cape, Vydrž!"

"Energie klesla pod jedno procento. Riziko zdravotního poškození!"

"... ještě tohodle macka a jsi volný! Energii do pažních trysek!"

Poslední překážka se s rachotem valí pryč. Stark v obleku, ze kterého se již nepatrně dýmí, bere Rogerse za ruku a vší silou jej táhne ven.

"Reaktor se přehřívá, dochází k nouzovému otevření. Zařízení vypovídá službu."

"Už budeš skoro venku! Pak už tě z toho dostanou, uvidíš... Ach!"

Náhlá a ostrá bolest u srdce jej zasáhla jako doběla rozžhavené ostří nože. Nedaleko se ozývají hlasy a spěšné kroky, ale to Anthony už neslyší.

 Z úst mu unikne jen tichý sten a skácí se k zemi.

Návštěva- bonus (The war at home)

Ahojky. :)

Pamatujete si ještě tuhle povídku? Začalo to jako hodně praštěná jednorázovka a nakonec jsem napsala čtyři části. No a teď se mi prostě chtělo napsat... zrovna tohle, takovou trochu blbost, kde jsem se rozhodla potrápit Thora. 

Hezké počtení. :)

Jo a ještě něco. Prosím, nekřičte na mě, že jsem nějaká tyranka, neberte ten příběh nějak moc vážně, protože... No, uvidíte. :D Náš milovaný bůh hromu není žádný vrahoun, je jen krapet neschopný. :P

Maya

   "Trochu se utište, chlapci," zamumlal Thor, ale pochyboval, že mu budou věnovat sebemenší pozornost. V rukou stále pohupoval s malou Mary Ann, která křičela a křičela. V instrukcích jeho bratra bylo, že ji má kolem šesté hodiny večerní uspat. Ale to byl momentálně nadlidský- a jak se zdálo i nadbožský- úkol.

   "Shhh," snažil se ji uklidnit. Stoupl si ze sedačky a začal s ní pochodovat po pokoji. Blonďaté děvčátko na chvilko ztichlo, aby se mohlo pořádně od plic nadechnout a začít znova. Zatínala drobné pěstičky a mlátila jimi kolem sebe.

   Ozval se zvonek ode dveří, blonďák sebou trhl a šlápl na rozházené lego.

   "Kurva," zanadával hlasitě. Žití v Americe dřív nebo později zkazí každého. I Asgarďana. S uřvaným dítětem v náručí se vydal otevřít. Málem znovu upadl, když do něj drcl šestiletý Thomas a se zopakováním sprostého slova, které jeho strejda sotva před pár vteřinami vypustil z úst, zase zmizel. "Kde je-" nedokončil větu a zakroutil hlavou. Doufal, že druhý z chlapců se zrovna nepokouší utopit v záchodě a konečně- po dalších třech zazvoněních- stanul u dveří, za kterými stála paní Smithová.

   "Slyšela jsem křik a řekla si, jestli nepotřebujete pomoct," začala věčně zvědavá sousedka mluvit dříve, než to stihl Thor. "Napadlo mě, jestli nemám třeba zavolat policii," začala jako obvykle strašit. Hromovládce tu ale tak často nebývat, oblíbené přehánění této starší dámy neznal a proto zpanikařil.

   "Ne, ne... já pouze... malá Mary Ann," blábolil ani nevěděl co. Dlouhé vlasy měl zpocené a rozcuchané, modré oči vytřeštěné s fialovými kruhy pod nimi, naznačující únavu a vyčerpání, a kolem pasu měl obmotanou špinavou zástěru, která už byla na několika místech mírně ožehnutá a natržená.

   "Dejte mi ji," přikázala mu sousedka, když si ho spěšně prohlédla. Hromovládce ochotně poslechl a předal jí holčičku.

   "Jedla?"

   "Co?"

   "Jestli jste jí dal navečeřet," protočila žena oči, prosmýkla se kolem něj a vydala s do obýváku. Měla co dělat, aby neomdlela, když přelétla pohledem přes bordel v dané místnosti a do nosu ji udeřil pach potu a vydýchaného vzduchu.
   "Ne, můj bratr mi pravil, že ji mám v šest hodin uložit ke spánku a-"
   "Ježíšku na křížku, ona vám neusne, když je hladová, člověče," přerušila ho. "Ohřejte mléko a doneste mi ho, ať ji můžu nakrmit!"
   Bůh hromu se rozhodl raději poslechnout a okamžitě vyrazil do kuchyně, přičemž stačil rozšlápnout malý plastový domeček pro figurky. Kromě toho, že to opět bolelo jako prase, tušil, že mu za to nikdo nepoděkuje.
   Jako namydlený blesk vlítl do ledničky, vytáhl krabici s mlékem a začal její obsah přelévat do lahvičky. V tu chvíli ucítil příšerný pach spáleniny. Sjel pohledem na sporák, kde na pánvičce leželo černé cosi, co už smažená vajíčka, která to měla být původně, připomínalo jen stěží. Nestačil ani znovu zanadávat, když ucítil, že studená bílá tekutina už přetekla přes okraj, stůl, až na zem.
   Trvalo pár minut, než odhodil prázdnou krabici, dal lahvičku do vody, aby ji mohl ohřát, nakonec vyvětral a pokusil se zbavit nepovedené večeře pro kluky. Kdyby to viděli, určitě by to chtěli ochutnat a on je rozhodně nechtěl otrávit. Ti dva někam zašantročili koš a tak mu nezbylo nic jiného- nic normálnějšího ho v tu chvíli nenapadlo- než vysypat obsah pánvičky do květináče.
   Zničeně se opřel dlaněmi o stůl a pokoušel se vydýchat.
   "Strejdo?" ozvalo se za jeho zády a on za ten den už poněkolikáté málem dostal infarkt.
   "Co se děje, Thomasi?" vydechl zničeně.
   "Já jen, že nám došel šampón," zamumlal černovlasý chlapec. "Jestli nevíš, kde ještě nějaký můžeme najít nebo tak."
   Bůh se zarazil. "Načpak teď potřebujete šampón? Co tam provádíte?" otázal se se strachem v hlase.
   "Nic. Jen Chris se chtěl koupat," pokrčil rameny, jako by se nechumelilo. Thor opět vystartoval, tentokrát směr koupelna, kde našel chlapce sedicího v plné vaně v oblečení a všude kolem- ve vodě i na zemi- se povalovaly prázdné lahve od šampónů, mýdel, sprchových gelů a všeho možného. Uprostřed masy pěny se blonďatý chlapec pokoušel zjistit, co všechno umí plavat.
   "Chrisi, u všech bohů, co to tu vyvádíš?" vykřikl Thor a klučina leknutím ve vaně nadskočil. Zrovna zkoušel, co udělá voda s tatínkovým foťákem. Chris okamžitě vytušil, že je v průšvihu a během toho, co větší blonďák utahoval kohoutky, vylezl ven a pelášil za mlaskání mokrých chodidel- Kde nechal ponožky?- o podlahu.
   "Okamžitě zastav," okřikl ho hlídač a rozběhl se za ním. Nebýt toho, že Chris uklouzl a hodil parádní držku, bylo by se mu podařilo Asgardskému strýčkovi utéct. Thor ho chytil za nohu a vytáhl ho nahoru. Chlapec sebou zmítal, křičel a z modrých kukadel mu začaly stékat slzy po čele, jelikož visel hlavou dolů.
   "Pusť mě! Řeknu to tatínkům," pokoušel se bránit, ale blonďák ho, stále držíc za chodidlo, odnášel do obýváku, kde by měly být ve skříni nějaké osušky, nechávajíc za sebou mokrou cestičku z vody stékající z malého uličníka.
   Kdy tam došel, viděl starší paní, jako chová Mary Ann stále v náručí a krmí ji teplým mlíčkem. Zřejmě ji čekání na nespolehlivého hlídače nebavilo. Otevřela také okna, aby tam bylo dýchatelno. Blonďaté děvčátko cucalo nápoj z dudlíku jako o život, slzičky mu na tvářičkách dávno zaschly a jinak už po pláči nebyly ani stopy. Sousedka zvedla hlavu a okamžitě se zhrozila.
   "Pane bože, co to-"
   Dveře se otevřely a bylo slyšet rozhovor dvou mužů. A sakra!
   "Jsme doma," zvolal kapitán vesele. "Loki, mohl bys posbírat ty bundy tady? Jsou rozházený..."
   "Tys to pořád ještě nepochopil, drahý?" řekl bůh lsti, těsně před tím, než oba muži vkročili do obývacího pokoje k nim. "Já nikdy- Thore, co děláš?!"
   Do místnosti dotancoval ještě poslední chybějící- Thomas s celým tělem a obličejem pomalovaným lihovkami, což stihl udělat nejspíš během rekordně krátké doby- prohlédl si celou situaci a když hromovládce položil promočeného Chrise zpátky na koberec, okomentoval to nově naučeným výrazem: "A kurva!"
...
   Přesvědčení sousedky, že děti nejsou týrány a není potřeba volat sociálku nebo policii na Thora trvalo jen 5 minut, hlavně díky Lokiho magii. Steve dal děti do pořádku během čtvrt hodiny- kromě počmáraného Chrise, to bude nejspíše zase na druhém z otců- a pak všichni poslouchali, jak černovlasý bůh skoro celou hodinu řve po svém nevlastním bratru, kdy že si nechal naposledy prohlížet hlavu, protože by to prý nutně potřeboval.
   Když Mary Ann i s chlapci šla spát a zhrzený a vyčerpaný Thor se odebral na Asgard, na Lokim a Stevovi už zbyl jen úklid. A že bylo co uklízet!
   "Všechny mé drahocenné šampóny," zanaříkal zelenoočko a ukázal Rogersovi plnou náruč prázdných obalů. "Nemáš ponětí, kde je koš?"
   "Našel jsem ho pod dětskou postýlkou," povzdechl si Steve a podal koš svému partnerovi. Loki v odpovědi zavrčel něco o kastraci blonďatých hromoblbů.
   "Ne, to je naše chyba. Jsou to naše děti a my můžeme za to, že jsou, jaké jsou a že jakmile vytáhneme paty z domu, udělají tu z toho skladiště," pokračoval dál kapitán a házel hračky z koberce střídavě do krabice a střídavě do pytle na odpadky. Co se asi stalo s tímhle domečkem?
   "Ne, zlato," zašeptal bůh neplechy a obejmul ho zezadu. "Může za to můj povedený bratr."
   "Já vím, jen jsem chtěl být chvíli o něco rozumnější," řekl Rogers a oba vyprskli smíchy.
   "No dobře, ale co s těma raubířema uděláme, až zase budeme chtít na dovolenou?" zeptal se Steve smutně a začal z podlahy zvedat obrazy s fotkami. Na prvním byla jedna vánoční, kde Loki pózoval v novém svetru a následovala jedna těhotenská, která se kapitánovi moc líbila a mermomocí ji tam chtěl mít i když ji Asgarďan co chvíli schválně někam schoval. Poté tu byly fotky dětí. Malá dvojčata- díky bohu, díky všem bohům nejednovaječná- si hrála s kostkami asi ve třech letech. To byla ještě zlatíčka. Thomas s vlasy černými jako uhel stavěl věž a Chris vedle něj, který pochytil něco od obou otců- na hlavě špinavá blond čupřinka a velké sklony k uličnictví- se mu ji zrovna snažil rozbourat. A jako poslední následovala větší fotka v zeleném rámečku, kde už jich bylo všech pět s roční Mary Ann na Lokiho klíně. Svatební neměli, jelikož se nikdy nevzali. Bylo by s tím spousta problémů a starostí, protože Laufeyson pořád na Zemi nepatřil k nejoblíbenějším občanům a navíc to bylo zbytečné. Milovali se, svou lásku zpečetěli hned třemi uzlíčky štěstí a chtěli být spolu i bez státního potvrzení.
   "K lady Natashe a jejímu sličnému princi..."
   "...Clintovi? To nejde, od minula se k nim máš zakázáno přibližovat, pamatuješ?" dodal Avenger a Asgarďan se nad tím jen ušklíbl. Ani se dětem, za to co udělali, nedivil. Vždyť ty šípy tam byly pohozené jen tak a když mu chlapci nabídli, aby je taky zapíchl do z agentčených šatů vyrobených figurín...
   "Slyšel jsem, že to zelené monstrum podstupuje nějaké terapie a již je schopno to stoprocentně kontrolovat," pravil Loki zamyšleně. "Avšak děti bych mu nesvěřil," rozhodl po chvíli a když se Steve otočil, mávl rukou, aby odstranil drobky z gauče.
   "Já to viděl," upozornil ho Rogers. Nesnášel to, protože nikdy nebylo jasné, co se s tím "uklizeným" nepořádkem stalo a navíc to pak všude jaksi odporně magicky smrdělo... trochu jako savo. "A vím, že Bruce je v pořádku, věřím mu, ale přece víš, že jeho dům je jen velká laboratoř," dodal. "A co Tony?"
   "Tomu egoistickému kusu idiota své děti nedám i kdyby mne to mělo stát, kdo ví co! Je to odporný, prašivý bast-" Steve ho umlčel rukou přiloženou na bohovy rty s výrazem: "Vzbudíš prcky a prospíš noc na gauči." Loki ale ihned využil situace a strčil si dva z kapitánových prstů do úst, aby je pečlivě a láskyplně olízal.
   "Neblbni, Loki, teď ne," zavrtěl Rogers hlavou a ruku zase stáhl. "Musíš být trochu zodpovědnější. Nejdřív to tu musíme uklidit a- opovaž se!" Černovlásek nespokojeně zavrčel, opustil druhou dlaní jeho kalhoty a uraženě zapadl do kuchyně.
   "Pak nám tedy ještě zbývá můj milovaný otec, který už o nás dávno ví díky tomu užvaněnému blonďatému štěněti," pokračoval odtamtud. "Jistě by rád znovu poznal, co je to býti dědečkem. Od té doby, co Sleipnir dospěl, to už není to, co dříve a... Co kdybych ti řekl, že tvá oblíbená květina to už má za sebou, Steve?"

   

Pouto 5. část

Ahojky. :)

Asi začnu omluvou, že mi to vždycky docela trvá, než přidám další díl téhle kapitolovky. Docela se snažím a pokouším se i o delší kapitoly, než na jaké jsem zvyklá, a nerada bych to uspěchala na úkor kvality. Doufám, že to chápete a nebude vám to vadit. Mám okolo toho rozepsané i nějaké další. Furt mě straší to Okouzlení, které se nějak zaseklo a nechce dál, a mám tu i nějaké další nápady na Thorki, takže se to snažím nějak střídat. ;)

Za veškeré komentáře a podporu u minulých částí moc děkuju. :3 Bez vás bych to nejspíš vzdala už u první kapitoly. Jste skvělí! :*

Ok, tahle část je taková hodně kecací. Nicméně už zde jsou oba hlavní hrdinové a opět oblíbené flashbacky, tak uvidíme, co z toho bude. :D

Maya

   "Pokusíš se utéct a udělám ti scénu," varoval bůh člověka, když se zastavili před nějakou větší kavárnou, kterou Loki z nějakého neznámého důvodu vybral, a podržel dveře, aby mohl voják vejít první.
   Rozhodl se nejdříve zjistit, co ví. Problém byl jen v tom, že Bucky nebyl ani v nejmenším hloupý, i když většina jeho vzpomínek zůstala v mrazáku, takže bylo potřeba první získat jeho důvěru.

   "Co to děláš?" zeptal se a ani se nehnul z místa.

   "Dáma má přednost," uculil se, nevnímajíc Buckyho vraždící pohled. "Avšak pokud si dáma nepospíší, strhne na sebe příliš pozornosti a nedopadne to s ní dobře," pokračoval, čímž ho donutil k jakési kapitulaci i když se to neobešlo bez děsivého zavrčení. 

   Černovlásek vybral stůl. Bylo tu docela plno, podnik se nacházel v rušné čtvrti, takže o zákazníky rozhodně neměl nouzi. Přesto se mu podařilo vybrat místo krapet vzdálenější od ostatních, nacházející se u okna.

   "Co si dáš?" položil mu Asgarďan otázku, když se usadili. Winter soldier propaloval pohledem stolek a to se nezměnilo ani když mu do jeho zorného pole položil seznam s nabídkou nápojů. "Dobrá tedy, vyberu něco já."

   "Tak co to bude, pánové?" zacvrlikala mladá brigádnice, když k nim po chvíli docupitala. Viditelně se snažila býti vzorná, což dokazovaly svázané vlasy, pečlivě vyžehlená uniforma a milý tón v hlase.

   "Dvakrát ořechové kaučíno a k tomu kousek medového dortu, zlatíčko," usmál se Loki, až se z toho dívka mírně začervenala. Když odběhla, Barnes konečně zvedl pohled.

   "A pak kdo přitahuje pozornost," ušklíbl se.

   "Nemáš důvod, kvůli tomu žárlit," ujistil ho bůh neplechy a ignoroval Buckyho nespokojené zamračení.

   "Co kdybys už konečně přešel k věci?" snažil se ho už mladší rozmluvit. Vůbec se mu nelíbila představa, že ho teď nějaký pošuk drží v hrsti, v podstatě rozhoduje o jeho osudu. Unikal spravedlnosti- tss, jaká to spravedlnost- na vlastní pěst skoro rok a nehodlal o svou svobodu přijít jen proto, že se zničehonic objeví on a dělá... to, co dělá.

   "Dobrá," rozhodl Loki. "Jediné, oč tě žádám, je, abys mne vyslechl a věřil mi."
   "Nevěřím ti," řekl voják prostě.
   "To chápu, avšak... Učiňme dohodu. Když já ti budu něco vyprávět, ty mi budeš naslouchat. A pokud ti položím nějakou otázku, smíš ty na oplátku položit nějakou i na mne."
   "To zní fér," souhlasil Barnes po chvíli, protože se stejně zdálo, že nemá moc na výběr.
   "Smíš začít," pokynul mu Asgarďan.
   "Dobře. Pro koho pracuješ?" vyhrkl Bucky bez rozmyslu.
   "Vážně? Tisíce otázek a ty mi položíš zrovna tuto. Co trocha fantazie? No nic, slib dodržím. Nepracuji pro nikoho, vše, co dělám, je pouze pro můj vlastní užitek," odpověděl mu a pak se odmlčel, když jim dívka přinesla objednávku. Věnoval jí další okouzlující úsměv už jen z principu.
   Popravdě byl docela zklamaný, že ho nepoznala, jelikož si myslel, že je známý po celém tomhle ubohém světě. Na druhou stranu ale chápal, že je to dobře, když tu teď měl jeho a mohl si alespoň ponechat svou podobu a sundat si kapuci.
   Nižší si nejprve usrkl a po chvíli se zamračil, když zjistil, že ho druhý muž pozoruje.
   "Co je?"
   "No... je to s ořechy," pronesl Loki a očividně čekal nějakou určitou reakci. Ta se ale nedostavila.
   "A?" nechápal Barnes.
   "...Nic," vzdal to prozatím bůh. Vzpomínku momentálně vyhnal z hlavy a soustředil se na něco jiného. Na to bude potom čas.
   "Nyní je řada na mně. Co si pamatuješ z doby před tvým zmrazením?  Asi toho není moc, ale i tak se o to, prosím, pokus."
   "Já..." Docela jej děsilo, kolik toho o něm ten muž ví. Tak nějak v něm ale vzbudil zájem svým přístupem. Nevypadal jako někdo, kdo ho chce strčit do vězení nebo do špinavých rukou někoho z těch agentů, s kterými už měl tu čest. "Vlastně toho vážně není moc... Vzpomínám si na krátké útržky z války... z bitvy, A na vojáka jménem Steve. Potom na nějakou sestřičku, co mi obvazovala zranění, potom ještě jednu ženu v rudých šatech a třeba divný jídlo v konzervě, co všichni vojáci dostávali. Bylo jich tam hodně... A pak vítr hučící mi kolem hlavy, pode mnou byl sráz, byl jsem vysoko..." skončil své vyprávění. Vážně se tolik rozkecal? Neutrálně nebo možná se špetkou zahanbení se podíval na přemýšlícího Lokiho.
   "Toť vše? Pamatuješ si nějaké děv- ženy v šatech a nic víc?!" podivil se, ale v rámci možností krotil svůj vztek. Zlobí se na něj, že se nesnaží vzpomenout si na svého nesmrtelného milence a raději se motá myslí na bojištích a v horách? Zlobí se na ty nacistické zrůdy za to, že ho vytrhli z jeho života? Nebo se snad zlobil na sebe, že tu s ním nebyl častěji...? Ne! Loki za to nemůže! To ti němečtí parchanti!
   "Pokud vím, teď je řada na mně," vytrhl ho ze zamyšlení Bucky. "Vsadím se, že ses tady neobjevil náhodou. Odkud mě znáš?"

   "Nemůžeš mne tu nechat," vykřikl, ale znělo to spíše zoufale než výhružně. Měl slzy na krajíčku, spodní ret se mu třásl a celkově připomínal malé dítě, které právě zjistilo, že jeho oblíbená plyšová hračka se roztrhla a už nejde zašít.
   "Já za to nemůžu, Loki. Svět je ve válce a povinností nás všech je bránit svou rodnou vlast," pravil Bucky omluvně a položil své dlaně na jeho ramena. Bůh se mu pokusil vytrhnout a tak si ho natiskl k sobě, aby mu nemohl utéct.
   "Ne, ne, ne! Oni tě zabijí, já tě nepustím!" vzlykal černovlásek, už úplně kašlajíc na své ego či sebeovládání.
   "Pssst... to bude dobré, zlato. Vypadá to příznivě, brzo budu doma. Pokud všechno vyjde, za chvíli máme z krku Japončíky v Pacifiku, skopčáky-"
   "Ne! To jsou jen idealistické představy, které se vůbec nemusí stát skutečností. Nechci, aby se ti něco stalo, Bucky... Já znám válku, vím, co znamená přežít byť jen jednu bitvu. Viděl jsem umírat své blízké, můj bratr nemálokrát neměl daleko od smrti a já o něj měl takový strach. Málem jsem o něj přišel. Nemůžu tu samou beznaděj zažít i s tebou! Miluji tě." Poslední slova mu už přes pláč nešla ani rozumět, ale Barnes věděl, co tím myslí.
   "Loki..." zašeptal voják, zvedl jeho obličej ze svého ramene, aby se na něj mohl dívat. "Jsi nejdůležitější člověk v mým životě a já tě neopouštím. Ne navždy. Vrátím se ti, slibuju," dodal, pohladil ho po tváři a políbil ho na třesoucí se rty.
   "A co kdybych..." špital Loki a rozostřeným pohledem se skrz závoj slz díval do lesknoucích se modrých očí. "... ti prozradil, že nejsem člověk."

   "Řeknu ti to," odpověděl po menším rozmyslu bůh a prudce vstal od stolu. "Avšak ne zde," dodal, narazil si kapuci a pokynul mu, že má jít za ním.
   "Vždyť jsme to ještě ani nedopili," pokusil se Bucky protestovat, ale instinkt mu říkal, že není dobré na sebe znovu upozorňovat v místnosti plné lidí. Černovlasého Asgarďana to ale ani v nejmenším nezajímalo a razil se cestu k východu. Cestou ještě před překvapenou servírku položil bankovku. Na vteřinku Jamese napadlo prostě zmizet na záchodě a protáhnout se zadním oknem, ale nejspíš zvědavost byla silnější než jeho obvyklá ostražitost. "Mně to pití chutnalo," neodpustil si a Loki se uchechtl.
   "Nyní je čas, abys mne zavedl k tvému bytu, kde budeme mít soukromí," řekl klidně a Bucky vykulil oči.
   "Jsi upad, ne? Ani mě nehne," odsekl- znělo to trochu pubertálně- složil ruce na prsou a odvrátil zrak.
   "Ale no tak... Bucky." Po vyslovení jeho jména muž viditelně zpozorněl, lehce sebou škubl, ale i tak se dál snažil hrát nezájem. "Jak myslíš," doplnil, když se dál nic nedělo. Loki nakráčel doprostřed chodníku, otočil se směrem k davu na protější straně a hlasitě zvolal:" Místní občané, neuhodnete, koho jsem zde na-"
   "Zbláznil ses?!" vyjekl voják a už byl u něj a zakrýval mu zdravou rukou v rukavici ústa. Pár lidí k nim vzhlédlo a zvědavě si ty dva blázny prohlíželo.
   "Dostaneš svou odpověď, až ve svém obydlí. Přijmi to riziko možnosti prozrazení nebo mne tam zaveď," nenechal si to vyšší vymluvit a usmál se, když Buckyho dlaň zmizela v bohových rtů.
   "Proč bych ti měl věřit, že jakmile ti ukážu svůj byt, tak mě hned nepráskneš?" zavrčel.
   "Budeš to muset risknout."
   "Nenávidím tě," zamumlal Barnes nasupeně a pomalu vykročil po chodníku doleva. Loki se usmál nad svým malým vítězstvím a brzy už spokojeně kráčel vedle něj. "Taky tě miluji," pronesl vesele.
   "Jedno mi vysvětli," promluvil po delší době ticha první kupodivu právě Winter soldier. To už se stmívalo a oba muži už začínali být unavení, aniž by to ani jeden z nich dal najevo. Zároveň se dostali do temnější Londýnské čtvrti, do které by nikdo normální nevkročil. Copak ale oni byli normální? "Proč ta kavárna, když si mi to divadlo mohl udělat okamžitě, hned mi začít vyhrožovat a vykašlat se na nějaký oblbující kecy?"
   "Chtěl jsem získat tvou důvěru a respekt," vysvětlil černovlasý.
   "Tak to se ti fakt nepovedlo," zalhal částečně smrtelník. Něco v něm tajemný únosce vyvolával, ale nebyl si tak úplně jistý co.
   "Vskutku?" uchechtl se bůh chaosu, když stanuli před vchodem do další špinavé bytovky. Opět vypadala z větší části neobydleně. "Právě jsi mne zavedl ke svému úkrytu, nebo snad k dalšímu falešnému bytu, což bych ti neradil, a to mi jako důkaz, že jsem na tebe zapůsobil, stačí.
   "Jsi psychopat! To je to jediný, co si o tobě budu myslet," zamrmlal Bucky a neochotně vešel dovnitř s bohem lsti v patách. Vystoupali pár poschodí, než vytáhl voják z kapsy klíček, ale před odemknutím se zastavil a pohlédl na Lokiho.
   "Jak ti můžu věřit?" zeptal se a Asgarďanovi se zdálo, jako v jeho hlase slyšel slabý náznak strachu.
   "Prostě mi věř. Věř, že tohle není mým cílem," odpověděl mu tentokrát bez jízlivosti nebo povýšenosti. "Chci ti pomoct, ne ublížit."
   Hnědovlásek si ho prohlížel s pevně semknutými rty. Hlavou se mu motalo tisíce myšlenek najednou. Jak by mu mohl někdo pomoct? Ještě včera se úspěšně všem vyhýbal, žil život v utajení, kdy se stěhoval z místa na místo, když někdo v okolí pojal podezření. Zařizoval si nové identity a když už se zdálo být vše v klidu a on už viděl šanci v normálním žití, normálním bydlení a práci, najednou BUM! Černovlasý blázen mu to celé překope. Měl chuť ho zabít... a zároveň ho poznat.
   Mlčky kývl a oba se ocitli uvnitř.
   Loki se rozhlédl kolem, nebylo toho tady moc k vidění. Rozhodně to ale vypadalo esteticky lépe než zvenku. Z obou stran bílé chodby byly dvě místnůstky, vypadající trochu jako ložnice či obývák a kuchyň, přičemž odhadoval, že na konci bude ještě koupelna. Vybaveno to tu měl Barnes hodně skromně, nábytek vesměs žádný. Jediné, co se tu zřejmě nacházelo od majitele téhle bytovky, byla maličkatá kuchyňská linka a jedna židle. Poté se tu válely ještě dvě velké nevybalené tašky a spacák, co si stačil bůh neplechy všimnout.
   "Budeš tu ještě dlouho stát?" přerušil podivné ticho opět mladší a pokynul mu, aby se posadil na židli a jelikož tu jiná možnost nebyla, on sám kecnul na spacák opřený o zeď čelem k němu.
   "Ne, takto to nepůjde," zavrtěla nechtěná návštěva hlavou a poklekla vedle něj. Vzal ho za ruce stále schované v rukavicích.
   "Co to děláš?!" vylekaně zaječel Bucky a pokusil se mu vyškubnout, ale Lokiho stisk byl příliš pevný.
   "Podívej se mi do očí," přikázal mu Asgarďan a zároveň se snažil udržet na místě. "Udělej to!"
   "Proč?" zachrčel James. Už byl unavený, zpocený od snahy se vyprostit a ten cizí chlápek mu už lezl pěkně na nervy. Kdo si myslí, že je?! Spíše z vyčerpání naň pohlédl, tmavě modré a pichlavě zelené oči se střetly.
   "Já ti pomáhám, Bucky, můžu ti navrátit vzpomínky, slyšíš?!" Smrtelník sebou jen zaškubal v odpovědi. "Poslouchej, musíš mi věřit! Dokážu lidem vlézt do hlavy. Můžu zjistit, co si kdo myslí, najdu i zapomenuté. Můžu ti pomoct," opakoval stále dokola, až se Barnes docela zklidnil. Zmateně, nechápavě, ale zároveň ztraceně si ho prohlížel. Putoval očima po výrazných rysech v bledém hubeném obličeji a hledal v něm něco, co by mu dokázalo, že ho ten muž chápe, že mu rozumí. Něco, co by mu řeklo, že mu může věřit.
   Připadal si slepý.
   "Co- cože?" vydechl.
   "Už jsem to zkoušel, mohu projít tvým mozkem," vysvětloval Loki. Cítil, že hnědovláskovy svaly začínají povolovat a proto pomalu pouštěl jeho zápěstí. "Potřeboval jsem klidné místo, proto jsme tu. A teď potřebuji tvůj souhlas. To je součástí rituálu, bez něj nesmím v tvém myšlení a paměti nic měnit a přetvářet. Podvol se, prosím, ať ti mohu pomoct, Bucky."
   James měl pootevřená ústa a zdálo se, že jeho zrak zdobí čerstvě zrozené slzy, první za velmi dlouhý čas.
   "Uzříš, jak zapadám i já do tvého příběhu. Navrátím ti vše, co-"
   "Udělej to," špitl Winter soldier nečekaně. Možná už měl všeho dost a přestávalo ho to bavit. Uviděl naději... a chopil se jí.

   "Co tím myslíš, Loki?" nechápal modrooký a stále se naň díval. Toužil otřít ty slané slzy ze zarudlých líček a líbat je tak dlouho, dokud by Asgarďanovu tvář nerozzářil ten sladký a šťastný úsměv, do kterého se zamiloval.
   "Nevěříš mi?"
   "Nevím, o čem mluvíš..." přiznal. Řekl mu, že není člověk. Nějak mu nedocházelo, co by tím mohl myslet.
   "Ukážu ti to," zašeptal Loki, slzy si otřel rukávem, chytil Buckyho za jednu ruku a už ho táhl ven z bytu. Překvapený smrtelník to sotva stačil postřehnout a už stál venku, konkrétně vzadu za domem na zahradním dvorku.
   "Co to-"
    "Věříš mi?"
    "Já ne-"
    "Věříš mi?" naléhal dál černovlásek.
    "A- ano."
   Stále ho držíc zvedl pohled k obloze. "Heimdalle, otevři Bifrost."

   Laufeyson přiložil dlaně na Barnesovy spánky po obou stranách hlavy.
   "Neměj obavy, teď tě líbat nebudu," ujistil ho s úsměvem.
   Nižší muž na sucho polkl a nepřestával udržovat oční kontakt se svým- už ani moc ne- únoscem.
   "Bude to možná jen lehce brnět, možná i usneš, avšak stále mi musíš důvěřovat," pronesl ještě směrem k Jamesovi, který na znamení pochopení kývl.
   Cítil, jakoby se jeho hlavou proháněly drobné elektrické jiskřičky, sem tam mu před očima blýskl nějaký obraz. Oči se mu klížily, začínal se cítit jako omámený. Jako ve snu... nebo na drogách. Co to s ním, sakra, dělá?
   "L- Loki..." vyděšeně.
   "Ještě ne, Bucky, ještě-" zarazil se, když si uvědomil, že venku slyší hromobití. Vlastně na to přišel pár vteřin před tím, než blesk udeřil nepříjemně blízko jejich oknu s obrovskou řachou. Asgarďan ztuhl a naposledy ke svému společníkovi zvedl pohled. Nemusel se otáčet, pochopil, co se děje.
   "Zatraceně," špitl, když se okno rozletělo na kusy a dusavé kroky boha hromu se neúprosně blížily k nim.

O bratrech a holi - epilog

Štěstěno, poklekni před Lokim!

Na Mitgardu svítá slunce a Thor právě otevírá své rozespalé modré oči. Se vší opatrností ze sebe sejme Janinu ruku, která jej objímala po celou noc, a vstane. Obleče si své tradiční brnění asgardského prince a než opustí byt, umístí na stůl kytici růží, jako poděkování za ty překrásné tři dny, které zde strávil. Pak už za sebou jen tichounce zavře dveře a vyjde na ulici do nového svěžího rána.
"Ó, ty můj romantiku... růže? A co takhle pusa na rozloučenou?" ozve se rozespalý hlas ze dveří.
"Jane, má milá! Nezamýšlel jsem tě probudit. Ale když už jsi vstala...," Thor se dvěma ráznými kroky vrátí zpět k dívce do dveří a pevně ji obejme:
"Čas strávený zde mi byl opravdu skvostným zážitkem. A... jsem také rád, že jsem se alespoň někomu svěřil, jak to je vlastně doopravdy s tou bratrovou nenávistí. Zahlížíš teď na něj lépe?"
"Mno... prožil si díky tobě perné chvilky, ale to z něj pořád nedělá světce nebo obětního beránka. Zabil stovky lidí Thore!"
"Dobrá, dobrá. Ale vždycky to bude můj malý bratříček. Určitě byste si padli do oka, kdybyste se více poznali. Loki je chytrý a dovede být i...,"
"NE, děkuju, opravdu radši ne. Kde vůbec je teď ten parchant?"
"Já nevím. Poté, co předstíral svou smrt a vzápětí utekl jsem o něm nedostal jedinou zprávu."
"Aha... tak to je dobře. Kdy se zase vrátíš?"
"Brzy Jane, brzy. Kdy má tvá babička čas?"

...

"... A v tom šíleném vzteku jsem tu prokletou hůl o toho tupce bratra zlomil. Ztratil jsem cestu zpět k tobě a navíc jsem byl potupně potrestán, jako nějaký zlobivý fracek, a uvržen do domácího vězení."
Měsíční světlo prosvěcuje vodní hladinu a na jezerním dně vytvářejí podivné vlnící se obrazce.
Tmavovlasý pár sedí na jedné zídce jezerního města a z dálky k nim doléhá hudba z právě konaného bálu.
"Ale já se nevzdával a procházel jsem různými rozhraními a portály mezi světy, jen abych tě našel," pokračuje ve vyprávění vysoký muž s dlouhými černými vlasy, objímaje přitom modrovlasou ženu vedle sebe.
"A dokázal jsi to můj drahý, jsem na tebe hrdá. Co se stalo s tím tvým bratrem?" zajímá se Lenora.
"Stane se vládcem Asgardu. On měl zkrátka vždycky štěstí, hňup jeden."
"Nespravedlnost," zavrčí lokiho společnice.
"Ale už bych to s ním rozhodně neměnil. Když mám tebe...,"
Lenora přeruší Lokiho sentimentální chvilku, chytí jej za ruku a táhne ke zdroji znějící hudby.
"Tak pojď, přece nezmeškáme bál k našim vlastním zásnubám! Otec král už určitě zuří."
Bůh neplechy kráčí ruku v ruce se svou láskou, princeznou jezerního království, Lenorou. Brzy se stane králem této rozlehlé krajiny, všichni jej zde ctí a mají k němu obdiv...
Snaží se držet své nadšení co nejvíce na uzdě. Kdyby si připustil všechno to nenadálé štěstí, asi by musel pobíhat všude okolo a líbat vše živé, na co by narazil, což by mu poněkud pocuchalo pověst.

Nakonec bude muset tomu svému nemožnému bratrovi ještě poděkovat!

KONEČNÍK :p

Já nemůžu

Tahle povídka je taková dost dramatická, ale je to Thorki. Z Lokiho jsem udělala oběť, ale tak snad to moc nevadí, je mi ho docela líto teď. :D Moc se do toho vžívám. Ale vážně, je to takový dost smutný psycho...
Jo a je to těsně po tom, co se Loki dozví o svém původu a pak už je to čistě fanfikce, takže žádnej všeotec v kómatu, žádnej pád z Bifrostu... žádní Avengers.
Jop, je to... divný? Asi.
Ale co už? :D

Maya

Ps: Oslavili jste včera narozeniny, vy víte koho? :3

   S přerývavým dechem se probudil. Už to tu bylo zase! Pronásledovaly ho noční můry, zlé sny o jeho původu. Myšlenky ho nabádaly zradit, vzepřít se těm, kteří se k němu zachovali nespravedlivě a krutě se jim pomstít. Viděl tvář svého otce, svého pravého otce- Laufeye, který ho nabádal ke zlým činům. Doufal v Lokiho slabou vůli, doufal, že díky němu zničí to odporné honosné království a sám se chopí vlády. Chtěl-

   "Loki, jsi v pořádku?" Blonďatý bůh strčil hlavu do jeho pokoje a v šeru pozoroval svého bratra sedícího zdrceně na posteli. Druhý muž mu neodpověděl.

   "Zase zlé sny? zeptal se soucitně a vkročil k němu do místnosti, kde se postavil k jeho lůžku.

   "Pořád ty samé."

   "O čem jsou?" posadil se na okraj.

   "To není důležité."

   "Ale... Má to něco společného s tím, co jsi se nedávno dozvěděl o svém původu?"

   Černovlásek jen mlčky přikývl a nechal se svým bratrem láskyplně obejmout.
   "Nepodléhej tomu, jsi silný, vím to," zašeptal mu do ucha a pak se od něj zase odtáhl. Lokiho zahltila neskutečná prázdnota, potřeboval uklidnit.
   "Zůstaň tady dnes se mnou," požádal ho mladší potichu a jemně ho chytil za zápěstí.
   "Ty se bojíš?"
   "Nebojím!"
   "Tak tedy dobrá," usmál se.
   Loki mu uvolnil polovinu postele a část deky. Thor k němu ulehl a zavřel oči. Jak je to dlouho, co takhle naposledy leželi u sebe a jeho malý bratříček si vymýšlel všemožné příběhy a hrál si s iluzemi, aby ho zabavil? Už řada let...
   Unaveně se přetočil na bok trochu neohrabaněji než, když byl ještě dítě a jen zašeptal: "Dobrou noc, bratře."
   "Tobě také," ozvalo se již spokojeněji.
   Ráno se Loki vzbudil první a zjistil, že má svou levou ruku omotanou kolem Thorova těla. Ušklíbl se nad tím a pustil ho. V poslední době cítil, že se ostatním, včetně jeho, vzdaluje, odcizuje. On ale nechtěl! Nechtěl, ale nějak tomu nemohl zabránit, byl prostě jiný a propast mezi nimi se čím dál více zvětšovala.
   Jeho bratr se ze spánku otočil k němu, pusu otevřenou a tiše chrápal. Vlasy měl napadené do obličeje a tak mu je Loki opatrně odhrnul. Viděl, jak mu po bradě teče slina a musel se zasmát. Bylo to roztomilé, ale ne tak, jako když byli malí, bylo to jiné, nové a zvláštní.
   Na co to zase myslíš, Loki? Zakroutil sám nad sebou hlavou a šel se obléct. Nakonec ho něco napadlo. Posadil se naproti posteli, na které se stále rozvaloval Thor, se svým starým skicářem a tužkou. Už to dlouho nedělal, tedy už dlouho nekreslil někoho opravdového, kdo by mu stál- teď spíše ležel- modelem.
   Po hodině byl obrázek skoro hotový a blonďák se začal probouzet. Hlasitě zývnul, zamrkal a spatřil usmívajícího se Lokiho.
   "Dobré ráno, Thore."
   "I tobě, bratře. " Protáhl se a pak si všiml, že má něco v ruce.
   "Co to máš?"
   "Nic."
   Vstal a jen v kalhotách na spaní se vydal k němu. Na tváři mu hrál uličnický úsměv.
   "Ukaž."
   "Nene."
   Pažemi si ho přitáhl k sobě a snažil se mu skicář sebrat. Chvíli se prali, než Loki nechal kresbu zmizet.
   "To není spravedlivé," zaprotestoval hromovládce dotčeně, když zjistil, že není o co se přetahovat. Černovlásek pokrčil rameny.
   "Prosím, Loki," nahodil ten naprosto nevinný výraz, vykulil modrá kukadla a zatvářil se ublíženě. Jako malé princátko tento svůj pohled využíval celkem často a každý pod ním vždy roztál... Ačkoliv to bylo už hodně dávno, co to na někoho takhle zkusil, i tentokrát to zabralo.
   Loki jen něco zamručel a v Thorových rukách se objevila jeho malba. Překvapeně si ji prohlížel.
   "To je... úžasné, bratře." Bohovi uličnictví se rozzářila tvář a blonďák se na něj zeširoka usmál.
   "Netušil jsem, že takhle překrásně maluješ."
   "To nikdo," přiznal.
   "Je to nádhera! Co vše kreslíš?" zajímal se.
   "Většinou krajiny, nějaká hezká místa a také abstrakce."
   "Je to moc hezké. Mohu si to nechat?" zeptal se s jiskrou v očích.
   "J- jistě, proč ne?" Loki byl rád, že se mu líbí, ale zároveň mu bylo trochu líto, vzdát se obrázku osoby, u které měl strach, že se mu odcizí a zmizí mu. Zase to pesimistické uvažování...
   "Děkuji," zacvrlikal muž a za chvíli odtančil do svého pokoje. Loki tam zůstal sám, ale najednou ho znovu políbila múza, usedl ke stolku a pustil se znovu do malování.
...
   "Nepatříš tam a ty to víš," zašeptal mu do ucha a jemu naskočila husí kůže. Otřásl se, když ho za paže chytil svými ledovými prsty a vykřikl, když se jeho nehty zarazily do masa.
   "N- nech mě být," řekl tiše, snažil se nedát najevo strach, ale i tak to znělo zoufale.
   "Přijď domů, synu, čekám. Čekám já i celý Jotunheimský lid... můj lid. Jsi můj nástupce, mé království bude tvé, jen se musíš nejdříve zbavit jich. Neříkej, že je máš rád, oni tebe ne a ty to víš. Hloupí, hloupí Asgarďané..."
   "L- Laufey-"

   Probudil se opět politý potem. Vstal a naboso docupital opláchnout si obličej. Chtělo se mu křičet, řvát, mstít se, ale věděl, že se musí ovládat. Už kvůli sobě, protože si nemohl přiznat, že je slabý, že jim snadno podlehne, a také kvůli Thorovi, který v něj vždy věřil, zatímco ho ostatní jen tiše trpěli a pohrdali ním.
   Thor! Ten mu pomůže! Prošel chodbou a vkročil do jeho pokoje bez zaklepání. Zahrabal se k němu pod peřinu a přitiskl se na něj, čímž ho probudil.
   "...Loki?"
   "Vše je v pořádku, Thore, spi dál."
   "Zase ty sny?" zeptal se potichu a ve tmě spatřil jen jeho lesknoucí se oči.
   "Ach, Loki," přitáhl si ho k sobě. "Nedovolím, aby ti někdo ublížil, nikdy! Stále jsi můj malý bratříček."
   Byl to zvláštní pocit, připadal si tak strašně sentimentálně, ale děsila ho představa, že by ho teď Thor pustil a nechal ho trápit se samotného. Hromovládce byl jediný, kdo mu rozuměl, kdo ho chápal a kdo ho měl rád. Nechtěl ho už nikdy pustit!
...
   "Nesnáší tě! Pohrdají tebou, jsi pro ně o dopad!"
   "To není pravda, Thor mě má rád," vykřikl Loki a znělo to dětinsky.
   "Nic si nenamlouvej, můj synu, tohle je tvým osudem." Laufey zkřivil svou tvář v odporném šklebu a rukou ukázal na ledovou krajinu.

   Už nemohl! Myslel, že má dost pevnou vůli, ale teď si připadal, že se zhroutí. Jediná myšlenka, která ho udržovala při smyslech, byla ta na boha hromu. Trvalo to již velmi dlouho, co si takhle rovnal věci v hlavě a došlo mu něco velmi důležitého... Nemohl bez něj žít. Vše se točilo jen kolem toho blonďáka a on měl pocit, že už to nevydrží. Ach, jak moc chtěl svého bratra...
   Po paláci se vláčel jako mátoha, sotva se vlekl. Neměl nic lepšího na práci, než procházet se chodbami sem a tam a čmárat své obrázky, které se mu  na stole jen kupily. Do těla mu vjel nový život, když ho napadlo, najít Thora, aby mu je ukázal.
   Vkročil do velké hodovní síně, kde se jeho bratr bavil s přáteli. Muži v rohu hráli na různé nástroje, jedna dívka jim zpívala a tleskala do rytmu a hromovládce, Fandral, Vollstag a Hogun seděli u stolu a pili, jenom Sif se vesele ubytovala Thorovi na klíně. Měli zde spoustu jídla, ale tohle Lokiho ani trochu nezajímalo. V očích se mu divoce zablýsklo, když ty spatřil chechtající se páreček.
   "Loki," vypískl Thor s plnou pusou pečeně a bůh neplechy na něm poznal, že je už značně opilý. "Pojď sem k nám," zavolal na něj vesele a černovlásek ho s povzdechem poslechl. Hodil zastrašující pohled na dívku na jeho klíně a ta mu ho škodolibě oplatila.
   "To je překvapení, kdo se to tu ukázal," uchechtl se Fandral a před Lokiho hodil korbel piva. "Nevypadáš moc dobře, Loki, perná noc?"
   "Řekni nám, kterou jsi tentokrát udělal tou šťastnou?" přidal se i Vollstag za hlasitého odkrknutí.
   "Ještě jsem tě s dívkou neviděla," řekla mladá válečnice popravdě a neodpustila si mírný úšklebek. Jak moc miluje boha neplechy, všichni věděli. Bylo to jako časovaná bomba.
   Loki tyhle oslavy všeho možného neměl vůbec rád, nezajímal se, co se slaví a ani se nezapojoval. Thor si ho jednou rukou přitáhl k sobě na stehno, těsně vedle té pokušitelky, druhou pohupoval vesele se svým nápojem a na tváři měl připitomělý úsměv.
   "No jistě, náš Loki je jen trochu, eh... zvláštní?" podotkl znovu Fandral. Všichni se rozesmáli a v dotčeném bohovi začal narůstat vztek. Místnosti se nesl pach alkoholu, bylo mu z toho odporně.
   "Pochybuji, že mu některá dala sáhnouti alespoň na ňad-"
   "A dost!" zařval Loki tak hlasitě, že i kapela přestala a on sprškou magie srazil vše ze stolu na zem. Prudce se Thorovi vytrhl z objetí, zakřičel nějakou nadávku a vytratil se.
   "O co mu jde?" zeptala se Sif a hodila pohledem po hromovládci. Ten ve vteřině značně vystřízlivěl a vyrazil za ním. Sotva ho stačil zahlédnout, ale po chvíli ho zase ztratil.
   Nemohl ho najít. Byl ve svém pokoji, poté i v Lokiho, ale on nebyl nikde k nalezení. Pak ho ale napadlo zajít do zahrad, kde ho skutečně našel sedět vzadu pod stromem u jeho oblíbeného jezírka.
   "Bratře, jsi v pořádku?" Usedl k němu a ucítil chlad. Loki měl hlavu v dlaních, jeho kůže měla modrý- Jotunheimský odstín a celý se třásl.
   "Loki, podívej se na mě." Odhrnul mu ruku z obličeje a následně zasykl, když mu ledový dotek popálil kůži. Spatřil slzy v černovláskových rudých očích.
   "Raději se mne nedotýkej," zašeptal Loki a pokusil se od něj odsunout, ale on ho nenechal. Chytil ho za paže zahalené v dlouhých rukávech, ale i přes ně to příšerně studilo. "Co to děláš, Thore?" zeptal se a díval se na něj. Veškerý jeho vztek byl pryč, cítil jeho dotek, tak teplý, uklidňující a příjemný. Teplo, které z něho vycházelo mu dodávalo pocit štěstí a modř z jeho kůže pomalu ustupovala.
   "Nikdo mému modráskovi ubližovat nebude," usmál se. "Jsi můj malý bratr a slibuji, že tě budu navždy chránit," dodal ještě tiše a znovu si ho přitáhl do objetí. Konejšivě ho hladil po vlasech.
   Lokimu bylo tak dobře jako nikdy. Zavřel na chvíli oči a přitiskl se k němu, jak jen to šlo a aniž by si to uvědomil, rukou mu svíral bok.
   "Thore?" zamumlal po určité době.
   "Ano?" probral se Thor. Chvíli se totiž zdálo, že usnul.
   "Miluji tě," špitl.
   "I já tebe, bratře," řekl mu blonďák klidně.
   Zelenooký bůh o tom přemýšlel už moc dlouho. Bylo to nepřístupné, pro něj nové a neprozkoumané, ale musel to udělat. Trápil se už dost času.
   "Myslím to jinak." Stáhnul si jeho obličej níž a spojil jejich rty. Byla to velmi krátká doba, ale Loki měl pocit, že se čas i celý svět najednou zastavil a trvalo to věky. Rozený Jótun s láskou líbal ty sladké teplé rty, přejel po nich jazykem a nevnímal to, že jeho společník se leknutím ani nehnul. Pokračoval a neodtrhl se od něj do té doby, než ho Thor odstrčil.
   "Co to děláš, Loki?" vyjekl zděšeně.
   "Chci tě, Thore," zašeptal a zkusil ho znovu políbit, ale on už se nenechal. Zrudnul a neohrabaně se vyškrábal na nohy.
   "To- tohle není správné, Loki."
   "Myslel jsem, že mě miluješ, tvrdil jsi to," zoufale.
   "Ano, to jsem nelhal. Avšak myslel jsem tím svou oddanost jako k bratru."
   "Jsi jediný, komu mohu věřit, to jsi mi říkal, to jsi mi tvrdil. A já ti věřil, Thore, tak moc jsem ti chtěl věřil," vyštěkl. Slzy se mu znovu draly do očí a rty se zkřivily v nešťastné grimase.
   "Nikdo tě nemiluje, je to pouze klam. Všichni jsou to lháři a zbabělci, nevěř jim."
   Thor tam zůstal stát ještě dlouho potom, co se Loki vypařil. Nemohl tomu uvěřit, celému tomu nerozuměl. Kdyby tak jen jeho bratr věděl, kolikrát na to on sám pomyslel, kolikrát se sám málem neovládl, kolikrát se mu záměrně vyhnul, jen protože ho chtěl.
   "Ach, Loki," pronesl tiše do prázdné zahrady a zadíval se na lesklou hladinu jezera. Možná to tady všechno začalo. Chodívali sem jako malí kluci, schovávali se zde před chůvami či matkou, když měli zlobivou náladu a váleli se na trávě. Většinou si povídali dlouho do noci, bojovali spolu a škádlili se. Hromovládce si myslel, že z toho vyrostl a že z dětské lásky se trápit nemusí. Zvládal to... až do teď. Přesněji do té doby, než mu o svých citech řekl Loki. Už byl znova ztracený a bezradný.
   Musí ho najít!
   Černovlasý bůh utíkal. Ignoroval všechny pošklebačné obličeje kolem něj, stíral si slzy a běžel pryč od toho všeho.
   "Bylo to jen otázkou času. Jeho náklonnost sis pouze nalhával, je stejný jako ostatní. Nemiluje tě, nikdo z nich tě nemiluje, jsou všichni stejní, do jednoho. Vrať se domů, můj synu, společně se pomstíme."
   Lítost nahradil vztek. Ne, Thor nikdy nebyl jeho bratr, nikdy ho nemiloval! Bohovo srdce se proměnilo v kus kamene, už to necítil, necítil lásku.
   Jen počkej, Asgardský lide! Jeho jméno je Loki Laufeyson... A je synem svého otce!
...
   Král ledových obrů seděl na svém monstrózním trůně a jeho odpornou tvář ozdobil úšklebek, když před ním stanul černovlasý bůh lsti. Loki si ponechal svou normální podobu bez modré kůže, ale ve výraze v jeho obličeji bylo něco, co tam dříve nebylo. Něco se změnilo, zlomilo ho to a před Laufeyem teď stál muž bez emocí... alespoň bez těch kladných. Jako kámen.
   "Jsi zpět, můj synu," konstatoval král a předvedl něco, co připomínalo vítězoslavný úsměv.
   "Jsem."
   "Říkal jsem ti to, Ásům se nedá věřit, jsou falešní. Zaslouží si smrt, do jednoho. Hrají si na ty dobré, avšak pravdou je, že patří mezi ty nejhorší."
   "Máš pravdu," řekl mladý princ bezbarvým hlasem. "Otče."
...
   Blonďák už nějak dobu nemohl pořádně spát. Ihned po zmizení Lokiho se vydal k Heimdallovi a ten mu potvrdil jeho obavy o tom, že vyrazil do Jotunheimu. Odin mu výslovně zakázal vracet se do té země a dával naději tomu, že se bůh neplechy vrátí sám. Po několika týdnech tam vyslal menší vojsko, bylo pryč již pár dní a zprávy zatím žádné.
   Thor často trávil čas na tom místě, kde se s ním viděl naposledy- u průzračného jezírka, opřený o strom. Samota mu pomohla pořádně si uvědomit, jak hloupý byl. Chyboval, když Lokiho odstrčil a moc dobře to věděl. Po tolika letech se zbavil své zamilovanosti, dokázal žít normálně, dokud mu v tom černovlásek neudělal opět chaos. Jak on toužil po tom vrátit čas, obejmout o a zlíbat jeho tvář... a sám sobě vrazit.
   Všiml si muže na koni v dálce u lesa. Poznal v něm jednoho z poslů. Okamžitě mu vyběhl naproti a brzy přešlapoval před bránou paláce.
   "Kantire, co se stalo? Pověz," přikázal mu hromovládce hned, jak k němu oř doklusal.
   "Ostatní nezvládli utéct, zajali je," odpověděl mu muž, byl úplně bledý a neměl daleko od pláče.
   "Kdo? Jótunheimský lid?"
   "Ano, princi."
   "A co můj bratr?"
   "Jeho vidět nebylo, avšak Heimdall potvrdil, že zamířil tam," popotáhl naposledy, potom se Thorovi omluvil a vydal se z povinnosti za všeotcem. Blonďatého boha píchlo u srdce.
...
   "Míří sem! Ledoví obři se už blíží," zoufale křičela jedna z poddaných, snažící se zakrýt slzy.
   Odin prudce vstal z trůnu a přikázal nejbližšímu strážnému, aby svolal armádu. Nezbývalo moc času.
   "Prošli přes Heimdalla," pokračovala žena s viditelným strachem. Frigga ji lítostivě odváděla pryč na rozkaz svého manžela.
   Přišel Thor již ve své zbroji a Mjollnir pevně svíral v ruce.
   "Je čas, můj synu. Obávám se, že nebude snadné je zastavit. Období míru je nestabilní už od svého počátku, již od oné bitvy v čase, kdy jsi ty poprvé spatřil světlo světa a válka mezi naším a jejich územím ustala. Nyní je čas znovu dokázat svou sílu."
   "Otče... Loki-"
   "Není tvým bratrem, nyní je to již jasné. Spojil se s nepřáteli, byla to jeho volba."
   Thor nemohl nic namítnout, otec by ho v tomhle nedokázal pochopit. Nikdo by to nedokázal.
   Mrazivá armáda stanula naproti té Asgardské. V čele stál samotný král Laufey a jakkoliv natahoval bůh hromu krk a očima těkal, kam jen mohl, Lokiho neviděl.
   "Ještě je tu možnost uzavřít mír, není nutné naše spory řešit bojem," zvolal Odin. "Vždy jsou i jiná řešení."
   Odpovědí mu byl jen bojový pokřik z druhé strany. Jakkoliv tento dlouhé tisíciletí trvající spor začal, teď to mělo skončit. Ať vyhrají ti či oni, vítězné království bude pouze jedno.
...
   Blonďatý muž znovu vykřikl, když ostří meče prořízlo jeho kůži, tentokrát na tváři a zanechalo po sobě dlouhou a hlubokou ránu, která se okamžitě zalila krví. Ohnal se kladivem a daného obra srazil k zemi. Poté si utřel trochu rudé tekutiny z obličeje. Zbraně nepřátel nebyly moc vynalézavé. Buďto používali klasické meče či palcáty nebo si je vytvářeli z ledu, což už bylo o něco horší a nebezpečnější.
   Celé Thorovo tělo zapulzovalo bolestí. Nevěděl, kolik hodin už stojí na nohách a odolává neustálým výpadům proti němu. Otec, Sif, Fandral, Hogun i Vollstag se mu už dávno ztratili z dohledu. Nyní stál daleko od paláce, došel tam, kam ho nohy i nepřátelé zavedli, a zjistil, že se ocitl sám. S unaveným povzdechem se chtěl k ostatním opět připojit, když ho ale zastavil hlas za jeho zády. Ve vteřině zapomněl na svou únavu a otočil se.
   "Mladý Odinson je již znaven?" uchechtl se Loki a pevně stiskl ledovou dýku v dlani. Havraní vlasy měl divoce rozcuchané, na pár místech zpřetrhaný svůj černý hábit a pod dírami se rýsovaly hluboké rány, na které se rozpáraná látka ošklivě lepila.
   Thor se zmohl jen na tiché zašeptání jeho jména. Uplynulo jen pár týdnů od jejich odloučení, ale on měl pocit, že se jeho bratr změnil k nepoznání. V jeho obličeji se zrcadlila všechna ta bolest, kterou si prošel, všechno to trápení skryté pod mstivou maskou. Šla z něj hrůza.
   "Máš strach?" zeptal se noční bůh a začal ho obcházet jako číhající kočka.
   "L- Loki... Nemusíš tohle dělat. Nepodléhej tomu."
   "Je pozdě."
   "To není pravda, bratře, nikdy ne- uááááh!" Z očí mu vytryskly slzy a stekly přes tváře se zaschlou rudou barvou. Upustil Mjollnir a prsty nahmatal čepel Jotunheimské zbraně zaražené v jeho břiše. Vyjekl, když její chladný povrch začal propalovat okolní kůži.
   Ztratil rovnováhu a přepadl na záda, oči stále pevně sevřené z důvodu nesnesitelné bolesti. Třikrát se znovu prudce nadechl a vydechl a rychlým pohybem, za použití veškeré síly, co měl, ji vyškubl ven a okamžitě odhodil. Loki ho ale nenechal ani odpočinout a nohou mu stlačil hrudník, až blonďák zalapal po dechu. Nehrál fér.
   "Teď už vidíš, že jsem ti roven? Vidíš to?!" zakřičel naň a stoupl silněji.
   "Vž- dy- jsi- mi- byl- ro- ven, bra- tře," snažil se mluvit, ale dech se mu zadrhával v krku.
   "Lžeš! Sám tomu nevěříš!" Pustil ho, aby ho naštvaně nakopl, čímž ho převalil na bok. Trvalo notnou chvíli, než se zase postavil na nohy a obrátil se k němu čelem. Lokiho pleť chytala znovu modrý odstín, kukadla mu žhnula vztekem a v ruce měl nyní dlouhý meč opět celý z ledu, chladný tak, že i na tuhle vzdálenost Thor jeho ničivou sílu cítil.
   Nepokoušel si ani přitáhnout kladivo. Nechtěl proti němu bojovat, nechtěl mu ublížit a hlavně stále věřil, že je to stále ten, kterého ze srdce miloval a nepatří k jeho nepřátelům.
   "Bratře... ne- chci bo- jo- vat." Mluvilo se mu ztěžka, obličej ho pálil a bolel, o ráně, velmi pomalu se hojící, ani nemluvě. Kůže na tom místě byla odporně spálená a to bývá i pro boha velmi bolestivé a špatně léčitelné.
   "Já naopak nevidím důvod, proč nebojovat."
   Další ranou ho znovu strhl k zemi. Thor nechtěl, ale byl nucen ho prudce odstrčit od sebe. Pouze se bránil, nechtěl zakusit ostří jeho zbraně.
   "Loki, přestaň, tohle je šílenství," odrazil jeho výpad proti němu a sotva se postavil, oba skončili opět v trávě. Bylo to už jen o tom, kdo se zvedne jako první.
   "Šílenství...? Šílenství?! Možná jsem šílený, Odinův syne, možná ano. Avšak záleží snad na tom?!" vydechl již znaveně a natáhl ruku, aby ho udeřil svou magií, než se vyškrábal na nohy a tasil svou zbraň.
   "Přestaň s tím, Loki, mýlíš se ve mne!" Vyhnul se mu.
   "Proč si myslíš, Thore?!" Podařilo se mu ho povalit znovu pod sebe, postavit se a přiblížit špičku meče až k jeho nosu. Byla od boha hromu jen pár centimetrů, ale i tak cítil, jak ho pálí na kůži.
   "Nedělej to," prosebně.
   "Tak mi pověz důvod."
   Srdce mu divoce tlouklo, měl pocit, že okamžitě omdlí, už se mu klížily oči únavou. Nasucho polkl a snažil se formulovat své chaotické myšlenky v hlavě ve smysluplné věty. Nakonec to vzdal a pověděl pouze to, co mu říkalo srdce.
   "Miluji tě, Loki. Vždy jsem tě miloval a vždy budu, nehledě na okolnosti," zachraptěl.
   Zarazil se, jen na malou chvíli, než se mu oči opět ohnivě zableskly a ústa se zkřivila v ošklivé grimase.
   "Lháři!"
   "Nelžu ti... Nikdy bych ti nelhal... auuhh... Miluji tě, b- bratře," šeptl vyčerpaně a zaklonil hlavu, aby si ji opřel o trávu a mohl si tak alespoň trochu odpočinout.
   "Přestaň s tím," zaječel bůh neplechy zoufale, než se znovu vrátil ke své zlobě. "Zemři, Thore," zakřičel a on ztratil vědomí.
...
   Pomalu se probouzel, skoro necítil své tělo. Když se ale trochu pohnul, zaúpěl, protože ho tak rozbolely všechny svaly. Bolestivě otevřel oči a zjistil, že se nachází v menší místnosti a leží na posteli. Vedle něj se nacházela pouze menší skříň a také okýnko, jinak zde kromě dveří nebylo dočista nic.  Slunce barvilo šedý pokoj do oranžova.
   Polkl, v krku měl stále sucho. Měl pocit, jako by měl hlavu prořezanou skrz na skrz. Chvíli se nehýbal, jen zpozorněl, když se dveře začaly otvírat.
   Dovnitř nakoukla černovlasá hlava. Oči se příchozímu muži mírně rozšířily, když viděl, že je pacient vzhůru a pomalu došel k němu. Kamenná tvář znovu postrádala veškeré emoce a mlčky se posadil k němu na postel.
   "Co se stalo?" zachraptěl tiše, zírajíc na jeho obličej, na kterém, když byl umytý, vynikly ošklivé jizvy.
   "Je konec... Vysoké ztráty, spousta pohřešovaných..."
   "Kdo vyhrál?" upřesnil Thor svůj dotaz i když tušil, že jeho mladší bratr ví, co tím myslel a nechtěl ho přerušovat.
   "Jotunheimský lid byl poražen. Zemřeli všichni do jednoho, včetně mého otce, takže Asgard může slavit. Pokud chceš království s většinou bojovníků nacházejících se mrtvých ve Valhalle nazývati vítězstvím."
   Thor si tiše oddychl, ale pak ho zase zachvátila lítost k jeho bratru.
   "A... A co Odin?"
   "Tvůj tatínek nyní přetrvává ve spánku bohů. A tví přátelé jsou v pořádku, pokud tě to zajímá."
   "Loki..."
   "Ne!"
   "Vím, že truchlíš, Loki, avšak muselo to dopadnout takto."
   "Nejsem smutný."
   Hromovládce se opatrně posadil, tak aby ho to bolelo co nejméně a pokusil se k němu posunout. Chtěl ho rukama obejmout, ale Loki se mu okamžitě vysmekl.
   "Neopovažuj se mne dotýkat!"
   Naštvaně vstal a vypochodoval ven z místnosti, doprovázen hlasitým bouchnutím dveří. Blonďák tak moc chtěl vstát a jít za ním, ať už to znamená jít kamkoliv. Chtěl se ho zeptat na tolik věcí a naopak mu tolik jiných věcí zase sdělit. Tělo ho ale zradilo a on zůstal unaveně ležet. Prohlédl si své břicho, které měl omotané obvazem. Když nakoukl pod něj, byly už po jeho zranění jen nepatrné stopy, takže mu s hojením musel Loki nějak napomoct.
   Po chvíli si všiml, že se na lůžku objevil tácek s jídlem a pitím.
   Když mu bylo lépe, stoupl si a s úlevou zjistil, že ho nohy poslouchají. S četnými zastávkami na odpočinek prošel úzkou chodbičkou, minul menší pokoj s druhou postelí, místnost s vanou, až vyšel ven z domku, který se nacházel uprostřed lesa, kterým prosvítaly sluneční paprsky a ukazovaly, že není tak temný a hustý, jak se na první pohled zdálo. Viděl Lokiho, jak sedí na dřevěném schůdku, otočený zády k němu. Usedl k němu a z úst mu unikl tichý sten, jak napnul svá stehna a ta se bolestivě ozvala.
   "Měl bys odpočívat," řekl černovlásek bez toho, aby se na něj vůbec otočil. To přinutilo Thora pousmát se.
   "To ty také, vzhledem k okolnostem."
   "Thore... tohle už neříkej, nestarej se o mě! Jsem dost silný na to, abych se se vším vyrovnal sám i bez tvé pomoci," pravil chladně.
   "Ale ty nemusíš být sám, jsem tu s tebou a vždy budu, Loki," řekl bůh hromu tak důrazně, jak mu to jen hlas dovolil. Spatřil Lokiho úšklebek. "Proč jsi ty mne zachránil, bratře? Proč jsi mne nezabil, když jsem ti ublížil?"
   "Protože mi to přišlo až příšerně jednoduché, nechat tě tam prostě zemřít vyčerpáním nebo proklát tvé ubohé tělo mečem," odpověděl bez většího rozmyslu a otočil se k němu. Mírně se usmál. "A ty ses ani nebránil... Jsi hlupák, Odinsone."
   "Hlupák, který tě miluje," podotkl a přitáhl si ho k sobě v objetí. Tentokrát se Loki nebránil. Vypadalo to, jako by veškeré snažení vzdal a už mu bylo vše jedno.
   "Nestačí mi říct jen pár sladkých slov. Já neodpouštím tak snadno," zašeptal, ale nepatrně víc se k němu natiskl.
   "Jsem vytrvalý, stojím si za svým cílem, jelikož ta odměna po namáhavé cestě je vždy to nejlepší."
   "A co je tvou odměnou?" zajímal se zelenooký bůh.
   "Ty," řekl mu Thor prostě. "A já se nevzdám, Loki, dokud mi neodpustíš a nebudeš chtít zůstat se mnou," pravil a políbil ho do vlasů. Nade všechno na světě po tom toužil a hodlal pro to udělat všechno. Pro něj.
   Ale Loki věděl, že ať bude dělat cokoliv, ať bude zapírat, hrát ledového prince a vyhýbat se mu... stejně mu odpustí. Protože on toho blonďatého blázna miloval.

O bratrech a holi - 5. kapitola

Tady je další kapitola, která tentokrát hraje na trochu smutnější notu.

*Niké*

----------------------------------------------------------------

Jezerní království

Je pozdní odpoledne, slunce barvy grapefruitu už pomalu mizí za obzorem a Jane ve svém bytě rozsvěcuje bílou štíhlou svíci. Staví ji na stůl před nedočkavého boha hromu, oběma nalije sklenku červeného vína a pak oběma přinese pečená bažantí prsa ozdobená čerstvou snítkou tymiánu na bělostných talířích. Dme se pýchou na své vlastní dílo, se kterým se dělala poslední tři hodiny.
"Ó, to vypadá vskutku nádherně," chválí poslušně blonďák.
Hnědovláska se usměje. To je alespoň romantika!
"Dobrou chuť!" Jane si opatrně ukrojí decentní kousek a labužnicky jej převaluje v ústech. Ano, tato kombinace koření a zvěřiny se jí opravdu povedla. Ale možná by to chtělo více propéct. V receptu psali hodinu  při osmdesáti stupních, ale však jí to přišlo nějak málo. Musí se svého přítele nenápadně zeptat, zda mu maso chutná... možná, že mu to nedostatečné propečení zkazilo celkovou harmonickou chuť, možná si dokonce všiml...
"*Mlask*Mohu si přidat, lásko?"
"Ehm... jistě, přinesu ti další porci. Mimochodem... jak ti to chutnalo?"
"Skvělá krmě, avšak je jí málo."
"Možná jsem to měla péct trochu déle. Nejsem si jistá, jestli jsou prsa dosti měkká."
Thor ani zdaleka neoplývá tak vybroušenými chuťovými pohárky. Obvykle se spokojí téměř se vším, jen pokud se to dá jíst a je toho hodně, a tak rezolutně vrtí hlavou, až jeho blonďaté vlasy létají vzduchem.
"Je to vý-bor-né miláčku."

...

Když nese astrofyzička ke stolu už třetí talíř bažantích prsou a pak se vrací ke svému vychladlému talíři, rozdrtí hromovládcovo mocné mlaskání zbylou romantiku jako kladivo těžké kladivo tenké střípky skla.
Když se pak blonďák řádně přesvědčí, že v pekáči nezůstal už ani kousek skvělé krmi, přitulí se ke své rozčarované dívce.
"Jsi ta nejchytřejší, nejkrásnější a nejšikovnější mitgarďanka. Ne každá žena umí ulovit divokého ptáka," praví a obejme její štíhlá ramena.
"Jak, prosím?"
"Inu, ten... bažant... určitě nebyl snadná kořist."
Jane protočí panenky a vyvlíkne se z thorova objetí:
"U nás se všechna zvířata pěstují! Ten bažant, kterého jsi snědl vyrostl nejspíš někde ve voliéře, kde jej uměle krmili a poté odborně zabili, zamrazili a dodali do obchodu, kde jsem si ho statečně koupila a nic jsem lovit nemusela. Tak se to tady na Zemi zkrátka dělá."
Asgarďan je jejími slovy velice překvapen, teď však není vhodná doba, aby se vyptával. Teď si musí svou dívku nejprve usmířit.
Chvíli nerozhodně hypnotizuje pohledem její záda ale vzápětí se mu tvář rozjasní. Dostal nápad.
"Jane?"
"Co je žroute?"
"Jenom, že by tě možná zajímalo, jak pokračovala ta příhoda."
"Chm!"
"Nemáš náladu? Nu, to je škoda. Zrovna v tom předposledním světě mě Loki začal nenávidět trvale, myslím. Kalich jeho zloby se naplnil až po okraj a přetekl," láká blonďák a spokojeně pozoruje, že se brunetin postoj znatelně uvolnil a je vidět, že naslouchá:
"Z té překrásné zahrady nás tedy runa podobná liteře "A" přenesla do světa, který byl zase zcela jiný, než ty předchozí.
První věc již jsme uzřeli, byla tráva. Nádherná, svěže zelená a vysoká tráva. Krajina tam byla stejně rovná jako na té podivné kamenné poušti, byla však nesrovnatelně živější a krásnější. Všude se rozkládala stříbřitá jezera plná vodního ptactva a vzduch tam hezky svěže voněl.
Když jsme se tam octli, nemohl jsem se nabažit toho nezvyklého pohledu. Vše bylo tak jiné, než u nás doma. Chyběly hory a lesy, ale přesto měl tento kraj neobyčejné kouzlo.
"Už zase jsme se netrefili," zaúpěl Loki zoufale:"Na Asgardu tě už jistě hledají a ani nevíme, kolik času tam uběhlo. Pokud došlo k časové diskontinuitě, je možné, že dokonce i celá staletí..."
"Jen klid, Loki. Podívej na tu nádhernou rozlehlou krajinu! Co se zde zase porozhlédnout? Třeba najdeme něco k snědku! To je ono, potřebuješ se najíst!"
Chytil jsem jej za ruku a proti jeho vůli jsem jej táhl vpřed. Došli jsme k jednomu z jezer a když jsme shlédli pod hladinu, zatajil se nám dech.
Dole, dole pod vodou byli lidé. Tedy, ne tak úplně, ale podobali se nám. Spatřili nás a opatrně vystoupili na souš a prohlíželi si nás. Moc se mi nelíbily jejich modré vlasy ani bledá pleť, ale mluvili naší řečí a říkali, že mají jídlo a tak jsme šli navštívit jejich podvodní obydlí."
"Cože? A jak jste tam propána dýchali?"
Hromovládce si ani nevšiml, jak se Jane ocitla u něj na klíně, ale rozhodně si nestěžuje.
"Ona to byla jakási podivná voda, ve které jsme mohli dýchat já i Loki. Bratr celou dobu téměř nic neříkal a jen si ty stvoření fascinovaně prohlížel a když jsme nedůvěřivě vstoupili pod hladinu a uzřeli jejich velkolepá obydlí, byl z toho jako u vytržení.
Čím méně se to tam v té tmě pod vodou zamlouvalo mě, tím více se tam líbilo Lokimu. U večeře strávil nejméně dvě hodiny rozmlouváním s ostatními a v jeho zelených očích jsem po dlouhé době zahlédl... štěstí. Přemluvil mě, abychom tam ještě zůstali, že chce celé jezerní město prozkoumat, a já svolil. Jakoby bratr dočista zapoměl na magickou hůl i na domov, trávil celé hodiny někde pryč a já se šíleně nudil na pokoji, jelikož mě toulky městem nikterak nebavily a s místními obyvateli jsem si nerozuměl.
A po týdnu jsem toho měl již vážně dost. Nedokázal jsem se těšit z Lokiho štěstí, když já sám jsem šťastný nebyl a tak jsem z dlouhé chvíle začal podrobněji prozkoumávat tu hůl. Po půlhodině pátrání jsem nalezl runu, která byla totožná s tou, vyrytou v čele odinova trůnu a poznal jsem, že to je naše cesta domů. Celý šťastný a hrdý jsem klacek vzal a pelášil najít Lokiho.
Když jsem jej konečně uviděl, byl v objetí s jakousi dívkou modrých vlasů a bledé pleti."
"Cože? On si tam našel holku?"
"Už je tomu tak. Dodnes velice lituji, že jsem jej od ní odtrhl, neboť to byla i podle jeho slov jediná žena, kterou mohl milovat."
"Ach... co jsi udělal?"
"Křičel jsem jako na lesy zaslepen štěstím:
"Loki, Loki už vím, jak se odsud dostat! Našel jsem správnou runu, je to ta stejná, která je vyřezaná..."
"Vypadni," zavrčel jenom.
"Ale Loki, můžeme se konečně vrátit domů," řekl jsem pomalu, abych mu celou situaci vysvětlil. Zdálo se, že to nějak nechápe.
"Ale já tam nepatřím. Na Asgardu mě každý nenávidí a toto místo jsem si zamiloval. Jsou tu milí lidé a líbí se mi tu a nikam nejdu. Jdi sám," odsekl a přitiskl k sobě tu modrovlásku.
Oba na mě hleděli se stejným chladným odporem v očích, že bych v tu chvíli přísahal, že jsou bratr a sestra.
Ale Loki byl MŮJ bratr a já se jej odmítl vzdát. Než stačil jakkoli zareagovat, popadl jsem jej, stiskl tu správnou runu a práskl o zem. Zablýsklo se a zazněl Lokiho výkřik:
"Lenoro," volal svou dívku v slzách.
Octli jsme se na Asgardu a já jsem skákal štěstím. Bratrovy slzy zmizely a nahradil je šílený vztek. Popadl první věc, kterou uviděl vší silou ji o mě přerazil. Ke vší smůle to byla ta magická hůl a on ji tím zničil, čímž si zničil i zpáteční cestu do jezerního města.
Chvíli své dílo jen beze slova pozoroval s prázdným výrazem v očích a poté se do mě pustil. Jsem silnější než on, ale tehdy jej hnala bezhlavá zloba.
"Thore, zlatíčko, jsi to ty, už jsme se tak báli!"
"Loki?! Okamžitě bratra pusť! Budeš uvězněn ve věži, dokud nevychladneš."
Matka a všeotec nás našli a byli radostí bez sebe, že jsem se vrátil. Ani se neptali, kdo z nás mohl za naši nepřítomnost a jako vždy potrestali Lokiho, jelikož se na mne neustále vrhal a pokoušel se mě zabít."
"A to jsi nic neřekl? Vždyť to nebylo právě spravedlivé."
"Já jsem to tehdy tak nebral. Za spravedlnost jsem považoval lokiho trest za tu rvačku a tečka. Bratr se časem uklidnil a zatvrdil své srdce. Choval se zase jako předtím a já na naše dobrodružství vzpomínal jako na skvělý zážitek. Byl jsem to ale rozmazlené princátko, že?"
"Takže Loki už Lenoru nikdy nenašel?"
"Hledal ji všude možně, ale myslím, že nikoliv. Teď už víš, proč se k Lokimu chovám tak uctivě? Snažím se odčinit své chyby. A takových příhod, kdy jsem mu ublížil je mnohem víc."
Jane svého přítele jemně pohladí po hlavě a něžně mu slíbá slané slzy z tváří:
"Ty můj čestný hrdino. Co takhle zajít na nějakou večeři?"
"V-Vždyť už jsme jednu měli."
"To? To nebyla večeře, to byl pouze předkrm můj drahý. Zvu tě!"

Pouto 4. část

Přeji hezký víkend.
Docela jsem si mákla a tuhle kapču dopsala už včera odpoledne. Na příště plánuji Thorki jednorázovku, pokud mi to tedy vyjde a já to skutečně dopíšu. :D
V téhle části je nějak víc "reality" než flashbacků. Myslím, že v těch předchozích to bylo buď naopak nebo nějak nastejno, nevím...
12+
(Ani to není moc úchylný, spíš dost romanticko- přeslazený a je toho tam tak malinko, že se mi to varování ani dávat nechtělo, ale tak pro jistotu...)
Jo a ještě děkuji všem, co mě v téhle povídce a celkově podporují, strašně mě motivujete k dalšímu psaní. Mám vás ráda, zlatíčka. :*
Maya

   Bezpochyby to musel být on, poznal by ho všude.
   Příštích asi 10 sekund uvažoval, co dál. Uvědomil si, že už ani nemá hlad, ale svého hamburgeru se nezbavil a využil ho k příležitosti sednout si na lavičku k němu, aby se najedl jako "slušný člověk."
   "Smím si přisednout?" zeptal se mile, ale dotazovaný muž ani nezvedl pohled a dál věnoval svou pozornost novinám. Loki se pohodlně opřel, dal si nohu přes nohu a předstíral, jak moc ho zajímá jeho jídlo.
   "Hezký den, není- liž pravda? Jsem rád, že se rozjasnilo, to má člověk hned lepší náladu.," rozhodl se začít s konverzací, jelikož jeho objev se k tomu viditelně neměl. Potom si vzpomněl na tu ukecanou dívku z letadla a dodal: "A proč ty tu sedíš tak sám?" Jop, bude mu tykat. Co na to záleží?
   Využil to k tomu, aby si ho mohl prohlédnout pořádně. Loki tu zřejmě nebyl jediný, kdo by na sebe nerad upozorňoval. Jeho bývalý přítel měl na hlavě naraženou černou čepici a i jeho ostatní oblečení se skládalo výhradně z této barvy. A když k němu konečně zvedl hlavu, spatřil ten samý obličej, do kterého se zamiloval, skrytý pod množstvím nových jizev, různých ran, několikadenním strništěm a z části dlouhými hnědými vlasy, které z pod čepice trčely. Skrz ně ho ty tmavě modré oči, které už dokonale znal, pozorovaly a bůh se v nich snažil najít alespoň malinkatý záblesk toho, že mu je on sám povědomý.
   Nic.
   Bez jakéhokoliv slova se zase odvrátil a krátký oční kontakt byl pryč. To černovláska trochu zklamalo, ale copak se zrovna on vzdává tak lehce?
   "Ty noviny jsou včerejší," zamumlal Loki, když sežvýkal poslední sousto a v tu chvíli muž noviny prudce zavřel a hodil po něm vražedným pohledem.
   "Ne, nejsou. A ty už se starej o svý," zavrčel podrážděně Bucky... už ne moc JEHO Bucky. Jeho hlas byl trochu nakřáplý, zněl trochu nachlazeně. Zelenoočko žasl. První věta po asi 70 letech a... zrovna tahle?
   "Ale ano, to jsou," oponoval mu Asgarďan a dřív, než stačil nakrknutý smrtelník ukázat černě natištěné datum na bílém papíře, dokazující jeho pravdu, změnil ho Loki jednoduchým kouzlem na takové, aby odpovídalo jeho lži.
   Začal studoval Barnesovu reakci. Ten se znatelně podivil, ale vzápětí se vrátil k lhostejnému výrazu a jeho čtení skončilo ve vedlejším koši.
   "To mne velmi mrzí. Zajdu s tebou pro nové, co ty na to?"
   "Vím, kde je trafika, nech mě bejt," zamumlal nižší, zvedl se a sotva to stačil Laufeyson postřehnout, byl už od něj pěkně daleko. V mžiku ho dohonil a s rukama za zády spokojeně kráčel vedle něj. Bucky si ho ani moc nevšímal.
   "Ty nejsi zrovna moc upovídaný, že? Jsi zamlklý a... Kampak to jdeš?"
   "Někam, kde nebudeš ty," odsekl mu a na rozcestí zabočil prudce doleva a sotva se dostal Loki za ním, odbočil ještě vpravo a zmizel mu v úzké slepé uličce. Když se tam ocitl i zelenooký bůh, viděl, že po obou stranách místa, kde se nachází, jsou velké staré domy se spoustou oken od bytů, které vzhledem k okolnímu prostředí nevypadaly zrovna moc opečovávaně a chtěně.
   Voják se na konci uličky zastavil a otočil se na něj. Chyběla tomu jen ta zamračená obloha nebo alespoň stmívání a byla to dokonalá scénka do nějakého akčňáku, kdy proběhne boj mezi hrdinou a padouchem. Otázka byla, kdo z nich je ten klaďas.
   "Řekni mi, o co ti jde," přikázal mu mladší, vytáhl ruce z kapes a sevřel dlaně v pěst, které nechal ale zatím volně viset podél těla. Od té doby, co by na útěku úplně sám, se řídil zásadou "střílet jen v případu nouze." Jediná chyba ho mohla prozradit.
   "Toužím po tom, abychom se lépe poznali," odpověděl bůh lsti a pomalu se přibližoval k němu. "Jde o to-"
   "Zmlkni! Nechci poslouchat žádný tvoje historky! Řekni mi jedno, sleduješ mě?!"
   Černovlásek se ušklíbl. "Jak jsem říkal, jde o to, Bucky, že-"
   Ani tentokrát ho nenechal domluvit. Na vteřinu spatřil hrůzu v jeho modrých očích, tu další už ho hnědovlásek držel pod krkem a se zaúpěním byl přitisknut na cihlovou zeď. Pod černou rukavicí cítil chladný kus kovu z jeho strojové ruky. Loki o ní věděl, četl ty spisy, ale stejně to bylo zvláštní.
   "Odkud znáš to jméno? Mluv!" zaječel Winter soldier, přitáhl ho kousek k sobě a pak s ním znovu praštil zpátky. Bůh zasykl bolestí a leknutím a svýma rukama začal tu jeho odtrhávat ze svého hrdla božskou silou. Potom mírně zneklidněnému, ale pořádně nakrknutému, Barnesovi podkopl nohy. Když byl volný ani se nesnažil vzpamatovat a nižší byl zase v pozoru.
   "Mluv! Co o mně víš?! Proč mě, do prdele, pronásleduješ?!" Černovlásek si klidně oprašoval rifle zanesené špínou a ani se nezajímal o jeho otázku, proto se smrtelník napřáhl k úderu, kterému se ovšem Loki vyhnul. Místo toho jej sám udeřil do břicha, jenže Bucky ho chytře vzal za nohu a tříštil s ním o zem tentokrát on. Zalehl ho, znemožnil mu tím se hýbat a pevně mu svíral zápěstní nad hlavou.
   "Tak naposledy," zavrčel znovu. "Kdo-" nestačil to doříct a šíleně zaječel, když se mu ostré střípky Lokiho magie pomalu provrtávaly mozkem, šířící ostrou štiplavou bolest. Pustil jeho ruce a překulil se z něj na záda, načež se okamžitě schoulil do klubíčka s prsty na spáncích a koleny skoro až u brady.
   Bůh neplechy se postavil, zatímco se vydýchával. Sledoval svého přítele/ nepřítele na zemi, dokud bolestí neomdlel. Povzdechl si a vzal ho do náruče.

   Bucky se posadil na pohovku a stáhl si už dávno nahého Lokiho na sebe.
   "Připraven?" zašeptal.
   "Ano," vydechl jeho nesmrtelný přítel vzrušeně. Skousl si ret a pomalinku dosedal na jeho roztoužený úd, zatímco ho Barnes držel za boky a pomáhal mu.
   Byl v něm už úplně celý a jen čekal, až se Loki přestane třást a u toho ho líbal na krku, hladil ho po zádech a čechral jeho krátké vlasy barvy havraního peří.
   Neptal se ho, jestli je poprvé s mužem, ale nedokázal si představit, že by se toho světlého štíhlého těla dotýkal někdo jiný, než on, ať už by to byla žena nebo muž. Bylo to jako by našel to, na co tak dlouho čekal. A teď, když už s ním byl spojený v jedno tělo, nikdy by se ho nevzdal.
   Asgarďan na něj zastřeně pohlédl, na okamžik pomyslel na to, co se asi Buckymu honí hlavou, než se slabě pohnul, zasténal a racionální myšlení obou dvou se rozplynulo v mlze. Byli na světě už jen oni dva, propojení duševně i tělesně.
   Bůh lsti se začal pohybovat nahoru a dolů za nekonečné série vzdechů, zatínal nehty do milencových holých ramen a přivíral slastí oči. Voják sjel dlaní přes jeho štíhlý bok až k jeho klínu, kde si začal hrát s jeho erekcí. Přejel nejdříve placem přes jeho špičku, čímž ho donutil hlasitě zakňučet, načež ho začal pomalu zpracovávat. 
   Znovu ho políbil a promnul. Loki zavzdychal a zrychlil tempo, až nakonec vyvrcholil do smrtelníkovy čekající dlaně. Stále ho líbal a nepřestával kroužit boky, aby tak Barnese také dovedl k orgasmu, což netrvalo moc dlouho. Když se kolem jeho množství tak úzce stáhlo bohovo horké nitro, hlasitě zasténal do Lokiho pootevřených úst a naplnil ho svým semenem. 
   Nějaký čas setrvali v klidu a oddychovali, než se Asgarďan nadzvedl, čímž mu umožnil opustit jeho tělo a nechal se Buckym obejmout. Potom si lehl a položil svou hlavu na Barnesův klín.
   "Miluju tě," šeptl a pohladil ležícího po tváři.
   "Také tě miluji," zavrněl Loki a přidal zvuk připomínající mňouknutí. Bylo to roztomilé. Pomalu se mu klížily oči. Midgarďan ho pohladil po světlé kůži, poté se natáhl pro deku a svého milého zakryl. Znovu mu prsty pročísl vlásky.
   "Jam- Bucky... Jestli takto zůstanu ještě chvíli, tak asi usnu," zývl ještě.
   "Jen spi," řekl mu a sklonil se, aby ho ještě políbil na spánek.

   "Už se prober, nebaví mne tak dlouho čekat," zamrmlal a šťouchl do něj. Muž připoutaný k židli ze sebe vydal tiché zavrčení, zmateně zamrkal a zvedl pohled k bohovi tyčícímu se nad ním. Když si vybavil poslední zážitky, zaškubal sebou, ale jeho živá i kovová ruka byla k opěradlům připoutána tlustým lanem, které se mu až bolestivě silně zarývalo do kůže- v případě Buckyho jen na pravé straně- stejně tak měl uvězněny i nohy a stáhnutou hruď. Jeho bunda i čepice byly pryč... i jeho zbraň z kapsy.
   Skrz závoj tmavých vlasů se na něj zamračil a zachraptěl: "Co teda chceš?"
   Laufeyson si trochu povzdechl, odhrnul mu špinavé prameny z očí a chytil ho za bradu. Zaujatě si ho prohlížel. Na Buckym bylo úplně vidět, jak usilovně uvažuje, zda má na svého věznitele plivnout nebo ho jen vražedně propichovat pohledem a doufat, že tak docílí jeho výbuchu. Dřív, než se stačil rozmyslet- nebo se jen uchýlil k druhé možnosti- ho zase pustil.
   "Měl by ses oholit, Bucky. A také ti musíme něčím namazat ty otevřené rány, vypadá to ošklivě. Věř mi, vím o čem mluvím," pronesl a stále se na něj díval. Doufal, že když s ním bude mluvit více osobně, vzbudí v něm určitou důvěru. U něj a agentů z týmu Avengers, kteří se ho pokusili zmást svými dojemnými kecy, to sice nefungovalo, ale tohle je přeci smrtelník... JEHO smrtelník. Tohle musí vyjít!
 "Jednou ti mohu ukázat svá zranění, budeš- li po tom toužit, avšak to bys poté asi neusnul. Jeden strážný, co měl pro to dostatek odvahy, a já se zrovna královsky nudil, zatoužil spatřit můj pravý, jedem proťatý obličej, a pak... No řekněme, že se trošičku pomátl a... eheh... vypíchl si oči. Bylo to k popukání... pro mne," zavzpomínal Asgarďan a uchechtl se. Barnes ale stále nevypadal nijak ohromeně.
   Rozhlédl se po místnosti, ve které se nacházeli. Byl to nějaký obývací pokoj přetvořený na něco, co se podobalo feťáckému doupěti. Pár věcí připomínajících nábytek ho utvrzovalo v tom, že tohle je ale stále něčí byt.
   "Tak dobře... Kde to jsme?" pozměnil svůj původní dotaz, což Lokiho trochu vyvedlo z míry. Nedal to na sobě znát.
   "No... Sice jsem se ti trochu šťoural v hlavě, avšak že bych to nějak přehnal..."
   "Cože?" nechápal Midgarďan.
   "Vždyť toto jsou tvé komnaty."
   "Eh, tohle není můj byt, pokud myslíš tohle," vyvedl ho James z omylu.
   "Nejsem hloupý, smrtelný červe. V těchto velkých domech, ke kterým jsi mne zavedl, je plno starých ošuntělých... bytů, avšak obyvatel je zde pomálu. Konkrétně tento je se jménem 'Thomas Smith', čili s jedním z nejvíce obyčejných jmen zde. A kdo jiný, než hledaný kriminálník, by ho vlastnil? Je to vskutku odporné jméno... Jmenovat se tak já, tak vykastruji rodiče, ale pro tvou situaci, kdy je potřeba změna identity..."
  "To je... sice moc hezký, ale já tady fakt nebydlím," bránil se dál Winter soldier, což už Lokiho opravdu znepokojilo. Většinou poznal, když někdo lže, ale teď si nebyl jistý.
   "Ale jak...?"
   "Myslíš, že bych tě zavedl k sobě domů? Já tady nebydlím, génie," vyprskl připoutaný muž nasupeně.
   "Dobře, sklapni! Kdo tu tedy bydlí?" kapituloval Loki nakonec, ale otázka, kterou položil, byla úplně zbytečná, protože sotva ji vyslovil, ozvalo se bouchnutí dveří. Dva úplně překvapení muži na sebe pohlédli asi vteřinu před tím, než se viditelně dost opilý příchozí dopotácel k nim.
   "Hej, vy... Co tady děláte? ... Tohle je náš barák, vy hajzlové..." zavrčel na ně a už se sápal po osmatřicítce za pasem. Byl úplně namol, bylo zvláštní, že ještě stojí na nohách.
   Bůh neplechy vyskočil a kopnutím, za které by byl každý dobrý polda pyšný, mu vyrazil zbraň z ruky. Druhou ranou už ho poslal do říše snů.
   "Ten určitě nebude jedinej, vypadá to tady na nějaký skupinový doupě a jestli jeho kámoši přijdou za chvíli..." konstatoval voják na židli tiše.
   "To máš jistě pravdu," potvrdil mu Asgarďan, vytáhl nůž a přeřezal Buckyho pouta. Přece jenom, aby jeho plán na získání přítele zpět vyšel, počká s magií, o které dotyčný ještě nemá ani ponětí, počká na vhodnější chvíli a místo. Osvobozený k němu nechápavě vzhlédl.
   "Pouštím tě s tím, že mi nesmíš utéct."
   "A kdo mě zastaví?"
   "Možná tě přesvědčí to, že ti slíbím, že až příště budeš chtít zdrhnout, pověsím tě někam hlavou dolů za to tvoje parádní nádobíčko, vojáčku," ujistil ho a víc už si říct nestihli, protože za dveřmi, které zřejmě jejich "přítel" nestačil zavřít, zazněly další mužské hlasy.
   Jako na povel vyběhli k oknu, kterým se postupně protáhli ven a začali sestupovat po požárním žebříku dolů. Barnes lezl první a černovlásek si dával velký pozor, aby mu byl napřed jen o pár příček. Sotva ale slezl, nepřipravenému mu byla uštědřena pořádná šlupka do obličeje.
   "Auu," zafňukal ublíženě. "Za co to bylo?"
   "Vážně se ptáš za co? Jsi pěknej pošuk a kvůli tobě z nás teď ten gang nebo, co to je, udělá cedníky, pokud odsud okamžitě nevypadneme a... Můžeš mi, sakra, říct, čemu se tak ksichtíš?" rozčiloval se mladší.
   "Konečně zase pořádně mluvíš, to se mi líbí," uculil se bůh neplechy. "Tak jdeme, než nás tedy postřílí."
   Winter soldier na Lokiho nevěřícně přimhouřil víčka a zastavil se na místě, čímž mu dal jasně najevo, že rozhodně nemá v plánu dobrovolně se nacházet v jeho přítomnosti.
   "Řekni mi důvod, proč bys mě měl zajímat?" zachrčel.
   Loki si odfrkl, vytáhl z kapsy Barnesovu zbraň a přiložil mu ji k hlavě. "Nemáš ani ponětí, čeho jsem schopný. Nezbývá ti nic jiného, než jít se mnou, ať už mi věříš, že tě neudám nebo ne. Takže buď půjdeš dobrovolně nebo tě zabiji. A můžeš si být jistý, že to bude dlouhý a bolestivý proces," poslední slova zašeptal a sjel hlavní pistole přes jeho obličej k břichu a naznačil s ní několik míst, které by mohl prostřelit, aniž by ho tím okamžitě zabil. Když to nejde přes citovou stránku, zabírá vyhrožování.
   "Nebojím se smrti," řekl voják klidně a drze mu pohlédl do zelených očí.
   "To já také ne," pravil starší a zbraň zastrčil zpátky do svého kabátu. "Myslím, že si budeme rozumět."
   Vyrazili ven ze slepé uličky a mířili tam, kam chtěl černovlasý bůh. Potřeboval místo, kde nebudou přihlížející, i kdyby to měli být jen zhulení sousedi.
   "Mimochodem... Jmenuji se, Loki."
   "Řekl bych, že mě těší," odpověděl mu voják. "... Ale to bych lhal."